Archiv - Květen 2019


« strana 1 »

Virginia Woolfová: Vlny (Do čítanky)

rubrika: Povídání


Jsou knihy o světě, úplně správné a výstižné, ale po jejich přečtení si řekneme: A co dál? A potom jsou knihy, které odkryjí povrch věcí a otevřou i člověka, podívají se dovnitř a zevnitř a připomenou, že svět vypadá úplně jinak, když ho pozorujeme ze stoje na hlavě, ač je to pořád týž svět. Virginia Woolfová žila mezi lidmi, kteří nemohli rozumět, že ona vidí neviditelné (a marné) a že ji tento dar zatížil bezvýchodnou osamělostí. Ve Vlnách uvozuje monology spolužáků o jejich životě (každý hovoří o tomtéž, ale každý úplně jinak, jako různé plošky jednoho vybroušeného kamene) výsostně básnickými, dynamickými a barevnými popisy slunce, moře, zahrady s květinami a ptáky, s hrou světla za oknem pokoje. To vše v různých fázích dne – života. Všechna čest překladateli Martinu Pokornému!

 

Stella


Slunce ještě nevyšlo. Moře s nebem nerozeznatelně splývaly… Tmavý pruh na obzoru se postupně pročistil, jako by ve staré vinné lahvi slehl kal a sklo zůstalo zelené. Též nebe za ním se očišťovalo, jako kdyby tady slehl bílý kal či jako by paže ženy schoulené za obzorem zdvihly lampu: a ploché pruhy běloby, zeleně a žluti se šířily po nebi jako plošky vějíře. Pak lampu nazdvihla o kus výš a vzduch, najednou proměněný ve vlákna, se odtrhl od zelené hladiny a mihotal a plál v rudých a žlutých útržcích, podoben dýmajícímu ohni, když stoupá z hranice. Vlákna hořící hranice postupně splynula v jedinou mlhu, v jediné žhnutí, které svým vrcholem pozvedlo tíhu přadena zelené oblohy a proměnilo ji v miliony atomů vlídné modři. Hladina moře pomalu zprůsvitněla a neustala v čeření a třpytu, dokud temné pruhy nevymizely. Paže, jež držela lampu, ji pomalu zvedala výš, až se ukázal široký plamen: na kraji obzoru plál žhavý oblouk a vše kolem na moři zjasnělo zlatem.

 

Jinny:

 

„Dveře se stále otvírají. Pokoj se víc a víc plní věděním, mukou, mnoha druhy ambicí, velkou lhostejností, trochou zoufalství. Jak tu tak stojíme, říkáš, mohli bychom stavět katedrály, politicky diktovat, odsuzovat k smrti a spravovat několik veřejných úřadů. Obecný fond zkušenosti je velmi bohatý. Máme mezi sebou tucty dětí obou pohlaví, které vzděláváme, za nimiž jedeme do školy, když mají spalničky, a z nichž vychováváme dědice svých domů. Tak či onak vytváříme tento den, tento pátek… Činnost je bez konce. A zítra to začíná znovu: zítra stvoříme sobotu… Tak to říkáš.

 

Avšak my, kdo žijeme v těle, vidíme tělesnou obrazností věci v obrysu. Vidím skály v záři slunce. Nedokážu tato fakta odnést někam do jeskyně, zastínit si oči a roztřídit jejich žluti, modře a ambry do jediné podstaty. Nejsem s to zůstat dlouho sedět… Upouštím všechna fakta – diamanty, odumřelé ruce, porcelán a to ostatní – jak opička, co z holých tlapek pouští ořechy. Nemohu ti říci, zda je život to či to. Vyrazím do různorodé masy. Budu zmítána, vrhána vzhůru a dolů mezi lidmi, jako loď na moři.

