« strana 1 »

Vy...t se na tu novelu

rubrika: Pel-mel


Dnešní Vaculíkův text vyšel poprvé před padesáti lety ve Filmových a televizních novinách. Není důvod pochybovat o tom, že autor plnil dobový úkol: vyslovit se kriticky k západním filmům, jejichž hrdinové jsou tápající individualisté propadající pocitu odcizení. Neboť šíření podobného postoje v socialistické společnosti nepřicházelo v úvahu. Projevy pochybností o dobrém světě se připouštěly i po kafkovské konferenci pouze do té míry, pokud šlo o váhání mezi dobrým a ještě lepším (stalinistická představa o nové společnosti, v níž jiné konflikty neexistují). Ludvík Vaculík splnil zadání (alespoň já nepochybuji o tom, že o zadání šlo), ale na takové úrovni, že vyslovil mnohem více, než bylo jeho úkolem, a jinak, než se čekalo. Podíváme-li se na přehled československých filmů jednoho každého roku tak od r. 1965, musí nás napadnout: co by dnes televize vysílala? To NEJSOU filmy pro pamětníky. Např. československé filmy z roku 1965 a 1966.

 

Stella


Číst Vaculíka znamená nechat se unášet zdánlivě poklidnou, samozřejmou řekou, u níž tušíme, že její hladina je tak široká proto, že skrývá velikou hloubku a její dno má pevné podloží. To pevné podloží bylo Vaculíkovi dáno normálním dětstvím, normální rodinou, normální vesnickou školou. Včas a jednou provždy poznal, že důležité věci jsou jednoduché. Na rozdíl od rozhořčených a rozlícených kritiků je Vaculík nenápadně (a velmi) ironický. Ta ironie má blízko k rozhovorům jeho venkovských strýců a bratranců, kteří v neděli odpoledne vedou řeč, po svém filozofují, rozvažují, nikam nespěchají... I tak může vypadat zamyšlení nad touhou po originalitě a nad snobstvím:

 

 

Vždyť já píšu pod značkou! To bych konečně jednou mohl napsat něco sprostého! Nuže: Vlastností pravé svébytnosti je, že o sobě neví. Osobnost je svá proto, že se tak moc nestará o to, jaký dojem bude činit na jiné. Ba nebyla by svá, byla by dílem okolí. Vždyť člověk stejně je a musí být dílem svého okolí, i když to nechce či když se o to nestará, tak proč se ještě starat?

 

Svébytnost je vzácná, ví se to, proto se mnoho lidí snaží být právě svébytnými. Má to zvuk i půvab, bývá to někdy drsné, ale uvnitř je vzácné jádro, předkládejme tedy svá jádra drsně, aby byla povšimnuta. Lidé toužící být čímsi osobitým se pořád pozorují, zda mluví, jak chtějí, aby neupadli do šablony. Cítí, co cítí? Cítí odlišně od jiných? A pro případ, že přece jen cítí pouze jako každý druhý, říkají si: Je znakem osobnosti umět nést osud průměrné bytosti. – A tak jsou dílem své úporné snahy po odlišení od prostředí, jsou stoprocentně ve vleku prostředí.

 

Neboť přírodní strom roste, nevěda o své vhodnosti za námět pro malíře stromů. Neboť původní člověk žije, nevěda, že si z něho kdesi udělala téma všelijaká umění. Ale není skoro přírodních stromů, anebo stojí na vykázaných místech. A nevím, zda někde na zemi ještě žije původní člověk, neboť i nízké kultury vždy vytvořily symboly, magii a kulty, což jsou nástroje, jejichž pomocí se člověk sám sobě upravuje k pochopení a uvádí se do snesitelného vztahu ke světu. Pozoruje se a pokouší se vyložit se. Bylo by marné a také hloupé chtít odvolat umění a vážně chodit nahý. Tím spíše, že chodit nahý nám v tom mizerném klimatu umožňuje jedině umění.

 

Tak co tedy? Jaká námitka, když umění vrací člověku jeho přirozenost, připomíná mu, že je člověk, a uvádí ho zpátky do míst, z nichž byl pro své chybné kroky vyhoštěn? – Žádná námitka.

 

Původně žádná. Jenže původní záměr lidské skutečnosti a lidského umění se místy porušil. Tvůrcové, kteří se původně vydali na strastiplnou cestu za lepším osudem člověka, povšimli si svých strastí a stanuli nad nimi v hlubokém zaujetí. A z toho se na světě rodí literatura, v níž spisovatelé líčí osudy spisovatelů, muka redaktorů a dramata dramatiků. Filmaři využili příležitosti, a když už mají v rukou příslušnou techniku, začali směle filmovat sami sebe a svou vyčleněnou zhýralou společnost válející se v kašnách. Jejich megalomanie jde tak daleko, že se neváhají vylíčit jako slaboši a sobci. Publikum, když se vzpamatuje z prvotního šoku, přijme pozvolna kumštýřskou propagandu a rozhodne se, že nebude úzkoprsé. Chce být hodno tak velice nemilosrdného kumštu.

