« strana 1 »

Jak perfekcionisté fungují

rubrika: Pel-mel


Uprostřed minulého týdne jsem tady díky neočekávaně obdrženému zdroji po delším čase znovu otevřel tématiku týkající se perfekcionismu. Autor zdroje tuto citlivou záležitost rozebírá velmi podrobně a demonstruje na řadě příkladů ze své odborné praxe. Pohříchu je třeba říci, že se často opakuje, což nejspíš zaznamenáte i v tomto druhém vstupu, jenž je jakýmsi nepříliš moderovaným výtažkem z první podkapitoly první kapitoly zdroje nazývající se stejně jako tento příspěvek. Na druhou stranu je však třeba připomenout, že opakování je matka moudrosti, pokud ovšem nenabere perfekcionistického směru. Víte, že tímto směrem se pokoušel ubírat i slavný neurolog, psychoanalytik, psychoterapeut a psychopatolog Sigmund Freud?

 

Lucifer


V zábavném dokumentu Animals Are Beautiful People (Official Trailer), který v roce 1974 natočil Jamie Uys, jsme svědky toho, kterak jeden z domorodců kdesi v Africe lapí paviána: Když ví, že ho opice pozoruje, demonstrativně s velkou námahou vyhloubí otvor do termitiště a následně do něj nasype semínka divokého melounu. Pavián do díry sáhne, popadne semínka a – jeho sevřená pěst je příliš velká, než aby ji mohl vytáhnout. Stačilo by, aby svůj úlovek pustil a byl by volný. To však nedokáže přijmout, a tak jen sedí a čeká, až ho lovec chytí.

 

Stále častěji dnes narážíme na lidi, kteří stejně jako ono zvíře sáhnou do špatného otvoru a už ruku nedokážou uvolnit. Stejně jako Sisyfos i oni zápolí s kamenem, který je pro ně příliš těžký, avšak na rozdíl od řeckého hrdiny si život zbytečně ztěžují sami. Z nějakého důvodu toho nemůžou nechat a dobrovolně se upínají k nemožnému. Takovým kamenem je pro perfekcionismu požadavek bezchybnosti, zoufalé sevření semínek je pak projevem paniky, že by se nějaké chyby mohl dopustit.

 

Každý člověk v sobě nosí dvě základní touhy, které často bývají jen obtížně kombinovatelné: touhu po svobodě a po jistotě. Jistota je dobrá věc a každý ji má rád, perfekcionisté ji však mívají rádi až příliš. Neboť čím větší jistotě se člověk těší, tím menší je pravděpodobnost, že klopýtne o vlastní chyby nebo na nich dokonce ztroskotá. Proto v dnešní perfekcionistické společnosti musíme mít pojištěno všechno včetně sebe: nehoda, krádež, nemovitost, auto, zvířata, život, domácnost, důchod, povinné ručení, počasí, půjčku, právní ochranu… Tím se zbavíme veškerého nebezpečí a můžeme žít v pokoji.

 

V psychologických výzkumech existuje mnoho definicí perfekcionismu. Jedna z běžných verzí, byť poněkud komplikovanější, pochází od psychologů Joachima Stöbera a Kathleen Otto z Univerzity Martina Luthera v Halle-Wittenbergu z roku 2006: „Perfekcionismus je běžné chápán jako osobnostní styl, charakterizovaný snahou o bezchybnost a vytyčováním přehnaně vysokých cílů, jež doprovází tendence přespříliš kritického hodnocení vlastního jednání.“

 

Ve stejném roce se etablovala také psychodynamická definice psychologů zabývajících se terapií chování Sabine Wilhelm a Gaila S. Staketeeho z Bostonské univerzity. Ta praví, že perfekcionismus může být definován jako přesvědčení, že (a) pro všechno můžeme najít perfektní řešení a že je nejen (b) možné, nýbrž i (c) žádoucí každou věc provést (d) perfektně (tedy bez chyb), přičemž (e) i malé chybičky mohou mít velice závažné důsledky.

