« strana 1 »

Res fortissima (Víno a ženy)

rubrika: Pel-mel


Ve třetím přenosu z Hamvasovy Filosofie vína jsem rázně přeskočil do její třetí části a vyloupl z ní pasáž zabývající se otázkou „Kdy pít a kdy nepít víno?“. Pasáže „Jak pít?“ a „Kde pít?“ jsem se rozhodl vynechat, jelikož vás tímto Hamvasovým vinným střikem nechci až tak unavovat, poněvadž předpokládám, že se mezi vámi najde jen zanedbatelné procento skutečných fajnšmekrů v tomto unikátním blahoslavenství. V čtvrtém přenosu vám nabízím předposlední pasáž Ceremonielu vína, v níž dochází po vzoru „res fortissima“ k prolnutí ženy a vína, bez něhož bychom se my, skuteční muži, celý život třásli jako osika ve větru.

 

Lucifer


Ženy a muži, staří a mladí společně sedí před sklípkem v počtu asi dvaceti lidí. Tato zdánlivě nesourodá kombinace je nesmírně důležitá. Ve velké společnosti je prakticky nemožné dobře se bavit, nejsou-li přítomni staří. To oni dokážou říkat nejodvážnější věci, to oni jsou nejrozpustilejší. Jestliže někdo uměl správně pít celý život, bude ve stáří už dokonale uvolněný.

 

Před vchodem do sklípku stojí pod dvěma ořechy dva stoly, pokryté barevnými ubrusy. Na nich nakrájená klobáska, slanina, šunka, obrovské chleby, pagáčky. Leží tam papričky zelené i „pritamin“, pálivé i nepálivé, co kdo má rád. U paty stromu v trávě stojí lahve s minerálkou. Deset kroků odtud už hoří oheň, muži chystají rožně. Opékání slaniny. Hospodář právě vede důležitý rozhovor s radou starších, s třemi nejstaršími a nejzkušenějšími pijáky. Otázka je zapeklitá. Jakým vínem začít? Obvyklým řešením by bylo nejlehčí a nejkyselejší mladé víno. Starý zvyk, těžko jej obejít. Loňský muškát se vyvedl skvěle, říká jeden. Stoupne do hlavy, dodá druhý. Ženské po něm budou příliš rychle bláznit, míní hospodář. Nikdy není příliš rychle, uzavírá nejmoudřejší.

 

Jdou do sklepa a nabírají do koštýře muškát. Ušlechtilý a čistý muškát ottonel, z těch nejplavějších odrůd, má šibalské oči se zelenavým leskem. Ve vedlejším sudu zraje nasládlá kadarka. Malinovka, říká jeden stařec, když v ní smočí jazyk. Vezmou však i z tohoto sudu několik lahví. Třetím je loňský rýnský ryzlink. Pomalu ochutnávají všechny odrůdy a jen tiše pokyvují hlavami. Okuste a vizte, praví se v žalmech. V němé úctě naplní lahve a všechna tři vína stavějí na stůl.

 

Následuje první sklenka. Jeden z nich, ten největší kujón, přece naléval ženským muškát a ony ten voňavý a omamný nápoj žádostivě pily. A když začali opékat slaninu, měly už ženy sukně ke kolenům, dívky s lesknoucíma se očima pohodily hlavou a rty se jim nalily vášní.

 

A to je přesně to, co by zde mělo být zdůrazněno. Totiž ona obávaná moc vína, kterou lze bez uzardění nazvat kurevstvím. Neděste se toho slova, přátelé a přítelkyně! A jde-li o víno, neděste se vůbec ničeho. Jen uvažte, co by se stalo, kdyby našim ženám chyběla tato fundamentální skutečnost světa. Představte si, že by nebyly vyzývavé, že by nás nechtěly svádět, nebyly by koketní, nepřekvapovaly by vás nedočkavou horkostí v hlase, s níž vás pobízejí k tomu, abyste je už svlékli. Co by se stalo? Jako každá veliká a slavná věc je i tato dvojího druhu: dobrá a zlá. Zlá je ateistická. Je to ateismus ženy, to zlé kurevství. U žen však není nic přitažlivějšího než dobré kurevství. To je největší nebezpečí i nejhlubší temnota ženy. To v ní může být nejzkaženější a nejodpornější, a naopak z téhož důvodu, je-li dobrá, přímo cosi, co se dotýká svatosti.

