« strana 1 »

Barvy v historii

rubrika: Pel-mel


Je vůbec s podivem, že nová doba příliš nepřeje pánské módě. Žádné krajky, stuhy, nabírané límce, barevné vzory, natož třeba sukně (chválabohu). Taneční v černém obleku, svatba obvykle v černém obleku, rozvod – nevím, na poslední rozloučení v černém obleku. Prý za tuto situaci mužské oděvní bídy může protestantismus. Může i za to, že černé byly automobily protestanta a antisemity Henryho Forda a že černé (nanejvýš šedé nebo hnědé) byly také první produkty masové výroby, jež započala v devatenáctém století. Z nějakého důvodu se ale mužům v té černé muselo zalíbit. Je praktická? Její volbou se člověk nikdy netrefí vedle? Žádné úvahy nad výběrem… Dnes nás vůbec nenapadne, že černá má mnoho odstínů. Jemné rozdíly mezi nimi však velmi dobře vnímali lidé středověku. A za tu dnešní černou pánského obleku vděčíme především španělské etiketě. Protestanti pak z této dvorské módy učinili asketický protipól marnivé pestrosti.

 

Stella


Popelka v historiografii

 

Podle Michela Pastoureaua (Dějiny symbolů v kultuře středověkého západu) se při interpretaci minulosti dopouštíme časté chyby: staré texty i staré obrazy posuzujeme podle měřítek současnosti. V případě restaurování obrazů či „vracení původních barev“ stavbám tak dochází k nenapravitelným škodám. Předchozí četná přebarvování jsou přece také nepominutelným historickým faktem a tento fakt je nutné respektovat. Též zapomínáme, že středověký člověk vnímal barvy úplně jinak a v jiném kontextu. Obrazy, knižní iluminace, polychromované sochy – to vše vznikalo při svitu olejových lamp, pochodní, svic. Elektrické světlo má ale jiný účinek. Potom se ovšem úsilí o historickou pravdu jeví jako pošetilé.

 

Vezměme v úvahu také to, že od 16. století se historikové (archeologové) opírají téměř výhradně o černobílé dokumenty. Tak se stává, že při studiu kostelní architektury zůstává stranou úplně podstatná věc: že totiž barvy tvoří dynamický, členěný prostor, že mezi sebou vedou dialog, že dotvářejí tvary a že se proměňují v závislosti na denní a roční době, že při různém počasí vitráže působí vždy jinak. Barvy jsou živé.

 

Barva je v první řadě společenský fakt, komplexní kulturní konstrukce, a nic na tom nezmění snahy o aplikaci neurobiologických poznatků, ani závěry povrchní psychologie. Barva nikdy nepřichází sama. Získává smysl až vedle jiné barvy nebo barev – buď je s nimi spojená, nebo je vůči nim v opozici. Historik nemůže ztrácet ze zřetele, také to, že barva zařazuje, hierarchizuje. Že je to záležitost transdisciplinární. Tak, jako středověký text nikdy není realistický, neodráží realitu ani středověký obraz. Např., červený oděv nemusel (mohl) být vůbec červený. Červená bývala používána pro maximální kontrast, zvláště, byla-li v sousedství zelené. Také absence určité barvy je důležitou výpovědí.

 

Dříve a dnes

 

Dnešní klasifikace barev je odlišná. Tak např. středověký člověk chápal černou a bílou jako plnoprávnou barvu. Do 16. století tyto dvě barvy stály na opačných pólech osy bílá, žlutá, červená, zelená, modrá, černá – jako barvy základní. Mezi modrou a černou lze umístit fialovou (byla považována za „menší čerň“, subniger, nikdy se nevyráběla mísením červené a modré, právě tak zelená nikdy nevznikala mísením modré a žluté). Za skutečné barvy se považovaly pouze barvy zářivé a syté, nesepratelné. Barvilo se vše, co šlo. U vyšších vrstev i potraviny nebo psí a koňská srst, peří sokolů. Barevné oděvy nosili jak bohatí, tak chudí, ale rozdíl byl právě v kvalitě použitého barviva. Proto oblečení chudiny, odkázané na levné rostlinné suroviny, bývá zobrazováno jako vybledlé.

 

K tomu, že v současné životní praxi chápeme jako tzv. základní barvy bílou, černou, červenou, modrou, zelenou a žlutou, přispěla rozhodujícím způsobem heraldika (od 12. století). Navykla oko na určitá spojení barev, neboť jiná spojení byla v heraldice zapovězena. Bílá a žlutá se v erbu nazývají stříbro a zlato, symbolizují tedy kovy… Heraldické barvy nesou více významů.

