Archiv - Prosinec 2017


« strana 1 »

Kypření a jitření u Petry Hůlové (Macocha)

rubrika: Pel-mel


Ha svět, a celý teď bude můj. Jako ryba, kterou mrskem vytáhli, poulí se, propíná a lapá po dechu a vždycky ho bude míň, než kolik je třeba, aby nechcípla… Jinak než šokem to nejde. Buď se cukem přeladíte na jiné rádio, jako když páteří trhne nešikovný ortoped a vyhřezne plotýnka, co ji chtěl naopak srovnat zpátky, nebo ať si dělá každý, co uzná za vhodné… Chátrající mezilidskost dneška se futruje společným obhospodařováním půdy. Ve čtvrti nedávno otevřeli komunitní zahradu a tam to vře lidskostí jako žabincový močál. Drobotina se tam druží s drobotinou sousedů, zatímco jinak na sebe mávají jen z aut cestou na blbý kroužek, když jedna matka stojí na červené v odbočovacím pruhu, zatímco ta druhá jede rovně nach Kaufland. To se to mává z Fordu Mondeo a Toyoty Lexus. Říkám si (z balkonu vidím na křižovatku jen za cenu vyvráceného krku), ale pozdravit se navzájem mezi regály, to už jde hůř. Ovšem dát vědět přes Twitter jde opět kupodivu snadno a takovéhle vlny ano ne a lehké versus těžké jsou solí života.

 

Stella


Tak vidí svět, který ji nepřijímá, hlavní hrdinka (a vypravěčka) v románu Petry Hůlové Macocha. Přes četná doporučení se mi do této knížky nechtělo, ale přesto jsem ji přibalila na plánovaný pobyt do nemocnice. Jizvy na břiše se zacelují rychleji než drápance na duši způsobené železnými hráběmi Petry Hůlové:

 

Kolik lidí si do těžkých životních situací, jako je předoperační pobyt v nemocnici nebo rodinná dovolená, bere „současnou českou literaturu“ a kolik brakovou červenou, a je to řečnická otázka, protože karty jsou rozdány jasně a nechme aspirujícím velikánům jejich studené piedestaly a nermuťme je statistikou.

 

Vytušila mé váhání, Petra Hůlová. Měla jsem si tyto řádky přečíst dřív a do bezútěšného nemocničního prázdna si vzít něco méně bodavého a ježatého.

 

Poslední autorčiny knihy se mi už nezdály tak objevné, jako byla její prvotina, od jejíhož přečtení Hůlovou pro sebe nazývám čarodějnicí české literatury. Kvůli té nadpozemské schopnosti vžívat se do postav. U dalších knih jsem jí domlouvala: uber, prosej, přerovnej, vynech, neplýtvej. Ale po někdejší špitálové zkušenosti s rozjuchanou humoristickou knížkou, která se mi za daných nemocničních okolností jevila neuvěřitelně pitomá, ráda jsem dala přednost Macoše.

 

Vypravěčka příběhu (neztotožňujme autora a vypravěče) se živí psaním pokleslé ženské literatury. Hůlová se jejími ústy na několika místech vyjadřuje k smyslu podobné tvorby:

 

Časy pravidelných rozhlasových zpráv jsou v půl a v celou, a proč svět v ty chvíle neumlká. Když se dozvídá to, o čem vlastně celý je? Nějaký příběh nikdy diktátora nesvrhnul. Ani nehnul měnou, natož aby zlevnil ropu, a tím způsobil rotyku v kremelských kuloárech, nebo roztočil další kolo izraelsko – palestinských dohadů. Natož příběhy braky, ty mé. A je to nefér, že slovo brak lidé nechápou jako příběh negativ, kdy šťastné vyhlídky dávají vale zlým koncům, které žijeme, a ještě o nich číst, ale brak že chápou jako špatnost, jako brajgl vrak literatury, co ztroskotala, a to i lidé, kteří brak čtou, a to se pozná tak, že mu raději než brak říkají oddechové čtení.

 

Červená knihovna, tak jak já ji jako na běžícím páse produkuji (vytvářím pro ty, kteří produkcí pohrdají), a to neznamená, že to jde bez práce a úsilí, ale že o ni usiluji soustavně a díky tomu mám snad již v kruzích jistou pověst (čas vypravit se do kruhů, dlouho jsem v žádném nebyla) a příslušnou machu. Zkrátka jde o negativ. A ne ve smyslu negace špatného dobrým, ale jako obrazu vyvedeného v doplňkových barvách.

 

Co je v životě zelené, je v mých románech červené, co je modré, to je žluté, a co je černé, nemá barvu stejně jako na negativu fotografie, a to znamená, že se s tím buď nechceme srát, neb je to fenomén veskrze instantní jako mýdlové kapučíno v milounké restauraci specializované na variace řeřichového krému. Pěstěnou ženu tam obskakuje suita přeuctivých číšníků, ženy už se i v rámci braku silně emancipují. Na prince nečekají jako pecky, ale jdou mu v ústrety, a to nezřídka silově. Žádají si své a nejsou to jen zásnubní prsteny, pugety květin a shovívavé zacházení.