 

Pohleď dobře na tuto mladou ženu s nedbale rozcuchanými vlasy; každý její pohyb je okrouhlý, stejně jako její ňadra či stehna. Okrouhlá, kulatá hudba, avšak složená z vůní a chutí. Okuste a vizte, pravý žalm. Směje-li se, zní její hlas jako blahoslavenství. Oči se lesknou. Chřípí nosu se rozšiřuje a chvěje se. Dcera opojení zapomněla na zlou prodejnost, líčení, cetky, zlomyslnou a vypočítavou svůdnost. Je nejvoňavější a její polibek je v tu chvíli nejvroucnější. Už ani mluvit nedokáže, koktá, ale zdá se, že ji slova nudí a špulí rty jako miminko, ne však touhou po mléce. Všechna nečistota v ní shořela. Když škytne, plyne z jejích úst takový zvuk, že bys jej nejraději olízl. Rozcuchanou hlavou pohazuje, padne do trávy a rozhodí ruce. Sukně se jí přitom vyhrnula nad kolena; toho si však nevšímá ani ona, ani nikdo jiný.

 

Řekové věděli, že nejniternější podstatou ženy je sakrální prostituce. A když ženy, opojeny samy sebou, tančily své šílené tance na dionýsovských oslavách mezi horami, nesměli tam muži být vůbec, dokonce ani v blízkém okolí. Kdo z mužů byl v oněch místech přistižen, toho roztrhaly mainady. Neboť erotická prodejnost se pojí s láskou pouze v rudě žhnoucím stavu. Pokud už žhne bílým žárem, přítomnost muže nepřipouští. Pak se totiž jedná o opojení vášnivého sebeobětování. Oběť. Tedy náboženství.

 

Z tohoto náboženství lze učinit lásku. A nejen že lze, je to přímo nutnost. To říkáme především my, muži, neboť bychom se bez tohoto ženského ohně celý život třásli zimou. My ji musíme hlásat a vysvětlovat ženám, že to vše je jen pro nás, muže. Jistěže existují ženy, které tomu věří, jsou však i takové, které se jen smějí. Z náboženství se smí dělat láska. Obchody a moc však ne, žena nesmí tuto sakrální schopnost využívat k tomu, aby pro sebe získala šaty, šperky, peníze. Co však není dovoleno vůbec, je pietismus a puritánství. Nemilosrdná přísnost a předsudek, pohoršení a pruderie, nesmiřitelně kruté mravy, neurotická pedanterie, vrtochy, hašteřivost, hysterie, pyšné a ješitné sebezbožnění, to vše je nepřípustné.

 

Na hoře Somló Béla Hamvas kdysi slyšel tuto zkazku: Jeden uherský hrabě odjel do Indie na lov. Byl hostem rádžovým, a když se loučili, pozval jej do Uher. Ještě v témže roce jej rádža navštívil a jednoho večera, když spolu pili víno, mu vyjevil žalost srdce svého. Hned poté, co se oženil s krásnou mladou dívkou, ztratil svou mužskou sílu, přestože mu nebylo ani pětatřicet let. Marně vyhledával proslulá lékařská střediska, marně zval světoznámé kapacity. Marně užíval léky, podstupoval léčebné kúry a bral injekce, ztracená potence se nevracela. Jeho paní propadala melancholii, ubohý rádža se ocital na hranici šílenství. Uherský hrabě na to neřekl ani slovo, nechal zavolat klíčníka a poručil donést víno ze Somló. Pak přikázal, aby vždy stálo v rádžově komnatě, a když indický host odjížděl, daroval mu bednu tohoto vína.

 

Uplynulo jen několik týdnů a hrabě dostal telegram z Indie. Stálo tam jen tolik: Děkuji, příteli. Prosím ještě deset beden vína ze Somló.

 

Zdroj: Béla Hamvas, Filosofie vína – Průvodce po Onom světě, nakladatelství Malvern v edici Lahvice, Praha 2008

 


komentářů: 20         


Jako ulitá! (Matt Ridley: Evoluce všeho)

rubrika: Pel-mel


Proč jsme tak úžasní, tak výluční, proč je život na Zemi tak mnohotvárný a proč se právě tady sešly tak fantastické shody, že se pozemský život vůbec mohl zrodit? Dougles Adams ve Stopařově průvodci Galaxií říká: „Představme si kaluž, která se jednoho rána vzbudí a pomyslí si: Nacházím se v zajímavém světě – jsem v zajímavé díře – padne mi jako ulitá, že? Dokonce mi padne pozoruhodně dobře, vznikla asi proto, abych ji zaplnila právě já!“ To je přesné vystižení základního omylu antropického principu, který zaměňuje příčinu a následek. Jedinečnost života na zeměkouli není určena nějakým plánem, ale je dána tím, že život vznikl na základě fyzikálních zákonů a podle nich se vyvíjí. Jak to všechno vzniklo, proč jsme tady… Inu, jsme výsledkem předlouhé cesty metodou pokus‑omyl. Kdyby podmínky v rámci fyzikálních zákonů vypadaly jinak, byl by zde někdo jiný nebo by tu třeba nebyl nikdo.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 27         


