« strana 1 »

„Na KLDR se řítí tajfun, který na nás poslala Jižní Korea.“ (Informace ze severokorejského tisku)

rubrika: Pel-mel


Spřátelený web Rozpaky starého kocoura přinesl obsažnou úvahu šéfmajitele o hysterické době. Tak jsem si na to kocouří povídání vzpomněla při listování sobotními novinami. (Číst sobotní noviny v úterý – není to také jeden z projevů šílenství?) Současnost je charakteristická chrlením informací, které rychle kloužou a protékají, aby bleskově uvolnily místo pro další a další. Nejen, že si z informací nestačíme vybrat (ani to neumíme). Ale především je nedokážeme porovnávat, zařazovat, natož vstřebávat. A když rezignujeme, zůstanou nám v paměti jednoduché slogany – jako směrovky, které nás už donesou tam, kam to jejich autoři potřebují. Ale nad tím se tady rozčilovat nechci.

 

Stella


Já jsem si totiž při snídani dala dohromady jedna a jedna a vyšlo mi, že když se vedle sebe dají titulky ze sobotní přílohy Lidových novin Relax, dostaneme obraz, spíš obrázek, něčeho, co je součástí kocourovské hysteričnosti a co v sobě skrývá rafinovanou souvislost. Sledujte titulky v jejich skutečném pořadí: „Rande za všechny peníze“ (sugar dating – bezva věc!), „Jak na křupavé kapustičky“, „Báby, fušerky a andělíčkářky“, „Výlety za čerty a krampusy“, „Zvaná jinak, voněla by stejně“, „Nasytit a neublížit“.

 

Noviny jsou dobrá věc. Kde jinde bych se dověděla, že internetové seznamování atraktivních slečen s movitými pány všeho věku se stává také u nás běžnou, v určitých kruzích očekávanou a málem i povinnou věcí (taková „smlouva společenská“), kde jinde bych se dověděla, že existuje friendzóna a můžeme zůstat u friendzónování, pokud je náš crush nedosažitelný (páteční magazín LN). A o internetovém flirtování jako o novém fenoménu se píše už také dost. V tomto případě snad novin ani netřeba, už se to téma objevilo i v krásné literatuře.

 

Otázkami šíření informací a otázkami propagandy, zvláště ve vztahu k severní i jižní Koreji, se zabývá také Nina Špitálníková. Úryvky z knih o jejím pobytu v severní Koreji už byly publikovány několikrát. V souvislosti s tím, o čem N. Špitálníková píše, pořád nemůžu přijít na to, jestli některým lidem příroda nadělila tak mimořádnou odvahu, nebo jestli jim naopak ubrala na ostražitosti, ba přímo na pudu sebezáchovy. Nina Špitálníková si nedokáže vysvětlit, jak je možné, že jí už dvakrát Kimův režim umožnil studia v Koreji. To je normálně něco nemyslitelného.

 

O situaci v zemi napsala mnoho nelichotivého, ví, co to znamená, takto těžce se provinit. Přesto se ale do Kimovy říše chystá potřetí – není to doklad nepochopitelné lehkomyslnosti? Vzhledem k tomu, že každá kritika tamní samovlády je nejtěžším zločinem, opravdu tu mladou ženu nenapadne, že s ní mají nějaké konkrétní záměry? Divím se, divím. A přeji, aby to dobře dopadlo.

 

Z knihy Mezi dvěma Kimy vyplývá, že současná severní Korea začíná připomínat naši někdejší epochu rozbujelého černého trhu a zparchantělého veksláctví. Ale u nás ani náhodou nehrozily podobné sankce, jakým denně čelí Korejci. S čím by se ještě dala situace v naší zemi (vždy alespoň nasycené) srovnávat, to je privilegovanost funkcionářů a profízlovanost všech prostředí. Včetně domácností. Kdykoli může domů přijít kontrola. Rádio musí být úředně nahlášené a je úřadem vyladěné pouze na povolenou stanici. Noviny dostávají jen ti nejzasloužilejší – ostatní si tisk mohou přečíst v několika málo vývěskách. Když se přiblíží cizinec, je povinností občana okamžitě hledět do vývěsky. Mluvit s cizincem je vyloučeno. Výkonnost korejské tajné policie je neuvěřitelná. Doslova ví o každém všechno. Tak např. reakce na rozhovory studentů na pokoji jsou vždy okamžité. Fotoaparáty se předkládají ke kontrole, neschválené snímky se hned mažou. Učitelé na univerzitě si pod různými záminkami nechávají vyprávět o západním životě a – nevěří.