 

Nejoblíbenější barvou evropského obyvatelstva je od čtyřicátých let 12. století až po dnešek modrá. Tehdy vystřídala nejoblíbenější kombinaci: červenou se zelenou. Když začala „modrá revoluce“, byla modř považována za teplou barvu. Její náhlá obliba je překvapující, uvážíme-li, že ji Římané měli za barbarskou a starověk ji také obzvlášť nemiloval. Modrá (barva Kapetovců) se stala barvou královskou a mariánskou. Král nosil sytou, zářivou modř („královskou“), poddanní bledou, borytovou. Jak se měnil vztah k modré, je dobře patrné na příkladu madon. Kolem roku 1000 vznikají tmavé nebo úplně černé sochy Panny Marie, ve 12. století červené, ve stoletích 13tém až.15tém modré, baroko přineslo zlacené a po vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí roku 1854 se madony staly převážně bílými.

 

Barva v kostele

 

Středověk se nikterak nebránil pestré záplavě barev a nepovažoval ji za něco nepatřičného. Tak nacházíme chrámy z dnešního pohledu hýřivě přeplácané, vedle nich ovšem také úplně chudé. Už v době předkřesťanské byla barva předmětem vědeckého zkoumání (středověk přijímal jak pohled Aristotelův, tak filozofické pojetí Platónovo, v 13. st. se problémem zabývali Robert Grosseteste a John Peckham, nyní se stala se také otázkou teologickou. Neboť barva byla chápána jako substance, jako hmotný obal těles, popřípadě jako frakce světla. (Jako vjem začala být uznávána až od 80. let 18. století.)

 

A tak se na poli náboženském střetávala zejména dvě tendence. První představuje svatý Bernard. Bernard se přiklání k těm, kdo barvu považují za hmotu, za obal, který je zbytečný a zakrývá božskou podstatu. Bible se o barvách téměř nezmiňuje… Protože Bůh je stvořitelem všeho, je zbytečné, ba hříšné, k jeho dílu něco přidávat. Barva je neprůhledná, sytá, tedy hustá, temná, dusivá. Je protikladem světla (jež symbolizuje Boha) a zabírá světlu místo. Barva je nemorální, nečistá, ďábelská. Bernard z Clairvaux také požadoval, aby osvětlení chrámového prostoru bylo co nejtlumenější. Na jeho vztahu k barvám pak staví cisterciácký řád i františkáni. Snad je pohled svatého Bernarda určen tím, že měl mimořádný smysl pro zvuk, rytmus, proporce. Podobný přístup vidíme u protestanta Rembrandta, jehož tlumená barevnost je vysoce harmonická svou střízlivostí, tlumeností, asketičností a – duchovností.

 

Protikladem Bernarda z Clairvaux je „otec gotiky“ Suger. Podle Sugera pro Boha není nic dost krásné. Barvy symbolizují harmonii, světlo, jas. Radost ze života. Barva je zároveň i světlo, i hmota. Svatostánek má tedy být oslavou světla a jasu. Teprve díky barvám a světlu se kostel stává složitým, dynamickým, živým systémem. Mše přece musí být bohoslužbou i divadlem.

 

Jak je tomu v kostele se zlatem? Patří do chrámu od prvopočátků. Připomíná přece zhmotnělé světlo. Vyvolává pocit tepla a hustoty. Zlacení na okrajích uzavírá celek. Zlato je zároveň znakem moci a jako takové má být ukazováno. Středověk měl zlato za nejbělejší bílou. Ale pokud v něm někdo jako sv. Bernard spatřuje příliš hustou, sytou barvu, stává se zlato morálním problémem – prázdnotou, vanitas, symbolizující pouze pozemskou hamižnost. Bernard se zlata děsil.

 

Zelená a modrá (žlutá?) pro blázna je dobrá

 

Duchovní nemohl být nikdy spatřen např. ve vzorovaném oděvu. Do krajnosti jde Filip Melanchton (obdivovaný Komenským), který rozhodně odmítá vše pestré. Protestanti používají jen černou, šedou, hnědou, pro děti bílou. Dodnes pravověrní protestanti vzdorují módě a inklinují ke stejnokrojům. Sám oděv je totiž znamením hanby – je spjat s prvotním hříchem. A vůbec: přílišná péče o tělo staví člověka pod úroveň zvířete. Líčení je záležitost přímo obscénní.

 

Každá barva může být dobrá, nebo špatná. Platí to i pro oblíbenou červenou. Špatnou červenou je ovšem zrzavá: barva pekelného čerta, lstivé lišky, Kaina, Jidáše. Barva narezlé krve, násilí. Zrzaví lidé tedy musí v sobě mít něco ze špatnosti Kristova zrádce. Rezavý vlas na obrazech charakterizuje katy, vrahy. Dnes víme přesně, jak a kdy se zrzavé vlasy objevily a že jejich rozšíření souvisí i s podnebím. Jde o pozoruhodný příběh, o to víc, že zrzky a zrzouny nacházíme nejen na severu, ale také mezi aškenázskými židy nebo mezi africkými Berbery. Samostatnou a trochu záhadnou kapitolou pak jsou rusovlasé tarimské mumie (A také sympatická rodina Weasleyových z Harryho Pottera.)