Rouper de Clotrimazolova resuscitace

rubrika: Povídání


Před jedním rokem a téměř jedním měsícem se Rouper de Clotrimazol rozhodl uvést sebe do stavu dočasné rezignační demise. Důvodů bylo mnoho, ale ten nejdůležitější spočíval v tom, že už měl všeho plný sklepní šuplík, což se s těmi ostatními důvody nijak zvlášť nevylučovalo. Rozhodl se tedy pro jednou a zase vyzvrátit všechno nestravitelné a propláchnout žaludek, střeva a všechny ostatní tělní dutiny jedinou možnou tekutinou, která připadala v úvahu, totiž lučavkou královskou v podobě nevinného střiku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 19         


Kdy pít a kdy nepít víno?

rubrika: Pel-mel


Ve druhém přenosu z Hamvasovy Filosofie vína jsem čerpal z první části zasvěcené metafyzice vína. V tomto třetím přenosu ladně přeskočím druhou část a předložím vám výňatek z třetí části, která se nazývá Ceremoniel vína, v podobě pasáže, jejíž titulek se skví v názvu příspěvku. Hned v úvodu se na takto položenou otázku dozvíte zdánlivě jednoznačnou odpověď. Mimochodem, tato odpověď je stejná, i když víno nahradíme láskou. Zdánlivost odstraníte uvědoměním, že vše je sice možné, ale jenom tehdy přínosné, když je to učiněno v příslušném harmonickém souladu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 25         


Boëthius: Útěcha z filozofie (Věčné, tedy aktuální)

rubrika: Filosofický koutek


Boëthius přišel na svět roku 480, právě když skončila sláva Západořímské říše. Měl tedy to štěstí, že se narodil do doby, kdy mohl ještě bez omezení vstřebat všechno dostupné antické vědění. Byl křesťan – ale na samém počátku středověku, a tak jeho myšlení nepoznamenala církevní dogmata. (Netušil, že bude prohlášen za svatého…) Poznal světskou slávu a byl mu nabídnut i podíl na moci. Jeho přijetí vedlo k Boëthiusovu občanskému pádu i tragickému konci. Je obdivuhodné, jak tomuto teologovi a filozofovi pomáhá překonat nejtěžší chvíle nejenom pevná víra v Boha, ale také víra v možnosti hrdého, sebevědomého člověk. Kromě jiných děl nám zanechal spisek Filozofie utěšitelka, jenž shrnuje to nejlepší z antického myšlení – a to velmi srozumitelně.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 51         


Evangelium podle Matouše

rubrika: Filosofický koutek


Nedlouho poté, co jsem zde vypustil druhou část věnovanou filosofii vína, se v komentářích začalo objevovat slovo Bible. Vzpomněl jsem si, že zhruba před dvěma lety jsem z internetu stáhl její nejmodernější český překlad. Bible se skládá z dvou nepříliš kompatibilních spisků: Starý zákon, který představuje sbírku posvátných židovských knih; a Nový zákon, což je soubor 27 knih, jejichž obsahem je působení a kázání Ježíše Krista. Do Bible jsem nakukoval už od dorosteneckého věku, ale jelikož se vždy jednalo o často hodně stará česká vydání, připadal mi její text poněkud toporný a nestravitelný. Starý zákon na mě navíc působil z přírodovědného hlediska značně nevěrohodně, z hlediska humanistického příliš krutě. Nový zákon je ve skutečnosti o něčem úplně jiném. Výše zmíněná nová česká verze, šitá na míru 21. století, je mnohem čtivější. Podnícen jsem znovu do ní nahlédl, Starý zákon prolistoval s úsměvným nadhledem a začal se detailněji zaobírat Novým zákonem. V hlavě mi postupně začala klíčit myšlenka, že bych zde z něho mohl něco předložit, k čemuž mě podněcovala jakási souvztažnost s Hamvasovou Filosofií vína. Napadlo mě, že by to mohl být svým způsobem jiný úhel pohledu na totéž. Kupříkladu nepřehlédnutelná podobnost mezi farizeji a puritány, atp. Následující text představuje výňatky z Evangelia podle Matouše, převzaté doslova a do písmene z uvedeného Zdroje.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 28         


