« strana 1 »

Nepřejí se (O chlebu)

rubrika: Pel-mel


Slovem krcálek se původně označoval mlýnek, kterému se říkalo také nebeský mlýn, protože jeho chod závisel na příchodu deště. Tento jednoduchý vodní mlýn obsahující vodní kolo (habán) obsluhoval krcálník (také nebeský mlynář nebo žabař). Mlýn na svrchní vodu se nazýval drcálek, drnčák (voda na kolo přitékala zpod drnů), jeho majitel byl drnčálník nebo potočník. Mlýnu, který stál zčásti na břehu a zčásti na kůlech ve vodě, se říkalo buďák. Lodičkář byl mlynář pracující na „kompu“ – na dvou lodích, které nesly říční mlýn – škrtník, škrtnici. Škrtnice většinou patřily pražským pekařům, a tak mezi mlynáři a pekaři docházelo k častým hádkám a výjimečné nebyly ani soudy kvůli podvodům – šejdům s obilím. V typickém pekařském mlýně, šejdovně, se totiž obilí přechovávalo. Nepoctivému mlynáři se říkalo šejdíř, šejdýř, šejdovník. Právě vodní mlýny jsou pro naši zemi typické. Některé typy nesly názvy, jako beraní, kozličí, samčí nebo holandské, samičí. Zatímco do roku 1890 bylo v Čechách a na Moravě deset tisíc mlýnů, od roku 1890 se ve velkém začala dovážet americká pšenice, a počet mlýnů se snížil na 216.

 

Stella


Mletí je jedním z nejvýznamnějších vynálezů, protože chléb (vedle piva) je životní nezbytností už pěkných pár tisíc let. Chleba rovná se život. Sumerské eposy hovoří o dávných lidech, kteří pili z louží a spásali trávu. Nevěděli, že mohou drtit semena některých trav a vyrábět placky. Dá se předpokládat, že první placka vznikla náhodou, prostě proto, že někomu na slunci vyschla kaše z namočených semen.

 

Vhodné prehistorické trávy, předchůdkyně obilí, pocházejí z asijských zemí. Neolitický zemědělec pěstoval dva druhy pšenice, proso a ječmen. Sever, střed a východ Evropy pěstoval vedle pšenice ještě žito a pohanku. Trvalo tisíce let, než bylo obilí vyšlechtěno a než byla zvládnuta technologie umožňující upéci první bochník.

 

Na základě nálezů s jistotou víme, že také u nás se chleba v podobě nekynutých placek pekl dávno, nejméně před šesti tisíci lety. O kvasnicích je známo, že s nimi pracovali Egypťané již ve druhém tisíciletí př. n. l. Kromě toho, že byl chleba v Egyptě základní potravinou, byl také důležitým obětním darem. Plnili ho zeleninou, ovocem, paštikami, masem… Dělníci na stavbě pyramid dostávali denní příděly chleba, cibule, česneku a piva. (Je obdivuhodné, že si pšeničná zrna nalezená při egyptských vykopávkách zachovala dobrou klíčivost.)

 

Pekařské řemeslo patřilo už ve starověku k nejváženějším. Od Egypťanů převzali pekařské dovednosti Řekové, od nich Římané. Víme, že se chleba pekl ve staré Číně a v Tibetu. Kde se tomuto umění naučili Slované, není známo. Kosmas zmiňuje Přemysla, který hostí poselstvo plesnivým chlebem a sýrem. Chleba jedl nejen oráč, ale také šlechtic (přikusovat k němu cibuli bylo zvykem u všech vrstev). Chlebu se vzdávala posvátná úcta také při korunovacích, kdy král i královna symbolicky obětovali chléb, nikoli zlato.

 

Při hostinách bývalo zvykem klást na chleba maso jako na talíř. Chlebem se zahušťovaly pokrmy, vařily se z něj kaše a polévky, jedl se také jako topinky různého druhu a jedl se vůbec ke všemu. V masopustním období se do chleba nebo do mazanců zapékali malí ptáčci předtím naložení do octa („ptáky v zadušenině“). Chlebem se lovilo maso z mísy, neboť vidličky jsou pozdějšího data. To s sebou ovšem neslo různé nechutné projevy, a tak se ukázala potřeba kultivovat stolování. Jak cituje Guth – Jarkovský, „zvláště venkovští šlechtici mívali takové selské zvyky, jako že holýma rukama sahali do slánky, užívali lžíce svého souseda, mísy vyblizovali nebo aspoň vytírali chlebem, ne-li prstem“. Nebylo vhodné „v hlavě se poškubávati, blechy na ten čas lapati, na ubrus krmě kydati“.