 

Perfekcionisté vnitřně fungují podle stejného schématu. Ač se navenek jeden od druhého zásadně odlišují, pod povrchem mají všichni jedno společné: Každý z nich zakopává o své vlastní nohy, o neporozumění sobě samému. Často se jim stává přesně to, čeho se zoufale chtějí vyvarovat. Perfekcionisté jsou vnitřně nejistí – a proto nejednají svobodně, nýbrž nuceně. Své vnitřní sevření pak leckdy přenáší i okolí a tísní i další lidi. Jejich problémem je lidská chyba. V těsném korzetu perfekcionistického uvažování jim překáží natolik, že se pro ně mění v existenciální ohrožení. Normální lidství včetně svých nedostatků je vytlačováno kamsi za okraj vnímání. Neomylné fungování se stává nezbytností, ideál imperativem. Perfekcionisté jsou vlastními zajatci, uzavření sami v sobě.

 

Lidé se v perfekcionistickém vidění tiše (a snad i nevědomky) stávají stroji a jejich psychika je poháněcím mechanismem. Perfekcionisty je možné připodobnit k pouhopouhému tikání hodin, neboť svoboda se v nich ztrácí – stejně jako spolu se zakrňující kreativitou, spontánností a flexibilitou mizí samotné lidství. Člověk však není strojem, bezduchým robotem. Nemáme v sobě žádné soukolí, které nás bezchybně pohání.

 

Je zajímavé, že právě mistr psychoterapie, Sigmund Freud, rád hovořil o „psychickém aparátu“, když se zaobíral lidským myšlením. Freud byl nadšen přírodními vědami a poněkud slepý vůči omezenosti jejich metod. Závistivě pošilhával po fyzice a chemii, v nichž bylo v 19tém století možné vše nádherně vysvětlit a předpovědět. Svou úlohu pak viděl v tom, objevit podobnou předvídatelnost i v lidské psychice. Usiloval o čistě matematicko-fyzikální systém, v němž se mezi mechanickými součástkami „já“, „ono“ a „nadjá“ jen „vytěsňuje“, „sublimuje“, „štěpí“, „přesouvá“, „přenáší“, „izoluje“ a „fixuje“ – všechno výrazy inspirované fyzikou. „Metafyziku“ Freud naopak zcela odmítá.

 

Tato freudovská představa „psychického aparátu“ je pozoruhodná ze dvou příčin: Zaprvé je u Freuda člověk ve všech ohledech předem determinován a vydán napospas svým vnitřním fyzikálním pochodům: Freudovo bájné stvoření je tak nesvobodné, nespontánní a neživé jako klasický perfekcionista. A zadruhé je i samu Freudovu snahu omezit člověka na mechanickou konstrukci možné ironií osudu považovat za projev perfekcionismu. Právě perfekcionismus totiž nevypočitatelnou pestrost života omezuje na úzkou, předvídatelnou sadu umělých pravidel, která už neodpovídá skutečnému člověku. Organismus je redukován na mechanické soukolí.

 

Zdroj: Raphael M. Bonelli: Perfekcionismus, DOBROVSKÝ s.r.o., 2016


komentářů: 4         


Maškarní ples

rubrika: Poetický koutek


Nadešel čas, abych se konečně vydal navštívit onen tajemný ples plný maškar. Nevymlouvejte mi to, nemá to cenu. Ten ples i vaše výmluvy. V obojím však cenu mohu najít. Tu ze všech nejvyšších.