 

Žlutá byla (a je) od 13. století dosud nejméně oblíbenou. Zato Římané ji milovali. Jako posvátná barva nesměla chybět při jejich náboženských obřadech. Ve 13. století začala být spojována s židy, se synagogou. Zobrazovaní židé mají vždy nějakou žlutou část oděvu, nejčastěji klobouk. Od obrazů přešlo označování židů do reality… V Itálii, v Porýní, ve Francii. Snad žlutá svou špatnou pověst získala kvůli zlatu jako symbolu lakoty.

 

Pokud jde o označování člověka barvou oděvu, kraj od kraje platila různá pravidla. Lidé společensky vyloučení nebo jinak poznamenaní nosili např. pruhovaný oděv, případně chodili v červeném, žlutém, zeleném. Ve středověku se nikdy nespojovala žlutá se zelenou, protože toto spojení bylo pociťováno jako rušivé, jako symbol nepořádku, chaosu, bláznovství. Tak tuto kombinaci nacházíme na oděvu šašků a žlutou se zelenou mívá i ryšavý Jidáš. Se zelenou vůbec byl problém. Snad je to tím, že docílit jasné, syté zeleně se barvířům nedařilo. Přírodní barviva totiž nepronikala do vláken, látky se rychle sepraly, a smíchat modrou a žlutou – k tomu bylo ještě daleko.

 

Je s podivem, že neexistuje barevný sjednocující symbol křesťanů. Snad je vhodné dodat, že slavnostní černá (původem z burgundského vévodství) se nakonec stala ikonickou nejen pro protestanty, ale i pro katolíky – až povýšila na symbol novodobých měšťanských ctností.

 

Na tvrzení, že minulost vidíme dnešníma očima a že kdysi bylo všechno jinak, není nic nového. Tak například ušlechtilá bělost mramoru Řeka ani Římana nezajímala, naopak, antické sochy původně byly pestře pomalované. To až renesanční sochařství, jež převzalo čistotu tvaru a linie, původní barevnou divokost antice upřelo…

 

Zdroj: Pastoureau, Michel: Dějiny symbolů v kultuře středověkého západu, Argo, Praha 2018


komentářů: 3         


Ztracená

rubrika: Vinárna U Čerta


Jsou ulice v městech a možná i ve vesnicích, které se nazývají Ztracená. Když do té ulice vejdete, můžete se ztratit – kdekoli a jakkoli. V těch ztracených ulicích můžete ale zase najít sebe, anebo alespoň něco, co se vám někdy ztratilo. A kolem jsou stromy, je podzim, a z těch stromů, které nemohou nikam jít, padá listí poznání. Anebo přezrálé jablko, do kterého se zakousnete. Chutná dobře, ba co víc – ještě lépe, než ulice, které ztracené být nemohou. A když se pak ztratíte, tak nějak na věčné časy, tak se pak zase naleznete, aniž víte, jak se tomu mohlo přihodit. Přihodíte ulici ztracenou do svého tlumoku, do batohu na zádech, který tam nuceně musíte mít, protože být ztracený je z hlediska aktuální kultury neobyčejně úsporné…

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 5         


Magor honoris causa

rubrika: Vinárna U Čerta


Nečekaný vstup zde a do vinárny U Čerta je zapříčiněn tím, že jsem se nedávno z jakéhosi emailu dozvěděl, že v brzké době přijdu o střechu nad hlavou. Bezpochyby je to možné. Nicméně bych si podotknul upozornit na to, že pokud se mi podaří skončit v blázinci, tak tam tu střechu nad hlavou budu jisto jistě mít. A k tomu patrně směřuji.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 0         


Paradox selhání/úspěchu

rubrika: Pel-mel


Zatímco předchozí příspěvek z Mansonovy učebnice důmyslného umění jak mít všechno u zadnice pochází z třetí kapitoly „Nejste výjimeční“, v tomto příspěvku se přesuneme do kapitoly číslo sedm, která se nazývá „Selhání je cesta vpřed“. Stručně řečeno: Vaše životní pouť se může ubírat dvěma cestami. Jedna je vydlážděna předem stanovenými konvenčnímu hodnotami a lemována milníky dočasných úspěchů. Druhá je trnitá a lemována neustálými selháními, jimž se nevyhýbáte, poněvadž jdete za svým cílem tak, abyste se neustále zdokonalovali, obohacovali, tvořili a stali se svými samými.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 1         


