« strana 1 »

Pád do propasti

rubrika: Poetický koutek


(Odkud už není kam padat)

 

Lucifer


Díval jsem se do propasti a věděl jsem

Že čím déle se budu dívat

Tím pravděpodobnější bude

Že do ní spadnu

Jenže já to chtěl

Nevěděl jsem proč

Ale nemohl jsem odvrátit svůj zrak

 

A pak jsem pochopil

Že hledám její dno

Které z mých výšin vidět nebylo

A já ho chtěl spatřit

Dotknout se podstaty propasti

Abych pochopil

Co až dosud mi bylo odepřeno

 

Tím se začal můj pád do někam

Jehož konce jsem tak lačně očekával

Ve skutečnosti to bylo

Odnikud do nikam

Ale ten pocit

Se nedal nahradit ničím

Co jsem až dosud zažil

 

Padal jsem zprvu zvolna

Něco mi v tom chtělo zabránit

Snažilo se mě to nadnášet

Ale pak jsem pochopil

Že se tomu brání má vlastní nejistota

Kterou jsem musel definitivně potlačit

Abych dopadl mnohem rychleji

 

Časový horizont se pak scvrknul

Na neuvěřitelně krátký okamžik

Což mělo za následek

Že jsem si ten pád vlastně neužil

Ale pak jsem pochopil

Že samotný pád je o ničem

O všem je dno propasti

 

A tak z nečista do čista

Ocitl jsem se na dně propasti

A konečně pochopil

Že už tam na mě čekalo

Po nekonečné věky

Jež jsem strávil zbytečnými věcmi

Které mi nebyly vlastní

 

Nemám už žádnou touhu

Vrátit se do těch nebetyčných výšin

V nichž jsem se cítil naprosto nesvůj

Jsem teď svým

Bezodkladně sám sebou

Na dně své vlastní propasti

Odkud už není kam padat

 


komentářů: 2         


Manipulace ve jménu Boží vůle

rubrika: Pel-mel


Venku padají Perseidy („Slzy svatého Vavřince“) a já se vracím ke knížce od Veroniky K. Barátové, z níž jsem tady posledně dával Spravedlnost a milosrdenství lásky. To spolu samozřejmě jakýmsi způsobem souvisí, ještě více to však souvisí s filosofickým pojednáním o existenci Boha. V diskusi pod oním pojednáním se objevil komentář, v němž se praví, že zde chybí komentář od věřícího člověka. Předně je třeba říct, že aktivních komentátorů zde není až tak mnoho, vlastně jenom taková hrstka. Pasivních čtenářů je mnohem více. A proto jsem se rozhodl přetlumočit jednu pasáž ze zmíněné knížky.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 14         


Existence Boha

rubrika: Filosofický koutek


Babylonská rybka je malá, žlutá, trochu se podobá pijavici. Je to snad nejpodivnější tvor ve vesmíru. Když si strčíte babylonskou rybku do ucha, okamžitě rozumíte čemukoliv, ať je to řečeno jakoukoliv formou jazyka. Skutečnost, že se něco tak nepochopitelně užitečného mohlo vyvinout pouhou náhodou, je tak bizarně nepravděpodobnou shodou okolností, že někteří myslitelé se rozhodli považovat to za konečný a nezvratný důkaz Boží neexistence. Argumentace vypadá následovně:

„Odmítám prokazovat svou existenci,“ praví Bůh, „protože důkaz je v rozporu s vírou a bez víry nejsem nic.“

„Jenže,“ namítne člověk, „babylonská rybka, to byla smrtelná chyba. Nemohla se přece vyvinout náhodou. To je důkaz, že existuješ, a tudíž, podle tvého vlastního tvrzení, neexistuješ. Q.E.D.*

„Ach jo, to mě nenapadlo,“ řekne Bůh a promptně zmizí v obláčku logiky.

„To ale bylo snadné,“ libuje si člověk, a protože ještě nemá dost, dokáže, že černé je bílé, a na nejbližším přechodu ho přejede auto.

D. Adams: Stopařův průvodce Galaxií

(*Quod erat demonstrandum – co se mělo dokázat. Zkratka označující konec logického důkazu.)

