« strana 1 »

Madla Vaculíková píše Jiřímu Kolářovi

rubrika: Pel-mel


Když se sejdou dva lidé, kteří vědí, že spolu chtějí žít, může být výsledkem život jako umělecké dílo. Vaculíkovy knihy a články se doplňují s dopisy jeho ženy jako skládačka, která vytváří celistvý obraz doby i celistvý obraz jednoho lidského spolužití a spoluúčasti na historických proměnách. Přirozená moudrost paní Marie Vaculíkové s jejím zájmem o věci veřejné, vyvzdorovaný Vaculíkův osud (on často dochází k týmž závěrům po dlouhých úvahách, jeho žena už obvykle ví, ale je nucena odtrpět si zase jiné věci) jdou spolu ve vzácné shodě. Z dopisů Jiřímu Kolářovi jsem vybrala úryvky spojené se Slovenskem – a s tím, co vše dobrý novinář může.

 

Stella


Dobřichovice 9. 9. 1992

Drahý pane Kolář,

 

… Dost podzimních úvah, já se v dnešním dopise vrátím do kteréhosi léta 1962-63, kdy jsme putovali s Ludvíkem po východním Slovensku. Ivan Klíma psal filmový scénář o povodních, které způsobila řeka Uh někde kolem Michalovců. Zjistil tam poměry jako na Divokém Západě. Chtěl, aby tam L. zajel a něco si tam natočil. Tenkrát dobří rozhlasáci natáčeli víc pro nátlak než pro rozhlasové vysílání. Vaculík byl vynikající redaktor. Začal s přímým natáčením, což se tenkrát moc nedělalo, a psal výborné spojovací texty. Když jsem pak dělala poslechářku VKV, rozeznávala jsem jasně ty, kteří se ho snažili napodobovat. Na tom Slovensku byli u moci lidé, kteří spolupracovali za války s Maďary. Byla to banda, která byla spřažena tak, že žádná stížnost se nemohla vyřešit, protože řetěz sahal až do Bratislavy. Bojovníci od Dukly nedostávali ani důchod, lidé nedostávali sociální dávky, přídavky na děti, všechno si rozdělili mocipáni mezi sebe. Z materiálu, z něhož měla být postavena škola, stavěli si domy. Aby dostávali menšinové přídavky, ve školách se vyučovalo ukrajinským jazykem, ačkoliv děti doma vůbec ukrajinsky nemluvily. Nemohly pak jít ani dál studovat – a takových nehorázností tam bylo všude moc.

 

L. To všechno natočil, ale v pořadu zazněly jen krásné východňárské zpěvy, popis přírody a statečných lidí, ale nic víc. Nahrávka se však dostala na ÚV KSČ, Novotný se tomu speciálně věnoval, všichni byli otřeseni a rozhodli se, že tam vyšlou vládní komisi, která měla udělat revizi všeho, včetně zdravotních prohlídek. Poslali tam pojízdné ambulance. A tak, když my jsme přijeli do Uliče trávit dovolenou, viděla jsem statné chlapy od Dukly klekat před L. na kolena, a kdyby se nebránil, líbali by mu ruce. Pak k nám jezdili do Prahy v každou roční a denní dobu – i s tím, aby dostal z vězení chlapa, který kradl na jatkách.

 

Lidé právě končili bydlení v zemljankách a začali žít v letních kuchyních, zatímco světnicu měli vyzdobenou na odiv. Mohli jsme bydlet jen v domácnostech, které nám určil okresní lékař. Do domů se chodilo s lepicími pásy na botách, aby se tam zachytily blechy. Lidé věřili na kouzla, do některých domů jsme nesměli, protože tam působily čáry, večer jsme nesměli chodit některými cestami, protože by nás zmátly bludičky. Pila se tam příšerná „lavórovica“, ta se i snídala, přetěžké bylo se ubránit pohoštění a blechy jsme chytali ještě v Praze.

