« strana 1 »

Cesta do pekla bývá často dlážděna dobrými úmysly

rubrika: Pel-mel


Právě skončený víkend byl nádherný v tom smyslu, že jsem už dlouho nic ošklivějšího nepoznal. Byl to vlastně už takový předvánoční nášup, abychom se přichystali na nákup vánočních dárků v jednotném družstvu vítězného volebního lídra. Proč si nezavzpomínat na Staré dobré časy, že? Koneckonců všichni to s námi myslí dobře, a pokud ne, tak my to s nimi myslíme též velmi dobře. Vítězové našich parlamentních voleb jsou už od pohledu altruisti, my koneckonců též, jinak bychom si je nezvolili, takže už nám nezbývá nic jiného, než cestu do pekla ruku v ruce začít dláždit.

 

Lucifer


Volební hlasy již byly sakumprásk sečteny, když jsem v těžkém depresivním stavu vyrazil do nedělní Butovické Galerie učinit skromný nákup. Po cestě jsem si vzpomněl na jednu scénu, jež se odehrála ještě za totáče. Navštěvoval jsem opavský gympl a v posledních dvou ročnících občas navštěvoval po odchodu z gymplu jednu starobylou hospůdku u Bílého koníčka na dnes Dolním náměstí. Setkával jsem se tam s nejrůznějšími kamarády stoprocentně nerežimního typu. Mezi nás občas zavítal jeden Ukrajinec VV, který měl českou manželku a působil jako odborník v jakémsi úřadu pro sociální záležitosti.

 

Jednou jsme takhle seděli tři u Bílého koníčka. Já, jistý ZS a VV. Přemítali jsme nad půllitry o všem možném, když VV začal blahořečit altruismu. ZS, těžký undergroundový typ s dlouhými vlasy a vousy téměř do pasu, začal VV oponovat, čemuž jsem se snažil jen nesměle přizvukovat na obě strany. VV byl posedlý altruismem, ačkoli možná netušil, o co v podstatě jde a jeho duše, ovlivněná nejrůznějšími ideologickými žvásty, se vznášela v oblacích. ZS byl pevně zakořeněn v zemi a já jsem postupně začal chápat, že altruistické plky VV velmi vycizelovaným způsobem anihiloval.

 

VV působil poměrně uhlazeným dojmem a do jaké míry či jestli vůbec byl infikován KGB, netuším a v podstatě mě to ani nezajímá. Byli jsme kamarádi a zmíněná debata na tom nic neubrala na všechny tři strany. ZS uhlazeným dojmem rozhodně nepůsobil. Lidé, kteří ho dobře neznali, z něho měli strach. Jenže pod těmi ohromnými vousy, uhrančivým pohledem a břitkým projevem se skrýval velmi citlivý a přirozený humanista. Ne naprogramovaný altruista.

 

V Butovické Galerii jsem do skromného nákupu přibalil knížku od Františka Koukolíka, která se jmenuje Rozhodování. Bylo tomu tak, že jsem nejdříve navštívil prodejnu knihkupectví Kosmas, kde mi ta knížka okamžitě padla do ruky. Chvíli jsem v ní listoval, ale k její koupi jsem se nemohl rozhodnout. A tak jsem ji vložil zpět do regálu a vyrazil do Alberta pro ten drobný nákup. Když jsem Alberta opouštěl, napadlo mě, že by mi v tom rozhodování mohla pomoci ta knížka od Koukolíka. Vrátil jsem se tudíž do Kosmase a přibalil ji do tašky.

 

Zde je první část kapitoly Dláždění na cestě dobrých úmyslů:

 

V šeru si snadno spleteme pokroucenou větev s hadem. Obrázky, které jsou zcela jistě statické, a přesto vzbuzují dojem, že pulzují a kypí, zná většina lidí. Lidský zrakový systém je svým způsobem dokonalý, a přesto dokáže šálit. Empatie, schopnost vcítit se do druhých lidí, dokáže šálit podobně, zejména propojí-li se s potřebou, aby nás někdo měl rád, s emoční infekcí, různými druhy předpojatostí, případně s egoistickým přesvědčením, že přesně víme, co je pro druhého člověka nejlepší. Empatie může lidi zavést do pořádných potíží.

 

Dobré úmysly nás někdy dokáží oslepit natolik, že nevidíme jejich mizerné, někdy zhoubné důsledky. Subjektivně prosociální čin je v tomto případě objektivně antisociální. Samozřejmě že existuje více úhlů pohledu, které samy sebe považují za objektivní. Teroristický čin subjektivně prožívaný jako boj za svatou víru bývá jedním úhlem pohledu nazírán jako nejvyšší možná oběť ve prospěch víry, práva, spravedlnosti. Jiným úhlem pohledu je chápán jako odporná masová vražda nevinných lidí.

 

Jakákoli rozhodnutí, včetně rozhodnutí altruistických, vyžadují pokud možno nejúplnější přístup k relevantním informacím, které umožňují uvážlivé rozhodnutí. Kromě přístupu k takovým informacím je nutná schopnost jejich správného zpracování. Jsou to nejrozmanitější psychologické, náboženské, sociální a filosofické předpojatosti, které mohou vést jak jedince, tak celou lidskou skupinu k jejich mylnému výkladu.