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 29         


Opravdovost (Podle Alexandra Dovženka)

rubrika: Pel-mel


Světoznámý ukrajinský režisér prožil výjimečný, do velké míry tragický život, avšak: když podobné tvrzení uslyší Polák, Ukrajinec, Rus, obvykle zdůrazní, že to se tak jenom nám, příslušníkům jiného národa, jeví, že jde o mimořádný osud. Pro miliony lidí jde o život typický. Miliony lidí přežívaly a přežívají s válečnými traumaty, bez psychoanalýzy, bez zvláštní péče… A přitom s nadějí! Dovženkovy deníky překvapí právě optimismem, pro nás těžko pochopitelným. Obsahují vize budoucích scénářů, krátké úvahy o estetice i morálce, zachycují náhodná setkání i náhodné nápady – filmové metafory.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 3         


Jak jsem navštívil Kutnou Horu s opeřeným doprovodem

rubrika: Povídání


V druhé polovině předminulého týdne jsem se jel podívat do Kutné Hory, jelikož jsem tam snad ještě nikdy nebyl, ačkoli není vyloučeno, že jsem tudy alespoň jednou projížděl. Kutná Hora je krásné město s velmi zajímavým historickým pozadím, jemuž mimo jiné vévodí impozantní chrám svaté Barbory. Ubytoval jsem se v hotelu U Vlašského dvora poblíž Palackého náměstí a nedaleko hradu Vlašský dvůr, kde se prý nějaký čas ztrácelo stříbro, jež se v Kutné Hoře kutalo. Ze svých výletů a procházek jsem tady napsal řadu povídavých příspěvků, v nichž jsem se pokoušel i o jakési literární eskamotérství. Tentokrát však musím předem upozornit, že nic takového nečekejte, vedřiny se mnou docela zacloumaly. Jenom pár postřehů a obrázků. A ještě než k tomu dojde, musím zde udělat reklamu na zmíněný hotel: Perfektní včetně personálu, dokonce mi chtěli zavolat i záchranku, když jsem ten pitný režim tak nějak přepísknul. Rozhodně si nedělám legraci (tedy dělám, ale ne výsměšnou), poněvadž jsem se v tom hotelu (a v celé Kutné Hoře) cítil úžasně (skutečně skvělí lidé).

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Koňský ohon (vocas) a vopičáci

rubrika: Pel-mel


Outfitů vopičáků je zpravidla jen několik verzí, které se vopčas tak nějak prolínají. Kupř. sluneční brejle zapíchnuté shora do hlavy za jakéhokoli počasí. Chápu, že některé osoby považují temeno své hlavy za vhodnou odkládací plochu pro optický chránič očí před sluncem ve chvíli, kdy jim slunce do očí nesvítí, anebo svítí a je jim to momentálně jedno. Někdy však mívám pocit, jenž kupodivu zřetelně narůstá, že jiní jedinci (obzvláště ženy) netuší, že to, co mají zapíchnuté shora do hlavy, neslouží jenom jako módní outfitová ozdoba.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 73         


Martin Komárek, poslanec (Ukázky z knihy Poslanec český…)

rubrika: Pel-mel


Novinář nemá lehký život. Novinář s vlastním názorem má ještě trudnější život než novinář bez názoru, ba trudnější než novinář bez elementární slovní zásoby. Martin Komárek psával vtipné a odvážné fejetony do Mladé fronty DNES. A nejednou hup ho! Dal se na politiku. Dokonce se zdálo, že to myslí vážně. Martin Komárek na obrazovce, stojící mezi partajníky, působil jako přízračné zjevení. Že on tam jde jen proto, že už ho noviny unavují a doufá, že načerpá novou inspiraci? Bůhví. A že by hokynářský premiér (ač podle Komárka génius) úplně sám vymyslel slova „To vy jste mě stvořili…“? Buď jak buď, inspiraci Komárek načerpal a potom vydal knihu s názvem Nebezpečné stádo aneb poslanec český a jiné retardované druhy. Měl, neměl právo něco takového napsat, byv sám jedním z nich? Využívá kolegy jako materiál? Je nemocný, je bezcharakterní prospěchář, jak tvrdí jeho kritici? O čem jiném by novinář psal, než o tom, co poznal. Pochopil, jako kdysi Václav Havel, že není pravda, že ti nahoře jsou určitě nějací jiní než my: poučenější, informovanější, zodpovědnější… To my jsme si je stvořili.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 11         


Letní imaginace

rubrika: Poetický koutek


(Bez jakékoli performance)

 

Lucifer


Představ si lesy vzhůru nohama

Kořeny se šplhají k obloze

Větve se noří do podzemí

Kde hledají své prameny

Aby se znovu zazelenaly

Prameny vzhůru rukama

 

Představ si číši plnou lásky

Kterou jsem zvrátil v rozlivu

U naší poslední večeře

A kolem tolik divukrásné zvěře

Do které jsi nonšalantně píchala vidličkou

A mezinožním nožem malovala obrázky

 

