« strana 1 »

Filosofie vína (Chvála bláznivosti)

rubrika: Filosofický koutek


Včera se mi stala taková zvláštní věc. Venku bylo sice krásné a slunečné předjarní počasí, ale v mé duši bylo temno jako v jednom Jiráskově díle. Temno a pusto. Tenhle stav byl navíc umocněn tím, že jsem musel vykonat spoustu téměř byrokratické práce. A tak když jsem odpoledne, to už se na nebi začaly honit mraky, vyrazil do nedaleké nákupní Galerie, musel jsem kolemjdoucím připomínat zombie. V naprosté duchovní otupělosti jsem však místo do supermarketu, kam jsem měl namířeno, zamířil do knihkupectví, o němž jsem vůbec neuvažoval. Jako někým na dálku řízený zoufalec jsem doklopýtal k jednomu regálu a s elegantní bezmyšlenkovitostí jsem uchopil útlou brožovanou knížku. Nejspíš mě na názvu zaujalo víno, můj nejoblíbenější nápoj. Když jsem do toho dílka pohlédl a přelouskal pár řádků, v mé duši se začalo náhle vyjasňovat a z pustiny se stávala kvetoucí zahrada. Jeho autorem je maďarský spisovatel a filosof Béla Hamvas.

 

Lucifer


Překladatelé tohoto pozoruhodného dílka, Barbála Csosma a Ondřej Lebeda, se k němu v Předmluvě vyjádřili takto:

 

Filosofie vína svou povahou i vznikem poněkud připomíná jiné dílo evropské literatury, jež je u nás podstatně známější – Chválu bláznivosti od Erasma Rotterdamského. Navzdory čtyřsetletému rozdílu v čase nalézáme mezi oběma mnoho pozoruhodných analogií. Obě byla napsána během krátké doby, takřka jedním dechem, a to ve šťastné chvíli vnitřní pohody a klidu, které však předcházela bezprostřední a nesmazatelná zkušenost s lidskou špatností.

 

I mezi oběma autory nalézáme jistou podobnost. Erasmus stojí mezi Římem a reformátory, obě strany usilují o to, aby se k jedné z nich bezvýhradně přiklonil, a když odmítne, věren jen svému nenásilnému hledání pravdy, stane se terčem nevybíravých útoků. I Hamvas v jistém smyslu pohoršuje dvě zdánlivě nesmiřitelné strany: fanatické ateisty a podobně fanatické či jen úzkoprsé vyznavače náboženství. Rád by očistil křesťanství od pozdějších nánosů nesmlouvavé askeze, prázdného moralizování a ztráty schopnosti radovat se z pozemských darů. Hamvasův duch je totiž také renesanční, miluje hmotu a Hamvas sám se prohlašuje za „duchovního materialistu“. Vždyť hmota je posvěcena zcela samozřejmě jakožto dílo Stvořitelovo, a tím už v sobě nese duchovní obsah, který má člověk nejen objevovat a uchovávat, nýbrž také pěstovat a rozvíjet.

 

Erasmus promýšlí své dílo po cestě z Itálie, země rozvrácené neustálými boji mezi knížaty, nestálými, věrolomnými a krutými vládci, země plné bídy chudáků, k níž v protikladu stála tehdy jako nestydatý výsměch světská nádhera papežského dvora a církevních hodnostářů. A napsal ho v Anglii, v zátiší venkovského sídla svého přítele Thomase Mora, na jehož počet vetnul do názvu slovní hříčku Moriae encomium (Chvála bláznivosti), během neuvěřitelných sedmi dní.