 

Lucifer


Nejdříve si vyrobím nejhroznější masku

o jaké se nezdálo ani hroznýši královskému,

pak si ji nasadím na obě tváře

v pravé ruce uchopím holubí pero a v levé kočičí pracku s kalamářem

odpustím všemu

co mě vždycky zabolelo

volňásek do divadla voskových figurín upustím nonšalantně do levandulového hrobečku,

který uhrabu vidličkou na oční bulvy

propustím všechny své otroky

s nimiž jsem si hrával již od kolébky obouručně

namažu si krajáč chleba sardelovou pastou na umělohmotné boty

sepíšu závěť na toaletní papír z luxusního výprodeje

poruším všechny sliby a utopím je v akváriu pro hrochy

vynesu do supermarketu odpadkový koš plný lahodných pokroutek

zazvoním na sousedy

abych je políbil na šrot

sežmoulám v ústech poslední mé svíčky knot

propustím svoji duši do nejbližšího řeznictví

a pak už jen s maskou hroznýše královského

vyrazím na nejhroznější maškarní ples

 


komentářů: 3         


Perfekcionismus (Když cíl je nutnost)

rubrika: Pel-mel


Moje budoucnost je jistá: Stane se ze mne perfekcionista. Dělám si samozřejmě legraci, protože kdybych nedělal, byla by má budoucnost jistě tragická. Perfekcionismus je v podstatě duševní choroba a člověk, který jejím v dnešní době dost početným nástrahám podlehne, je v poměrně brzké době zralý na Chocholouška. Pojem perfekcionismus se na NČ v té či oné míře proklamoval už několikrát, kupříkladu: Dokonalost je nepřítelem dobra, Buďte snášenlivý k chybám a vyvarujte se perfekcionismu či Prostě to udělejte. O posledním víkendu jsem zamířil do Metropole Zličín, což je jedno z několika počtu obchodních center na samotném okraji Prahy. Účelem mé cesty bylo sice něco úplně jiného, ale při té příležitosti jsem navštívil prodejnu knihkupectví Dobrovský. V ní jsem ulovil knížku Perfekcionismus od vídeňského psychiatra Raphaela M. Bonelliho. Ještě tam mezi regály jsem se do ní začetl a s nebývalou perfektností usoudil, že bez ní z Metropole neodejdu. Teď ji při cestách metrem louskám jako veverka oříšky a jeden z nich, založený především na autorově úvodním slovu, vám dnes přináším. Pokud některý z níže uvedených příznaků v sobě naleznete, mobil na Chocholouška vám nedám, jelikož už není mezi námi. Mohu vás však nasměrovat do šuplíku v jedné sklepní místnosti, kde se vám bude věnovat můj nejoblíbenější psychoterapeut Rouper de Clotrimazol.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Vedle sebe, ne spolu (Negativní globalizace)

rubrika: Pel-mel


Peklo živých není něco, co bude. Je-li nějaké, je už tady, je to peklo, ve kterém každý den přebýváme, které vytváříme tím, že žijeme pohromadě. Jsou dva způsoby, jak jím netrpět. První je pro mnohé snadný: přijmeš to peklo a staneš se jeho součástí do té míry, že je přestaneš vidět. Druhý způsob je riskantní a vyžaduje neustálou pozornost a snahu: hledat a umět rozpoznávat, kdo a co uvnitř pekla není peklo, a tomu pak zajistit trvání a dát prostor. – Italo Calvino: Neviditelná města

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 7         


Noc plná deště

rubrika: Poetický koutek


(V písečných dunách)

 

Lucifer


Mám rád

když v noci prší

dobře se při tom usíná

kapky deště na polštáři chladí

dešťová víla tančí námořnický sen

a já se skrývám pod peřinou plnou vláhy

se svým kapesním lodním deníkem

z něhož potajmu recituji básně

opsané z dešťových mračen

v písečných dunách

bez výtrysku

 


