« strana 1 »

Všechno dobré je k něčemu zlé

rubrika: Pel-mel


Pro začátek tohoto týdne, jenž se zřejmě rozhodl i nadále setrvat ve stavu ne již babího, ale indiánského léta, předkládám mnou sestřižený a stylisticky lehce poupravený obsah třetí eseje z knížky Paula Watzlawicka, kterou jsem zde uvedl výňatkem z její Předmluvy v podobě „Patend“ na rozum - Operace se zdařila, pacient zemřel. Hlavním a svým způsobem tragikomickým hrdinou této úvahy je jistý „dobromil“ („dobroser“) Ide Olog, který se v režii bohyně Hekaté a jejích tří čarodějek (agentek) pokusí nasměrovat lidstvo k absolutnímu dobru, a to i v případě, že by ho měl celé vyhodit do povětří. První vydání originálu této knížky vyšlo v roce 1986 (dole zmíněný rok originálu, z něhož byl učiněn český překlad, je třetím vydáním). Od té doby uplynulo již 32 let a agentura Hekaté s.r.n. (společnost s ručením neomezeným) dokázala sestavit celou armádu podobných Ide Ologů, kteří se mají neobvykle výbušným způsobem čile ke svému „milovanému“ lidstvu. A to téměř ve všech kulturách a na všech stranách či frontách kumulujícího se boje za vítězství absolutní pravdy, kterou si po svém způsobu uzurpuje zpravidla zcela jinak každá z těchto dobráckých armád. Tenhle způsob šíření dobra zdá se mi poněkud nešťastným (slušně a romanticky řečeno). Předávám slovo Paulu Watzlawickovi:

 

Lucifer


Když je něco zlé, musí být to, co je pravým opakem dobré – to je snad logické. Komu se podařilo prosadit tuto ideu, už dnes těžko někdo zjistí. Filosofové a historici náboženství mají však přece jen tendenci svádět to na Máního. Mání byl zakladatelem gnostického náboženství zvaného manicheismus, jež se šířilo tak rychle, že v jednu dobu málem vytlačilo křesťanství. Mání zastával radikální dualismus s nesjednotitelným protikladem světla a tmy, ducha a hmoty, Boha a ďábla; s protikladem, který může vyřešit jen absolutní vítězství dobra. Mání však v podstatě neobjevil nic nového. Kupříkladu Adam a Eva, když pojedli dávno před Máním ovoce ze stromu poznání (jelikož bylo k mání), se velice dobře naučili rozlišovat dobro a zlo. Dokonce i zvířata se zdají docela dobře obeznámena s touto filosofií. Žrát je dobré, hladovět je zlé, být sežrán – to už je dost vážné.

 

Abychom se nad tím blíže zamysleli, podívejme se na životní pouť člověka, který se zcela vážně pokouší žít podle filosofie protikladů. Říkejme mu třeba Ide Olog:

 

O Ologově dětství toho moc nevíme. Víme pouze, že byl dítětem citlivým, třebaže (nebo právě proto, že) jeho dětství bylo zcela uchráněno jakýchkoli nepříjemností, selhání a zklamání. A tak když opouštěl rodičovský dům, bylo to pro něj jako biblické vyhnání z ráje. To, co ho čekalo především, bylo poznání, že svět se dělí na dobro a zlo. Olog byl rozhořčen na nejvyšší míru, že svět vůči němu nedostál svým závazkům. Svět byl vymknut z kloubů – a na rozdíl od Hamleta připadalo Ologovi, že přišel na svět proto, aby to tady „dal do pořádku“.

 

Tím se však octl na kandidátce Hekatiných čarodějek. Neboť tak jako tajní se budou vždycky pídit po alkoholicích, bankrotujících podnikatelích a sluníčkářích, které mohou zmáčknout, Hekaté a její agentky si s oblibou vyhlížejí ty, kdo nejenže chtějí napravovat svět, ale dokonce ho činit šťastnějším.

 

„Do mladého Ologa vkládám skutečně velké naděje,“ nechala se slyšet čarodějka, která ho sledovala už delší dobu. „Přestavte si, že dnes dostal záchvat vzteku, kdy byl na poště suše vyzván, aby se laskavě jako ostatní zařadil do fronty před přepážkou. Teď sedí doma a kuje pikle.“ „Ohó, ti, co kují pikle, se mi líbí, hlavně ti, co rychle něco vymyslí, s těmi se dá hned něco podniknout,“ zaradovala se druhá čarodějka. To vzbudilo zájem i Hekaty, která se obou zeptala, co navrhují. Nakonec se dohodly na postupu, jehož úspěšný průběh si nyní nastíníme:

 

Zaprvé v Ologovi vzbudily naprostou jistotu, že jeho názor na svět je jediný správný. Dosáhnout toho nebylo nijak zvlášť těžké, protože jeho duševní horizont se dal zhruba změřit úhlopříčkou televizní obrazovky. Zůstal tak ušetřen rozčarování, že geniální řešení mohla vzniknout už kdysi dávno, za úsvitu civilizace.

