« strana 1 »

Návrat ze zítřka podle Ritchieho I

rubrika: Pel-mel


Jak bylo řečeno v příspěvku Návrat ze zítřka a Živý vesmír, George Ritchie zemřel ve vojenské nemocnici ve svých dvaceti letech a o devět minut později se navrátil do života. Co prožil mimo své klinicky zemřelé tělo během oněch devíti minut, které však vnímal jako mnohem delší časový úsek, sepsal do citované knížky. Její četbu jsem dokončil v pátek a po určitém váhání jsem se nakonec rozhodl, že se vám pokusím Ritchieho prožitky z netělesného stavu někde na hranici smrti tu a tam stylisticky přeformulovanou komprimovanou formou předložit. Autor předmluvy knížky říká, že jsou známy stovky a stovky dalších osob, které se po tak těsném setkání se smrtí vrátily do života s velmi podobnými prožitky. I přes snahu o co největší komprimaci, aniž bych vynechal něco podstatného, jsem sepsal poměrně dost dlouhý text. K Ritchieho mimotělní anabázi jsem měl v úmyslu z knížky přidat, jak se s tím vypořádal v dalším životě, a svoje poznámky popřípadě i jakýsi pokus o analýzu, ale to si nechám na druhou část.

 

Lucifer


George Ritchie se narodil a vyrostl v Richmondu, hlavním městě amerického státu Virginia. Koncem září 1943, kdy se druhá světová válka blížila ke svému vrcholu, cestoval do tábora Berkeley u Abilene v Texasu k základnímu vojenskému výcviku. V prosinci se náhle ochladilo a Ritchieho začalo bolet v krku. S horečkou kolem devětatřiceti stupňů byl odvezen do lazaretu – monstra s pěti tisíci lůžky ve více než dvou stech nízkých barácích. Jedinou jeho starostí bylo to, že už bylo 11. prosince a 14. prosince měl sedět ve vlaku – směr Virginie. Dne 22. prosince měl ve svém domovském státě, a navíc ještě v Richmondu zahájit specializovaný lékařský výcvik. Díky horšícímu se stavu byl odveden na izolační stanici, ale příštího rána, 18. prosince, jeho teplota poklesla, a tak se začal chystat na cestu. Když byl sbalený a chtěl vyrazit na nádraží, změřili mu jedenačtyřicet stupňů. Odjezd byl definitivně zmařen.

 

Probudil v malé místnosti, kterou ještě nikdy dříve neviděl. Uniformu na židli nenašel, a když se podíval na postel, ze které před chvíli vyskočil, spatřil, jak v ní někdo leží. Potom se vydal na chodbu, prošel kolem kanceláří, ale nikdo, koho potkal, si ho nevšímal. Pak spatřil velké kovové dveře vedoucí ven a uvědomil si, že nesmí zmeškat vlak. Octl se venku, ani nevěděl jak, necítil zimu ani horko a začal se pohybovat rychlostí, jakou se ještě nikdy nepohyboval. Když se podíval dolů, překvapilo ho, že neviděl zemi, nýbrž vrcholky několika keřů. Nijak se tím nenechal vyvést z míry a hnal se temnou zmrzlou pouští dál a dál.

 

Mířil do Richmondu a krajina pod ním se postupně začala zalesňovat. Pod sebou náhle spatřil nějakou nesmírně širokou řeku s dlouhým vysokým mostem a na druhé straně břehu bylo jemu neznámé město. Přál si dostat se dolů a najít někoho, kdo by mu poradil správný směr. Na křižovatce dvou ulic zaznamenal neonovou reklamu nade dveřmi jednoposchoďové budovy s červenou střechou. Nápis hlásal: „Pabar Blue Ribbon Beer“ a nad ním tančila písmena hlásající „Café“. Pak si všiml, že ke kavárně spěchá nějaký muž, čtyřicátník či pětačtyřicátník v plášti bez klobouku. Připojil se k němu a zeptal se, jak se to město jmenuje. Muž nereagoval a vůbec se na něj nepodíval. Snažil se mu poklepat na rameno, ale svoji ruku na jeho rameni neuviděl. Když se chtěl opřít o výztužné lano telefonního sloupu, aby si to promyslel, prošel jím jako duch. Konečně mu začalo docházet, že je bez těla, které zanechal v malém nemocničním pokoji na vojenské základně v Texasu. Vydal se tedy na cestu zpět, aby se pokusil své tělo zase přivlastnit.