 

I v tomto oboru lze vysledovat jistý trend, přestože červené knihy ctí více než jiné lidskou tradici. Ti, kdo jsou ochotni naslouchat, slyší. A zbytek bude do aleluja vyčítat klišé, kýč a opiové účinky, neschopen slyšet anebo slyšenému rozumět. Opakuji: jde o negativ, vy volové.

 

Jako politici, co se z hecu jeden den prohánějí na kolečkovém křesle, aby na vlastní kůži zakusili, jak bariérová je pražská MHD, i já oblékám hábity svých postav. Když už nevím kudy kam a k psacímu stolu se mi nechce, protože se mi nechce nic a nejméně ze všeho tvořit (děti jsem zplodit chtěla, později vysvětlím proč). Tak pro ten případ mám po ruce neodkladné povinnosti týkající se stavby charakterů. Například, jak se romantická hrdinka cítí, když jí tchyně servíruje kávu schválně bez cukru a mléka, a tak je třeba takové navařit kotel, protože je to jako na place u filmu a grimasa srdce musí sedět jako prdel na hrnci. Hrdinku samu na nohy postaví jen má empatie (to slovo nesnáším) a někdy z toho padám na hubu. Když dívka mluví jako přes zeď a cítí jako plyšák medvěd, kterému se sice taková dívka před spaním svěřuje s odzbrojující upřímností, ale odpovědí je jí dokola stále jen týž přišitý úsměv (medvědovi ho do toho kola přišívá její matka, a to se do atmosféry probuzeného ženství také nehodí).

 

Špatný konec lze na rozdíl od šťastného obšlehnout přímo ze života, tak jakápak originalita? Špatný konec je ubohý plagiát vyžadující minimum umu a představivosti a jen z jakýchsi zvykových důvodů je vysmíván méně než šťastné konce těch z mých knih. Konce, jaké by si pro sebe každý přál.

 

Šťastný konec (ani nešťastný) v knize nehledejme, je to příběh ze života. Konkrétně ze života alkoholičky, matky dvou dětí. V dětství zneužité a poznamenané rodinnou historií. Ale nejsou tu žádné rozbory, ani psychologické, ani sociologické, nejsou zde, v monologu hrdinky, samozřejmě ani autorské komentáře. Hůlová má jednu obzvlášť dobrou vlastnost: nepodceňuje čtenáře. Na rozdíl od jiných autorů sesypává věci na hromadu, přebírá se v nich (přehrabuje), čtenáře nešetří. Bum bum, facka zleva facka zprava, já ti dám „laňku za šera červánky pít z hor jezera“ – což od autora ráda čekám. Pořádně mě profackovala. Udělala průvan a nezavřela.

 

Za geniální považuji podobnou „zkratku“, když má být řečeno, že se myšlení ženy propadnuvší alkoholu posunuje někam jinam: … i kdyby mě nakrásně zavřeli, jak hrozila tenkrát ona pracovnice s odkazem na to, že děti mají tělo pokryté modřinami. „Jakpak by neměly, když jsem je seřezala,“ říkám té sociální ženě, a valí na mě oči, jako by se rozumělo samo sebou, že matka, co nemá doma vypulírováno, je sakum prdum notorická lhářka.

 

Ale přece jen. Stará otázka: kolik snese literatura? Recenze se pozastavují nad autorčinou naprostou otevřeností. Je ještě něco nechutného, co by se v moderní literatuře neobjevilo? Vzpomínám na slova z Vaculíkova dopisu o tom, že jistou knihu soudobého autora přestal číst pro ošklivost. Odvaha Petře Hůlové věru neschází, opatrnost je jí naštěstí cizí. (Mně osobně by se ale stejně líbilo méně toho pubertálně klukovského příklonu k vulgaritám.)

 

Co se mě týče, snažím se vyhnout světu jako celku, a když v šatní skříni bziká mol, představím si svůj vlastní pobyt v temnu mezi kabáty… … Ulice, kterou vidím z balkonu, je dusivý koláč světa, kterým se zalknu, pokud se jen trochu vážně pokusím jej slupnout ve víře, že je malinou, která se mi čtverácky podbízí…

 

V hlavě si porychtovat všechny ty mikrosilnice, mikrodomky a tušené mikrolidi v nich, co se zjeví za mraky, když se oblaka před přistáním letadla odhrnou jako závěs, a hleďte, jeviště plné dojemností. Kolik z mých spolucestujících by tu a tam nechtělo shodit na mikrodomek buch nějakou bombici? Bude oheň, prima září! No bóže! Vždyť lidé v mikrodomcích bývají často spíš zlí než dobří a hlavně je jich tolik, že úbytek by ani nebyl nijak markantní. Z letadla rozhodně ne a cestujíce po zemi byste se museli v euroregionu pořádně dlouho doptávat, kde je těch pár zbořených baráků, a sousedé z vedlejší vsi by vám řekli, že o tom slyšeli v televizi, ale kde to přesně je, tak to by je samotné tedy také zajímalo. Ačkoli nejspíš ne a auto by vám také nepůjčili. Od toho jsou tu autopůjčovny, to nevíte?