 

Mé tělo totiž, můj společník, který vždy ve svižných šípech smyslovosti vysílá svá znamení, drsné černé Ne, zlatisté Pojď, teď kývá… Vše je extatické, vše je noc, a papoušci řvou ve větvích. Všechny mé smysly jsou zjitřeny.“

 

Bernard:

 

„Neboť jednoho dne, když jsem se vyklonil přes bránu vedoucí do polí, se rytmus zastavil: rýmy a hučení, nesmysly a básně. V mojí mysli vznikl nový prostor. Viděl jsem skrz husté listí zvyku. …Jaké smetí – jaké zmatení: tady zrození, zde smrt: šťavnatá a sladká chuť: snažení a trýzeň, a já stále v běhu sem a tam. Teď s tím byl konec. Konec žádostí, které je potřeba nasytit: konec jedovatých žihadel, jež zraní, konec ostrých tesáků a chmatajících rukou či touhy cítit hrušku a hrozen a slunce, jak bije do sadové zdi.

 

... Jak dál bez tíhy a vize, skrz beztížný svět bez iluzí?… Jak se pak, po zatmění slunce, vrací světlo do světa? Zázračně. Křehce. V jemných proužcích. Visí jak skleněná klícka. Obroučka, již rozlomí i mírný nesoulad. Zde vylétne jiskra. Hned pak kalný záblesk. Pak pára, jako by země nabírala dech… Jak však popsat svět, jejž vidíš bez já? Není tu slov… A tak teď beru tajemství věcí na svůj hřbet a mohl bych jít na výzvědy, aniž bych se vzdálil, aniž bych vstal ze židle. Můžu navštívit vzdálené okraje pouští, kde divoch hlídá oheň. Slunce vychází: dívka si na čelo přikládá vodní klenoty s jiskrným žárem v nitru, sluneční kotouč rovná své paprsky na spící dům, pruhy vln se prohlubují, vrhají se proti břehu…

 

Chvála bohu za samotu! … Nechť nyní vzlétne můj chvalozpěv. Díky bohu za samotu. Chci být sám. Chci strhnout a odhodit ten závoj bytí, ten oblak, jenž se změní s každým vydechnutím… Chvála bohu za samotu, jež odstraní tlak pohledu i prosebnost těla a zažene potřebu lží a vět.“

 

Rhoda v různých obdobích života:

 

„Všechny mé lodě jsou bílé… Zříkám se červených okvětních lístků slézové růže a muškátu. Já, já chci bílé okvětní lístky – ať si plují v nakloněném umyvadle. Mám vlastní flotilu, co přeplouvá od břehu ke břehu. Vhodím tam ratolest – vor pro tonoucího námořníka. Vhodím tam kámen a uvidím, jak z mořských hlubin stoupají bubliny. Neville odešel a Susan odešla, Jinny sbírá rybíz v kuchyňské zahradě, asi s Louisem. Jsem na chvíli sama, zatímco slečna Hudsonová ve třídě rozkládá sešity po stole. Posbírala jsem všechny spadlé okvětní lístky a přiměla je k plavbě. Do některých jsem vložila kapky. Sem postavím maják z tařice. A teď rozhoupám umyvadlo za strany na stranu, aby mé lodě mohly přeplouvat přes vlny. Některé se potopí. Jedna pluje sama. A to je má loď. Vplouvá do zelených slují, kde štěká lachtan a z krápníků visí zelené řetězy… Lodě jsou rozprášeny, potopeny, všechny krom jediné, mé, která překonává vlnu a uniká bouři a připlouvá k ostrovům, na nichž švitoří papoušci a kde visí liány…

 

Nachový svit… v prstenu slečny Lambertové se mihotá sem a tam po černém skvrnění na bílé straně breviáře. Je to svit vína, je to milostný svit. Naše kufry jsou už rozbalené po pokojích a my sedíme v houfu pod mapami celého světa. Jsou tu lavice s kalamáři. Zde budeme inkoustem psát úkoly. Ale zde nejsem nikdo. Nemám tvář. Tato velká společnost v hnědém kepru, mě obrala o moji totožnost. Všechny jsme kruté a bezcitné.