 

Z těch končin pochází vyprávění okresního lékaře o zkušenosti jeho otce, který tam byl též lékařem a za 1. světové války dostával k posílení nemocných ve velkých lahvích glukózu. I všiml si, že když vpichuje pacientům poslední glukózu z lahví, pacienti se uzdravují i z obtížných zápalů plic. Popsal to a poslal do Prahy, a nic se nedělo, nikdo mu neodpověděl. Zdá se, že v lahvích rostla nějaká plíseň, vlastně první penicilin. Ivan toto vyprávění má popsané v knize Mezi třemi hranicemi. Tenkrát jsme byli i v Nové Sedlici podívat se na kreténka, o kterém psal myslím Mňačko v Literárkách. Ženské vstávaly u potoka od prádla a žádaly Ludvíka, aby se podíval na jejich krávu, jelikož se domnívaly, že tomu musí rozumět. Byla to poslední obec v ČSR, dál už cesta nevedla.

 

Také se tam báli, že jdeme odvést jejich kreténky do ústavu, teprv teď na ně začali dostávat výživné, ze kterého mohla žít část rodiny. Zboj, Ruský Potok, Stakčín, tam všude jsme putovali: poprvé jsme si to mohli dovolit, protože L. dostal honorář za Rušný dům.

 

Vaše Madla

 

 

Dobřichovice 18. dubna 1991

Drahý pane Kolář,

 

… V minulém týdnu jsem prožila hodinu úžasu a velkého uspokojení nad dokumentárním filmem D. Hanáka Obrazy starého světa. Hanák žije v Bratislavě. Vyhledal starce téměř stoleté a stařeny na Slovensku, citlivou kamerou zaznamenal jejich brázdy ve tvářích i duších, zachytil ruce jako lopaty, chatrné příbytky, čistou přírodu a takové splývání člověka s přírodou, o kterém se budou příští lidé dovídat jen z knih. Muž, který většinu života tráví na kolenou, nohy mu rozdrtily klády, ruce má opatřené snad dřeváky, otevřel chlév a vypustil krávu, další dvířka a vyšly ovce, pak slepice, vyletěli holubi, i ten dům postavil takto zmrzačený. Sekl trávu, sušil seno. Žena tam nebyla. Takoví chlapi seli obilí ručně, kolem nich bylo vždycky nějaké zvíře. Jak usedli, pes u nohou, kočka v náručí, a když starý chlap umíral, jeho oblíbená slepice chodila kolem postele, až skonal.

 

„Měl jsem tři děti, postavil jsem dům, a když jsem to udělal, vyhnala mě žena do hory. Postavil jsem si tam boudu. Ten den vyletěl Gagarin do vesmíru. Bylo to tak úžasné, že jsem se o rakety začal zajímat. Čtyřicet tisíc součástek má taková raketa, druhý stupeň překonává zemskou gravitaci, dvacet pět tisíc se přihlásilo k letu na Měsíc, nejlehčí bude platit nejmíň, já su lehký, ale už se nedočkám.“ Stařec vyhublý, ošlehaný, černý klobouk: znám takové Valachy. Hanák jim pokládá vždycky nakonec otázku: Co je nejdůležitější v životě? Byli zmateni, nechtěli odpovídat, že nemají školy, nemají na to hlavu, smáli se, ale na konec filmu přeci jen někteří odpovídali: Člověk, práce radost i bolest, no, život – Dobre je to tak, jako to je – Ftáky aji duše sa vracajú tam, kde boli šťastné.

 

Vaše M. V.

 

 

Dobřichovice 24. září 1992

Drahý pane Kolář,

 

šedivým strnulým tichem začíná dnešní čtvrtek po tolika zářivých dnech babího léta. Včera jsem sledovala pavučinku nad keříčkem vřesu, okem jsem zachytila barevnost listí kaliny, seschlost trávy na palouku a kupodivu nepocítila jsem tak velkou lítost nad uplynulým létem, jak se mi jiné roky stává.

