Filosofie hodného psychopata

rubrika: Filosofický koutek


Po předchozí analýze z Psychopatova průvodce na cestě k úspěchu co je hodný, zlý a roztomilý psychopat, přicházím s obšírnějším pojednáním z téhož zdroje, jež by vám mělo objasnit, alespoň doufám, z čeho vyvěrá filosofie „hodného psychopata“. Kapitola, z níž jsem tento komprimovaný souhrn vytvořil, se jmenuje Manifest hodného psychopata. Vzhledem k tomu, že finální produkt toho manifestu jsem zatím vynechal, zaměnil jsem ho v názvu za filosofii.

 

Lucifer


Některé věci nejsou možné – ovšem jen do okamžiku, než se objeví někdo, kdo je udělá. Pak to najednou možné je. Neboli „možné“ a „nemožné“ nejsou nějaká kouzelná slova, mající moc definovat skutečnost. REALITA definuje JE. Jestli je něco možné nebo nemožné, velmi závisí na tom, co s tím provedeme. To je nejen neuvěřitelně posilující myšlenka, ale zároveň ji můžeme vnímat jako filosofii – filosofii, která v podstatě shrnuje, co to znamená být HODNÝ PSYCHOPAT. Etické, kulturní a intelektuální tradice, z nichž FILOSOFIE HODNÉHO PSYCHOPATA čerpá, jsou zvláštní směsí hédonismu, existencialismu a židovsko-křesťanských tradic.

 

Započněme starověkým řeckým hédonistickým filosofem Epikúrem. Ve třetím století před Kristem přišel s názorem, který už dnes považujeme za samozřejmý. Jak kráčíme životem, máme dvě primární motivace: dosáhnout blažených pocitů; vyvarovat se bolesti. Oba stimuly nejsou výlučně lidské. Epikúrova idea je totiž natolik fundamentální, že se týká i nejprimitivnějších forem života. Epikúros nazval upřednostňování slastných pocitů před bolestí hédonismem. Dokonce i největší masochisté mezi námi jsou prý v jádru hédonisty. A co víc, začínáme s tím už záhy!

 

Vztah matky a ještě nenarozeného dítěte není onou růžovoučkou selankou, jakou vídáme na lesklých titulních stránkách časopisů o mateřství. Preeklampsie, porucha, při níž mají těhotné ženy nebezpečně vysoký krevní tlak, představuje brutální start fetálního státního převratu. Začíná tím, že placenta napadne mateřský krevní oběh a spáchá nemilosrdnou biologickou loupež – pomocí bleskurychlé operace in utero vytáhne z dělohy životně důležité živiny. Plod začne do matčina krevního oběhu pumpovat bílkovinu, která ho nutí prohánět tělem víc a víc krve, a tedy i výživy pro nízkotlakou placentu. Je to čistý a jednoduchý podraz, který nesmírně ohrožuje život matky. A to není jediný problém. Plod produkuje placentární laktogen, což je hormon potlačující účinek mateřského inzulínu. To následně vede ke zvýšení hladiny cukru v krvi, přičemž jeho nadbytek je pro plod přínosný. Děti potlačí všechno, co se jich přímo netýká a naprosto kašlou na vedlejší následky – jinak řečeno, jsou to psychopati.

 

Epikúrův poznatek, že nás motivuje vlastní zájem, docílení slasti a vyhnutí se bolesti, by měl teoreticky přispět k tomu, abychom byli sami se sebou spokojení. Jenže tak to nefunguje. Jak vyrůstáme, tlačí na nás jednak společenské normy, jednak osobní a profesionální následky toho, že tu a tam někomu šlápneme na kuří oko. Miminka jsou okouzlující, manipulativní, krutá a zajímají se pouze o sebe. S tím, jak stárneme, se však věci mění. Naše bezohlednost taje a psychopatická nebojácnost slábne. Naše okolí, v různé míře milující, trestající a indoktrinující, nás ale zformuje natolik, že než dosáhneme dospělosti a začneme své životy skutečně řídit, než dospějeme a máme sílu činit vlastní rozhodnutí namísto toho, aby je za nás dělali jiní, začneme se právě toho strašně bát.