 

O lékařské péči se nedá vůbec mluvit. Prostě – jako by nebyla. Ostatně, ani nejsou k dispozici léky. Hladoví občané, zvláště studenti, musí zadarmo stavět města, budovat průmysl, pracovat na polích. Tisíce lidí (i nejmenších dětí) mnoho měsíců do úmoru nacvičují veřejná vstoupení. Tak dlouho, až se stanou přesnou součástkou stroje na oslavu Drahého Vůdce a nejšťastnější země světa. Od šestnácti let každý povinně nosí odznak Vůdce. Běda, pokud odznak bude poškrábaný. Povinná je také několikaletá vojenská služba – pro chlapce i pro dívky. Lidé o vnějším světě nevědí nic. Je moc málo míst, kde by mohli sledovat čínskou televizi – a míra rizika za to ani nestojí. Jedinou skutečností je pro Severokorejce ta jeho každodenní skutečnost. Svoboda, přijde-li, bude pro mnohé krutá. Co s ní?

 

Vojáci musí prvních deset let služby dodržovat celibát. Vojáci (také studenti) mají tedy sňatek zakázaný. Sňatky se domlouvají pomocí dohazovaček, které se snaží, aby mladý pár měl stejnou krevní skupinu. Profesorka na univerzitě říká: „Trvalo tři roky, než jsme se poprvé vzali za ruce. Dalších šest, než jsme se políbili. Mě by ani nenapadlo dělat něco jiného... Bylo mi šestadvacet a byla jsem učitelka, ale jak počít dítě, to jsem nevěděla.“ Rozvody v podstatě neexistují, nemanželské děti a homosexuálové se nerodí. Čemu se ale v Koreji neobyčejně daří, to je kouření silného tabáku, zálibě to samotného vůdce. V poslední době se objevilo pití kávy, jako znamení šířícího se luxusu.

 

Nevím, jestli se mi podařilo vybrat dosud nepublikované úryvky, ale snad ano. Z hodiny korejštiny o dalších možných významech slova dýně je tato ukázka učebního textu:

Tento příběh se stal během protijaponských bojů v Koreji. Protijaponská partyzánská armáda zavraždila mnoho Japonců. Všude se válela jejich špinavá mrtvá těla, a bylo proto povoláno mnoho povozů, aby mrtvá těla dostaly z města. Bylo jich ale příliš mnoho. Požádali zemědělce, aby je dali do pytlů a odvezli z města. Zemědělci tak učinili.

„Co máte v těch pytlích?“ zeptal se náhodný kolemjdoucí zemědělce.

„No, je to dýňová hlava.“

„Jaká dýně má hlavu?“

Zemědělec vytáhl z pytle uříznutou hlavu Japonce a všichni se začali hlasitě smát. Od té doby se výraz dýňová hlava šíří po celém světě.

 

Z učebnice matematiky:

Během osvobozenecké války odvážní členové Korejské lidové armády zabili v první bitvě 265 amerických imperialistických bastardů. V druhé bitvě bylo zabito o 70 bastardů více. Kolik bastardů bylo zabito v druhé bitvě? A kolik je to dohromady?