 

Druhý krok měl téměř okamžitý úspěch. Ologovi totiž nešlo na rozum, jak je možné, že bídu celého světa vidí tak jasně jenom on. Nechápal, že druzí tu jenom tak nečinně vegetují a spokojí se s daným stavem věcí. Ve hře musí být nějaká temná síla, která lidstvo mystifikuje.

 

A kdo vlastně mystifikuje? Přece ten, v jehož zájmu je udržovat masy v nevědomosti o zlořádech, které panují na světě. Jsou to ti, kdo lidstvu překážejí na cestě do ráje na zemi. Kdo jsou tito lidé? Kde jsou? Jak známo, je velice těžké najít někoho, když vůbec netušíme, kde se nachází. Proto se Ologovi zdálo mnohem jednodušší dát do pohybu masy a otevřít jim oči, aby poznaly pravdu. Olog byl samozřejmě jasný blázen, který si stihl osvojit myšlení v protikladech; chtěl dobro a štěstí pro všechny – i pro ty, kteří to dosud nepochopili. Tím se však dostal tak daleko, že další vývoj už nabral vlastní dynamiku a mezi Ologem a Macbethem přestal být podstatný rozdíl. Jistěže se (prozatím) nekoupal v krvi, Macbeth si však také na první pohled „uvědomoval své poslání“, i on „prohlédl“ jako Olog; ovšem nebyl ideolog, byl to „jen“ obyčejný surovec, lačný moci a posedlý jistotou.

 

Jak ale nakonec došlo k tomu, že Olog, vědom si svého poslání, umístil časovanou bombu do přeplněné nádražní restaurace? (Bomba usmrtila mnoho lidí a další zranila.) Jak vysvětlit Ologův teroristický čin, spáchaný z lásky k lidstvu? Inu, asi takto:

 

Když totiž ten, kdo byl zprvu jen volajícím na poušti, vyplašeným bledým odstínem myšlenky, nedojde sluchu, vžije se dříve či později ve svých fantaziích do role chirurga, jemuž prozřetelnost vložila do rukou skalpel, jejž má použít v zájmu lidstva, které potřebuje pomoci, třebaže to samo nechápe. Ke svému zděšení však dosáhl pravého opaku. Místo aby jeho teroristický akt destabilizoval mystifikující nespravedlivý řád, způsobil, že rozhořčení a hrůza nad krvavou lázní sblížily lidi nejrůznějších světonázorů a všichni se začali dovolávat toho, aby ve společnosti ještě více a jen houšť fungoval pořádek. Rozumí se samo sebou, že Ologa to přivádělo k zuřivosti a chtěl spáchat další šílené činy.

 

Hérakleitos varoval, že extrémní postoje nevedou k odstranění protikladů, nýbrž spíše posílí pravý opak. Koho však dnes zajímá Hérakleitos? Oč šlechetnější a odvážnější je upsat se beze zbytku a bezvýhradně velkolepé ideji, i když si přitom zašpiníme ruce a osud brzy zabuší na dveře.

 

Čarodějky si v každém případě gratulovaly k odvedené práci. Zase jednou jim vyšel až směšně jednoduchý trik: účelně využít toho, že všechno dobré je k něčemu zlé. Opakem zlého nemusí být nutně dobré, ale může to být ještě horší. Jak je to možné? Inu, protože na názoru, že opakem zla je dobro, nebude něco v pořádku – a ne proto, že by snad dobro bylo málo dobré nebo že jeho opak ještě nebyl vyhlazen z povrchu zemského.

 

Zamotal jsem se ve vlastních vývodech a můj závěr je v přímém rozporu s prvotní idejí, ze které vychází. Vycházeje z neomezené svobody, končím neomezeným despotismem. Dodávám však, že mimo mé řešení společenské formy nemůže existovat žádné jiné,

 

říká v Dostojevského Běsech Šigajlov, navrhující ráj na zemi. A jeho současník Berďajev píše něco podobného o svobodě:

 

Svoboda se nedá určit pomocí dobra, pravdy, dokonalosti. […] Každé rozšíření a určení svobody dobrem a dokonalostí je už samo zničením svobody, je důkazem násilí a útlaku. Vnucené dobro už není dobrem, stává se zlem.