 

Představa existencionálního strachu není nová – už má něco za sebou. První, kdo s tímto konceptem přišel, kdo ho správně popsal a kvantifikoval, byl dánský filosof z devatenáctého století Søren Kierkegaard. Přišel s brilantní analogií. Představte si, napsal, že stojíte na okraji útesu. Zažijete tam dva druhy strachu. Ten první je strach z pádu, druhý je z toho, že se z útesu vrhnete dolů sami – hrozivé uvědomění si skutečnosti, že je ZCELA NA VÁS, zda do rokle pod sebou skočíte, nebo ne. Současně s tím, jak se ve své analogii dotkl tématu závrati, Kierkegaard nádherně popsal ontologii takového strachu. Konstatoval totiž: „Úzkost je závratí ze svobody.“

 

Kierkegaard přišel s tím, že tento druh strachu prožíváme vlastně neustále – to když balancujeme na hraně osobních, mravních či finančních útesů každodenního života. Úzkost drží na uzdě naše bláznivé nápady a společnost pak nutí k tomu, aby sekala dobrotu. Jistě, čas od času nás podrazí – přivede nás k depresi nebo se přetaví do rozvinuté duševní závrati úzkostných poruch. Obecně ale Kierkegaard zastával názor, že klady vždy převažují nad zápory. Úzkost zvyšuje vědomí vlastního já a dává nám větší pocit jak osobní, tak kolektivní zodpovědnosti. Její nevýhodou však je, že u některých lidí se vyvine nezdravý strach z výšek. A co víc, i když se nebojí vylézt až na kopec, zdráhají se přeskočit třeba i jen kousek, když se dostanou na vrchol.

 

Existuje jedno nádherné shrnutí Kierkegaardovy velké myšlenky, které vzniklo za Kristových dob, tedy zhruba dva tisíce let před tím, než ji vůbec prezentoval. Tím je podobenství o talentech a hřivnách:

 

Jeden bohatý člověk se chystal na cestu a zavolal své služebníky, aby jim svěřil majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Když se jejich pán vrátil, první dva odměnil výsostným postavením, a tomu třetímu řekl: „Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, když jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“

 

Tento brutálně přímočarý příběh nastavuje Kierkegaardově skvělé analogii jedinečné psychologické zrcadlo, zároveň však zachází i dál. To nejpodstatnější, co vedle prvku RIZIKA vidíme, totiž je, že úspěch je záležitost zcela REALITVNÍ, nikoli absolutní. Každý z nás začíná z jiné startovní pozice. Proto je fuk, čeho chceš v životě dosáhnout, protože vždycky se objeví nějací klikaři, kteří to mají jednodušší, protože od Pánaboha dostali nadání (pět talentů). A pak jsou lidi, kteří ho prostě nedostali (jeden talent). Spousta lidí nedostane to, co chce, jenom proto, že se bojí skočit. Existuje ještě jeden důvod, proč lidi neobstojí. Spočívá v tom, že mají nerealistická očekávání. Cílů, které si dávají, prostě kvůli své pozici na startovní čáře dosáhnout nemohou.

 

Jeden pokus, provedený v šedesátých letech minulého století, ukázal, že psi, kteří opakovaně dostávali elektrické šoky a neměli možnost jim uniknout, pasivně přijali osud dokonce i tehdy, kdy POZDĚJI ÚNIKOVOU CESTU UŽ MĚLI. Lehli si a kňučeli, místo aby vstali a běželi pryč. Tento podivný jev vymytí mozku k naprosté podřízenosti – psychologové ho nazývají „naučenou bezmocností“ – lze pozorovat i u lidí. Lze tak vysvětlit, mimo jiné, proč týrané ženy často zůstávají k násilnickým manželům loajální i tehdy, když se už před nimi – řečeno s nadsázkou – otevřou dveře dokořán do nového života.