 

A po čase už nevyvolá podiv nic, ani příběh o tom, jak muž padl nikoli ve válce, nýbrž když účinkoval ve filmu o válce. Jindy zase navštíví hrdina svého přítele a ten, ačkoli očividně umírá, je schopen zeptat se ho: „Jak daleko jsi se svou novelou, Ricardo?“ A zdravý býček Ricardo se nezmůže na to, aby odpověděl umírajícímu tak, jak by velela slušnost: „Což kdybychom se aspoň teď vysrali na novelu, Antonio?“

 

Jak se zdá, jsou ti světoví kumštýři hrdi na to, že mají větší úmrtnost než havíři. Vydali se na strastiplnou cestu za osudy lidí, jenže potkala je nehoda: povšimli si na cestě svých strastí. I svalili se s nimi do příkopu, vztahují ze své bídy ruce k procesí kráčejícímu kolem kina a volají: „Jsme také lidé!“ Neberme jim to, jsou. Promiňme jim zbytek trestu, k němuž se sami uvolili, a povolme jim vycházky. Bude zajímavé dívat se, kam půjdou.

 

Tato sprostá úvaha je plodem mého potěšení nad československými filmy, jejichž tvůrci mají sice také své strasti, ale přesto je zaujaly strasti ostatních. Bylo vysloveno mnoho názorů o tom, co činí kinematografii takovou, jaká je. Bylo by lepší nebádat o tom. Vlastností pravé svébytnosti totiž je, že o sobě neví.

 

(Filmové a televizní noviny, 1, 1967, č. 7, 4. 10. 1967)

 

 

Zdroj: Vaculík, Ludvík: Tisíce slov, Atlantis, Brno 2008

 

Poznámka Stella: Vděčím osudu za dobrá setkání. Jedním z nich je i setkání s Astrou. Astře (Tahiti) přidělil to květinové jméno osobně právě Ludvík Vaculík, který se někdy v době, kdy psal výše citovaný text, stal jejím spolehlivým a celoživotním přítelem. Velký spisovatel daroval Astře mnoho svých publikací a díky Astřině velkorysosti z jedné z nich čerpám také dnes já.


komentářů: 5         


Financování nacistů

rubrika: Pel-mel


U příležitosti Veselé příhody z metra jsem naznačil, že frekvence mnou různým způsobem poupravených výtažků z knižních zdrojů se zřetelně sníží a že se budu vracet k původním kořenům Neviditelného čerta. Zdroje bych měl, kupříkladu v sobotu jsem zakoupil zajímavou knížku o biologických základech lidského rozumu. Domnívám se však, že podrobné přetlumočení těchto zdrojů je i z časového hlediska už neúnosné. O zajímavý knižní i jiný zdroj, na který narazím, se podělím, ale ve většině případů už ne takovou formou. Pro začátek tohoto týdne jsem připravil ještě jedno podrobné přetlumočení z knížky Heiko Schranga, z níž jsem tady naposledy předložil Kdo a jak skutečně vládne Evropské unii. Slíbil jsem to a dle mého soudu jde o jednu z nejdůležitějších pasáží ze zmíněného zdroje. Nijak zvlášť jsem ji nepoupravil a doprovodil namátkovou poznámkou, kterou možná v komentářích či v pozdějším samostatném příspěvku rozvedu podrobněji.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 18         


Veselá příhoda z metra

rubrika: Povídání


U předchozího povídání Stelly na téma všelikého hmyzu a jeho pozoruhodně oblažujícího vlivu na lidské hemžení jsem, vyzván samotnou autorkou, prohlásil, že nastal čas, abych oprášil komprimovanou formu svých zamyšlení. Chvíli po vypuštění tohoto sebevědomého komentáře jsem začal nabývat pocitu, že to nebude až tak snadné. Moje komprimace, jež mi vždycky slušela jako čertíkovi růžky, se v posledních letech vytrácela v bahništi čím dál rozvláčnějších textů. Nejen svých, ale především těch vyexpedovaných z knížek. Už jsem si na to tolik zvykl, že komprimuji, jen když spím, a to si tou komprimací ještě nejsem zcela jistý. Můj pokus najít zpět své komprimované kořeny bude tudíž velmi spletitý. Budu na tom úpěnlivě pracovat, a abych se nechal inspirovat, nahlédl jsem do svého letitého písmenkového archivu. Pro tento prodloužený víkend vám z něho věnuji komprimovanou veselou příhodu z metra, kterou jsem napsal dvacátého prvního července roku 2008.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 30         