 

Dlouho bloudil po lazaretu, ale malou místnost s jedním lůžkem, na němž spočívalo jeho tělo, nemohl najít. Jednolůžkových komůrek byly stovky, jedna jako druhá. Prohlížel si těla, jež se v nich nacházela, ale sebe nepoznával. Uvědomil si, že sama sebe ještě nikdy kompletně neviděl. Jen od hrudi dolů a nahoru pouze dvourozměrný odraz v zrcadle. Začal přemýšlet o nějakém zvláštním znamení, které by ho v tom množství spících dvacetiletých vojáků odlišovalo. Vzpomněl si na prsten pí-gama-delta, černý onyxový ovál se zlatou sovou. Nakonec našel místnost, v níž ležel někdo v posteli, ale přes hlavu měl přetažené prostěradlo. Pouze ruce ležely mimo ně. Byly divně strnulé, rovné a dlaněmi dolů. Na prostředníku levé ruky byl prsten se zlatou sovou na onyxovém oválu.

 

Muž v té posteli byl mrtvý! Nedokázal pochopit, že může být mrtvý a současně být při vědomí. Naprosto zoufalý klesl vedle postele. Nebo lépe, učinil to tak v duchu. V místnosti se náhle rozjasnilo. Světlo přicházelo odněkud, a přitom se současně zdálo být všude. Poznenáhlu pochopil, že to není světlo, ale On. Do místnosti vstoupil muž, který byl tak jasný, že nebylo možné na něj pohlédnout. A současně se v Ritchieho mysli utvořil rozkaz, jakoby sám od sebe: „Vstaň!“. Slova přicházela z jeho nitra, ale přitom měla sílu, jakou jeho myšlenky neměly. Ritchie vyskočil na nohy a okamžitě nabyl překvapivé jistoty: byl v přítomnosti Syna Božího. V Ritchieho mysli se opět zrodila představa, jakoby sama od sebe, ale nikoliv jako myšlenka či úvaha. Bylo to jako poznání, náhlé a úplné vědění. Jestliže toto byl Syn Boží, pak jeho jméno bylo Ježíš.

 

Z tohoto muže proudila obrovská síla, ale ještě větší moc, která proudila z jeho přítomnosti, byla bezvýhradná láska. Tato láska věděla o všech Ritchieho nelaskavých hnutích – trápení, které zbytečně způsobil nevlastní matce, nezkrotný temperament, smyslné představy, které se vymykaly jeho kontrole, všechny nízké, sobecké pohnutky ode dne jeho narození. Před Ritchiem se promítal celý jeho dosavadní život. Kolem dokola byly jakoby nástěnné obrazy, jenže to nebyly obrazy, postavy byly trojrozměrné, pohybovaly se a mluvily – žily. Mnohými z těchto postav byl zřejmě on sám… A do této vše zahrnující podívané pronikla otázka. Tato otázka nebyla přítomna v každé příhodě a jako všechno, co se dálo, zdála se vycházet ze živého světla vedle Ritchieho:

 

Co jsi udělal se svým životem? K čemu jsi dospěl?

 

Nebyla to však otázka, na niž bylo třeba odpovídat, protože to, co Ritchie dosud se svým životem udělal, bylo jasně vidět. A týkala se zřejmě hodnot, nikoliv faktů. Ritchie začal zoufale hledat, co by ve světle této zářící reality mělo nějakou cenu. Snažil se vyštrachat některé svoje úctyhodné počinky, ale nakonec pochopil, že se trefuje úplně mimo. Pochopil, že otázka souvisela s láskou: Jak moc jsi ve svém životě miloval? Miloval jsi druhé tak, jako já miluji tebe? Celým srdcem? Bezvýhradně?

