« strana 1 »

Prvoletní výlety (Nálety – Zálety – Přílety a Odlety)

rubrika: Povídání


Minulý týden jsem absolvoval (vykonal) několik výletů v Podkrušnohoří. Nazývám je „prvoletní“, jelikož zhruba od poslední třetiny května počasí připomíná spíš léto než jaro. Nejpozoruhodnějším a patrně i nejdelším byl hned první výlet. Jeho podstatná část se odehrála v zámeckém parku Krásného Dvora, jenž jsem zmínil v předmluvě (perexu) ke dvěma básním od Antonína Sovy. Byl to jeden z nejúžasnějších a do jisté míry i nejpotřeštěnějších výletů, které jsem v posledních letech vykonal (absolvoval).

 

Lucifer


Do Krásného Dvora jsem dorazil v neděli desátého června někdy po poledni jakýmsi víkendovým či svátečním vlakem (motorákem) v podobě jednoho vozu, který působil již poněkud historickým dojmem. Jelikož tak náročné výlety nejsem ochoten podnikat bez přinejmenším jednoho ženského doprovodu, jedno příruční zavazadlo tohoto typu mě doprovázelo. Jízda seniorským motoráčkem podkrušnohorskou krajinou byla úchvatná. Srdce plesalo naprostou rozkoší, občas nějaká zřícenina statku po Němcích, ale jinak spousta pestrobarevných ptáků, polí, rolí a rušné zeleně. Průvodčí byl velmi mladistvého vzhledu a kousek od nás seděl starší pán se stejně starým příručním zavazadlem ženského rodu.

 

Nádraží v Krásném Dvoře, kde všichni zámečtí výletníci vysedali, tvoří jedna čekací budka. Prý tady kdysi stávala nádražní budova, ale nejspíš si ji odnesli Němci kousek za Krušné hory. Naproti přes koleje se skvěl vysoký a košatý strom, jehož roli jsem poznal až při návratu, a za ním se rozpadala jakási stavba nejspíš nedotknuta od konce druhé světové války, kterou Němci už odvléct nestačili.

 

 

Od železniční zastávky Krásný Dvůr vedla téměř přímá cesta nahoru k zámku. Po ní jsme se vydali. Nejdříve jsme museli projít vesnicí, která se kupodivu nazývá též Krásný Dvůr. Je to pár domečků, kostelíček, jedna česká hospoda, jedna kavkazská restaurace se šašlikem, jeden rozbořený německý statek, jedno koupaliště, a pak už jenom vstup do zámeckého parku jen kousek od zámku.

 

Zámecký park v Krásném Dvoře, který jsem spatřil poprvé v životě, mi připomněl něco podobného v Průhonicích, kde je též zámek i s parkem. Elementární rozdíl je pouze v tom, že Průhonice jsou kousek za okrajem Prahy, takže jsem tu záležitost tam stihl spatřit vícekrát. O Krásném Dvoře tak přenádherně vyšperkovaném jsem až dosud neměl ani šajna, takže je jasné, že jsem ten výlet nevymyslel sám od sebe. Vymyslel ho můj ženský doprovod, což jsem musel náležitým způsobem ocenit.

 

Před zámeckou bránou nás očekával koňský povoz, jenž jsme kvitovali s pomocí fotoaparátu, nabídku k jízdě jsme však odmítli. Oba koně byli sice roztomilí, ale my sebou měli vlastní nohy. A jenom ty, někdy i včetně rukou, jsme v té zahradě hodlali využít, a popřípadě v zájmu rozkoše i zneužít. Nejdříve jsme si však šli prohlédnout zámecké nádvoří. Byla tam spousta zajímavých rostlinných i sošných věcí, mezi jiným též drobná restaurace se dvěma stolky vevnitř a třemi stolky se slunečníky venku. Musím se přiznat, že i když mě zaujala veškerá výzdoba zámeckého nádvoří, tak závěrečným úvodem nebyla prohlídka zámku, ale posezení v oné restauraci. Žízeň je žízeň, čemuž kupodivu neodporoval ani můj ženský doprovod, takž jsem stihl zhruba dvě skleničky vína.