 

Visutý existenciální most mezi ZÁSADAMI hodného psychopata a jeho POSTUPY lze nalézt v myšlení triumvirátu filosofických velikánů: Jeana-Paula Sartra, Alberta Camuse a Friedricha Nietzscheho.

 

Pařížan Sartre, jenž byl na vrcholu svých filosofických sil v polovině 20. století, se proslavil názorem, že pokud jde o lidi, existence předchází esenci. Jednoduše řečeno, rodíme se bez účelu, a tak se svobodně můžeme stát, kýmkoli chceme. Jako zapřisáhlý ateista zastával názor, že za vytvořením lidské podoby nestál žádný Boží plán, žádný záměr ani úmysl a že každý z nás je plný jedinečného potenciálu. Sartrova filosofie je díky jejímu důrazu na svobodu a možnosti i na porušení předurčeného přirozeného řádu považována za hluboce osvobozující. Zároveň však upozorňuje na to, že pokud jde o osobní výsledky, musíme počítat s určitými hranicemi.

 

Friedrich Nietzsche, německý filosof z konce 19. století a stejně jako Sartre ateista, psal na podobné téma. Ani pro něj nespočívalo omezení lidského potenciálu ve zvycích a normách, jako je tradice a očekávání, ale v křesťanských hodnotách panujících v jeho době. Nietzsche se ohrazoval proti způsobu, jakým křesťanství devalvovalo život pouze na jakési zahřívací kolo před nekonečně více uspokojujícím „posmrtným životem“ – jak obhajovalo otoční se zády k tomu, co se zdálo důležité právě tady a teď, ve jménu připravenosti na věčný život nadpozemský, jenž představuje uchvacující plán existence.

 

I na Alberta Camuse udělala existence postrádající smysl nesmírný dojem. Na rozdíl od Sartra a Nietzscheho není iluze smyslu matoucí závratí pramenící z nějakého morálního nebo náboženského přežitku. Je o něco víc psychologická. Psychologové a neurovědci už dávno připustili, že mozek každého z nás je vybaven významovým detektorem. Jsme racionální, myslící bytosti a ve všem hledáme systém. Někdy tam je. Tvoří část objektivní, ucelené reality. Jindy však vzorce chybějí a mozek musí mezeru vyplnit. Dojde pak k takovým závěrům, aby vypadal užitečně. Camus to však dotáhl ještě o stupeň výš a rozšířil argument za rámec kognitivní stratosféry mentální kalkulace hluboko do filosofického vesmíru. Pro něj byla totiž pravda absurdně a brutálně jednoduchá. Nic znamenalo cokoli kdekoli! Jistě, spousta věcí se opravdu zdá být smysluplná, připouští Camus – v našem smysly posedlém vědomí nabývá významu. Skutečnost je však velmi odlišná. Neexistuje žádná souvislost ani důvod pro cokoli ve vesmíru. Nebo, z tohoto hlediska, ani pro vesmír samotný.

 

Zdroj: Andy McNab, Kevin Dutton: Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu


komentářů: 1         



Komentáře (1)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

1
St. Kocour (neregistrovaný) 25.05.2015, 11:34:11
Krásné slovo - smysluplnost. Opakem je nesmyslnost.
S oběma výrazy se dá šermovat pod jakoukoliv vlajkou.
Ad naučená bezmocnost: Někdy je to neochota jít do neznámého. Ani tam nemusí být nějaké šoky.
Žena alkoholiků si obvykle po rozvodu opět seženou alkoholika - s tajným přáním ho předělat na abstinenta.
Nebo: klec zvířete, omylem otevřená. Nakonec po delším váhání zvíře zkusí vylézt - ale jakmile se něčeho poleká, běží zpátky do klece.
Souvisí to s "rituály". I kocouři mají své rituály, které styriktně dodržují a které jim dodávají klidu.

«     1     »