 

Jestliže byla tato otázka středem všech věcí, proč Ritchiemu o tom nikdo nic neřekl?

 

Já jsem ti to řekl. Řekl jsem ti to životem, který jsem žil. Řekl jsem ti to smrtí, kterou jsem zemřel. Pojď za mnou a uvidíš ještě více!

 

Vtom si Ritchie uvědomil, že se dávají do pohybu. Nyní byli výš a rychlejší, než když prve putoval mimo vlastní tělo. Stále ještě byla noc. Po chvíli se objevilo veliké město. Ulice byly nemožně přeplněné. Přímo pod nimi šli po chodníku dva muži. O chvíli později najednou jako by jeden z nich prošel druhým. Přelidněno bylo stejně tak i v obrovských továrnách a administrativních budovách – příliš mnoho lidí u strojů a psacích stolů. Jedni z nich (mrtví, netělesní) neustále křičeli, vztekali se a přikazovali těm druhým, aby něco udělali. Ti druzí (živí, tělesní) je však vůbec nevnímali. Netělesní sebevrazi prosili své blízké tělesné za odpuštění. Ritchie si všiml, že živí lidé mají kolem sebe jakýsi svítící lem, světelnou auru.

 

Následující scéna se odehrála ve špinavém baru. Byli tam živí pijáci, ale i ti neživí, kteří marně žadonili o sklenku onoho moku. Bytosti bez těla se vzájemně slyšely, jelikož se neustále zuřivě hádaly kvůli sklenicím, které nikdo z nich skutečně nemohl vypít. Ritchie spatřil opilého námořníka, který se z barové stoličky sesunul k zemi. Jeho aura ochabla a poněkud se rozevřela. Do otvoru bleskurychle skočila jedna netělesná bytost a v těle námořníka zmizela. Se ztrátou těla byly tyto bytosti navždy odříznuty od drogy, po níž o to mučivěji toužily. Snad proto se snažily alespoň krátce pobýt v jiném těle, tak prosáklém drogou, že se blížily hranici života.

 

Během dalšího putování dorazil Ritchie se svým všeobjímajícím světelným průvodcem do pustých plání táhnoucích se do daleka. Až dosud se netělesné bytosti tísnily kolem živých lidí a kolem věcí, k nimž byly připoutány svými žádostmi, které, jsouce pouhými stíny, nemohly nijak ukojit. Nyní však Ritchie široko daleko nezahlédl živého človíčka. Pláň se sice hemžila, byla přímo přecpána množstvím netělesných bytostí, ale nikde nebylo vidět onu světlem lemovanou živou bytost. Ritchie si nejdříve pomyslel, že se dívá na velké bojiště. Spatřil totiž ty nejzlostnější, nejzklamanější, snad i nejubožejší bytosti, jaké kdy viděl. Jako by tito tvorové byli odsouzeni, aby se navzájem utloukli, všichni se divoce rvali, bojovali spolu, útočili, bránili se. Nepoužívali zbraně, jen holé ruce, nohy a zuby. Nikdo však nebyl zraněn, netekla krev, na zemi se neválela těla. Šílení bezmocnou zuřivostí na sebe útočili znovu a znovu, jenže i když bylo zřejmé, jak by chtěli zabíjet, nemohli zabít své soky, kteří již byli mrtví stejně jako oni. Prožívali skutečné peklo.

 

A to nebylo vše. Existovala ještě další pouta. Tyto bytosti byly zapleteny do svých nenávistí, hněvů, urážek, pomstychtivosti, ale i do smyslnosti a choutek. Jekot, v ozvěně přeskakující do kvílení. Stejně jako v předchozích scénách v tom Ritchie začal poznávat své myšlení. Protože mu bylo jen dvacet let, nevznikl u něj nějaký stav závislosti tělesné, jak ji mohl vidět na těch zoufalcích, tísnících se žíznivě kolem barového pultu. Jenže v tom jekotu plném nenávisti a nevhodné chlubivosti velmi dobře slyšel sám sebe. Ale ani v tomto případě z bytosti, kterou Ritchie následoval, nevyšlo odsouzení. Jen soucit nad nešťastnými bytostmi.