 

Živote, tolik jsi mě děsil! Lidé, jak já vás nenáviděla! Vaše šťouchání, vaše přerušování, vaše hnusné pohledy na Oxford Sreet, ta špína, když jste – usazeni jeden proti druhému – na sebe zírali v metru!. Potřísnili jste mě, zkazili. A též ten váš nepříjemný pach, když jste venku ve frontě čekali na lístky. Všichni oblečeni v neurčitých tónech šedivé a hnědé, ani stopy byť jen po modrém pírku u krempy. Nikdo neměl tu kuráž být čímkoliv spíše než vším jiným. Ten rozklad duše, jenž jste žádali, měla-li jsem projít skrz jediný den, ty lži, úklony, smetí, plynulost a servilita! Ty řetězy, jimiž jste mě připoutali k jednomu místu, jedné chvíli, jedné židli, a sami se posadili naproti! Kradli jste mi bílá místa, jež leží mezi časem a časem, zmuchlali z nich ušpiněné koule a mastnými prackami je hodili do koše na odpadky. Avšak ta místa byla můj život… Já se však podvolila. Úsměšky, zívání zakryla má ruka…

 

... Život byl tak strašlivý, že jsem mu čelila řadami stínidel. Pohlédni na život přes toto, pohlédni na život přes tamto: buďtež tu růžové lístky, budiž tu révové listí – pokryla jsem celou ulici, Oxford Street i Piccadilly Circus, třpytem a chvěním své mysli, révovým listím a lístečky růží.

 

…Chodila jsem po nábřeží s modlitbou, kéž mohu provždy hřmít na hraně světa, kde nejsou rostliny, jen tu a tam mramorový sloup. Vhodila jsem kytici do rozlévající se vlny. Řekla jsem: Pozři mě, odnes mě až k nejkrajnější mezi. Vlna se zlomila, květy zvadly.“

 

 

Virginia Woolfová dobrovolně ukončila svůj život splynutím s řekou, s vlnami, a do svého barevného, přelévajícího se nekonečna odnesla svoje otázky bez odpovědi.

 

 

Zdroj: Woolfová, Virginia: Vlny, Odeon, Praha 2019

 


komentářů: 0         


Cesta do Krtně

rubrika: Povídání


Ve druhé polovině října minulého roku jsem se rozhodl vyrazit do Krtně. Do čeho a proč jsem tam chtěl vyrazit? Většina z vás nejspíš odpověď na první část otázky nezná, takže: Krteň je zaniklá ves nedaleko Chab a Třebonic na západním okraji Prahy 13, na jejímž východním okraji bydlím v části nazývané Nové Butovice. Jasný? Odpověď na druhou otázku je vcelku jednoduchá, ale ne zcela jasná. Její nejasnost spočívá v tom, že mě někdy kolem poledne zničehonic napadlo vyrazit na procházku do Krtně, ačkoli jsem celé dopoledne přemýšlel o tom, že se budu celý den povalovat z důvodu odpočinutí.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Něco o televizi od Chucka Klostermana

rubrika: Pel-mel


Po třech zmrzlých a ve vyšších polohách přímo zledovatělých mužích nastalo definitivně podletní období, vbrzku následované samotným létem, kdy nás může překvapit nanejvýš mokrý Medard. Kašpar, Melichar a Baltazar představují velmi zajímavý přelom z jara dětského do jara dospělého. Zajímavé je, že tento jev nastává téměř pravidelně v téměř stejné době, kdy se zmínění tři pánové nacházejí v našem kalendáři. Ona důslednost bezpochyby vedla k tomu, že tato atrakce byla ukotvena ve sbírce lidových pranostik.

Ale ačkoli bych na toto téma mohl dalekosáhle spekulovat či přímo literárně floskulovat, přicházím s něčím úplně jiným – s televizí. Mlhavě si vzpomínám, jak se v bytě mých rodičů, v němž jsem se kupodivu nacházel i já v dětských šatičkách, objevil první televizní přístroj. A jak jsme na něj koukali jako na zázrak. Taková malá bedýnka s monitorem, na němž se převážně vlnil monoskop. Samozřejmě že ne vždy, jinak by nás to koukání na bedýnku jistě brzy přestalo bavit. Objevovali se tam i lidé, kteří nám něco povídali…

Přicházím s dalším přídělem z knížky od Chucka Klostermana, z níž jsem vás posledně obdařil úvahou „Kterak za svého života opomíjený tvůrce po smrti ke slávě přišel“. Následující úvahu jsem převzal z úvodní části kapitoly „Neříkejte, co se děje. Nahrávám (si) to.“, která se zabývá osudem televize a končí otázkami. V dalších částech této kapitoly si Klosterman s těmito i dalšími otázkami pohrává, což ale zde replikovat nebudu. Není třeba. Úvodní část, kterou jsem tak trochu stylisticky upravil, dle mého soudu bohatě stačí k pozoruhodnému zamyšlení.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 10         