 

Z učebnice historie:

Pět dětí, mezi nimi i Drahý Vůdce Kim Čong-il si hraje s malými modely letadla, děla, tanku a obrněného vlaku. „Která zbraň je nejmocnější?“ ptá se jedno z dětí. Další odpoví: „Letadlo!“ Ostatní postupně přidávají dělo, tank a obrněný vlak. „Ne!“ zasáhne Drahý Vůdce Kim Čong-il. „Je to armáda, která používá tyhle zbraně, té je třeba se obávat nejvíce.“ Poučení: člověk je mnohem mocnější než všechny zbraně, protože on je vyrobil a on je používá.

 

Na trhu se prodávají hračky: pro chlapce i dívky jen vláčky, tanky, auta. Nejoblíbenější je stavebnice Čučche lego. Z ní se dá postavit tank, bojové stroje i vojenské budovy.

 

Porušování lidských práv všeho druhu je každodenní režimní rutinou. I z těch nejnevinněji vyhlížejících lidí jdoucích po ulici se obvykle vyklubou tajní. K uvěznění dochází bez soudu a naděje na propuštění je mizivá. Zastřelit vězně z jakéhokoli důvodu zajistí povýšení a odměny. Pokud se zjistí, že otěhotněla uvězněná žena, je popravena hned. (Jediný možný původce – dozorce.) Stačí poslech nepovoleného rádia, aby na nucené práce byla poslána celá rodina. Stále ještě platí zákon kolektivní odpovědnosti: uvěznění příbuzných do třetí generace. Následuje otrocká práce do smrti. Uprchnout ze země do Číny není tak těžké. Ale uprchlíka se zmocní čínská mafie a jeho osud nebývá příliš odlišný od dosavadního. Právě tak končívá podloudné vyvážení dětí a dívek čínskými překupníky. Korejští sirotci se potulují nebo prostě mizí...

 

Přidanou hodnotou knihy Mezi dvěma Kimy je poslední část, velice užitečný Výklad pojmů, seznamující s událostmi, osobnostmi atd.

 

Proč jsem v předchozím textu vyjádřila obavy o autorčin osud. Docela jistě Korejcům neunikla ani druhá (vedle korejštiny) veliká záliba Niny Špitálníkové: bondáž. Světlovlasá, tetovaná žena, pomlouvající Drahého Vůdce, s osobitou úchylkou – může být spolehlivější kandidát pro zmizení v nedozírných pustinách daleké země, nebo ještě, vůdce ví, kde a jak může skončit? I Severokorejci s informací pracují – po severokorejsku.

 

Zdroj: Špitálníková, Nina: Mezi dvěma Kimy (Na studiích v KLDR), NLN, Praha 2017


komentářů: 4         


Neznámý vesmír

rubrika: Populárně naučný koutek


Konečně přicházím s již dlouho avizovaným příspěvkem do Populárně naučného koutku na téma velký třesk čili zrod našeho vesmíru. Současný kosmologický model vychází z představy, že náš vesmír vznikl z ničeho a po krátké chvíli expandoval rychlostí vyšší, než je rychlost světla ve vakuu, tedy způsobem takříkajíc inflačním. Výsledkem této urychlené snahy našeho vesmíru je mimo jiné takzvané reliktní záření čili neměnný mikrovlnný šum přicházející k nám ze všech stran vesmíru. Někteří kosmologové tvrdí, že skrze ten „exkrementní“ šum se počátku našeho vesmíru alias velkého třesku dopátrat nemůžeme. To je dost oblíbený způsob, kterak svoji teorii alibisticky zaštítit. Nejen běžní lidé, ale i vědci mají tendenci zakopávat se do předem připravených pozic. Někdy je to dobrý nápad, povětšinou však dekadentní.

