« strana 1 »

O Helence, která bydlí ve sklenici od okurek

rubrika: Povídání


Téměř denně potkávám ženu tváře divé, v zimě v létě zabalenou do černých látek a šátků, všelijakých přehozů a nákrčníků. To by si Lucifer užil. Vzhledem odpuzující osoba, stará paní. Chodívala občas s různými psíky až psy, každý půlrok ji doprovázel nějaký jiný – obvykle vořech až podvraťák. Neměla jsem touhu nějak se s ní seznamovat, brala jsem ji pouze na vědomí. Jen mě udivovalo to stále se měnící množství psů.

 

Tahiti


Až tuhle! Čekám na tramvaj a psí dáma přišla ke mně. Zima jako na Sibiři, babka nabalená jako cibule, já taky. Drkotaly jsme zuby, tedy drkotala jsem jen já, babka měla zub jen jeden – jedničku vlevo nahoře, příslušně zažloutlou. Drkotat neměla čím. A samozřejmě jsme se daly do babských řečí. Nejdřív počasí, potom zdraví a nakonec jsem neodolala a poptala se na ty psíky. Babka se rozzářila, utřela si rukávem slinu, protože bez zubů se asi víc slintá nebo co, a řekla:

 

Pani, já tak miluju zvířata, nemůžu bez nich žít, musím pořád nějaký mít. Nechávala jsem si ty pejsky na dožití. Ale teď už nemám sílu ani peníze, tak chodím jenom krmit holuby.

 

Chtěla jsem ji pokárat, že se to nemá, v Praze jsou přemnožení a mají různé choroby – ale nechala jsem to bez komentáře, za ty psíčky.

 

Helejte, řekla paní Psíčková, ale mám doma zvíře. Sousedka mě prosila, abych jí pohlídala její Helenku. Šla do nemocnice a za pár neděl šla nohama napřed.

 

Kdo je Helenka, ptám se.

No přece Helenka je ropucha.

Já jen: Ahááá, tak to je fajn.

V ropuchách si tedy nelebedím.

A co taková Helenka papá?

Ta nepapá, ta žere. Furt by žrala, umí žebrat, nožičkama se opře o sklo a vydává zvuky. Žere nejrači žížaly.

Já: Kam na to chodíte, zem je zmrzlá.

No, právě. Musím do zverimexu a každej měsíc mě ta mrcha přijde na tři stovky. Mám malej důchod. To nejsou jen žížaly, ale taky nějaký červi…

Řekla jsem: Zadržte, to mi stačilo.

Paní Psíčková pochopila.

A nevíte, jak taková bestie dlouho žije? Ptala se.

 

Slíbila jsem jí, že to doma nastuduju na internetu a až se zase potkáme, že jí to povím. No, a doma jsem tedy koukala jako ta Helenka. Nikdy jsem netušila, že takováhle malá zvířena má šanci dožít se v zajetí až třiceti let!!! Žije-li ve svém obvyklém prostředí, tak to vědci vidí na osm let. Moc si toho dál nepamatuju, ropuchám je věnováno na internetu hodně místa, takže bude nejlepší, kdo chce, ať si to vyhledá. Zadala jsem Jak dlouho žije ropucha. A vyskočila na mě stovka informací. I když se mi ropuchy eklujou, udělám pro tu nebohou pečovatelku víc, budu to číst znovu, udělám si poznámky a pak jí hodím přednášku. Stejně ji to porazí, protože, jak pravila, je jí 73 roků. Do sta tří to těžko vydrží. Ubohá Helenka!

 

P. S.

 

Až vzrušující je ropuší sexuální život! To jsem žasla. Ona taková Helenka je fakt divoška. Bude to holka, protože paní Psíčková udala rozměr 12 cm délky, to mají samičky, zatímco samečkové mají jen osm cm.