 

Takovým omylem je patologický altruismus, jehož důsledky se obracejí jak proti tomuto typu altruisty, tak proti jedinci nebo skupině, jimž se snažil pomoci. Patologicky altruistické chování může být výsledkem příčin náhodných a/nebo nevědomých stejně jako úmyslu. V této souvislosti je altruismus chápán jako dobře míněné chování, jehož cílem je někomu prospět. Pojem „patologický“ je zde užit ve smyslu krajní, abnormální, chybný. O klinickou diagnózu nejde.

 

Jednoduchým příkladem patologického altruisty může být rodič, který chodí do školy vyhrožovat učitelům za špatné známky, které si jeho potomek nezaslouží. Nebo rodič, který odmítne očkování svého dítěte v úmyslu chránit je před (málo pravděpodobnými) zápornými důsledky očkování, díky čemuž dítě onemocní spalničkami s velmi těžkým průběhem a trvalými následky. Patologický altruismus je druhem poznávací slepoty. Psycholog Jonathan Haidt k tomu poznamenal: „Morálka váže i oslepuje“. Patologickými altruisty mohou být lidé zcela normální, dále lidé s vyšší než běžnou mírou empatie, ale zrovna tak i narcistické osobnosti soustředěné jen na sebe.

 

Zdroj: František Koukolík, Rozhodování (Eseje), Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2016

 


komentářů: 5         


Rouper de Clotrimazolovo podzimní rozjímání

rubrika: Povídání


Rouper de Clotrimazol strávil jaro i léto ve svém sklepním šuplíku, jelikož jeho Tvůrce Mistr L (TML) naháněl ženský po okolních lesích pod vlivem resveratrolu v podpaždí třímaje Kámasútru. Buď spal v poloze skrčence, anebo si četl Nevolnost od Jeana-Paula Charlese Aymarda Sartra, což mu z existenciálního hlediska připadalo ještě skrčenější. Začal podzim a TML nejevil známky přítomnosti. To Roupera už fakt naštvalo, Sartra s jeho Nevolností odhodil do odpadní jímky v nejvzdálenějším koutě šuplíku a začal rozjímat.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Vladimír Sorokin: Manaraga

rubrika: Pel-mel


Tak tohle si nemůžu nechat pro sebe, pomyslela jsem si při čtení první kapitoly. Jenomže Hospodářské noviny byly rychlejší a už dávno část této kapitoly ocitovaly. Stojí za přečtení. Zde. Kdyby nenásledoval další děj, výše uvedené by pro jasnou představu stačilo. Ale v knize Manaraga pokračují literární hrátky sebevědomého, zkušeného autora povzneseného nad zbožňování autorit. Když jsem chtěla zjistit, co nového vůbec soudobá ruská literatura přináší, setkala jsem se se Sorokinem poprvé, a to nad Marininou třicátou láskou, podruhé pak u Dne opričníka. Z obou knih jsem měla trochu rozpačité dojmy. Nakolik jsou tyto knihy pro současnou ruskou literaturu typické? Jak vůbec Sorokina s jeho drsnými antiutopiemi doma přijímají? V románě 451 stupňů Fahrenheita Ray Bradbury už roku 1953 ztotožňuje ztrátu knih s koncem civilizace, s koncem kulturního dědictví, se ztrátou veškerých znalostí. Hrabalův Haňťa, „vzdělaný proti své vůli“, dokonce plánuje skončit stejně, jako knihy, v nichž nalezl smysl pozemské pouti (Příliš hlučná samota).

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 2         


Podzimní Vidoule v hřejivém slunci babího léta

rubrika: Povídání


Na úvod pohádky věnované mému vlastnímu miminku jsem oznámil, že vzhledem k oznámení meteorologů o návratu babího léta vyrazím na další výpravu tohoto druhu na Vyšehrad. Neučinil jsem tak, poněvadž bych se nerad zamotal v časové smyčce. Nemá smysl pokusit se v krátké době zopakovat totéž jenom proto, že to bylo fajn. Zpravidla to už není totéž a k tomu ještě ani fajn. Takže jsem v tom nádherném téměř letním počasí vyrazil do míst, kde už jsem nějaký ten čas nebyl, ačkoli je nedaleko mého bydliště, rostou tam stromy a vždycky mi tam bylo fajn. I tentokrát tomu tak bylo.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