 

… Přála bych si, aby odhalil (Kosík) pachatele, který stále narušuje rovnováhu v přírodě. Já vím, že je to člověk, ale jaký člověk to je? Mohu mluvit jen ze své zkušenosti jednoho průměrného života, ale odvažuju si myslet, že velký podíl na zhoršování života mají nejrůznější mesiáši. Právě oni postrádají smysl pro harmonii, oni těží ze své vychýlenosti. Začnou své zjednodušené myšlení šířit, ctižádostivci se toho chopí a na všech místech si začnou páchat kariéru násilnou kolektivizací půdy, zahnáním dobytka do velkovýroben – jinde totéž udělá kapitál, protože jiný vychýlenec vypočítá, že nejrychlejší zisk vyprodukuje slepice, která snáší na běžící pás… Proč ale člověka od této pohromy filosofie neuchránila, naopak ona sama se k mesiášům přidala! Každá pohroma začíná chorobnou myšlenkou nějakého zachránce světa. Člověk, který žije v přírodě a blízko ní, nikdy by k takovým zvrhlostem nedospěl, byl do nich vehnán mocí a silou.

 

M.

 

 

Dobřichovice 8. 10. 1991

Drahý pane Kolář,

 

došel jedenkrát Boccioni a pak čtyřikrát jeho vývoj. Ten nápad se moc líbil Vaculíkovi a já žasnu nad krásou všech. To je radost uplynulého týdne, který oplýval napětím a obavami. Jsme prostoupeni bolševismem, a to nám ztěžuje život vrchovatě. Minulý týden hlasovalo Federální shromáždění o ústavním zákoně o zániku federace. Tam se naši tupci předvedli v celé parádě. Na záběru jsem viděla klauna Zemana, jak se ďábelsky směje nad svým úspěchem, který patří k smutným scénám našich politických dějin. Parlament přijal jeho návrh o Unii Čech a Slovenska, když Slováci už mají deklarovanou samostatnost. (Česko-Slovenská Unie: Poslední naděje společného státu zemřela v Jihlavě) Spojili se naši bolševici s HZDS, jen aby zpomalili, narušili, vyvolali neklid, protože ten je odjakživa jejich životní potřebou. Mečiar zase cítí, že bez české pojišťovny to bude těžké. Viděla jsem také Šilhána, jak gratuluje Zemanovi. Samozřejmě, že sociální demokraté zůstávají věrni své roli: pomáhají zvětšit díru v potápějící se lodi…

 

Viděla a slyšela jsem také Václava Havla na tiskové konferenci… Mluvil nezvykle energicky, kriticky, projevil velkou nespokojenost s pomalou přípravou české ústavy: nevím proč, neměla jsem dobrý dojem. I on mohl leccos v uplynulých dvou letech víc ovlivnit, já vím, že dělal nadlidskou práci, ale na vnitropolitické scéně mnoho chyb, které teď jiní musí řešit a lidé žít. Mne mrzí, že mnozí nedovedou ani skrýt radost nad nepřijetím zákona o zániku federace. Klaus večer přiznává, že je víc zdrcen způsobem jednání parlamentu a argumentací levice než samotným faktem. Nesmím tím tolik žít, protože svět a lidé jsou stále stejní…

 

… Brzy je tma, takže Mařenka má možnost vidět své milované hvězdy a měsíc. Onehdy mi říkala, jak je vesmír nekonečný, že je tam tolik moc hvězdiček, malých i velkých, protože ta první vznikla kouzlem: Víš, ty ostatní se pak rodily jako lidi…

 

Vaše Madla

 

 

Zdroj: Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář, Arkýř a Mladá fronta, Praha 1994


komentářů: 7         


Létající magistr Kelley

rubrika: Pel-mel


Posledního dne v srpnu jsem vyrazil na výzvědnou procházku, jejímž prvoplánovým cílem byl Petřín. Přesněji řečeno Petřínská rozhledna, jelikož jsem se dočetl, že v jejím okolí došlo k jakýmsi stylistickým úpravám. Když jsem se zhruba před třiceti lety nastěhoval do Prahy, stal se Petřín mým prvním kultovním místem, který byl po nějakém čase odsunut na druhé místo Vyšehradem. V obou případech se jedná o prostor, který je nejen obdařený zajímavými stavebními památkami, ale i hustou zelení, lesoparky, divočinou, a to vše prakticky v centru kamenného města pražského. Vyšehrad je v této souvislosti poněkud omezený, ale petřínské sady se táhnou daleko, až na Břevnovskou pláň, která už není až tak daleko od mého bydliště.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 16         