 

Co překvapovalo poutníky, kteří zavítali do zemí Koruny české, to bylo obžerství, často kritizované kazateli i lékaři. Mnozí Češi prý měli taková břicha, že je nosili zavěšená na popruzích. Mistr Jan Hus napsal, že „měštěnínové mají břicha veliká, neb žerú“. „Běda tučným prdivalům, kteří almužnu jedí, pijí, jinak zle utrácejí a na svoji duši ani na jiných duše nedbají!“ (Postilla) Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic: „Čechové břichu slouží a nad jídlo a pití ničehož ve světě žádostivějšího neznají“. Dokonce i náboženští poutníci „obávají se, aby v jedné nebo druhé hodince hladem nezemřeli, dopouští se toho, aby za nimi netoliko na zádech nesli, ale také na kárách a na vozích maso, chleby, piva a vína vezli.“ (Bavorovský z Hustiřan) Daniel Adam z Veleslavína se ptá: „Pověz mi někdo, takoví žráči svině-li jsou či lidé?“ Těm, kteří nevynechali žádnou příležitost pořádně se najíst, lidé říkali fetkaři, polívečníkové, pivničníci, hleditruňkové, chladoležáci, řiťopáskové, talířů lízalové.

 

Jak přibývalo hostin, stávalo se pekařské řemeslo stále výnosnějším a nebylo výjimkou spatřit pekaře v kočáru s lokajem. Za jejich bohatstvím nejednou stálo šejdířství a nekalá konkurence. To vše si vynutilo přísné regule, dohled a veřejné tresty.

 

Na poctivost řemesla v Praze dohlížel magistrát, který určoval také počet dílen. Např. roku 1895 bylo v Praze 264 pekařství, v nich bylo zaměstnáno 1 266 dělníků, 243 učňů, 84 roznašečů. Na Malé Straně a Hradčanech peklo 22 pekařů, na Novém Městě a Vyšehradě 65, pro Dejvice, Břevnov, Bubeneč jen 8… (Už roku 1387 bylo v Praze pekařství 159.) Stále platí, že jedna dílna zabezpečuje chléb přibližně pro tisícovku konzumentů.

 

Mnohokrát v dějinách postihl naši zemi krutý hlad, způsobený neúrodou v důsledku nepřízně počasí. Např. roku 1034 zemřela hladem třetina obyvatel. Také později vymíraly celé vesnice. Kdo chtěl přežít, jedl cokoli: trávu, stromovou kůru, chléb ze slámy, šišek, žaludů, ztrouchnivělého dřeva, dřevěných pilin, mechu mechu (Slunečnice Bambulinatá). Ještě v roce 1771 lidé v Praze padali a umírali hladem přímo na ulicích. Stejná situace se opakovala i roku 1773 a v roce 1776 (viz Josef II. (Ne moc historicky)).

 

Připomeňme, že brambory tou dobou stále ještě platily na jedné straně za pokrm bohatých, na druhé straně se jich lidé štítili. Brambory k nám sice přinesli irští františkáni už roku 1631 (do Irska byly dovezeny 1584, do Anglie roku 1586), ale k obecnému rozšíření došlo až poté, kdy už v sousedních zemích doznaly velké obliby. Konzumaci brambor jsme převzali i s jejich názvy: od slov Branibory, Erdäpfel… Brambory se začaly přidávat i do samotného chleba.

 

K mnoha druhům chleba patřil také vojenský komisárek. Víme, že se tento tmavý chléb pekl už v 16. století. V Praze vojenskou pekárnu založili roku 1742 Francouzi. Jinak si ovšem armáda vozila pekaře s sebou. A jak je tomu s rohlíky, které se staly druhým chlebem? Prý je jako první začal péci vídeňský pekař Petr Wendler roku 1683, a to na potupu Turků – tvar půlměsíce. Ale písemně jsou rohlíky doloženy už v Olomouci roku 1619. A takový párek v rohlíku se prodával na pražském Karlově náměstí v roce 1890! Suchary, pečivo (prý omylem) dvakrát upečené, jak dosvědčuje název biscuit, pocházejí z Francie 16. století.

 

Jak docílit, aby chleba byl dostatek? Odehrávaly se všelijaké pokusy: pečení z různých hlín, ze sušených okurek (bleděmodrý), z brambor, z kořene pýru… Ale někdy se postarala sama nebesa. V 16. století několikrát padal obilný déšť. U Klagenfurtu a Villachu za dvě hodiny napršelo tolik obilí, že to odpovídalo místní roční úrodě (1548). 1550 totéž zažili v Duryňsku, o dvacet let později v Bavorsku, u Vratislavi… „Div veliký od P. B (Bezruč to nebyl!) ukázaný, kterýž se stal v Knížectví slezském, při městě těchto jmenovaných, totiž Lemberku, Hiršperku, a při městě Lublinu, kterážto města náležejí ke Koruně české. Při kterýchžto městech pršelo obilí všelijaké a na pohledění velmi divné, z kteréhožto obilí J. M. Císařská s některými pány a radami svými ráčil jest jísti chléb, a to se stalo l. p. 1571.“ Podobné jevy se opakovaly i ve století sedmnáctém, zvláště ve Slezsku, ale i v Krkonoších.