komentářů: 2         


Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu…

rubrika: Vinárna U Čerta


Název tohoto středečního středně únorového příspěvku jsem převzal z písně Vladimíra Merty Chtít chytit vítr, jíž si můžete pustit na závěr, pokud to vůbec vydržíte číst. Upadl jsem totiž do těžké deprese a neznám lepší vrbu než Neviditelného čerta, jehož jsem stvořil v dobách, kdy jsem byl ještě optimista. Jasně, s takovým pesimistickým nádechem, ale jakási optimistická vize tady jistě byla. Teď už není. Narazil jsem do neprostupné zdi, kterou jsem si vlastním úsilím pomohl vystavět. Už po několikráte jsem uvízl ve slepé uličce. Tentokrát ale necítím či nevnímám žádný náznak větru, jemuž bych mohl nastavit své plachty a odplout do jiných vod.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Všední věc

rubrika: Povídání


Už dva měsíce mi leží na stolku v předsíni svazek cizích klíčů. Našla jsem je ve vestibulu, vyvěsila jsem oznámení, ale nikdo je nepostrádá. Přemýšlím, jestli bych je uprostřed noci neměla potichoučku vyzkoušet a potom je třeba výhodně prodat… Ale vážně. Nepotřebných klíčů máme doma pomalu víc, než je v našem městečku dveří. Patří k těm věcem, které sice k ničemu nejsou, ale je škoda se s nimi rozloučit. Co kdyby.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 7         


Na oltáři zvěrokruhu lásky

rubrika: Poetický koutek


Na závěr druhého týdne měsíce února vás chci oblažit další básní Jana Skácela ze sbírky Noc s Věstonickou venuší. Báseň je velmi zvláštní a skládá se z dvanácti čtyřverší. Každé z nich reprezentuje jedno znamení zvěrokruhu a tím či oním způsobem je kladeno na oltář bohyně lásky, kterou je žena. Když jsem předevčírem kolem půl jedenácté v noci vycházel ze stanice metra Hůrka, abych konečně dokráčel do svých ubytovacích prostor, hned za východem pod schody jsem narazil na malého kloučka zhruba ve věku sedmi let. Na zádech měl objemný batůžek a všeobecně působil dojmem, že se vrací ze školy. Řekl jsem mu, že se dnes vrací poněkud brzy, ale mlčel jako pařez. Když jsem vstoupil na šikmý chodníček přes veřejné psí záchodky, spatřil jsem, že někde v půli se pohybuje lidská postava. Pohybovala se pomalu, takže jsem k ní rázem dorazil a to, co jsem spatřil, mě konečně dorazilo. Mladá žena šla po chodníčku pozpátku jako rak. Nejspíš maminka ze školy brzce vracejícího se kloučka, který se za ní trmácel a ona ho nechtěla ztratit z očí. No a pak jsem již téměř v kanafasu bůhvíproč nahlédl do zmíněné Skácelovy básnické sbírky a do oka mi padla ona báseň.

 

Lucifer


Dívka ve zvěrokruhu

 

Jan Skácel

 

Beran

 

Láska je jako rána bičem

když noc se snoubí s bílým ránem

a pastýř otevírá ovčín

a žene ovce za beranem

 

 

Býk

 

Európé uloupená býkem

nahá a s věncem cizí viny

okolo čela zázrak beder

nad sloupy z temné slonoviny

 

 

Blíženci

 

Blíženci smutkem obklíčení

pod prázdným nebem naděje

jak uschlé stéblo trávy trčí

ze sněhu loňské závěje

 

 

Rak

 

Co rak má společného s láskou

pozpátku chodívá tak krotce

a žije v čistých tichých vodách

sám pod kamenem na potoce

 

 

Lev

 

A oázy a pouště lásky

království lva a žízeň lvic

a studny zasypané pískem

a ticho prázdno pusto nic

 

 

Panna

 

Znamení jaké patří panně

když nad vlnou se ňadro skví

a půlku těla moře skrývá

jak poklad hrob a tajemství

 

 

Váhy

 

Ticho na přesných vahách váží

co v lásce bylo a co jest

Na jedné misce lidská touha

Ta druhá zbývá pro bolest

 