Zvyky

rubrika: Pel-mel


Předkládám malé víkendové zamyšlení na sklonku léta, tváří v tvář blížícímu se podzimu. Základem tohoto zamyšlení jsou dva příběhy či podobenství z knížky jednoho salesiána, kterou jsem tady uvedl v podobě „Andělé jsou s námi“. Podstatou je myšlenka, že míváme tendenci upadat do monotónních zvyků, v nichž se začínáme utápět jako v kleci svého vlastního vězení. Stáváme se vězni sebe sama. To ale není to nejhorší. My zároveň přestáváme vnímat své nejbližší bytosti. Respektive vnímáme je, ale jenom jako dekoraci našeho vězení. A to se nám pak vrací jako bumerang. Znám to velmi dobře. Už několikrát jsem uvízl ve slepé uličce s pocitem, že mířím tam, kam jsem chtěl. Někdy mi trvalo i dost dlouho, než jsem pochopil, že jsem ve skutečnosti zamířil úplně někam jinam. Na předčasnou konečnou, kde sice něco je, něco jako malůvky na vězeňské zdi, rozhodně však ne to, co jsem chtěl. A mezitím mí blízcí zmizeli někam do nikam, a někteří z nich, když jsem z té slepé uličky vycouval, se už nevrátili. Už jsem poněkud zestárl, načal druhou část svého života a se slepými uličkami nechci mít nic společného. Domnívám se, že to konečně myslím vážně.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Kouzlo extrému (Eric Voegelin)

rubrika: Filosofický koutek


Pro svou stať z roku 1977 si Eric Voegelin (1901-1985) vypůjčil anglický název Proustova románu Hledání ztraceného času – Rozpomínání se na věci minulé. Vzpomíná, jak roku 1943 pocítil, že se po dlouhých letech filozofických studií a snahy najít teorii člověka dostal do slepé uličky. Uvědomil si totiž, že západní ústavy a univerzity nedokáží vysvětlit význam politických událostí a hnutí. Došel k jednoznačnému závěru, že politické události a směřování historie se dají vysvětlit pouze pomocí teorie vědomí. Tento závěr byl výsledkem Voegelinovy pečlivé analýzy všech novodobých politických a společenských hnutí, autoritářství, rasismu apod. To, že filozofie selhává, pocítil už ve dvacátých letech, kdy tápal mezi velkým množstvím filozofických škol a teorií. Pochopil, že např. takový Comte nebo Marx se uzavřeli se svými „pravdami“ a odmítali opustit svou „vězeňskou zkušenost“. Jinou zkušenost oba vědomě pomíjeli a nepřipouštěli si žádné pochybnosti. Vyvstala tak otázka: Proč chtěli do svého vězení uzavřít celé lidstvo? Pokud nepoznáme odpověď, neporozumíme západním masovým hnutím, jež vytvářejí politickou „vězeňskou kulturu“.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 16         


Magorovy labutí písně

rubrika: Poetický koutek


Na Ivana Martina Jirouse alias Magora jsem tady upozornil ve chvíli, když se odebral do magorových věčných poetických lovišť. Nebyl jenom básníkem, ale i člověkem, který se odmítal podvolit jakémukoli totalitnímu nátlaku, a to i za každou cenu. Byl to velmi slušný člověk, který neuměl a ani nechtěl lhát, a tak byl za své pravdivé názory pětkrát odměněn žalářem. Během jedné ze svých návštěv komunistické věznice (ve Valdicích) napsal sbírku básní, která se jmenuje Magorovy labutí písně. Sbírka vyšla v samizdatu v roce 1985, v roce 1986 v Mnichově a v roce 1989 v Purley na jižním předměstí Londýna. Předkládám několik ukázek z této Magorovy sbírky, které jsem doplnil jedním zajímavým dokumentárním filmem (videem) na jeho počest.

 

Lucifer


Což nutně když se básník dusí

exodus následovat musí?

Labuť divný pták zpívá umírajíc

přece stejně krásně z naší strany hranic

 

*

 

Monotónní můj itinerář posledních let.