 

Těžko říct, zda zklamaný řev, slyšitelný ze všech stran, tvořily skutečné zvuky, nebo to byly jen výboje zoufalých myšlenek v tom netělesném světě; to zřejmě bylo jedno. Jakákoliv myšlenka totiž byla hned všem ostatním viditelná, srozumitelná dokonaleji, než by dokázala slova, a rychleji než zvuk, jenž by ji nesl. Bylo naprosto zřejmé, že v těchto smutných místech je všechny nepoutá jejich vůle. Co jiného je tam drželo? Proč zcela prostě každý z nich nevstal a neodešel? Pokud ovšem tomu není tak, že v této oblasti netělesných bytostí prostě neexistuje žádné soukromí.

 

V náhlém úleku začal Ritchie uvažovat, jaké by to bylo, kdyby musel věčně žít tam, kde jsou jeho nejsoukromější myšlenky zcela veřejné. Nic není možné skrývat, předstírat, kým je. Jen být tím, kým skutečně je. Jak nesnesitelné… Ačkoli na tom vlastně budou jednou všichni stejně. Je chabá útěcha v tom, že vidíme druhé stejně odporné, jako vidíme sami sebe. Nakonec by nám nezbylo, než po sobě vzájemně stříkat jedem. Snad to bylo vysvětlení pro všechno, co se dělo na té ohavné pláni. Snad si všichni ti tvorové v průběhu věků či vteřin vyhledávali společnost jiných, kteří překypovali pýchou a nenávistí stejně jako oni.

 

Ritchie v doprovodu svého světelného průvodce opustil pekelnou říši. Scéna před nimi jako by se otevřela, kvalita světla se změnila, vzduch zprůzračněl a započala se rýsovat další říše. Mohutné budovy stály uprostřed krásného, sluncem zalitého parku a zřejmě byly vystavěny podle určitého promyšleného plánu. Podle toho, jak byly uspořádány, mu připomínaly nějakou dobře postavenou univerzitu. Jako by zde na jednom místě bylo shromážděno to nejlepší z celého světa. Náhle se ocitli v jiném světě, v jiném způsobu bytí. Po hluku válečné vřavy a vše pronikajícím jekotu tady byl vše prostupující mír.

 

V první budově potkávali postavy od hlavy až k patám zahalené do volně splývajících plášťů, které měly kapuce. Tito lidé vypadali jako řeholníci, atmosféra tohoto místa však ani v nejmenším nepřipomínala klášter. Bylo to obrovské studijní středisko, mohutné, plné nadšení a hledačského úsilí. Každý se zdál být zcela zaujat nějakou činností a nejevil sebemenší známku nějaké nepřívětivosti či sobeckosti. V jedné obrovské místnosti Ritchie spatřil spoustu složitých aparatur, v jiné se zase postavy v kapucích skláněly nad složitými tabulkami a grafy či seděly u obrazovek, na nichž napjatě sledovaly složité obrazce.

 

Další budova se podobala studiu, kde byla komponována a provozována složitá hudba. Obtížné rytmy, nezvyklé stupnice. „Bláznivé,“ pomyslel si Ritchie, „Bach je pouze začátek!“. V jiné budově procházeli obrovitánskou knihovnou, jejíž sály byly od podlahy až ke stropům zaplněny cennými doklady z pergamenu, hlíny, kůže, kovu, papíru. Napadlo ho, že jsou zde shromážděny snad všechny knihy vesmíru. U dveří do menší místnosti v Ritchiem náhle vykrystalizovalo, že zde je ústřední myšlenka této Země. V následujících budovách se opět nacházely velké laboratoře či observatoře, z nichž bylo možno pozorovat vesmír.

 

„Je toto nebe?“… „Dokud tito lidé byli ještě na Zemi, vyrostli snad nad svá vlastní sobecká přání?“

 

Rostou a porostou ještě dále.

 

Odpověď zazářila jako sluneční světlo do té horlivostí nabité atmosféry. Jestliže růst mohl pokračovat, pak toto asi nebylo všechno. Patrně něco těmto vynikajícím, protříbeným bytostem ještě chybělo. Jako by dokonce i žízeň po pravdě byla schopna bránit poznání pravdy nejvyšší.