Představ si muže s růží v krku

Jak se rozhořčeně klaní tvému stínu

A rukama se tě nemůže dotknout

Protože nic takového nemá

Plameny dolů nohama

pomilováníhodném letním úprku

 

Představ si cestu nikam vedoucí

Jak po ní kráčíš s někým úplně jiným

Jehož jsi nikdy nechtěla

Ale teď si nemůžeš pomoci

A on s tím nemůže nic udělat

Jelikož není vševědoucí

 

Představ si kašnu bez vody

Uprostřed pouště bez písku

A dva velbloudy

Kteří nemají ani jeden hrb

Na který bys mohla nasednout

A vychutnat své svobody

 

Představ si vodu bez kašny

A muže bez růže v krku

Stejně tak lásku bez číše

A cestu vedoucí úplně všude

Ledoborce v horoucím pekle

A pošťáka bez brašny

 

Představ si koitální zvukové rezonance

A šepot bezodkladně oněmělých

Hlas všemocného bez hlasivek

Úpění zdravých v nemocnicích

Své první milování

Bez jakékoli performance

 


komentářů: 29         


Jako někdy o slavnostech

rubrika: Poetický koutek


Domnívám se, že v těchto vedrech není možné nic než básnit. Nejlépe v ledovém bazénu, ale kdo ho má. Upřímně se přiznám, že nemám bazén, natožpak ledový a nemám ani jakýkoli momentální sklon k básnění, jelikož moje neurony se smaží na pekáči. Takže přenechám slovo někomu jinému. Někomu, kdo své básně smažil, když jeho neurony prskaly jako škvarky v ledničce. Přenechávám slovo nejen tomu básníkovi, jemuž se klaním až úplně hluboko do země, ale i Stelle, která po prvním výběru „V sadě mezi jabloněmi“ připravila s razantním ženským předstihem i tento druhý, slavnostní.
(Perex sepsal bez vědomí autorky tohoto poetického příspěvku, jakož i bez vědomí autora básní Ivana Wernische Lucifer v letním bezvědomí.)
 
Stella

Ivan Wernisch

 

Nechval dne před večerem

 

Odpoledne, kolem páté,

začali se všichni sbíhat

na náměstí Vrchlického,

kde hoří dům č. p. 7,

hoří celé první patro,

ale požár zachvacuje

koloniál pod podloubím.

Je třeba vynášet zboží!

Muži odkládají saka,

vyvalují z krámu bečky,

vynášejí pytle mouky,

pytle krup a pytle čočky,

vynášejí těžké bedny,

židle, stůl a almaru.

Kdekdo volá: Kde je Klimša?!

Za chvíli to na náměstí

vypadá jak na výstavě,

jako dobročinný bazar.

Konečně je tady Klimša,

nemůže však najít klíče

od požární zbrojnice.

Je třeba vyrazit dveře!

Zbrojnice je otevřena,

stříkačka však uvnitř není,

protože ji Klimša půjčil

ku stříkání zeleniny.

Pohoršený dav se tedy

vrhá na opilce Klimšu,

ten však skočil do zahrady

a zahradou skočil k lesu.

Pendlovky opřené o strom

ukazují 9 hodin,

č. p. 7 dohořívá,

ve městě je hluk a záře,

jako někdy o slavnostech.

 

(Z básní Václava Rozehnala)

 

Vedřiny

 

Nikde nikdo nikde nikdo jen velkopopovický

Kozel kráčí podél zdi.

Teď vyšel kdosi zpoza rohu. Taky jen nikdo.

Jako já.

Otevřely se domovní dveře zavřely se nikdo

nevstoupil ani nevyšel.

Nikde nikdo. Jen velkopopovický Kozel kráčí

podél zdi.

O trafiku se lámou stíny

kolemjdoucích stínů. Je něco po páté.

Den u konce. Ještě je něco na dně sklenice.

Podél zdi kráčí kozel.

 

…..............................

 

Já už jsem ti jednou řikal,

řikal jsem ti už mě neser!

Matička popadla valchu,

praštila mě s ní přes hlavu:

stará kopla do kolíbky,

kolíbka se rozsypala.

Dyš to viděl muj synáček,

šáhnul pod skříň pro sekeru.

Dyby tu sekeru uzved,

byl by mámě přesek hnátu.

Má stará se rozeřvala,

že to probudilo dědka,

dědek vylít, začal všecky

mlátit prknem vod postele.