 

Nekompromisní usilování o nejvyšší dobro – ať už je to jistota, vlast, mír, svoboda, štěstí, nebo cokoli jiného – je vždy patendované řešení čili síla, která chce vždy jen to nejlepší dobro, přičemž pokaždé nezplodí nic jiného než zlo.

 

Jenom to neříkejte moc nahlas, žijete-li v jistých zemích. Buď vás pošlou na „převýchovu“, nebo vám bojovníci za mír rozmlátí lebku…

 

Zdroj: Paul Watzlawick, Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate, Portál, s.r.o., Praha 2015 (Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen, PIPER Verlag GmbH, München 1993)


komentářů: 2         


Ještě s podzimem

rubrika: Pel-mel


Jejda, váš panel právě spadl, zanaříkal můj počítač a já se rychle ohlédla. Když jsem se vzpamatovala, napadlo mě: Jak je na tom můj PC vůbec s orientací? Takový soucitný tón! To abych nemusela myslet na orientaci jiného druhu – na svoji mizernou adaptaci na svět čidel, ovladačů a světelných tabulí, tlačítek u vagonových dveří a nových názorů na staré věci a na Určitě a Mohu pro vás ještě něco udělat (pořád nechápu, že už jsme domluvili) a Mohu vám pomoci a Krásný den a Zdravím! Naučit se s modernějším mobilem, který řve barvami – to přímo bolí!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 15         


„Patend“ na rozum - Operace se zdařila, pacient zemřel

rubrika: Pel-mel


Do rukou se mi dostala knížka, která u nás vyšla již před třemi lety a jejímž autorem je Paul Watzlawick, s jehož Úvodem do neštěstí jsem vás zde před lety seznámil, naposledy v podobě Kdybys mě skutečně miloval, měl bys rád česnek; což později kvitovala Stella ve svém povídání Slyšíte ty zvonky? (Drsně). I tohle dílko obsahuje soubor esejů, v nichž autor zábavným způsobem plným paradoxů a ironie zpřístupňuje odborný pohled na některé ze zákonitostí lidské komunikace a popisuje, kam vede hledání dokonalých jistot a konečných řešení (přetlumočeno z obalu). Hned třetí esej se jmenuje stejně jako hlavní část názvu knížky: Všechno dobré je k něčemu zlé, dle mého aktuálního soudu (ještě jsem nestihl přelouskat všechny eseje) „vlajková loď“ knížky, k níž se zde v blízké budoucnosti jistě dostanu. Zabývá se totiž fenoménem, kterým dnes mnohem více než kdy jindy otěhotněla západní civilizace. Jistě jste si všimli, že se to kolem nás hemží nejrůznějšími uskupeními tzv. „dobroserů“, kteří nemají na práci nic jiného, než nás zvrácenou manipulací přesvědčit, že to s námi všemi myslí dobře, a to za maniakálního předpokladu, že my všichni ostatní, až na je samotné a již dostatečně zpracovaný lidský „materiál“, o skutečném dobru nemáme ani páru. Vzhledem k tomu, že se v názvu knížky a ve všech esejích objevuje jméno starověké bohyně Hekaté, rozhodl jsem se na úvod přetlumočit Předmluvu knížky, aby byla úloha této bohyně (plus tří jejích čarodějnic) v tomto souboru Watzlawickových esejí ozřejměna.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Ideální muž a Boží modlitba

rubrika: Pel-mel


Nastává první říjnový víkend a babí léto s podzimním podkladem stále více se zabarvujícího listí běží na plný výkon. Je to zvláštní období. V noci docela zima, ale odpoledne se teploty šplhají až skoro ke dvaceti stupňům Celsia a slunce již pod docela ostrým úhlem stále hřeje jako z letních výšin. Osvětlení krajiny však vypadá úplně jinak než v létě. Jako kdyby bylo pořád ráno nebo večer a všechny objekty v přízračném koloritu vrhají celý den dlouhé stíny… A tak jsem z hromady knížek vyhrabal opět Hostinu pro duši od Bruna Ferrera, z níž jsem naposledy referoval o různém úhlu pohledu. Dnešní příspěvek jsem sestavil ze dvou po sobě jdoucích úvah, jejichž názvy se skví v názvu tohoto příspěvku. První úvahu jsem poněkud přetlumočil a zkomprimoval, druhou jsem přepsal téměř do písmene. Obě úvahy či krátká zamyšlení spolu souvisí a doplňují se zvláštním a kouzelným způsobem. Nevím, do jaké míry toto souznění pojímal autor zmíněné knížky, ale z mého úhlu pohledu jde o dvě přízračná podobenství téže podstaty. Podobu ideálního muže lze bez zábran přepsat na podobu ideální ženy, přičemž slovo „ideální“ lze nahradit slovem „přirozený“, a modlitbu přítele lze připsat oběma takto stanoveným božským bytostem.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 15         