 

Jak se Ritchie nad tím vším tak hluboce zamýšlel, promeškal okamžik, kdy se opět dali do pohybu. Až dosud měl pocit, že putují po Zemi, teď to však vypadalo, jako by nechali Zemi za sebou a obrovskou rychlostí se ocitli v nezměrném NIC. Tou nesmírnou prázdnotou však zachvíval nepojmenovatelný příslib. A pak se jakoby z nekonečné vzdálenosti začalo vynořovat zářící, zdánlivě nekonečné město. Město dostatečně jasné, aby přes nepředstavitelnou vzdálenost bylo viditelné. Město a všechno v něm se zdálo být utvářeno ze světla, stejně jako bytost vedle Ritchieho. Posléze zpozoroval, jako by se od města směrem k nim vydaly dvé zářící postavy. Blížily se rychlostí světla, ale Ritchie se svým průvodcem couvali ještě rychleji. Vzdálenost se zvětšovala. Tváře vybledly. Stěny kolem nich se uzavřely. Stěny tak těsné a podobné krabici, že trvalo několik vteřin, než Ritchie znovu poznal malou lazaretní místnost, kterou, jak se mu zdálo, opustili dávno předtím.

 

Postava přikrytá prostěradlem na posteli, která se zdála vyplňovat téměř celou malou místnost, byla Ritchiemu v té chvíli lhostejná, ale jakýmsi záhadným způsobem k němu patřila. Když k ní přistoupil, zaplnila jeho obzor a světlo se ztratilo. Ačkoli pociťoval touhu vrátit se zpět ke světlu, začal se vracet zpět do svého těla. Hmatal kolem sebe, aby zjistil, co to je. Jako by vzpíral olověné tyče. Pravou rukou sahal po prstenu s oválným kamenem na prsteníku levé ruky. Zvolna jím točil, zatímco na něho padala tma.

 

Zdroj: George G. Ritchie a Elizabeth Sherrillová, Návrat ze zítřka, Olomouc 2006


komentářů: 6         


Tatíčku starý náš (Rozpad otcovství)

rubrika: Pel-mel


Je opravdu zarážející, kolik televizních stanic dnes a denně vysílá dokumenty o Hitlerovi. Už se to zdá únavné, ale tvůrci programů zřejmě vycházejí z toho, že osobnost, která se stala synonymem zla, fascinuje zas a znova. Fascinuje tisíckrát zodpovězené, ale ještě stále nevstřebané, a proto těžko pochopitelné: proč jednomu psychopatovi (v podstatě směšné figuře) podlehli i lidé soudní a racionální. (Pokud televizi nevedou důvody čistě ekonomické – v tom případě nám onu neblahou fascinaci vnucuje. Sledovanost zaručena.) Ale příčiny toho i onoho leží nesporně v rovině psychologické. Civilizace zrodila otce (nebo otec civilizaci) a od otce čekáme: nejdřív, že vůbec bude, poté, že se ke svému dítěti přihlásí, aby se mu později stal vzorem a zajistil mu ochranu. Doufáme, že u otce a v tom, co po něm zdědíme, nalezneme neochvějnou jistotu. Čas od času pořady o Hitlerovi vystřídají dokumenty o Stalinovi. Kdysi dávali v kinech sovětské pohádky a v jedné z nich se na konci ukázalo, že tou nezměrně laskavou bytostí, která osvobodila všechny děti a všechna zvířátka, byl Stalin. Krasavec, v elegantní kombinéze, s úsměvem sestupuje z rakety. A děti dole volají: Vezmi nás s sebou! Veď nás!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 3         