Nikdy nejsme sami (O spolubydlících)

rubrika: Povídání


„Chaloupky pod horami“ i jiné chaloupky bývají na obrázcích tak malebné! Jak krásně se v nich muselo žít! Dřevěný domeček usazený v zeleni, v něm skromní, pracovití lidé. Takový romantický obrázek nedovolí připustit možnost, že by snad jeden každý obyvatel roubenky klidně vyměnil skromnost a pracovitost za hříšný život na zámku. V prachových peřinách se přece spí lépe než na tvrdé lavici nebo ve společné posteli. A na zámku měli určitě méně blech, štěnic, švábů a jiných podobných spolubydlících. Nejen, že to v chalupách pořádně páchlo, ale obtížný hmyz patřil k životu stejně přirozeně, jako třeba myši. Pokud se někdo narodil se sklonem k alergii, prostě umřel tak brzy, že dnes propadáme iluzím o dokonalé imunitě předků.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 17         


Just another manic Monday

rubrika: Pel-mel


V příspěvku Pavlovovi psi, mytí a ekologické myšlení jsem upozornil na knihu, která v podobě devadesáti devíti krátkých kapitol prezentuje závěry nejrůznějších psychologických výzkumů zahrnujících témata týkajících se myšlení, emocí, mezilidských vztahů, zdraví, motivace, technologie a sociálních médií či osobního rozvoje. Pro jedno z dalších šílených pondělí jsem přichystal postřehy ze sedmi kapitol. Abych tomu dodal jakýsi humorný podklad, originální názvy kapitol jsem zaměnil za názvy sedmi dnů v týdnu. Žádnou systematičnost či souvztažnost v tom však nehledejte. Přišlo mi to prostě zpočátku jako docela legrační nápad. Postupně jsem sice od toho pocitu začal ustupovat – začínal ve mně totiž narůstat tísnivý pocit z blížícího se pondělního rána  –, ale ze zvoleného konceptu se mi už ustoupit nechtělo.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 12         


Kdo a jak skutečně vládne Evropské unii

rubrika: Pel-mel


Z první části knížky Heiko Schranga Lži století… jsem tady posledně vypustil pojednání o tom, jak se dělají peníze z ničeho. Již několikrát jsem naznačil, že myšlenkové pochody autora tohoto spisku je třeba brát s určitým nadhledem či odstupem. První část se doslova hemží konspiračními konstrukcemi, jež ve vás mohou vyvolat dost děsivou depresi a možná i psychickou dekompresi. Neříkám, že všemu, co Schrang ve své knížce shromáždil, doslova věřím. S lecčím by se dalo polemizovat, takže to zkuste. Já zatím postojím opodál a ve své závěrečné poznámce se lehce otřu o kočku z meruňkové marmelády.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


Bezbožné oběti

rubrika: Pel-mel


Jsou autoři, kteří se vyznačují bystrozrakou předvídavostí a neobyčejným postřehem. Z dobové obliby cestopisů i z nepřízně vůči všem Slovanům (Herderovi navzdory) vznikla Custinova kniha Dopisy z Ruska. Dávno před Čechovem a Dostojevským, krátce před petraševci a revolučními demokraty, o pozdějších marxistických kroužcích nemluvě, vystoupil francouzský markýz s kritickým zamyšlením nad příčinami rozdílů mezi Ruskem a Západem. Hrdina Písně o Bouřňákovi od mladého Gorkého vyčítá lidem, do jejichž čela se postavil, že pro sebe neudělali nic, jenom šli za ním jako ovce. Jediné, co dokázali, bylo, že volali: Veď nás! (Zachovali se velmi podobně jako postavičky ve filmové pohádce o Stalinovi, když škemrají u elegantního Vůdce: Vezmi nás s sebou!) Rezignace, náboženské blouznění, nebo touha spasit svět vytvořením nového člověka, takové bývaly výsledky úvah nad ruskou povahou, která v zájmu přežití zabudovala sebeobětování a utrpení do své podstaty. Také současní Rusové mají měřítko věcí jinde než západní Evropané: hlavně, že není válka. Už dávno Čechov krajany přesvědčoval, že musejí aktivně žít dneškem, usilovně pracovat, a ne naříkat na osud. To nejpodstatnější o Custinových dopisech (v Rusku vydaných až roku 1996) obsahuje výstižná charakteristika od Jana Lukavce. Následující text uvádí další typické úryvky.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 25         


O konci září na jeho začátku

rubrika: Poetický koutek


Září se již vehementně odrazilo od břehů srpnových a na konci nastávajícího týdne dorazí do první třetiny své cesty ke břehům říjnovým. Někdy se mi stává, že vnímám svůj život jako etapový závod. Každá etapa má svůj začátek a konec. U některých etap mám na začátku pocit, že konec nevidím. Na konci mi pak začátek zmizí v mlhavé snové vizi. Jsou však etapy, kdy se mi konec zjeví hned na začátku. Než k němu dorazím, původní zjevení zmizí v mlhavé snové vizi a já spatřím začátek, ovšem bez konce.