Matička se rozbrečela:

že se nestydíš, ty prase,

běhat tady bez kalhot!

 

 

Poučení o perspektivě

 

Půjdu-li tam - - - anebo tam - - -

každým krokem povyrostu… záhy mi budou

ty nejvyšší stromy do pasu. Vida, pan

profesor kreslení měl pravdu, hoj!

Spatřím jakousi chaloupku a jen tak

z obří rozvernosti si na ni dřepnu.

   Křáp! Nikdo ani nekvikne. Půjdu dál,

třeba potkám někoho, s kým bude legrace.

A taky potkávám - - - pokaždé menšího –

vždycky naň pořádně zahřímám –

hoj! hoj! hoj!

      Zanedlouho však potkávám postavičky

tak malé, že nerozeznávám zděšení na jejich tváři.

Nejvyšší stromy do půli lýtek. Čáp

do rybníka! Překračuji ves. Ale až půjdu

zpátky! Hoj!

 Až půjdu zpátky - - -

     a jejda, pane profesore, vaše zákony

platí i na zpáteční cestě? - - - Obrátím

se a vidím za sebou rovinu - - - holou

pláň - - - maloučko zvlněnou...

hoj...

 

Tancovaly cibuličky

 

Tancovaly cibuličky

a papričky tancovaly

točily se dokolečka

tancovaly s fazolemi

ve velikananánském hrnci

Ach to byl překrásný večer!

Ohýnek mlaskal

mlsal šišky

mlaskal a chroupal polena

Měsíček na mě

koukal z výšky

ohříval jsem si kolena

 

…..............................

 

stále se nemohu zbavit pocitu

že kamsi kráčím

 

když mluvím s lidmi

mám nepříjemný dojem

že cosi říkám

 

cosi čemu bych měl nějak rozumět

Kdybych              kdybych

 

ale to nic

to přejde

 

Zdroj: Wernisch, Ivan: Včerejší den, Mladá fronta, Praha 1989

 


komentářů: 4         


Sponsoring

rubrika: Slovo Neviditelného čerta


Neviditelného čerta

 

Lucifer


Neviditelný čert je soukromá webová záležitost, kterou vlastním já (Lucifer) a jejíž provoz si též platím. Po nějaké době tohoto provozu mě napadlo, že by mohl být částečně sponzorován třeba reklamami. Zkusil jsem Sklik a Google AdSense. V obou případech jsem pohořel. Kdejaký prťavý web může mít milion reklam, z nichž jeho autor žije, ale Neviditelný čert je v tomto směru zakázaný. Navždy. Prý na něm probíhalo jakési nepřiměřené klikání. Ono tam samozřejmě probíhá. Jsem jeho vlastníkem, ale ne správcem, což mi vůbec nevadí, jelikož se nemusím zabývat správou celého webu, mohu však spravovat jeho redakci s právy admina. Takže jsem vlastně též návštěvník a jakýkoli můj počin se započítává do kliků na NČ. Ano, při pokusech dávat sem reklamy jsem si na ně několikrát kliknul, abych jako vlastník NČ věděl, co vlastně reklamuji. Možná i za to jsem byl zlikvidován jak Sklikem, tak Google AdSensem. Seru jim na to. Je mi to jedno. Jsou to bastardi. Ale přece jenom si říkám:

 

Pokud by někdo chtěl sponzorovat Neviditelného čerta, tak to Neviditelný čert uvítá. Ne proto, že bych na tom chtěl nějak vydělat, ale alespoň částečná podpora provozu by nebyla od věci. Každý takový sponzor si může říct o zveřejnění reklamy na jeho záležitosti (viz redakční email pod jménem Lucifer). Bylo by to jen mezi námi, ne přes nějaké bastardy od Skliku čí Google AdSensu.

 

Účet Neviditelného čerta je: 451106103/0800 (IBAN: CZ32 0800 0000 0004 5110 6103)

 

Nepíšu to tady proto, že bych chtěl žebrat. Žebrání nikdy nebylo zakódováno do smyslu mého života. Tohoto způsobu se odjakživa štítím. Je to samozřejmě moje věc, že píšu články na NČ. Ale nejen já. Možná by nějaká pozornost za tuto činnost mohla k provozu NČ nějakým způsobem přispět.

 

Tímto nechci nijakého čtenáře NČ k ničemu nabádat. Jen mě to tak prostě napadlo. Osm let po založení Neviditelného čerta, Antoníne Pavloviči Čechove.


komentářů: 5         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  233  234  235  236  237   »