 

Hamvas píše Filosofii vína v tichu vinic nad Balatonem v létě 1945, rovněž během několika málo dní. Za sebou má tragédii 2. světové války a zkušenost se surovou bezohledností a tupostí jednoho totalitního režimu, před ním se rýsuje temná budoucnost komunistické diktatury. Skládá toto okouzlující dílko jako hluboký nádech zdravého vzduchu poté, co se člověk vynořil z ošklivé a kalné vody, do níž se bude muset znova ponořit. A jako varování, výkřik bolesti nad strašlivou lidskou schopností mučit, zabíjet a ponižovat druhé, pro osobní zisk a z přesvědčení, které je samo o sobě nejisté a neprokazatelné. Proto lze pochopit a přijmout Hamvasova ostrá slova, adresovaná ateistům, puritánům a pietistům, neboť z nich nemluví nenávist k člověku, nýbrž obava z jeho zlých sklonů a moci opírající se o „špatné náboženství“, které vrhá ostatní i je samé do neštěstí.

 

 

Béla Hamvas se v úvodní části svého dílka přiznává, že se rozhodl napsat modlitební knížku pro ateisty. Nesnáze svého úkolu viděl v tom, že slovo Bůh nesmí vyslovit. Rozhodl se, že místo něj musí užívat jiných slov, jako například polibek, opojení nebo čerstvě vyuzená šunka. Klíčové slovo, pro které se nakonec rozhodl, je víno. Proto se jeho kniha jmenuje Filosofie vína, na jejímž začátku se skví motto: Nakonec zbydou dva – Bůh a víno.

 

A dále píše:

 

K tomuto kejklířství mne donutily okolnosti. Ateisté jsou totiž politováníhodným způsobem ješitní. Stačí, aby jim v knize padl zrak na jméno Boží, a už ji odhazují na zem. Stačí, aby se někdo dotkl jejich utkvělých myšlenek, a začnou zuřit. Budu-li mluvit o jídle, pití, tabáku a lásce, použiji-li tato skrytá Boží jména, myslím, že bude možno ošidit. Neboť kromě toho, že jsou ješitní, jsou rovněž hloupí. Takový způsob modlitby například vůbec neznají. Jsou přesvědčeni, že modlitba je možná jen v kostele nebo tak, že člověk mumlá jakási kněžská slova.

 

Ateisté jsou naši chudí duchem. Jsou to děti našeho věku, děti, které potřebují nejvíce pomoci. Nemá smysl proti nim bojovat, stejně jako zdraví lidé by neměli bojovat s kulhavými a slepými. Jelikož jsou postiženi, musíme se k nim přibližovat s dobrými úmysly. Nejenže je nesmíme o ničem přesvědčovat, ale sami nesmí ani v nejmenším tušit, co se s nimi děje. Musíme je pokládat za lidi s opožděným vývojem a chatrným rozumem, třebaže si právě na něm velmi zakládají a myslí si, že ateismus je dokonalé vědění. Proč by se proti nim nemělo bojovat? Především proto, že ateismus by jako duchovní invalidita a nedostatek ušlechtilosti v povaze nikdy nic nezískal, kdyby se mu nedostalo odškodnění jinde. Přílišná aktivita proti němu vede nutně k násilí, a proto museli ateisté usilovat o světovládu. Skutečně ji získali. Ti, kteří proti nim bojovali, jim však začali závidět, což byla chyba. Když ateisté viděli, že jim ostatní závidí, zpyšněli ještě více. Co bychom mohli závidět postiženým, i když jsou velmi mocní? Kdybychom jim záviděli, znamenalo by to, že jim dáváme za pravdu; zdálo by se, že toužíme po tom, co mají. Je třeba je spíše litovat.

 

Ateisté nejsou bezbožní, ale tím, že jsou duchovními invalidy, nabývá jejich víra rysu směšnosti. Nejenže věří, ale jsou navíc až do posledního náramně bigotní. Ateistická bigotnost se nazývá materialismus. Toto náboženství má tři dogmata: není ducha, člověk je zvíře, smrt znamená zánik. Ta tři dogmata mají ve skutečnosti jediný význam, totiž že se ateisté velmi hrozí Boha. Neznají jiného než hněvivého Boha: proto se ukrývají a proto lžou. Když si říkají: Bůh není, domnívají se, že už se nebudou bát. Bojí se však ještě víc. Ateista je domýšlivý člověk a ani být jiný nechce, netíhne ani k pokoře, ani k lásce, jinými slovy řečeno je tak bezmocný, že k nim ani tíhnout nedokáže. Raději setrvává ve svém strachu, jejž zapírá, chvěje se, ukrývá a lže, je čím dál tím víc nadutý. Z této beznadějné šlichty, v níž se spolu s popíráním vaří strach, lži, domýšlivost a bigotnost, vznikl materialismus jako náboženská náhražka.