Nezabývejte se tím, co nemůžete ovlivnit

rubrika: Pel-mel


Název příspěvku třetího májového víkendu parafrázuje název čtvrté kapitoly knížky Amy Morinové, z níž jsem si dovolil na přelomu roku vyextrahovat Mentální sílu a Nebojte se samoty. Nejde ani tak o to, abyste si něčeho, co nemůžete ovlivnit, nevšímali. Ignorace sice bývá někdy velmi silným nástrojem upozadění těchto věcí, v některých případech je však nutno se náležitě a efektivně adaptovat, přijmout danou věc jako nedílnou součást koloběhu života. Podstata onoho sdělení spočívá v tom, že kromě vybudování nezbytného obranného valu je zbytečným mrháním času a energie pokoušet se tyto záležitosti řešit. Důležité samozřejmě je, abyste rozeznali, co opravdu řešit můžete, a co opravdu ne. Tohle je zřejmě tím nejtvrdším oříškem, který musíte rozlousknout. Pokud se vám to povede, tak jste takříkajíc za vodou. Ale i když se vám to někdy nepovede, neupadejte na mysli. Věci, které jste omylem vytěsnili jako neřešitelné, se k vám budou vracet, dokud nepochopíte, že je můžete vyřešit. Řešení vás napadne třeba ve spánku. Nejdůležitější je, abyste sebou zbytečně nemrskali jako ryba na suchu. Vždy mějte připravený bazén nebo alespoň vanu s průzračnou vodou.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 21         


Do hlavy ne! (Z historie otcovství)

rubrika: Pel-mel


Maminka v Obecné škole brání útlého Edu před otcovským hněvem tak, jak už maminky své děti bránívají. Tatínek holt nemá ten cit… Tatínek zůstává obdivuhodně klidný, když se Petřík zraní nebo když má Alenka horečku. Otec má svůj svět a do něj neradno vstupovat, vždyť on z něj také dobrovolně nevystupuje. Táta klidně usne i po zprávě, že se dcera bude vdávat. No tak se vdá a co. Je dospělá. Mateřské úzkostlivosti otec většinou nerozumí (nechce – je to nepohodlné). Děti nejsou z cukru, vymlouvá se. To je maximální útěcha, na niž se zmůže. Kdyby jen trochu tušil, co všechno se může stát! Ale je v tom nevinně. Jak vyzkoumali právě muži, je mu to přírodou dáno, a ještě spíš nedáno. A že by na sobě zapracoval? Inu…

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 12         


O lásce pyšného básníka

rubrika: Poetický koutek


Májový čas dorazil ke své půli. V ní se jaro láme z dětské skotačivosti a pubertální rozháranosti do vyvážené květnatosti a téměř dospělé vyzrálosti. Plná zralost však nastává až v létě a moudrost přichází s podzimem. V zimě je třeba zatopit v kamnech. Teď se však kochejte májovým tím časem, příroda nespěchá a vychutnat je třeba každou její fázi. Však to znáte: Co se člověk v mládí naučí… Takže se učte. A jelikož zbývá ještě druhá půle měsíce lásky, učte se milovat. Nejen přírodu, lidi, ale i sebe – to divé zvíře ve svých srdcích. A nezapomeňte, že Pieroti (básníci) nestárnou a staré lásky nerezaví. Anebo ano?

 

Lucifer


Sonet o lásce a básnících

(Dávné proso)

 

Jan Skácel

 

Z přadénka času aspoň jednu nit

do jehly navléct v srdci zašít ránu

to chtěl by básník

A hrubou solí chleba posolit

 

Smutnému Pierotu rád bych dál tu růži

jež rozkvetla až dozrál v řece stín

a bez trnů je

A sám by schoval oči do květin

 

Najednou zčernala však přes noc všechna sůl

z přadena času

touha moták motá

 

veletoč růže zabil Pierota

a pyšný básník na kolenou slaví

ty staré lásky které nerezaví

 


komentářů: 6         


Návrat ze zítřka a Živý vesmír

rubrika: Pel-mel


Pro druhý májový víkend (včetně pátku, jak je na NČ v poslední době zvykem) jsem připravil dvě krátké citace ze dvou knížek, které se mi během čtvrtku jaksi souběžně a synchronicitně dostaly do rukou. Nejdříve přišel na řadu Návrat ze zítřka, kterou napsal George G. Ritchie (jako spoluautor je uvedena Elizabeth Sherrillová), a nedlouho poté se o přijetí do mých rukou přihlásil Živý vesmír od Duane Elgina. Úvod zaopatří moje poněkud košatá nicméně též souběžně a synchronicitně pojatá předmluva.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 10         