 


komentářů: 15         


Neznámý vesmír – Kvetoucí zahrada a hvězdné ostrovy

rubrika: Populárně naučný koutek


Po černých dírách (děrách) a horizontu událostí přicházím s jedním oddechovým odskokem do historie ze stejného soudku. Mohlo by se to jmenovat „Jak jsme v době, kdy teorie jak speciální, tak obecné relativity, natožpak kvantové fyziky nebyla v dohledu, dohlédli s pomocí obrovských dalekohledů tak daleko, abychom pochopili, že to, v čem žijeme, je mnohem větší a strukturovanější, než jsme si původně mysleli“. K tomu nebylo zapotřebí žádných složitých matematických konstrukcí. Stačilo bedlivě pozorovat a výsledky pozorování analyzovat na základě elementární logiky s nohama pevně zakotvenýma v čisté realitě. Je samozřejmé, že jenom s tímto „selským rozumem“ si nevystačíme. Potřebujeme většího nadhledu, včetně užitečného nástroje v podobě matematiky. Zcela se odpoutat od selského rozumu, vytáhnout nohy z pevného základu, nás však může dovést pouze k bludnému kamenu (balvanu), do lesa plného bludiček našich umělých konstrukcí, v němž se cesta poznání utopí v bažinách nepochopení.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Rouper de Clotrimazolova rezignace (demise)

rubrika: Povídání


Rouper de Clotrimazol se rozhodl rezignovat. Snaha tady byla, a ne zrovna prťavá, ale s tímto lidským materiálem je evidentně zcela nemožné smysluplně komunikovat. Tudy je jakákoli cesta definitivně zarubaná. Zbývá už jenom jediná: směr sklepní šuplík, v němž si Rouper může své vize užívat telepaticky, telegnosticky i teleagnosticky, telekineticky či telekinematograficky, telemasochisticky i telesadisticky, teleprenatálně, jakožto i telekomicky či teletragicky bez jakéhokoli rušícího vlivu dotěrného telecího lidského hmyzu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Sousedská

rubrika: Pel-mel


Tak jsem šla ke kontejnerům a z balkonu starostlivě zahalasilo: „Zvonila jsem u vás, a vy nikde. Měla jste tmu. Vy chodíte někam na noc?“ Než jsem si uvědomila nepatřičnost této otázky, z naučeného zvyku jsem po pravdě a zdvořile odpověděla, že jsem se prostě šla po setmění projít. Je to možné, říkala jsem si, až když už bylo pozdě. I kdybych na noc chodila do kasáren (už tady ani nejsou), bude to moje věc. Vždyť já se vás, milá paní Ilonko, také neptám, proč vaše dcerka stále pracuje na prodloužené směny, když mě o půl třetí ráno budívá auto, které ji přiváží domů.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 14         


Neznámý vesmír – Černé díry a horizont událostí

rubrika: Populárně naučný koutek


V předchozí části populárně naučného seriálu o neznámém vesmíru jsem předložil obecnou teorii relativity v objetí černých děr. Bylo v ní naznačeno, že s černými děrami, o nichž se předpokládá, že se jimi náš vesmír doslova hemží jako mravenci v mraveništi, si naše soudobé fyzikální teorie neokážou poradit. Než v tomto seriálu dospěji k samotnému závěru, jenž bude bezpochyby velmi bombastický, musím těmto podivuhodným kosmickým „mravencům“ věnovat ještě jednu pozornost. A nebude poslední. Tím nechci říct, že v následující části přijde na řadu třetí pozornost černým děrám – jakoukoli další si už nechávám až na závěr.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 41         


Napíšu básně kytkám na listy

rubrika: Poetický koutek


Svět v zrníčku písku rozeznat

a nebe v divoké květině,

bezmezný prostor do vlastních dlaní brát

a věčnost prožít jen v hodině.

 

Lucifer


Viděl jsem kapli ze zlata

(Básně ze zápisníku, 1793)

 

William Blake

 

Viděl jsem kapli ze zlata,

ale dovnitř se všichni báli,

mnozí tam stáli před vraty,

ale jen modlili se a bědovali.

 

Viděl jsem, jak ze vztyčil had

mezi pilíři jako sníh

a do dveří bil a bil a bil,

až praskly v zlatých veřejích.

 

Pak po nádherných cestičkách,

perlami, rubíny dlážděných,

celé své slizké tělo vlek

až k oltáři jako sníh

 

a vším svým jedem pozvracel

na něm víno i chléb.

Tak šel jsem radši do chlívka

a ke sviním si leh.