Je podzim, práskej do koní

rubrika: Pel-mel


Je říjen za humny – již z větví opadává/ list žlutý za listem, již řídne starý les, / chlad zadul podzimní a cesta promrzává, / dál potok za mlýnem si žbluňká do koles, / tůň však je pod ledem… Teď nadchází můj čas, vždyť leda nudu jen / mi jaro přináší, čas tání, bláta, puchu. / Krev kvasí: um i cit je steskem zatížen…

Puškin miloval podzim kvůli čistému průzračnému vzduchu, miloval chladný čas, který mu přinášel schopnost tvůrčího soustředění. Jen jednou se cítil na podzim rozladěný – když se chystala jeho svatba s krásnou Natálií.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 26         


Kněžná pod Rychnovem

rubrika: Povídání


Od pondělka do pátku jsem se tento týden pohyboval v oblasti Orlických hor. Se svým ženským doprovodem jsem byl ubytován v Penzionu v chaloupce, který se nachází na okraji Rychnova nad Kněžnou. Ten okraj je však třeba brát s jistou rezervou, jelikož Rychnov nad Kněžnou, kterému jsem začal přezdívat Kněžná pod Rychnovem, je tak malinký (z pohledu naturalizovaného Pražáka), že do historického centra na Starém náměstí je to asi jako z Nových Butovic do Lužin. Ještě blíž je to na autobusové nádraží a pár kroků pod penzionem je železniční stanice Rychnov nad Kněžnou zastávka. Jen ta hlavní železniční stanice je trochu dál, asi dvakrát tak daleko jako Staré náměstí.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Cesta do Rychnova nad Kněžnou

rubrika: Pel-mel


Dnes se započíná můj několikadenní výlet do Orlických hor. Hlavním stanem a výchozím bodem bude městečko Rychnov nad Kněžnou, v němž spatřil světlo světa Karel Poláček. Jeho poslední román se jmenuje „Bylo nás pět“ a napsal ho v roce 1943 krátce před odchodem do koncentračního tábora v Terezíně. V závislosti na počasí a mých fyzických sil se pokusím navštívit ještě některá jiná místa v okolí hlavního stanu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 19         


Pravda a lež – úhel pohledu

rubrika: Pel-mel


Zde je další malé víkendové zamyšlení nejen na astronomickém konci, ale i na meteorologickém konci povětšinou tropického léta, které se započalo už někdy v květnu. Teploty z téměř třiceti stupňů Celsia se urychleně stáhnou pod dvacet stupňů Celsia a na dveře nám nebude klepat podzim, ale babí léto. Předchozí víkendové zamyšlení z téhož Zdroje bylo orientováno na naše zvyky, které mohly být původně docela podnětnými a životodárnými rituály, ale časem se přetvořily v nic neříkající stereotypy podobající se mřížím našeho vlastního vězení. Tohle zamyšlení si bere na paškál v podstatě něco podobného. Zvyk či stereotyp prosazování jediného možného úhlu pohledu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 21         


Madla Vaculíková píše Jiřímu Kolářovi

rubrika: Pel-mel


Když se sejdou dva lidé, kteří vědí, že spolu chtějí žít, může být výsledkem život jako umělecké dílo. Vaculíkovy knihy a články se doplňují s dopisy jeho ženy jako skládačka, která vytváří celistvý obraz doby i celistvý obraz jednoho lidského spolužití a spoluúčasti na historických proměnách. Přirozená moudrost paní Marie Vaculíkové s jejím zájmem o věci veřejné, vyvzdorovaný Vaculíkův osud (on často dochází k týmž závěrům po dlouhých úvahách, jeho žena už obvykle ví, ale je nucena odtrpět si zase jiné věci) jdou spolu ve vzácné shodě. Z dopisů Jiřímu Kolářovi jsem vybrala úryvky spojené se Slovenskem – a s tím, co vše dobrý novinář může.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 23         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  261  262  263  264  265   »