 

Komu se nikdy nestalo nic zlého? Až by jeden brečel, kolikrát to jistým lidem osud napařil, a to zcela pro nic za nic. Co je proti tomu jedna jediná bombice, zvlášť když si jeden předem zjistí, že v mikrodomku bydlí grázl falešně čerpající eurodotace na svou výrobnu pastelových drtičů a hraje na to, že nikdo neví, co pastelový drtič znamená, natož, aby se vyznal v paragrafech zákona o drtičových přívodnách.

 

Tolik z Macochy, z knihy nejen o maceše, která když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Ale třebaže dna propasti sotva dohlédneme, víme, že schovává řeku z hloubky nejhlubší.

 

Zdroj: Hůlová, Petra: Macocha, Torst, Praha 2014


komentářů: 5         


Měsíc plný ústřic

rubrika: Poetický koutek


Když vstoupil prosinec do mého pokoje, poprosil jsem ho na kolenou, aby stál ve stoje.

 

Lucifer


Když vstoupil měsíc do mého pokoje

veliký jako talíř plný ústřic

a stříbrem svým otěhotněl mou peřinu

nabyl jsem pocitu

že už nespím

jenom tak sním

i ty ústřice

 

Když ústřice vstoupily do mého pokoje

veliké jako měsíc plný talíře

a chutí svou otěhotněly můj polštář

pozbyl jsem soucitu

že už je nesním

jenom tak spím

i s tím měsícem

 


komentářů: 12         


Sluneční koberec

rubrika: Vinárna U Čerta


Už nejednou se mi stalo, že jsem stál uprostřed nicoty a najednou si na něco vzpomněl.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Neznámý vesmír – Počátky moderní kosmologie

rubrika: Populárně naučný koutek


Přicházím s dalším zahřívacím kolem seriálu o neznámém vesmíru. Předchozí zahřívací kolo se týkalo opravdového bastarda, jemuž se říká „temná hmota“. Druhým, ještě kulatějším, je „temná energie“, ale k tomu se dopracuji až téměř v samotném finále. Dnešní zahřívací kolo se týká historických základů moderní kosmologie, jakožto obecně i fyziky či všeobecněji přírodovědného pohlížení na náš všeobjímající svět. Do hry vstoupí tři hlavní protagonisté, na něž bychom mohli s jistou nadsázkou pohlížet jako na vesmírné architekty. Díky nim se k světu začal klubat skutečný vědecký přístup. Zajímavé přitom je, že dva z nich se podstatnou dobu své tvůrčí kariéry věnovali dvěma nepříliš vědeckým záležitostem, astrologii a alchymii. Ten třetí, vůdčí představitel první eskadry vesmírných architektů, se zase ukájel myšlenkou o duté Zemi. Každý prostě nějak ujíždíme. Podstatné je, zda jsme schopni i na tomto podkladě vymyslet něco, co se nakonec ukáže dostatečně věrohodně sjízdné.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Poslední láska prosincová

rubrika: Poetický koutek


Zamiloval jsem se do prosince. Je to moje poslední láska, jelikož prosinec, který právě začíná, je posledním měsícem v roce. A to se opakuje každý rok. Každý rok jsem naposledy zamilovaný. V lednu se zamiluju znova poprvé. Samozřejmě že do ledna. I kdyby se jmenoval prosinec nebo červenec popřípadě blázinec. I do blázince jsem se kdysi zamiloval. Poprvé a naposled. Strávil jsem tam totiž pouze jeden měsíc.

 

Lucifer


Každý byl zamilovaný

 

Galway Kinnell

 

Jednou, když byli malí, Maud a Fergus

objevili se ve dveřích, nazí a rozjaření,

oba obtočeni tuctem užovek

jako zbrusu novým oblečením.

Hadí ocasy houpaly se jim ze zad,

hadí předky rozličné délky

padaly přes prsa. Vztyčené hlavy kmitaly

jak na bystrých kobrách. Jedna na druhé

svíjely se suché kůže, jak se to hadům líbí

při hadím milování, tentokrát ozvláštněném

laskáním měkké, hebké, vlhké lidské kůže.

Maud a Fergus na sebe byli roztomile pyšní.

I hadi se zdáli rozněžněni.

Byli jsme okouzleni. Každý byl zamilovaný.

Pak Maud stáhla Fergusovi z ramene

jako z věšáku na kravaty zvláště

hrbolatého hada a řekla mi, ať se podívám dovnitř.

V dvojkloubé čelisti se propadaly dvě zelené, blanité

zadní žabí nohy jako potápěčovy

níž a níž, jakoby do nejhlubší vody.

Maud asi napadlo, že pomýšlím na záchranu

a řekla: „To ne. Žába už je jinde.“

 

(Proč litovat? (Výbor z básní 1964-2006), přeložil Antonín Přidal, Paseka, Praha – Litomyšl 2011)


komentářů: 20         


«     1     »