 

Násilně přesvědčovat ateisty nejenže nelze, ale ani se to nesmí. Jsou zbloudilí, plni starostí a sebeklamů, a proto se s nimi musí zacházet velmi obezřetně. Naštěstí duše není jako tělo. Narodí-li se někdo se zmrzačenou nohou, hluchoněmý, anebo se zmrzačí v průběhu života, nemůže to lidská moc změnit. Svět duše je jiný. Všichni se rodí s celou duší, která svou zdravou celistvost nikdy neztrácí. Z duchovní bídy se mohou všichni uzdravit. A není k tomu třeba ani zázraku.

 

 

Dodatek renesančně duchovního materialisty Lucifera:

 

Netíhnu k žádné náboženské věrouce, ačkoli z těch, které se víceméně podobají přírodní filosofii, jako třeba buddhismus či rané křesťanství, dokážu bez jakéhokoli dogmatismu čerpat životu podnětné myšlenky. Nejsem ani zapřisáhlým materialistickým ateistou, jelikož se domnívám, že pod touto visačkou se zpravidla nacházejí duchovně omezení lidé, kteří si díky primitivnímu odporu k jakékoli víře v sobě vybudovali či nechali vybudovat jakousi náhražkovou víru, jež je nezřídka mnohem bigotnější.

 

Někdy se říká, že víno je božský nápoj. Proto ho možná Béla Hamvas použil jako tajnou přezdívku Boha, aby svým způsobem opil ateisty. Někdy se též říká, že ve víně je pravda zakleta. Materialističtí cynikové to však vysvětlují tím, že opilý člověk dokáže na sebe vykecat skoro všechno. Vtip je v tom, že pokud chceme ve víně najít skutečnou pravdu, nesmíme se jím opít. A to platí i o jakékoli věrouce či filosofii.

 

Zdroj: Béla Hamvas, Filosofie vína – Průvodce po Onom světě, nakladatelství Malvern v edici Lahvice, Praha 2008


komentářů: 45         


Za rohem

rubrika: Pel-mel


Jak je pohodlné přistupovat k životu v duchu známého rčení Co oči nevidí, to srdce nebolí! Nedívej se, pošeptá nám někdy samotný pud sebezáchovy, a našeptává nám to klidně jak v našem soukromí, tak když jsme na veřejnosti. Život sám nás učí vybíravosti (výběrovosti) a paměť nejspolehlivěji uchová právě to, co uchovat chceme. A pokud zatoužíme pobýt v pekle, vytáhneme ze skladiště starých křivd tu obzvlášť oblíbenou a kocháme se utrpením, které nám způsobil vždycky – ten druhý! Oblíbenou kratochvílí je pak také hýčkání skutečných i domnělých vlastních vin.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 20         


Bláznivá

rubrika: Poetický koutek


Valentýnská

 

Lucifer


Někdy mívám pocit

Že jsem se trochu zbláznil

Ale jenom trošičku

Asi jako ty

Když mi říkáš

Tak už přestaň brečet

 

Ty o tom jistě

Víš mnohem více

Než kohout zakokrhá

A nedospané chvilky

Se zamotají

Do pavoučích sítí

 

Někdy mívám pocit

Že tvé bláznivosti nedosáhnu

Ani kdybych úplně zešílel

A o tom vím jistě

Zase víc já

Aniž bych brečel

 