Rouper de Clotrimazolovo hašení požárů

rubrika: Povídání


Když v prvních fázích léta Rouper de Clotrimazol fúzoval se svým Stvořitelem jak tělesně tak duševně, nastalo sekulární období jeho života v komprimované podobě. Rouper se neměl komu klanět, koho zbožňovat, a Stvořitel zase neměl koho zavírat do sklepní kóje a potajmu se za něj modlit. Letní měsíce pak ubíhaly jako voda v písku až do chvíle, kdy přišlo léto babí. Rouper náhle pocítil, že jeho fúze skončila a on skončil v sklepní kóji. Faktem je, že byl docela rád, jelikož mu rouperovské stvořitelování začínalo uzlovat mozkové závity. Usedl na sud vína amontilladského, který byl zaparkován hned vedle železité postele vypolstrované nadýchanými obláčky z husích brk, zapálil si cigárko a hned po dvou šlucích se skulil do těch obláčků postelních upadaje do spánku téměř kómatického ražení.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 5         


Pavel Kohout: Ten žena a ta muž

rubrika: Pel-mel


Kdyby se Pavel Kohout na hlavu postavil, hříchy svého mládí (naivitu) neodpáře. Snad nikomu se tolik nepřipomíná jeho minulost, jak právě Kohoutovi, kterému bylo v radostném pětačtyřicátém sedmnáct let a v době, kdy řídil budovatelský mládežnický soubor, málo přes dvacet. Ale na rozdíl od mnoha jiných Pavel Kohout dokázal přijmout, že skutečnost neodpovídá a nikdy nebude odpovídat jeho iluzím. Z nových zkušeností vyvodil jasné závěry, a to daleko dřív, než bylo oficiálně povoleno myslet jinak… Jak snadno by se přitom talentovaný dramatik a spisovatel mohl nést na vlně popularity a státní podpory! Kohout to cítil jinak a podle toho jednal. Nevyužil ani pozdější Havlovu nabídku politické kariéry. Když prezidentu Havlovi říkal, jak by se mu asi líbilo, kdyby mu pod okny recitovali Kohoutovy verše z padesátých let, není to krásné přiznání: Ano, i to jsem já, to ke mně patří (patřilo)? Ve výhodě jsou ale ti, kteří o své minulosti mlčí. Vedle her a próz je Kohout také autorem fejetonů a úvah. V nich spatřuji větší hloubku než v knižních příbězích, jež se mi jeví příliš umělé, jakkoli sepsané mistrovským perem a naplněné bystrými postřehy. Platí to i pro absurdní příběh nové doby, pro obsáhlou grotesku Ten žena a ta muž. (Ostatně, část knihy se odehrává v blázinci.) Pro představu o tom, jak Pavel Kohout vidí uplynulá léta, vybírám několik úryvků.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 3         


Nejste výjimeční

rubrika: Pel-mel


Dnešní masmédia včetně internetu, jehož vliv neustále narůstá, nás s neobyčejnou vehemencí bombardují zprávami z života výjimečných lidí. Máme pocit, že my průměrní ubožáci jsme obklopeni armádou těch výjimečných, a to od prostitutek až po rádoby vědecké hlasatele brzkého konce světa, jenž, jak jinak, bude rovněž výjimečný. Jejich „tvůrčí“ myšlenky nám tak nějak pronikají mezi prsty, a to hlavně proto, že v mediálních zpravodajstvích jsou obsaženy poněkud mlhavě. Život těchto výjimečných celebrit je nám však podsouván do detailů, včetně toho, co jí a kam výsledek svého zažívání chodí vyměšovat. Cítíme se být méněcenní…

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Otcové pak předstírají, že se jim líbí dítě (Antonín Doležal, porodník)

rubrika: Pel-mel


Obyčejná, jednoduchá moudrost potvrzená i velkými filozofy říká, že jsme jednou provždy podřízeni přírodním zákonům a ve schopnosti respektovat je spočívá naše pravá svoboda. Tuto myšlenku připomíná i slavný lékař Antonín Doležal v pozoruhodném rozhovoru Domácí porod ani za milion. Šťastný je člověk, který přišel do rodiny, jež mu toto elementární poznání vštípila. Člověk, který ví, jaké místo zaujímá v přírodě a mezi lidmi, může bez zmítání, pochybností a blouznění o nereálném vytvořit pevné a inspirující životní dílo. Profesor MUDr. Antonín Doležal, DrSc., slavný porodník, je příkladem člověka, na němž příroda nešetřila. Stal se vzorem vysoké a všestranné vzdělanosti, tvůrčí aktivity i lidskosti, navíc byl a je sportovec, spisovatel a polyglot. Napsal mnoho významných odborných děl, některá z nich až po odchodu do penze. Po celý život byl milovaný a obdivovaný teoretik i praktik. (A po celý život mluví sprostě.)

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 2         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  311  312  313  314  315   »