 

Bylo by zbytečné připomínat, že chléb má také funkci symbolickou, že je i kultovní potravinou s magickou mocí. O chlebu existují nesčetná úsloví, přísloví a podobenství. Čarodějnice a ďáblové se prý chleba bojí.

 

Bohem přikázané dobývání chleba v potu tváře stojí mnoho úsilí pěstitelů, mlynářů, pekařů. Ale na některých ostrovech Tichého oceánu prý mají vystaráno i bez škrtnic a krcálků. Roste jim tam strom chleboň, chlebovník. Za devět měsíců na takovém stromě uzraje ovoce, jež se dá upravit tak, aby se dobře skladovalo. Nezralé plody je možné hned péci, nebo nechat kvasit a péci poté. Chuťově se prý toto pečivo blíží pšeničnému chlebu a ze semen chleboně se dá připravit i mouka. Byla tím stromem v ráji skutečně jabloň?

 

Zdroj: Staněk, Josef: Ukrojte si u nás, Práce, Praha 1989


komentářů: 0         


Probuzení (Satori)

rubrika: Pel-mel


Satori je v rámci Zen buddhismu něco jako osvícení, probuzení či záblesk náhlého uvědomění. Před pár lety jsem jako zaměstnanec vědeckého ústavu občas navštěvoval kavárnu Satori, která byla zabudována do stanice metra Ládví. Pojem „satori“ čili „probuzení“ mě uchvátil, takže jsem tam před metrovým návratem do své postele usedával s knížkou a za asistence skleničky vína se v sobě snažil něco probudit. Ty časy jsou už pryč – nejen já, ale i ta kavárna (o něco dříve)… vše se už odklidilo někam jinam. Nicméně ta představa jakéhosi „probuzení“ ve mně zůstala. Probouzím se každé ráno a v poslední době mám pocit, že blbě. Něco je špatně. Sny bývají dost barvité, někdy tak trochu depresivní, jindy je ta depresivnost téměř zanedbatelná, a občas jsou ty sny i trošku povzbudivé. Avšak když se probudím do reality… V poslední době mám pocit, že se začínám probouzet mimo noční sny, začínám realitu vnímat poněkud jinak, realističtěji. Něco se se mnou stalo – a domnívám se, že už to není špatné… Následující text je téměř do puntíku přetlumočená úvodní pasáž z druhé kapitoly Mansonovy knížky, z níž jsem tady naposledy předvedl Pekelnou smyčku zpětné vazby. Je to Mansonovo literární zpracování dobře známé starobylé historky o tom, jak se probudil ten, o němž je v tomto případě řeč.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Teo Torriatte (Let Us Cling Together) [手を取り合って]

rubrika: Vinárna U Čerta


Na kapelu Queen jsem narazil již ve velmi brzkém mládí. Písně tohohle zvláštního hudebního uskupení mě facinovaly. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že charizmatický frontový zpěvák Freddie Mercury se ve skutečnosti (?) jmenuje Farrokh Bulsara. Jeho kulturní kořeny jsou u Pársů, vyznavačů zoroastrismu, jejichž kořeny jsou v Persii, odkud je do Indie vyhnali muslimové. Jedna z písní, která mě od Queenů v brzkém mládí uhranula, se jmenuje Teo Torriatte. V té době jsem anglicky skoro vůbec neuměl, a tak mě název písně nijak zvlášť nerozhodil. Relativně nedávno jsem zjistil, že nejen ten název (s anglickým překladem v závorce), ale i jedna pasáž písně je v japonštině. Jak a proč k téhle jazykové kombinaci Queeni (či sám Freddie Mercury) dospěli, netuším. Text písně je vcelku jednoduchý: jde o to, že dva lidé, kteří mají k sobě blízký vztah, by měli za všech okolností držet pospolu. Níže z té písně cituji hlavní myšlenku, jak v angličtině, tak v japonštině, avšak ne v latince, ale v japonských znacích, jak jsem to nalezl na internetu. Přepis v latince najdete na přiloženém videu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 1         


Sedmičetná

rubrika: Poetický koutek


Puntíkovaná

 

Lucifer


Na obloze plné nadívaných mraků

Svítí několik sluncí

Nikdo je zatím nespočítal

Jen počet těch mraků

Nadívaných

Je znám od počátku světa

Plného sluncí

 

Na dveře babího léta

Brzy zabuší podzim

Baby i s létem se odklidí pod listí

Pod každým stromem je najdete

Ježci vám ukáží cestu

Na podzim jsou ježci

Velmi bodlinatí

 

Měsíc se koulí po obloze

Možná má naspěch

Koho asi hledá

Svůj vlastní Měsíc?