Možná si myslíš

Že někdy nemyslím

Ale to dělám schválně

Abys neměla pocit

Že musím vždycky myslet

Ty víš na co

 

Jsou okamžiky

Kdy mám pocit

Že tvůj pohled

Padá přímo do mých očí

Aniž bych ho tam čekal

A ty ani nevzlykáš

 

Díváš se na mě

Jako lovec na kořist

A já vím

Že ti budu chutnat

Ty však nikdy nevíš

Jak

 

Nikdy nemívám pocit

Že bych tě nemohl ulovit

S tím se musíš smířit

A neplač

Bláznivé holky

Se vždycky smějí

 


komentářů: 8         


Stát se mudrcem, tichým pozorovatelem a být pořád přirozený

rubrika: Pel-mel


Milí studenti Univerzity pokročilých kočičích studií, dnešní přednáška, která volně navazuje na tu předchozí, se týká tří důležitých duševních schopností, jichž nedosáhnete monotónním biflováním nic neříkajících traktátů přestárlých akademiků, ale upřímným pohledem do kočičích očí: Pokuste se zmoudřet dříve, než bude pozdě; pozorujte svět kolem sebe bez zbytečných keců; suverénně si stůjte za svou přirozeností.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 27         


Jára to nebyl (E. E. Kisch: Staří páni)

rubrika: Pel-mel


Když onemocní významná osobnost, zvláště pak panovník (volený jako nevolený), už se v novinách chystají nekrology. Kisch vzpomíná, jak měl potomek rodu Voků z Rožmberka, sám rytíř, za úkol shánět pro noviny ty nejbanálnější zprávy. Navíc musel hlídat, kdy zemře někdo, o kom stojí za to se v tisku zmínit. Tak svého času chodil každý večer vztekle a s nerytířskými kletbami zjišťovat, jestli už zemřel nemocný Svatopluk Čech. Někdy ten nejprůměrnější politik překvapí nečekaně vytříbeným vystoupením. Kdopak mu to asi napsal, napadne nejednoho z nás. Za monarchie v Čechách vycházely dvoje německy psané noviny určené německy mluvícímu českému obyvatelstvu. Jedny vydávali Němci (Bohemia), druhé Češi (Politik - Union). V Unionu pracoval autor slavného císařova provolání z roku 1914. Jak jen trochu mohl, tak se, zcela anonymní, snažil svými projevy ovlivňovat události… O tom vypráví druhá část dnešního příspěvku. První dokládá, že novinář se často vyjadřuje i k tomu, o čem neví vůbec nic.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 19         


Moje Pandořina skřínka

rubrika: Povídání


Když jsem se narodil, nasáčkovaly se k mé kolíbce v době, kdy máma usnula vyčerpáním, tři sudičky s dárečky. První pravila: „Přinesla jsem ti logaritmické pravítko s multiprocesorem sto čtyřicáté deváté generace. Pokud ti nebude stačit deset prstů na rukou, vezmi do levé ruky logaritmické pravítko a pravou rukou ho začni mnout. Výsledky výpočtů, kterých takto dosáhneš oběma rukama, ti zaručí neutuchající slávu plnou bohatých zážitků.“ Druhá pravila: „Přinesla jsem ti tajnou a dosud nepublikovanou verzi Kámasútry. Pokud ji se zájmem prolistuješ, stačí pravou rukou, levou nech zatím v záloze, a její obsah do sebe vstřebáš, nebude na Zemi žena, která by tvému umu neodolala.“ Třetí pravila: „Přinesla jsem ti Pandořinu skřínku vygenerovanou tobě přesně na míru. Pokud pocítíš, že selhalo jak logaritmické pravítko, tak Kámasútra, otevři ji. Najdeš v ní návod, jak se obejít bez všeho a přitom všeho dosáhnout.“