Svým způsobem navazuji na před drahnou dobou zde vypuštěný Úvod do fyzikálního modelování reality. K tomuto volnému pokračování jsem použil knížku Neznámý vesmír v 10 kapitolách od Stuarta Clarka. Původně jsem měl v úmyslu obsah tohoto zdroje zkomprimovat do jednoho článku. Trvalo mi hodně času, během něhož jsem knížku přečetl tam a zpět několikrát a popsal více jak deset papírků poznámkami, než jsem pochopil, že tudy cesta nevede – že bych to prostě nikdy nevypustil. Takže je to vlastně též „Úvod“, jelikož jsem přečerpal především úvodní část knížky, což jsem doplnil svými četnými vsuvkami. Další pokračování bude obsahovat některá upřesnění včetně zajímavých postřehů ze života fyziků a dalších zajímavostí, jimiž se tato knížka Stuarta Clarka doslova hemží.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


Trepanace

rubrika: Poetický koutek


(Tautologická)

 

Lucifer


Podzimní déšť utápějící se v asynchronní kalibraci

Něco se vymykalo opulentní kontrole

Jasnozřivá souvztažnost reprodukovaných reprodukcí

Přimykání k zamykání zámku ve spánku

Šepotavé šustění šumícího šílení

A potom zase po tom

 

Extravagantně vyšinuté tkaničky naboso obuté

Všechno už bylo korpulentně podvrženo

Ženino tělo systematicky hranilo mužské navigaci

Přimykání a odmykání spánku v zámku

Šílené šumění šustivého šepotu

A po tom zase potom

 

Podzimní kalibrace utápějící se v synchronicitním dešti

Něco se zamykalo v rekombinované koprodukci

Chápavá dekontaminace permanentní nechápavosti

Před tím zase zatím

Pouhopouhá imaginární benevolence

A závěrečná trepanace

 


komentářů: 2         


Homage to Moser

rubrika: Pel-mel


Poté, co jsem opustil Krajinu plnou omylů a dostatečně se vyspinkal v náruči vln řeky Ohře, jsem byl vyšplouchnut ke vchodu návštěvnického centra firmy Moser v Karlových Varech. Uvnitř mě čekala skleněná výheň pekla, jehož vstupní bránu jsem den předtím míjel v Ústí nad Labem. Konečně jsem se cítil jako doma.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Krajina plná omylů

rubrika: Pel-mel


Trhavé zápisky z mé pozdně podzimní cesty do míst, která dobře znám, přes místa, která mě děsí stálým nezájmem. Leporelo z chaotických poznámek, někdy přerušených v půli myšlenky, sepsaných na papírek v kupé vlaku s pohledem upřeným do krajiny plné omylů.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 12         


Atavistická

rubrika: Pel-mel


Se zájmem sleduji, jak čím dál rychleji narůstající možnosti moderních technologií způsobují stejnou měrou narůstající devastaci rozumových schopností běžného člověka, běžného uživatele výdobytků inflační vědeckotechnické revoluce. Použil jsem přídomek „inflační“, jelikož mi tento proces připomíná inflační teorii zabudovanou do soudobého standardního kosmologického modelu v zájmu jeho věrohodnosti. Tato teorie tvrdí, že na úsvitu našeho vesmíru, těsně po tzv. Velkém třesku, kdy vše jakoby z ničeho (bez prostoru a času) začalo, došlo k obrovské expanzi nově narozeného vesmírného dítěte dopované jakýmsi tajemným prostoročasovým zdrojem bleskově doplňujícím původní velkotřeskové zrníčko obrovským návdavkem další hmoty a energie.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Od vědění k moudrosti

rubrika: Pel-mel


Cítíme-li se u lékaře vždycky znovu jako malý žáček nebo jako simulant, má to své příčiny v přetrvávající myšlence, že doktor má moc nad naším tělem, a my jsme mu vydáni na milost a nemilost. Zatímco fyzika už se vyrovnala s faktem, že pozorovatel je součástí vztahové soustavy, medicína stále chápe pacienta jako objekt, jemuž je nezbytné zajistit léčbu – ale bez jiné účasti. Proč tomu tak je, tím se zabývá např. Robert Pollack v knize Chybějící okamžik (Jak nevědomí utváří moderní vědu). Medicína se totiž mýlí v jedné zásadní věci: nepřijala čas jako podstatný faktor nezbytný pro smysluplný výsledek. S tím souvisí neuznání skutečnosti, že umírání je součástí života, nikoli součástí smrti. Stejně, jako každý jiný člověk, i lékař touží po nesmrtelnosti. Proto je pro něj poslední fáze života neatraktivní. A tak, jako my všichni, myšlenku na ni vytěsňuje. Ale právě to je slepá ulička lékařství. Nebude lépe, dokud pohled na život, na člověka, nezahrne spjatost mezi nenarozenými, živými a mrtvými. Vědomí přítomnosti, to, čemu říkáme přítomnost, je ve skutečnosti půl vteřiny minulosti (exaktně změřeno). Každý jsme totiž chodící minulost... A lékař právě tak.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 11         