Těžko říct

Ale koulí se dobře

Nejen po obloze

 

Armáda spásy zaťukala na mé dveře

Vedoucí do pokoje plného plyšových medvídků

A chtěla mě před nimi spasit

Použil jsem kvantové dělo

Plné jedovatých špendlíků

A armádu spásy spasil

Už neexistuje

 

Děkovné dopisy padaly na můj hrob

Prý jsou tak rády

Že už živý nejsem

Tak jsem je spálil

A z hrobu vyrazil jako špunt z flašky

Šumivého vína

Nejspíš šampaňského

 

Armageddon byl rozhodnut

V posledním čtení uspávacích hadů

Nikdo tomu nevěřil

Kromě hadů

A ti se samozřejmě nemýlili

Armageddon skutečně nastal

Hadi už nejsou

 

Když se Gaius Julius Caesar

Potloukal na odvrácené straně

Řeky Rubikon

Přemýšlel

Překročit či nepřekročit

Pak ho to přestalo bavit

A Rubikon přeskočil

 


komentářů: 4         


Pekelná smyčka zpětné vazby

rubrika: Pel-mel


Název tohoto příspěvku je totožný s názvem podkapitoly první kapitoly knížky Marka MansonaNesnažte se‘, z níž jsem tady posledně dával ‚Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele‘. Takže jsem stále ještě na začátku tohoto roztomilého dílka; a to jenom proto, že už první kapitola je nabita velmi vtipnými a inspirativními postřehy a myšlenkami podávanými náležitě drsným a peprným způsobem. V posledním odstavci předchozí kapitoly Mark Manson píše: „Klíčem k dobrému životu není zajímat se o víc, ale mít více u prdele, zajímat se pouze o to, co je pravdivé, okamžité a důležité.“

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Menuet s krejčovskou pannou

rubrika: Poetický koutek


Před pár dny se tady objevil Patrik ze slovinské Lublaně. Žádný komentář nenapsal, ale komunikoval se mnou přes redakční email. Zaujalo ho básnické dílo Karla Jana Čapka, kterého jsem osobně znal a už jsem tady od něj dával báseň Trochu mráz po zádech. Jestli se Patrik ještě ozve, netuším, nicméně mi zkopíroval a ve formátu pdf zaslal básnickou sbírku Menuet s krejčovskou pannou od K. J. Čapka, po níž jsem před řadou let marně pátral v knihkupectvích a antikvariátech. Za to mu samozřejmě děkuji a předkládám jeden kousek z ní. Než si ho přečtete, tak vás musím varovat: Je to hodně silné kafe – sám jsem se pokoušel a jistě ještě budu pokoušet o básnické výpravy do takových úletů, nicméně až tak daleko, kam směřoval Karel Jan Čapek, doletět nehodlám. Jsem dostatečně uzemněný.

 

Lucifer


Mrtví na lovu

(Menuet s krejčovskou pannou)

 

Karel Jan Čapek

 

Kolem černých hnědých a bílých kabátů

ovívá vlá chrtí vítr Rahm

naši lakomou samotu

(je to zvláštní: bez jediné kapky krve)

které běloústí knihkupci

(ti co se milují skrze bláznovské hry nicoty

a také pohlavní orgány úhořů)

snášejí k nohám červených po lázni

stále více kostýmů

 

pro jednu postavu

ještě azurová kantiléna

Klotyldy

 

milostné akty zabíjející Sapfó

svět okolo jemně přitakává

hvězdice snů snové hvězdice

neviditelné ornamenty vadnoucí růže v temnotách

sen ve snu mezi pozůstalými v kasematech

zamění formu rostliny v kamennou sochu s nehybnými ústy od mléka

 

v kritických letech

spalující lásky k vlakům dobytčákům

ještě před cestou

do vyhaslých měst sněhových

v jeskyni Trois fréres

kde stříhají mnohobarevné vousy odsouzence k smrti

se zpovídám

příběhu mého života

z ochrnutí chátry před mými dveřmi

a zapalují velké ohně

mrzuté ošetřovatelce z blázince

 

Dejte mi za ženu Sylvii

a

zkurvím jí jemně život

 

Zdroj: Karel Jan Čapek, Menuet s krejčovskou pannou, brněnské nakladatelství Host, 1993


komentářů: 6         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  414  415  416  417  418   »