 

 

Po lehkém občerstvení následovalo romantické putování zámeckým parkem. Svítilo sluníčko, ptáci cvrlikali, zurčel potůček, občas se zaleskla i hladina jezírka a za každým stromem nás čekalo překvapení. Kromě kytek a hmyzu se tak vyskytovaly i skupinky lidí… A kromě toho všeho se začala vyskytovat i temná mračna. Ke slovu či spíše hromu se přihlásila bouřková činnost.

 

Hromy, blesky a nevím, co ještě bouchalo ze všech stran, déšť střídal různé fáze od kapání až po stříkání či sprchování, tu a tam šípy slunečních paprsků… Můj ženský doprovod roztáhl deštník, já pouze ruce a nechal jsem se smáčet štěstím zcela bez sebe anebo vlastně úplně v sobě. Pořád krásně a teplo, můj oděv mokval radostí a můj ženský doprovod se třásl strachy, že ho nějaký ten blesk utluče. Jako plazmový fyzik jsem se mu snažil vysvětlit, že vlastně nejde o nic jiného než o plazmu, a protož jsem též něco jako čert, tak si s blesky lehce poradím. Kdybyste viděli tu hrůzu v očích mého ženského doprovodu, ty rozklepané nohy i ruce, ten rozklepaný deštník…

 

 

Když jsme dorazili zpět k zámku, hromy, blesky i s deštěm to jakoby zabalily. Zase vysvitlo sluníčko a v zahrádce restaurace na zámeckém nádvoří bylo krásné místo. Tož jsme se tam usadili a já se pokusil obnovit pitný režim. Šlo to docela dobře, jen nad hlavní části zámku se začalo kupit zase nějaké mračno a na hodinkách to vypadalo, že budeme muset brzy vyrazit k vlakové zastávce. Už trochu pršelo, když jsem svému ženskému doprovodu sdělil, že si odskočím támhle k těm nedalekým dveřím, za nimž si mohu tak nějak ulevit. No a pak vyrazíme k vlaku.

 

Trvalo mi to jenom pár minut, ale návrat vypadal, že se vracím na úplně jiné místo, než které jsem opustil. Nad slunečníkem, pod kterým jsme seděli, se urval okap, voda z něho valila jako z Niagarských vodopádů, pod stolem se tvořila přehradní nádrž a poslední, kdo tuto spoušť opouštěl, byl můj ženský doprovod, který se snažil zachránit moji skleničku nedopitého ale již vodou dolitého vína. Ukryli jsme se uvnitř restaurace spolu s ostatními návštěvníky.

 

 

Čas se nachyloval k odjezdu, ale déšť neustával. Vydal jsem tudíž rozkaz k odchodu v dešti dolů. Můj ženský doprovod si opět rozmotal deštník, já se šel opět sprchovat. Když jsme se schovali do čekací vlakové budky, déšť začínal ustávat. Pak už zase slunce a nádherný letní den. K příjezdu historického vlakového vagónu zbývalo ještě několik minut, a tak jsem zaostřil svůj zrak na mohutný strom přes koleje. Byla to třešeň plná zralých třešní. A tak jsem se vydal přes koleje doplnit svoji třešňovou náladu.

 

Mezitím k nádražní budce dorazil onen pár, se kterým jsme sem přijeli. Ženský doprovod mužské části páru se bez váhání vydal přes koleje trhat a jíst se mnou třešně. Nastala chvíle, kdy jsme se tak nějak promísili. Pán přes koleje měl jako příruční zavazadlo mé příruční zavazadlo a já za kolejemi baštil s jeho příručním zavazadlem třešně. A když přijel vlak, tak jsme se zase smísili. Bylo to krásné.


komentářů: 29         


Letní pohlazení

rubrika: Poetický koutek


(Erotickomaniakálněepické)

 

Lucifer


Jaro mívá tak nějak ve zvyku

Ukončit svůj úděl předčasně

A předá svůj kotoul létu

Kalendář ztrouchnivělých poznámek

Nehraje žádnou roli

Ruka v ruce

Kolík v kolíku

 