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 52         


Franz baron von Trenck, rabující psychopat a jeho panduři

rubrika: Pel-mel


Zpět k psychopatům z knížky bratrů Honzáků, z níž se zde naposledy probírala kreativita v souvislosti s patologickým lhaním. Řeč bude o jednom z historických psychopatů zmíněných ve druhém oddílu knížky, jehož převážnou část měl na starost František Honzák: Franz von Trenck byl nespoutaný živel s vysokou vzdělaností a tělesnou výškou. Kromě toho, že ovládal sedm jazyků a už od malička se jako pozorovatel účastnil vojenských tažení, měl ještě jednu vlastnost, která je charakteristická pro psychopaty – absenci prožitku strachu. Ta se projevovala nejen tím, že neustále přicházel do těžkých sporů, obzvláště s autoritami, ale také tím, že sestavil „soukromou armádu“ z tzv. pandurů, kteří vynikali neobyčejnou statečností a krutostí.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 14         


O národnosti a o hlouposti (Z Tržiště senzací)

rubrika: Pel-mel


Být ideálním novinářem podle představy Egona Erwina Kische (1885-1948) znamená nic nehájit, nic neospravedlňovat, nezaujímat stanovisko. Pokud ale novinářem není naprostý cynik, musí se smířit s tím, že bude mít ke kischovskému ideálu daleko. Přitom Kisch rozhodně nebyl člověk bez názoru: bůhvíproč vstoupil do komunistických stran hned v několika zemích, roku 1939 pak musel jako Žid opustit Československou republiku a proslulé Tržiště senzací vydal roku 1942 v Mexiku. Za hranicemi se podílel na protihitlerovských protestech, zatímco několik jeho příbuzných skončilo v koncentráku. Vtírá se otázka, kudy by se ubírala Kischova novinářská cesta dlážděná maximální možnou objektivitou, kdyby nezemřel v březnu roku 1948, tedy záhy po slavném 25. únoru… Jako mladíček se z odstupu bavil situací v některých novinách: v Jablonci nad Nisou šéfredaktor místních novin z čiré lenosti otiskl dva dny po sobě stejný úvodník, s poukazem na to, že si jej čtenáři znovu vyžádali. Nebylo by to někdy lepší? A všimli bychom si toho vůbec?

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 31         


Umět užívat si života a nacházet svůj vnitřní klid

rubrika: Pel-mel


Předchozí lekce z kočičí učebnice se zabývala charismatem. Název příspěvku zcela jasně naznačuje, čemu bude věnována tato lekce. Takže si ji užívejte plnými doušky a pokud dosáhnete vysoké hladiny vnitřního klidu, můžete si otevřít láhev lahodného vína (abstinenti třeba krabici lahodného mléka) a připít si na zdraví, nejen tělesné, ale, a to především, duševní.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 64         


Postmoderní materiálně technicky orientovaná společnost (Infantilní)

rubrika: Pel-mel


Den předtím, než mi Stella poslala svůj příspěvek V novém roce (Co zbylo po svátcích), jsem si z prodejny knihkupectví KOSMAS přinesl knížku, kterou sepsali Josef Šmajs, Ivan Klíma a Václav Cílek. Má tři části, pod každou z nich je podepsán jeden ze zmíněných autorů v uvedeném pořadí. Na konci je pak ještě dovětek (Nájemní smlouva se Zemí) od Josefa Šmajse. Pozoruhodné a svým způsobem synchronicitní je, že se knížka zabývá problematikou, kterou nakousla Stella ve svém příspěvku a která pak byla podrobněji rozvíjena v diskusi. Během dvou dní jsem toto dílko prošel velmi rychlou četbou, a když mě něco zaujalo, podtrhl jsem si tužkou příslušný text a zaznamenal stránku, na níž se nachází. Je evidentní, že při tak rychlém průletu knížkou mi mohlo leccos podobně zajímavého uniknout, takže níže uvedené výtažky jsou tak trochu nahodilým až chaotickým leporelem. Na závěr přikládám svůj první lehce upravený komentář pod Stelliným povídáním.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 46         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  240  241  242  243  244   »