Jako bych už jen s eskortami

měl Čechy uvidět

V Klášterci nad Ohří na římse

spatřil jsem Pannu v elipse

paprsků zářivých

Nepomodlit se byl by hřích.

Z chomutovského jel jsem soudu.

Poslední léta rodnou hroudu

vidím jen na eskortách

Ach

Však kdybych přistál třeba v Orly

ta záře světla od mandorly

navždycky by mě minula

A úsměv taky neviděl bych

který na duši Jirka Tichý

hodil mi jako horké cíchy

Nepomodlit se byl by hřích

 

*

 

Svět se připravuje k střetu

já v kostele plném skřetů

třímám autogenu plamen

Je to plamen pekla, Pane?

Osvoboď mě od něj. Amen

 

*

 

Dneska poprvé pokušení

proniklo mi až kostní dření

Týden už hlohy na dvoře růžově rozkvétají

V noci se živé sny mi zdají

na dnešek s Julianou

mluvili jsme o emigraci

Ráno přijeli estébáci

a málem duši svou

dal jsem jim ke kremaci

 

*

 

Když vypustí nás z našich cel

po cestě do kostela

kvete na dvoře jitrocel

a fasáda se bělá

ve slunci oslnivě

však uvnitř chrám je tmavý

 

Buď Bože milostivě

K nám shovívavý

 

*

 

Ve vykropeném domečku

svěcenou vodou

čekáš na mne, můj miláčku

Ovečky na obrázku jdou

jedna tam a dvě nazpátek

Taks mi to řekla kdysi

anděli kychyňský

Holčičky tiše spí

do jejich dechu mísí se

poklidné chroupání.

To beran spásá pod okny

rozkvetlý heřmánek

Tak nějak zlatý věk

vypadal asi

Odkud má přijít spása?

Modře se leskne forma

beránka nade dveřmi

Odlesk Beránka na nebi

v kterého věřím

Ostříhá pastýř nebeský

stádo v svém ovčinci

Náruči jeho ochranné

V pokoře vás tři

svěřím

 

*

 

Na chvíli jednorožec zdržel se u studánky

královna Gwendolyna v habrovém loubí

na něho se dívala

Zatímco pil

lilie zlatohlavá vyrostla pod kopyty

Polední vánek sebral z jejího květu pyl

královna zachvěla se

když vůně dostihla ji

Pak mrak se rozptýlil

a všechno bylo jako dřív:

mýtina prázdná

na vodě tkvěl vychladlý obraz habroví

 

*

 

Za údolími lesy

jinde než kde jsi nejsi

v dálce kde modré hory

 

memento mori

 

daleko dál než Kartouzy

ve městech cizí rathauzy

daleko za obzory

 

memento mori

 

vlaštovky čápi rorejsi

nedoletí tam kde Ty jsi

za zdmi stěnami dvory

 

memento mori

 

nad mořem vlhké útesy

blíž než tam kde teď pro mne jsi

lodě plují a vory

 

memento mori

 


komentářů: 2         


Andělé jsou s námi

rubrika: Pel-mel


V poslední době se snažím do svého života zařadit nečekané úhybné manévry, abych se konečně dostal z těch vyježděných kolejí, které už zívají nudou. Nejsou to nesmyslné úkroky stranou, jako když sebou škube kůň v posledním tažení a vztekle kope do čehokoli, co se mu přimotá do cesty. Naslouchám svému nitru, podvědomí, a věnuji pozornost každému intuitivnímu podnětu, každému podvědomému vzkazu od Boha, který sídlí v každém z nás. Včera jsem měl naplánováno něco úplně jiného, než co jsem nakonec učinil. Vydal jsem se úplně jinam, než kam jsem původně mířil, a na konci té cesty jsem zamířil do knihkupectví, v němž jsem už nějakou dobu nebyl. Tam jsem však zamířil k úplně jinému regálu, než u jakého jsem obvykle postával, a sama od sebe mi do rukou spadla útlá knížka od jakéhosi salesiána, kterého jsem vůbec neznal. Obsahuje krátké příběhy a zamyšlení, jež představují skutečnou „hostinu pro duši“. A to jsem právě potřeboval.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 15         