Tak přijde letní pohlazení

Bez jakéhokoli očekávání

Bez hvizdu přijíždějícího vlaku

Jenž tak nějak zrovna náhodou

Odjíždí bez vzlyku

Jakoby kolík v ruce

A ruka v kolíku

 

A to je právě to léto

Které dokáže hladit celý čas

Jenž nám byl předurčen

Aniž by předpokládalo

Že mu budeme věřit

Aniž bychom předpokládali

Že nás bude hladit

 

Léto mívá tak nějak ve zvyku

Ukončit svůj úděl předčasně

A předat svůj kotoul podzimu

 

Je jenom na nás

Kdy ho odpískáme

A podzim přijmeme

Jakoby byl náš vlastní

 

Kdy pochopíme

Že ruka s kolíkem

Už se těší

Na zimu

 


komentářů: 15         


Hromadění

rubrika: Povídání


Někdy loni dávali v televizi pro mě dost neobvyklou šou o tom, že jsou mezi námi jedinci, kteří mají chorobu, jíž se česky říká hromadění – jak je to latinsky, to nevím, ale určitě to má nějakou zvučnou diagnózu. Seriál to byl z Emeriky, z Kalifornie a z různých městeček tamtéž. Dvě elegantní "hospodyňky" – jedna štíhlá domina a druhá tlustá mamina – navštívily postiženou osobu, promluvily jí do duše, vysvětlily, jak se žije normálně, a udělaly všechno pro to, aby nešťastníkovo obydlí zase dostalo lidský vzhled. A jaká to byla fuška, umí si asi málokdo představit. Tenkrát jsem netušila, že i mě potká podobný zážitek. Stalo s e dnes dopoledne…

 

Astra (Tahiti)


Celý článek »

komentářů: 49         


Slunce po bouři

rubrika: Poetický koutek


V zámeckém parku v Krásném Dvoře hromy bily do korun stromů a blesky objímaly jejich kořeny. Dvě ztracené duše sochal deštný příval, a pak zase vysvitlo slunce. Ta horkost v jeho objetí však netrvala dlouze. Opět se zatmělo, když kalíšek vína byl už skoro prázdný. Bum! Prásk! Slzavé údolí.! U vlakové zastávky bez budovy jim do úst popadaly třešně ze stromu poznání, který tam stál tak sám. Ona řekla: Ještě! Ještě? A sluneční vlak vyjel z deště.

 

Lucifer


Antonín Sova

 

Slunce

 

. Poledne v městě… Slunce oranžové

se v mlhu rozpíjí… Je smutné, bledé

a bez lesku a jaksi pohádkové,

a velké, plní zlatem nebe šedé.

Střechy se topí v strnulém tom svitu,

tabule oken, dráty podél domů,

pomníky černé, fasád řad a štítů,

koruny zakouřených, mrtvých stromů.

 

Má smutek barvy věcí ohořelých.

Jak bytost uvadlá a málo živá,

do zlatě liliových září skvělých

se nekonečností upjatě dívá,

má pohled zkamenělé zvědavosti

a naslouchavě v mlhy rozpíjí se…

To hory kdesi vzdychly do věčnosti?

Pláč kdesi v lidské rozpoutal se vřavě?

 

Po bouři

 

Přestály stromy bouři. Na větvích

květ opadal, tak bílý jako sníh.

A leží dole svát a rozdupán

línými stády, mizícími v lán.

 

Vroucnější vůně táhnou údolím

než jindy. Nevyřčeny, dechem mdlým

dýchaly včera, ale pláčou dnes

ztrát bolestí, jíž prudce voní ves.

 

Přestály stromy bouři za cenu

úrody příští, touhu ztracenu

ztajily v servané své zeleni.

Ó příští prázdnoto! Předčasná jeseni!

 


komentářů: 1         


Josef Kajetán

rubrika: Povídání


Následující věty jsem našla v dnešním červnovém čísle Novin Prahy 2. Jak to bylo tenkrát – před sto lety?

