Vracím se zpět k seriálu věnovanému tak neskonale absurdní věci, které se říká exorcismus. Ve třetí části historického pozadí exorcismu (Exorcismus – Historie III) jsem v závěrečné poznámce slíbil, že to završím závěrečnou kapitolou použitého zdroje, v níž je tato tématika nahlížena z poněkud jiného pohledu, než je ten církevní. Zde je tedy první část tohoto exorcistického završení.
Lucifer
Schopnost některých lidí uvěřit něčemu vyloženě neuvěřitelnému je bezmezná. A rovněž bezmezná je i schopnost lidské mysli ošálit samu sebe. Lidská mysl dokáže věci dopustit nebo způsobit, a přitom o nich nemít ani ponětí, alespoň ne vědomě.
Mnozí – i když ne všichni – psychiatři, psychologové a další odborníci odmítají démonickou posedlost jako případ, kdy sugestibilní lidé reagují na podvědomé impulsy nebo podněty získané od kněze. Pochopitelně že mnohé z projevů a chování, které se během exorcismu a během setkání mezi kněžími a pacienty vyhledávajícími exorcismus objevují, se dá vysvětlit na základě vědecké a lékařské analýzy. Četné projevy a způsoby chování zapadají do vzorců řady známých psychických poruch, zejména disociace, schizofrenie, maniodeprese a hysterie, či dokonce psychických stavů jako epilepsie a Tourettův syndrom. Některé těžší formy epilepsie jsou doprovázeny deliriem a halucinacemi.
Katolíci, kteří se domnívají, že jsou posedlí, dají spíš přednost vyhledání kněze než psychiatra, protože je pravděpodobnější, že kněz bude ochotnější podpořit je v jejich pocitech duševního strádání. Naproti tomu psychiatr může takové lidi nutit, aby čelili vnitřnímu napětí a úzkostem a postavili se skutečné nemoci.
Hodně kritiků soudí, že exorcistický rituál sám o sobě představuje formu hypnózy a vytváří stejný stav vědomí, jaký by vznikl při hypnóze. Rytmické formulky kněze, pacientovo soustředění na vlastní nitro, izolace – to vše může pacienta přivést k transu, stavu podobnému hypnóze, umožňujícímu podvědomé hraní rolí. Takovými signály se na pacienta přenáší určitá emocionální nákaza. Dobrý hypnotizér dovede pacienta přimět, aby štěkal jako pes. Exorcista, méně otevřeně a bezděčně, může pacienta přimět, aby hovořil jako ďábel. Kritikové tvrdí, že tento jev ještě zhoršuje skupinové prostředí (pověrečné, náboženské milieu), které povzbuzuje víru v posedlost a upřednostňuje vnější příčiny onemocnění a chorob před vnitřními předpoklady. Vše zhoršuje převaha relativně chabé lékařské péče a cejch, který s sebou nese léčba u psychiatra. Cesta za knězem umožňuje pacientovi popírat vlastní onemocnění, což může být společensky přijatelnější.
Psychiatři definují posedlost jako „blouznivé přesvědčení o posedlosti jinou bytostí – démonem nebi zvířetem –, která ovládá gesta, slova a myšlenky“. Démoni přicházejí ze svého „exogenního“ postavení v náboženství do stavu „endogenního“, produktu obav, konfliktů a psychické nerovnováhy dané osoby.
V r. 2006 zaplnil každoroční kongres Italské psychopatologické společnosti celá dvě poschodí jednoho z nejvybranějších římských hotelů. Měl přehršli účastníků – psychiatrů, psychologů, terapeutů a jiných lékařů – z celé země i odjinud. Byly tam stánky největších světových farmaceutických firem nabízejících pilulky proti úzkosti, depresi a schizofrenii. Na letáčcích z křídového papíru byly k dispozici nejnovější studie o posledních poznatcích v léčení bipolární deprese a spousty dalších stavů. A v jednom křídle konference bylo celé jedno odpoledne věnováno příspěvkům o „předpokládané démonické posedlosti“, satanistických sektách a příbuzných tématech. Jedna přednáška měla název Exorcismus versus terapie. Počet účastníků, kteří se k ní sešli, byl tak velký, že pořadatelé je museli přesunout do sálu třikrát většího, než byl ten původní.
V jednom z referátů přednesených na kongresu se uvádí:
Případy předpokládané démonické posedlosti představují realitu, která stále více proniká do masmédií, i když často s nedostatečnou vědeckou či kritickou analýzou, a tak se dovídáme o četných případech předpokládané démonické posedlosti, o satanistických sektách a množství faktů souvisejících s vírou v existenci démonů, s názory, které jsou dnes stejně živé jako v minulých časech. Způsob, jakým se případy předpokládané posedlosti projevují, vlastně zůstává v průběhu historie lidstva vlastně nezměněn, a tak je dnes možné sledovat tento fenomén stylem nikoliv nepodobným tomu, jak byl pozorován v dobách středověku a v počátečních obdobích civilizace.
Dr. Vincenzo Mastronardi, odborník na psychologickou patologii na Římské univerzitě, byl spoluautorem referátu a na konferenci byl hlavním mluvčím. Říká, že tento jev se stal bludným kruhem nemocných nebo psychicky narušených lidí, kteří chtějí věřit v ďábla, a kněží, kteří je v tom podporují. Mastronardi o sobě říká, že je věřící a katolík a že je synovcem monsignora, tvrdil však, že exorcismy jsou prolezlé autosugescí, manipulací a špatnými diagnózami. Nejsou vždy škodlivé, pospíšil si dodat, ale určitě nenáleží k preferované léčbě.
„Podle toho, co jsem během pětatřiceti let jako klinický psycholog vypozoroval, je exorcismus skutečně jakýsi druh hypnózy. Jde jak o autohypnózu, tak i hypnózu, kterou kněz provádí, aniž by o tom věděl. A pak si oba myslí, že to, co se děje, je dílem ďábla. Když se s tím přestane, ďábel je pryč,“ prohlásil Mastronardi. „Provádění exorcismů jsou pravé hypnotické seance. Kněz exorcista si neuvědomuje fakt, že hypnotizuje (pacienta), ale my ve skutečnosti víme, že to, k čemu dochází, je silná vůle personální afirmace dotyčného kněze, a proto bludný kruh sebeovlivnění.“
Podle Mastronardiho je nejtypičtější, že osoba, která se domnívá, že je posedlá, trpí nějakou formou toho, čemu se říkávalo hysterie. Takový pacient je citlivý, snadno ovlivnitelný jinými lidmi, filmy, seancemi. Jde za knězem, protože kněz pravděpodobně potvrdí démonický původ jeho onemocnění. Exorcisté dovolují přítomnost pacientových příbuzných (oproti většině sezení u psychiatra, kde tomu tak není), takže si pacient zachovává sociální jednotu a má pozornost rodiny. „Nemělo by se,“ prohlásil Mastronardi, „podceňovat ani chování kněze. Je pro něj charakteristická humanita a empatie, bohatě vyjadřovaná fyzickým kontaktem, objímáním, hlazením, laskavými gesty, doteky rukou atd. Je to něco, po čem tito pacienti touží. Tohle terapeut vzhledem ke své roli dělat nemůže.“
Ve druhé části to bude rozvedeno z psychiatrického hlediska ještě důkladněji.
Zdroj: Tracy Wilkinsonová, Vatikánští exorcisté - Vymítání ďábla v 21. století
28.11.2013, 00:09:30 Publikoval Luciferkomentářů: 6