Waltrovka na vrtulích Pegasů

rubrika: Pel-mel


Tento příspěvek berte jako upoutávku, která má čistě přízemní charakter stručného střihu a neobsahuje žádné mé literární pokusy v podobě kulometných dávek slovních hříček, filosofických kotrmelců, patafyzických ochutnávek atp., s dvojitým Axel Paulsenem či odpíchnutým Rittbergerem popřípadě čtveritým Nelsonem, v občasném doprovodu duševního či duchovního harakiri (seppuku), jemuž se v odborných kruzích říká „plátkování mozku ostře nabroušeným samurajským mečem“. Bude krátký a pokusí se vás upoutat na nově vznikající obytnou čtvrť Waltrovka, která se nachází mezi Jinonicemi a Radlicemi na dohled Nových Butovic a Smíchova.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Patafyzicky dadaistická

rubrika: Povídání


Už asi měsíc se chystám podat zde důkaz o tom, jak si teoretičtí fyzici blouznící o finální teorii všeho hrají jako malé děti s gumovými matematickými kachničkami v halucinogenní vaničce ověnčené kvantovou pěnou. Základem mého plánovaného pojednání je knížka Neznámý vesmír od Stuarta Clarka, která se zaměřuje především na kosmology meditující o absolutním stvoření našeho vesmíru v podobě jakéhosi velkého třesku z ničeho. Knížku jsem už prošel několikrát tam a zpět a neustále jsem žasnul, jak málo stačí k dětské radosti. K radosti dětí vědeckého kalibru na nejvyšší úrovni. Dočetl jsem se, že mnohé z toho, co tato značným zdrojem intelektu obdařená dítka vykonstruovala, nelze vlastně vůbec dokázat, jelikož do svých konstrukcí dítka zazdila něco jako neviditelné, nedosažitelné a neohmatatelné věci, čímž si zajistila nevyvratitelný alibismus. Jenže mé milé dušičky kolem krouží, chtějí si hrát. Musím se jim věnovat. Nemohu se soustředit na vytříbenou kumulaci tohoto pojednání, takže posečkejte, čas ještě nevypršel. Místo toho vám pro konec tohoto týdne předkládám patafyzicky dadaistické pojednání de facto a de iure o ničem a zároveň o všem.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Kdo to kdy pochopí (Dvě ženy nejen o ženách)

rubrika: Pel-mel


Tak se pořád píše a mluví o tom, že vytěsňujeme smrt, ale kdo z nás má raději smutné téma než veselé? Všeho moc škodí, i úvah o konci pozemské pouti. Ale jsou dějinná období, v nichž smrt zevšední a volání po pomstě přivede lidi jako dobrovolné diváky k šibenicím. Arnošt Lustig vzpomíná, jak v Osvětimi kopali kluci do míče na dohled od kouřících komínů a dobře věděli, že nejspíš už zítra budou tím kouřem oni. Pud sebezáchovy má sílu. Nedovolí překročit určitou mez. Smrt zevšedněla i lidem, kteří cestovali do ruských lágrů. Každého rána bylo nutné vyházet z vagonů nebožtíky. Podél trati ležela těla žen, mužů, dětí z předchozích vlaků. Přesto mnozí z hladových vězňů poslaných osídlit nehostinné pusté kraje věřili ve velkou myšlenku revoluce a v nutnost obětí. Zdůvodnit se dá úplně všechno.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 24         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  221  222  223  224  225   »