 

Lucifer


Na začátku září se mi do rukou dostal výbor z básní Galwaye Kinnella. Našel jsem ho v místech jedné z knihoven, kam jsem odložil knížky mé ženy. Tohoto básníka jsem neznal, ačkoli se na obalu knížky píše, že je jedním z nejvýznamnějších současných amerických básníků. (Český výbor z jeho básní vyšel v roce 2011, Galway Kinnell zemřel v říjnu 2014.) Se zájmem jsem tudíž začal knížkou listovat, ale žádná z básní mě nijak zvlášť neoslovila. Neříkám, že jsou špatné, mají docela smysluplný obsah. Možná jsem nebyl zrovna správně naladěn, možná na jeho poezii nemohu být správně naladěn nikdy.

 

Už jsem chtěl knížku zavřít a odložit zpět ne její místo, když tu mi do oka padla jedna z těch nejkratších básní. Zrovna jsem jedl rozmraženou směs ledních plodů, kterou jsem zakoupil v obchodě britského řetězce Iceland. Možná chuť lesních plodů napomohla tomu, že mi „zachutnala“ i ta báseň. To mě přivedlo myšlence, že se na konci začátku září o ni s vámi podělím.

 

 

Ostružinová snídaně

 

Galway Kinnell

 

Jak rád chodím koncem září

na tlusté, přezrálé, ledové, černé ostružiny,

snídám je přímo v ostružiní

z pichlavých stonků, potrestaných trny

za to, že vyznají se v černém umění,

jak dělat ostružiny. Když stojím mezi nimi

a zvedám stonky k ústům, nejzralejší z nich

mi téměř dobrovolně padají na jazyk

tak jako někdy slova, jistá zvláštní slova,

jako chroust nebo chlamst,

jednoslabičná sousta bohatá na písmena,

která si chroustám a chlamstám a chlemstám

v tichoučké, plaché, ledové, černé řeči

úst snídajících ostružiny koncem září.

 

(Proč litovat? (Výbor z básní 1964-2006), přeložil Antonín Přidal, Paseka, Praha – Litomyšl 2011)

 


komentářů: 3         


Důvody mezilidských konfliktů, boj a strach

rubrika: Pel-mel


Pro první zářijový víkend jsem přichystal tři propletené úvahy od Heiko Schranga, jež se nachází v kratší a poklidnější druhé části jeho knížky Lži století …, z jejíž první části jsem zde naposledy vyzobal údernou informaci: Jak se dělají peníze z ničeho. Žádnou poznámku jsem k tomu nepřipojil, jelikož se něco takového již nachází v mém přetlumočení tohoto Schrangova mudrlantského tripletu. Každý si z něho vyzobněte, čeho jest vám zapotřebí. A nezapomeňte se do tváře nastupujícího září patřičně usmát.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 20         


Poslední srpnový víkend roku 2017

rubrika: Slovo Neviditelného čerta


Přesně za týden bude zase pátek, jenže už v září. Ve čtvrtek se s námi srpen rozloučí, jmeniny bude zrovna slavit Pavlína, alespoň dle českého kalendáře. Zajímavé je, že prvního září jsou v tomto kalendáři uvedena hned tři jména: Linda, Samuel a Jiljí. Linda je jasná, Samuel… no dejme tomu, ale Jiljí? Tož brknul jsem klávesnicí strejdovi Googleovi a hned na prvních dvou místech v seznamu jeho bleskových odkazů jsem se dozvěděl, že Jiljí byl mnich a poustevník a zároveň i jeden z nejoblíbenějších středověkých světců, za což byl vyznamenán svatým řádem a v Praze mu pak vystavěli kostel. Tak jsem se zase poučil. Jinak v kalendáři tohoto týdne dominují ženská jména. Před Lindou (se Samuelem a Jiljím (ihned mě napadlo něco jako švédská trojka)) je kromě Pavlíny Vladěna a Evelína, za ní pak Adéla, která možná ještě nevečeřela. Muži, kromě již zmíněného Samuela a Jiljího s Lindou, jsou zastoupeni pondělním Augustýnem a nedělním Bronislavem, přičemž tomu poslednímu byla kalendářníky přifařena Bronislava. Příští týden je kromě emancipačního kalendáře české provenience zajímavý také tím, že se budu vyskytovat na jedné z mnoha svých dalších mimopražských výprav.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 12         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  219  220  221  222  223   »