"Bezpříkladné lehkovážnosti dopouštějí se na Tylově náměstí oni obchodníci s potravinami, kteří zkažené zboží, hlavně ovoce, vystavují před svými krámy napospas chudině. Tuto hnusně páchnoucí, mnohdy až tekutou hmotu, obklopují celé zástupy dětí, ba i dospělých, kteří celistvější partie ovoce vybírají a pojídají přímo na místě."

No, dnes je to jinak. Nedovedu si představit, že by tam dnes prodejce zapomněl byť jen mrkvičku, jeden ks cca 6 Kč. Večer je plácek vymetený do posledního lístečku růže, a v noci je tam pré pro noční život Pražanů, ale spíš turistů z nejbližších několika hotelů a žroutů v KFC.

 

Astra (Tahiti)


Celý článek »

komentářů: 25         


Nemohu jinak (Nad Martinem Lutherem)

rubrika: Pel-mel


Také znáte lidi, kteří nepřemýšlejí o tom, jak by se nastalá situace mohla vyřešit, ale ze všeho nejdřív je zajímá, kdo za to může? Obvykle vyvolají hádku, z níž vyplyne, že oni jsou ti spravedliví, a kdybys neříkala tohle, tak já bych ne- tamto. Tak získají čas a hned jsou snáze z obliga a řešení ponechají těm druhým – těm viníkům. Hledání příčin katastrof ale není vždycky totožné s hledáním východiska k nápravě. V historickém měřítku se stalo zvykem svádět vinu za krizi současného světa (Kdy krize nebyla?) na protestantismus a na osvícenství. Docela pohodlné!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 29         


Gratinovaná tortilla & polotmavý třináctistupňový Malvaz

rubrika: Povídání


Utekl měsíc a pár dnů od chvíle, kdy jsem se začal skutečně měnit. Co způsobilo tento poměrně dost drastický zásah do mých vyšlapaných kolejí? Tak to si nechám pro sebe. Podstata drastického impulsu není důležitá. Důležité jsou jeho následky.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 93         


Buďte více jako děti

rubrika: Pel-mel


Před pár dny jsem zcela omylem zakopl (ručně) v knihkupectví Kosmas, přesněji řečeno v jeho prodejně v butovické nákupní Galerii, o knížku, která hrdě nesla titul Zázraky na počkání. První věcí, která mě zaujala, byl fakt, že knížka se nacházela v regálu zlevněného zboží. V regálu, který jsem v posledních letech opomíjel, nad kterým jsem ohrnoval nos s tím, že pokud se knížka tváří, jako že ji nikdo nechce číst, tak bude asi nějakým zbytečným odpadem. To je samozřejmě nesmysl, jako dorůstající dítě jsem to věděl moc dobře, ale v posledních letech jsem to své dítě zazdil do temné věže ignorace. Ne úplně, občas jsem to rachitické dítě vyvenčil, jenže jeho podstata mi začala tak nějak unikat mezi prsty jako písek.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 26         


What Are Carbon Nanotubes and Why Should You Care?

rubrika: Populárně naučný koutek


Have you heard of carbon nanotubes? Probably not. They sound like a futuristic technology that has lots of vaguely high-tech properties. And that is pretty much exactly what they are. Carbon nanotubes are made from similar materials to carbon fiber, and while the nanotubes do have structural applications like carbon fiber, they also do so, so much more. In this article, we’re going to break down the what, why, and how of carbon nanotubes so that you understand what they are, and why they actually matter to you.

 

Anna Kucirkova


Celý článek »

komentářů: 27         


Žlutá růže a červený kabátek

rubrika: Pel-mel


Na přelomu května a června začíná vůbec nejlepší čas pro putování po českých a moravských krajích. Svěží zelená střídá žlutou, u trati se červená vlčí mák a matně se bělají bezinky. Doba školních výletů je tady. Z vesnice jsme jezdili do Prahy, kde jsme na vlastní oči mohli uvidět, o čem jsme se dosud jen učili: Hrad, Národní divadlo, pomalované domy! Ale zážitkem byla i samotná cesta úplně jinou krajinou, než byla naše a než všechny zestejněly.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 26         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  230  231  232  233  234   »