Znovu o podobném (Žena a svoboda)

rubrika: Pel-mel


To mi manžel nedovolí, dá se zaslechnout ještě dnes. Za tou větou se skrývá: do toho se mi nechce a hotovo, konec diskuse. Ještě v současnosti, prosím, může manžel posloužit jako autorita, o níž se nepochybuje. Když mě manžel nekontroluje a můžu všechno, je to projev důvěry, rezignace, nebo lhostejnosti? Vymlouvat se na něj ale nebudu, sama svého štěstí i neštěstí strůjcem, dobře mi tak.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 8         


Kvetoucí objímání

rubrika: Poetický koutek


L'amour est bleu

 

Lucifer


Po nebi šedavé obláčky plují

A draci rošťáci spí v temné sluji

Jak nejen odkvést

Ale i slzu usušit

Anebo alespoň marnivé vejce snést

A přitom vůbec nic netušit

 

Když stromy poznání

Rozkvetly barevnými květy

A deštík skrápěl

Jejich budoucí plody

Tu přišla chvíle k objímání

 

Dvě duše někde v údolí

Chystají se k dalšímu výstupu

Na vrcholek téže hory

Který tak dobře znají

Pokaždé to zase jinak bolí

 

Na nebi zůstalo jen slunce kolemjdoucí

Bez mraků rošťáků jen výheň žhoucí

Jak jenom neodkvést

A slzami se smočit

Alespoň trochu umět stonky splést

A přitom vůbec nikam neodbočit

 


komentářů: 6         


Velká májová procházka

rubrika: Povídání


Bylo pozdní dopoledne, až téměř poledne, osmý máj, sváteční máj, a já jsem vyrazil s pomocí svých nohou oslavit vítězství. Ne však to, které se v tomto dni tak nějak povšechně slavilo, ačkoli drtivé většině oslavenců bylo naprosto ukradené, ale své vítězství. Jaké? Po delší době jsem se rozhodl jít na dlouhatánský pěší výlet, a bylo mi v podstatě jedno kam, jelikož mým bezpodmínečným cílem bylo zvítězit nad svojí leností, především tou fyzickou, která ve mně začala nebetyčně kypět.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 23         


Nepokojná ruská duše

rubrika: Pel-mel


Kolem deseti tisíc ruských umělců, politiků i filozofů spočívá na ortodoxním hřbitově Sainte-Genevieve-des-Bois nedaleko Paříže. Leží zde jeden z Rasputinových vrahů, kníže Jusupov, symbolističtí básníci a manželé Dmitrij Merežkovskij a Zinaida Gippius, předseda Prozatímní vlády Georgij Lvov i nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivan Bunin. Jinému spisovateli, Viktoru Někrasovovi (V stalingradských zákopech), jistě nikdy nepřišlo na mysl, že také on najde své poslední místo mezi porevolučními emigranty. K hrobům proslulých osobností minulosti přibyl v nové době i hrob tanečníka (a ředitele baletu Pařížské opery) Rudolfa Nurejeva a hrob režiséra Andreje Tarkovského (Solaris, Stalker…).

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 39         


Kterak za svého života opomíjený tvůrce po smrti ke slávě přišel

rubrika: Pel-mel


Přicházím opět s přídělem z knížky od Chucka Klostermana, z níž jsem vás posledně obdařil Částicovou horečkou. Tentokrát se to týká úvahy na téma, které jsem s humornou nadsázkou naznačil v názvu tohoto příspěvku. Otázka zní: Kolik dnešních významných celebrit na poli umění všelikého druhu bude za sto či dvě stě let požívat takové slávy jako někteří z těch, kteří jsou v téže době přehlíženi jako velké širé rodné lány a téměř systematicky umírají v bídě a zapomnění? Klosterman v této souvislosti zmiňuje dva spisovatele, Hermana Melvilla a Franze Kafku, kteří, každý svým vlastním způsobem, reprezentují druhou výše zmíněnou sortu. Jistě vás napadnou i další, nejen v literatuře a umění všeobecně.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 22         


«     1    2   »