Miminko

rubrika: Pohádky


Na obzoru se začíná rýsovat víkend, v zájmu jehož prožití vám tímto způsobem předkládám pohádku. Proč pohádku? Tak zaprvé proto, že poslední pohádka tady byla před dvěma měsíci bez dvou dní; a za druhé proto, že se cítím poněkud vyčerpaně, což znamená, že jsem schopen napsat tak akorát pohádku. A pak je tady ještě třetí důvod: Meteorologové na tento víkend ohlásili další vlnu babího léta s maximálními teplotami nad dvacet stupňů Celsia, takže mi nezbývá, než si začít balit tlumok k opětovné výpravě na Vyšehrad. Vzhledem k takto závažnému stavu mé osobnosti je nabíledni, že pohádka, kterou se vás pokusím oblažit, je spíše antipohádkou. Skutečná pohádka má jakousi logickou stavbu ověnčenou nejrůznějšími metaforami a ukrývá v sobě určité ponaučení. Tahle je nelogická, nějakou metaforu v ní možná najdete, ale určité ponaučení nehledejte. A navíc je psána ve třetím rodě.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Tak nám zapršelo

rubrika: Povídání


Tou větou začíná tolik internetových článků! Je v ní skryta úleva, že konečně, ale také ironický povzdech: To se dalo čekat, zase nás to vyplaví. Nebo: No jistě, chtěli jsme k rybníku! Okurky chytnou plíseň a rajčata – škoda mluvit. S podzimním deštěm vezmeme zase na vědomí radiátory či kotel, a my, kteří si to můžeme dovolit, začneme se pomalu choulit do sebe v očekávání jiného „nám“: nám, nám narodil se.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 14         


Podzimní rovnováha

rubrika: Poetický koutek


(Za hranicí podzimní rovnodennosti)

 

Lucifer


Když stromy začínají upouštět k zemi barevné listí

A jejich větve se komíhají ve větrolamných záchvěvech

Má duše se ukládá do tiše věrolomné nehybnosti

Spanilomyslná smyslnost se choulí v temných akvarelech

Bezbřehá umíněnost zakotví u břehu potemnělé řeky

A odněkud z dáli vracejí se hlasy všech mých předků

 

Někde v dáli mizí všechny moje rozpolcené myšlenky

A bezbřehá umírněnost zvedá své kotvy z břehu nerovnováhy

Smysluplná spanilomyslnost se dere k svému zrodu

Má nehybná duše začíná komíhat ve větrolamných akvabelách

Jejichž ruce čeří hladinu věrolomné řeky Styx

Když stromy spouští k jejímu dnu barevné listy poznání

 


komentářů: 22         


O cudnosti (V lesních tišinách)

rubrika: Pel-mel


Miluji les. Ne ten od Strugackých, v němž si někdy připadám jako Mlčoch, ale třeba snový, v němž potkávám Lesopaní, ačkoli i v něm mlčím, ale úplně jinak – v podobě tichých myšlenek. Především však skutečný, živý les, v němž si mohu povídat nejen sám se sebou, ale i se stromy, jejichž kořeny se vzájemně proplétají jako synapse neuronů v mozku. Stromy tímto způsobem spolu mlčenlivě komunikují a celý les tvoří jedinou bytost. Lesní. Potom si najdu nějakou tišinu a v ní začnu snít. Ne ve spaní, ale v bdění. Les mě naplňuje úžasem, poklidem, životodárným zráním a cudností tak neuvěřitelně jahodovou, že podléhám tajemnému Zákonu série

Následující text pochází z na konci uvedeného dílka od Friedricha Nietzscheho, z něhož jsem zde naposledy předložil O mouchách na trhu (Orel much nelapá).

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Piotr Rawicz: Krev nebe

rubrika: Pel-mel


„A o tom se nikde nepíše! A proč se o tom nepíše?“ Slyším co chvíli, když někdo narazí na něco pro něj překvapivého. Místo aby dotyčný řekl: “O tom jsem neslyšel, protože zásadně neposlouchám,“ nebo „O tom jsem nikdy nečetl, protože nečtu.“ Velký údiv vyvolávají i fakta o druhé světové válce, nehledě na tisíce knih s touto tematikou. Nejspíš její hrůzy překryly nové informace o nových válkách. Zevšedněly – vzdálené hrůzy i vzdálené války. Starší generace vyrostly na čerstvé paměti masakrů a na válečných dokumentech. Mladší pokolení si pochopitelně užívá toho, co nabízí mírová epizoda. Ale jsou země, kde se jizvy stále nemohou zacelit. Tak těžká, tak krvavá, tak devastující byla válka na jejich území. Strašlivě zkoušené Polsko dalo světu mnoho spisovatelů, kteří přinášejí osobní svědectví. Neuvěřitelně spletitý byl např. osud Slawomira Rawicze. Autor se stejným příjmením, Piotr Rawicz, napsal svůj válečný román „Krev nebe“ francouzsky a vystavěl jej v úplně jiném duchu než tradiční příběh. Právě to, že jeho obraz doby je jiný než realistický, vedlo k mnoha diskusím o oprávněnosti podobného přístupu.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 24         


Směr baboletní Vyšehrad

rubrika: Povídání


Poslední den září roku 2017 nastal v sobotu. Asi ne všude v česko-moravsko-slezských oblastech, ale v Praze se babí léto ukázalo v celé své kráse. Poklidné slunečné počasí s maximálními teplotami kolem dvaceti stupňů Celsia – a já se ráno probudil v dost pomačkaném stavu. Rozhodl jsem se, že to takhle nenechám, a nejlepší způsob jak se vyžehlit, který mě napadl, byl vykonat dlouhatánskou procházku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  220  221  222  223  224   »