Na jedno téma (na dvě, na tři…) – Odhalování

rubrika: Pel-mel


V jedné z dávných internetových diskusí se čtenář přiznal ke své dětské představě o tom, jak se jednou ožení a počká si, až manželka usne. Potom odkryje peřinu a podívá se, jak to vlastně je. Jako dítě své doby totiž ten chlapec nechodil kolem plakátů a časopisů s nahotinkami a jeho maminka doma nevystavovala dámské prádlo. Intimita patřila do soukromí a byla tajemná. O intimních věcech se veřejně nemluvilo ani nepsalo. Výchova ke studu byla samozřejmostí. (Šeptaly jsme si, holky z deváté třídy, že Ivaně kouká kombiné. Strašné!) Přesto lidstvo nevyhynulo, což dnes obyvatelstvu přeerotizovaného Západu nepochybně hrozí.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 9         


Moje busta

rubrika: Poetický koutek


Napsáno v lednu 1987 v plzeňské vojenské nemocnici.

 

Lucifer


Hledím do propasti času.

mlha přede mnou, mlha za mnou,

nedýchám,

vždyť jsem jen přízrak svého snu.

 

Kam mě teď zavedeš

šňůro z perel Ariadniných slz?

 

Lidé mě míjí.

Tolik krásných žen

a tolik skvělých mužů

v tom moři plevele.

 

Jsem klidný.

Vždyť mám kamennou tvář

a kamenné slzy stékají…,

nedýchám.

 

Vždyť jsem jen smaragdový sen

nikdy nezničitelné touhy.

 

V noci je v parku chladno.

Stíny neuskutečněných přání

k sobě se v trávě tisknou

bez hlesu.

 

Bez zbytečných gest

těch ještě živých věcí.

 

Krátce po půlnoci v mém oku

zatřpytí se hvězda.

 

A to je právě chvíle,

kdy ten, jenž dosud bloudil

uvidí plakat kámen.

Kamenný pláč.

 

Pak možná s jitrem

probudí se moje busta

a prázdný podstavec

a němá výzva věčnosti

vymění si místa

s časem.


komentářů: 4         


Nějak bude? (Václav Cílek o Pitirimu Sorokinovi)

rubrika: Pel-mel


Občas to vypadá, že přešlapujeme v louži a než se stačíme rozkoukat, kterým směrem z ní vystoupit, ze všech stran se nás vrhají různí dobrodinci a snaží se nás nakrmit ze lžic plných blátíčka svého partajničení, vyšetřování, rádobyvyšetřování a všelijaké jiné špíny nazývané kauzy. Chtějí nám zacpat ústa směsí polopravd, neuskutečněných ambicí a nezřízené touhy po vládnutí. Doba je rozkolísaná a rozpačitá. V tomto pocitu se topíme úplně všichni. Ti nahoře i my dole. A co hůř, ve všech koutech světa. Byl tady ale jeden sociolog, jmenoval se Pitirim Sorokin, a ten viděl daleko přes naše hlavy. Mohl, protože nejdříve detailně prostudoval minulost. Jako zastánce cyklické teorie potvrdil to, o čem lidová moudrost říká, že „ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo“.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 29         


Směr Divoká Šárka (Prvomájová)

rubrika: Povídání


Ve svém předchozím příspěvku – na sklonku předchozího měsíce věnovaného aprílovým žertíkům –, který jsem věnoval upáleným čarodějnicím, jsem na konci úvodního perexového textu zdůraznil, že následující měsíc, jenž už běží na plný výkon, budu svoji pozornost věnovat jeho obsahové stránce nadiktované přírodou a drsně přeformulované Karlem Hynkem Máchou, totiž lásce. Ne k Bohu nebo jídlu atp., ale k lidským bytostem opačného pohlaví než kterým jsem byl někdy i docela uštěpačnou přírodou obdařen já.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 12         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  214  215  216  217  218   »