Metafyzika vína

rubrika: Filosofický koutek


Nedávno jsem vás seznámil s knížkou od Bély Hamvase, která se zabývá filosofií vína. Kromě ústředního pojednání na toto téma, které autor sepsal jako modlitební příručku pro ateisty, obsahuje knížka ještě dodatek vložený nakladatelem v podobě Průvodce po Onom světě. Po úvodní předmluvě, kterou jsem zde posledně přetlumočil, vás seznámím s první ze tří částí Hamvasova pojednání o víně, která se nazývá Metafyzika vína. Nejdříve naznačím proč a jak Hamvas rozčlenil své dílko na tři části, pak přejdu k zmíněné metafyzické části, přičemž se budu soustředit především na pasáž pojmenovanou Pohár vína: Salto mortale ateismu. Podotýkám, že následující text je jen částečně doslovným přetlumočením zdrojového textu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 59         


Už mě to tady nebaví

rubrika: Poetický koutek


Když se lámalo 19. a 20. století, vystoupila silná generace mladých tvůrců, kterým se stal klasický kabát dosavadního umění příliš těsný a neodpovídající tomu, že svět přešlapuje na rozcestí. Kam vývoj půjde, netušili, a tak hledali, kde by se jejich naději dařilo nejlépe. Přemýšlivým se nabízela věda, revolučně naladěným socialismus, bouřlivákům vyhovoval anarchismus, jiní propadli spiritismu nebo našli útočiště v představě spásy „čistým uměním“. Ono zmatené hemžení dokázali někteří lehkovážnější nahlédnout s ironií a s humorem. Doba se jim za ten lehký cynismus pomstila, jako se to stalo například Františku Gellnerovi. Na co myslel, když (údajně) do krajnosti vyčerpaný válečným pochodem ulehl u cesty a čekal na konec? Bylo mu třicet tři let. Lepších časů se nedožil ani talentovaný Karel Hlaváček (23 let), ani Jiří Haussmann (24 let), ani Jiří Wolker. A možná bychom k nim mohli zařadit také Ondřeje Boleslava Petra (40 let), který inspiroval Petra Bezruče. Nejen filozofové doufali, že se brzy objeví „nový lidský typ“. Nové pokolení, jež stvoří zářivou budoucnost. Píše o něm později také Nezval (v divoké přírodě počne syna s černoškou), po svém a jinak vidí „nového člověka“ Gellner (za ženu vezmu si gorilu). Prales, džungle, daleký sever – všude je lépe než v naftalinové měšťácké zatuchlině. Aspoň v té fantazii, když už člověk denně musí být svědkem křiklavé bídy a dožívat s tuberkulózou. A Josef Uher, další z předčasně zemřelých a k naší škodě polozapomenutý, má docela jinou vizi. Nemohl vědět, že se i jím vysněné Grónsko tak trochu jednou rozplyne…

 

Stella


Do Grónska

 

Josef Uher

 

Jednoho dne zmizím odtud.

Jedu do Grónska.

V Grónsku je krásně.

Je tam bílý led a modrý vzduch.

Není tam hotelů s draperiemi.

Není cihelen. Obchodů se zbožím galanterním.

Není jedů ani léků. Rezidencí ni bordelů.

V Grónsku je krásně.

Není tam oltářů, není uršulinek.

Není svatých svátostí.

Není evangelií, koránů a talmudů.

Není zákoníků ani bajonetů.

Není republikánů,

nihilistů,

marjavitů,

není liberálů ani lokajů,

ani filantropů ani oběšenců,

není Piů Desátých ani Janů z Nepomuku,

není „Železné koruny I., II. a III. třídy“,

není excelencí,

inspektorů,

akrobatů,

není geniů ani tanečních mistrů,

není nadlidí, zlodějů a vrahů –

tam je společnost bílých lachtanů a pravých polárních

medvědů.

V Grónsku je krásně,

není tam symfonií ani kupletů,

není seriózních spisovatelů,

není rozžíhačů,

není svítilen,

je tam pouhá severní zář…

v Grónsku je krásně.

Jednoho dne zmizím odtud.

Jedu k bílým lachtanům a polárním medvědům.

Já čistý a oni čistí založíme nové zdravé plémě.

 


komentářů: 33         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  302  303  304  305  306   »