 

Štír

 

Navždycky uštknula ji láska

a její duši trýzeň svírá

ostrá jak trny černé růže

a jedovatý osten štíra

 

 

Lučištník

 

Hle Éros ve znamení střelce

u střílny v ověnčeném kruhu

napíná tuhý luk jak věčnost

a opírá šíp o tětivu

 

 

Kozoroh

 

Z vysoké skály pozoruje

jak karavana hedvábí

zlato a náklad lásky nese

královny dávné ze Sáby

 

 

Vodnář

 

Pán fontán v kterých voda zpívá

k útěše naší jako žena

a tryská kolmo vzhůru k nebi

a padá naznak unavena

 

 

Ryby

 

Znamení ryb a co se skrývá

na hlubinách a z ticha ční

jak hřivna studeného stříbra

a němý hlad a mlčení


komentářů: 2         


Narozeninové PS (Vážné)

rubrika: Slovo Neviditelného čerta


Stalo se to včera a bylo to jakoby nečekané. Měl jsem narozeniny. Proč nečekané? Vždyť říkám „jakoby“ – což znamená, že jsem se to v sobě do poslední chvíle snažil zatloukat a přitom jsem si vlastně hrál jenom na schovávanou. Neschovával jsem se před sebou, což jindy s oblibou činím, třeba ve sklepním šuplíku v dřevěné podobě Roupera de Clotrimazola. Schovával jsem se před kalendářem. Cyklickým trhacím kalendářem. Ten je rozdělen do dvanácti měsíců s jednatřiceti, třiceti, dvaceti osmi a někdy i devětadvaceti dny. Těch dvacet osm a jednou za čtyři roky dvacet devět se odehrává pouze jediný měsíc v roce. No a v tom jsem se narodil. Každý rok se to opakuje, přičemž rok je doba, za kterou Země oběhne Slunce. My pak obíháme ten kalendář a v něm se skví jeden oběhový okamžik, kdy jsme se narodili, což v nás aktivuje hluboce zakořeněný podnět ho více či méně razantně oslavit. Někdy více znamená méně, někdy méně znamená více, někdy je to úplně jedno. Způsobů oslavy narozenin je několik, včetně absolutní ignorace. No a na to poslední jsem se snažil hrát, jenže kalendář mi řekl: „Piky, piky na hlavu, na schovávanou nehraju.“ A tak jsem to vzdal, z kalíšku vína upil další kapku své krve a z kalendáře utrhl další narozeninový list. V následujícím cyklu se pokusím tu schovávací ignoraci dotáhnout do konce. Nehodlám neustále recyklovat pod taktovkou jakéhosi trhacího kalendáře.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Hermann Broch o našem přešlapování

rubrika: Pel-mel


K čemu to všechno je, proč já to všechno dělám, jaký to má smysl? Když nás únava přinutí položit si podobné otázky, nenapadne nás, že pro některé lidi podobný problém neexistuje. Mají jasno. Přijali určité hodnoty jednou provždy, mezi nimi také nutnost dostát povinnosti za každou cenu. Je možné se přenést i přes těžké utrpení, pokud je můžeme vztáhnout k nějakému pozitivnímu absolutnu. Popřeme-li absolutní, abstraktní hodnoty, přijmeme sice odvážně strach a samotu, ale zároveň se staneme v brochovském smyslu náměsíčnými. Spisovatel a filozof Hermann Broch se vzdal možnosti navyšovat zděděný majetek a věnoval se pouze literatuře a filozofii. Našel svoji vlastní absolutní hodnotu. Nic z toho, co napsal v první polovině 20. století (zemřel roku 1951), neztratilo na aktuálnosti. Včetně rozboru demokracie, lidských práv a soudobé politiky. Další autor, o kterém je dobré vědět. Následující text obsahuje citace z Brochova eseje Logika rozpadajícího se světa.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 12         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  210  211  212  213  214   »