Šťastné město (Benoît Duteurtre)

rubrika: Pel-mel


Inspirací k napsání románu Šťastné město se Duteurtreovi stala Praha. V Praze začátku nového tisíciletí, po Srdíčkové revoluci, totiž nalezl všechno, co je typické pro evropskou civilizaci nové doby – koncentraci všemožných krás i nešvarů na jednom místě. Ale téma proměny historického města otevírá celý vějíř dalších témat a motivů (minulost, přítomnost a vyhlídky světa, rostoucí agrese menšin a různých uskupení, zločiny Ameriky, pomýlená Evropa, řízení státu, osobní svoboda, zákruty lásky i erotiky). To vše pak spojuje motiv osobního vyrovnání se ztrátou iluzí o životě i přijetí faktu smrti. Mentální dospívání vyznívá jako paralela dospívání společenského, místy ironicky komentovaného – protože: jaký jiný postoj zaujmout ve světě přeplněném tolika paradoxy? Odplout na vlnách smutku, sledovat plynoucí mraky, nekonečné moře (poslední kapitola) – oddat se pocitům „zrazeného dítěte, jemuž došlo, že věci se nemají tak, jak si myslelo, že život nekončí v atmosféře důvěry, jako když naše první dny končily večerní modlitbou, neboť kromě ticha, nejistoty a strachu už nic neexistuje.“ Pro Duteurtrea je jedinou možnou jistotou humor a poezie. Krásně a vyčerpávajícím způsobem o této nové knize z Atlantisu pojednává recenze J. Šotolové: Duteurtre, Benoît – Šťastné město.

Dnešní příspěvek uvádí ukázky z úvahových pasáží.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 17         


Malá zářijová

rubrika: Vinárna U Čerta


Začalo se září, devátý měsíc v našem kalendářním roce. Léto ukončilo svá tropická blouznění a dozrálo k poslednímu pohlazení. Zestárlo. Ano, září představuje stáří léta, z něhož se narodí podzim. Až někdy na samém konci září, ale teprve počátkem října se z podzimního nemluvněte stane batole, aby na jeho konci začalo dospívat. Jenže teď ještě máme léto, takříkajíc v důchodovém věku, s neskutečně barevnými obrazy, šikmookým sluníčkem, které umí stále ještě zahřát, ale už jenom tak na půl plynu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Jak jsem v obýváku potkal mouchu

rubrika: Povídání


Během svých procházek, výletů a průzkumných výprav jsem potkal celou řadu zajímavých zástupců živočišné říše. O některých setkáních tohoto druhu jsem vás zde pokud možno poutavým způsobem informoval, kupříkladu naposledy „Jak jsem na Vyšehradě potkal sojku“. Tentokrát bude řeč o mouše, chytré mouše, kterou jsem potkal ve svém obývacím pokoji. Vlastně nepotkal, protože jsem nikam nešel a během onoho kontaktu jsem seděl před monitorem notebooku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 12         


Pojďte přece dál! (Také o pohostinnosti)

rubrika: Povídání


V šeru předsíně, aby to nikdo neviděl, jsem si přehodila bačkory. Všimla jsem si totiž, že mám na levé noze modrou, pohodlnou, a na pravé sváteční vínovou, na klínku, z páru nachystaného pro případ, že by najednou zazvonila návštěva: ještě pořád nejsem tak nemožná, abych doma chodila v nějakých rozcapených hrůzách! Jak dlouho takhle chodím? Vstala jsem před šestou, teď dovářím oběd. V žádném případě to ale není důkaz ničeho jiného, než že jsem si ze dvou párů bot pod stolem nějaké pantofle nazula, když jsem se štrachala od snídaně. Už jsem tady jednou psala, jak jsem podobně obutá klidně šla po ulici, a bylo mi divné, že kulhám. Vždyť tenkrát to byla také jen roztržitost! Neboť: hloupnou ti druzí, ale já si užívám plodů podzimu a se soucitem pozoruji chátrání přátel i bývalých přátel…

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 44         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  234  235  236  237  238   »