 

 

Dead Man (William Blake)


komentářů: 1         


Znovu a znovu (Kosmonautika za oponou)

rubrika: Pel-mel


Měsíc, Mars, Měsíc, Mars. To byly vytoužené cíle mnoha budoucích i stávajících vědců a techniků první poloviny 20. století, ať už se nacházeli v kterékoli zemi. Když později hovořili o svém životě, někteří z nich vzpomínali na dětské časopisy s obrázky raket, jiní na první filmy o letu do kosmu, ale žádný nezapomněl na omračující setkání s Julesem Vernem. Kdyby Verne tušil, jaké síly jeho romány uvedou v život! Bez četby jeho knih by se takový Wernher von Braun stal nejspíš úspěšným hudebním skladatelem. Vždyť tento žák Paula Hindemitha hrál výborně na na klavír i na cello a první vlastní skladby měl za sebou v patnácti letech. Zato propadal z fyziky a z matematiky. (Velký vliv na volbu jeho životní cesty měla ovšem také matka. To ona se zajímala o astronomii a koupila synovi hvězdářský dalekohled.) Ale k tomu, aby se dostali jak von Braun, tak třeba Koroljov na vysněnou cestu, museli se prodírat nejen neprobádaným územím, ale především skrz houštinu přání úplně jiných lidí – politických mocipánů. A o co se na takové cestě opřít?

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 11         


Druhé setkání s Nevidomou

rubrika: Povídání


Přesně po dvou letech jsem potkal Nevidomou. Stalo se tak jako tehdy dopoledne prvního února, ne však v pondělí, ale ve čtvrtek, nicméně na stejném místě. Na Slunečníkovém náměstí nedaleko Oční kliniky. Tentokrát neměla slepeckou hůl, ale její pohyb byl téměř totožný s tím předchozím. Stejně jako při prvním setkání zamířila podél ulice V Gůrkách k šikmému chodníčku vedoucímu ke vstupu do stanice metra Gůrka, ačkoli z Oční kliniky to měla kratší napříč Slunečníkovým náměstím.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Neznámý vesmír – Obecná teorie relativity a černé díry

rubrika: Populárně naučný koutek


Když Einstein dokončil speciální teorii relativity (STR), začal se okamžitě pídit po jejím zobecnění, jelikož STR v sobě nezahrnovala gravitaci – z kosmologického hlediska nejdůležitější interakci. Výchozí myšlenkou obecné teorie relativity (OTR, viz Wikipedie, Aldebaran) je princip ekvivalence. Ten praví, že účinek gravitačního pole je nerozlišitelný od účinku zrychleného pohybu. Hlavní idea OTR, kterou Einstein publikoval v roce 1915, spočívá v tom, že představu gravitačního pole v jakémsi prostoru transformoval do představy zakřivení časoprostoru způsobené přítomností hmotných těles (viz Gravitační síla neexistuje IV). Einstein ukázal, že Newtonova teorie gravitace je platná jen tehdy, když je zakřivení časoprostoru nevýrazné, a gravitace tudíž slabá.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Občanská výchova (Nejen Vaculíkové)

rubrika: Pel-mel


To se tak někdy stane, že člověk zažije situaci natolik čítankovou, že o ní z důvodu nevěrohodnosti nemůže psát. Ale nakonec – je škoda nechat si takový zážitek pro sebe! Tak budu vyprávět třeba o tom, jak jsem cestovala autobusem společně s pubertální mládeží. To bylo, když jsem zase jednou jela vrátit „zdroje“, které vykrádám ve prospěch tohoto blogu. Po spatření houfu omladiny u mé zastávky jsem se okamžitě chtěla vrátit do města, že si raději počkám na další spoj. Ale sama sebe jsem přemluvila, že přece musím něco vydržet a kromě toho na bloumání po ulicích byla velká zima. Nestačila jsem se divit. Dívenky a hoši se usadili, cestou se nevzrušeně bavili, neupozorňovali na sebe ani obvyklým hříběcím smíchem a pořváváním od zadního okna až k řidiči. Jak bývá běžné, když se sejde víc stvoření, která už dětmi nejsou, a dospělými teprve ne.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 14         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  225  226  227  228  229   »