Krvavý román

rubrika: Pel-mel


Josef Váchal, osobitý umělec a filozof, vydal Krvavý román nejprve jako sedmnáct exemplářů pro přátele. Ve své knize namíchal všechno, čím se tzv. lidové čtení vyznačuje. První část knihy ale tvoří pojednání o „krvavém románu“.

 

Stella


Ironicky až sarkasticky se Váchal obouvá do literárních profesionálů a „literárních pitvatelů“. Vyčítá jim, že se zajímají jen o současné spisy, které ale nepřinášejí nic, co by bylo napínavé, co by bystřilo rozum, co by rozechvívalo cit. Popisovaní lidé jsou podle Váchala mrzáci těla i ducha. Jsou jen prostředkem k vylíčení autorova zuboženého, nenormálního duševního stavu. Úplně jiné, lepší, byly romány pro lid, tzv. krváky. Kritikové takovým románům vytýkali drastické popisy vražd, násilí, projevy různých vášní, dále rozvláčnost, špatné dialogy… Ale ty romány se vyznačovaly mravní hodnotou. Je sice pravda, že se vyskytli „obrové“ až o 3000 stranách, ale nikdy tyto romány nenabádaly k surovosti, jako to dnes dělá sport a film, nikdy nenabádaly „lůzu“, aby se organizovala. Mravně stály rozhodně výš, než tzv. velké umění.

 

„Krváky“ byly nesmírně oblíbené. Takový příběh o Josefu II. (Vězeň v Andělském hradu od Th. Schelba) vyšel v počtu 800 tisíc výtisků. A počet vražd - mordů? Průměrně 24 na jeden román. Ba, najdou se i takové, kde je „jedna pitomá vražda“. Moderní kniha psychologicky rozebírá vrahovo duševní rozpoložení v okamžiku zločinu, jen aby autor vraždu odůvodnil. Ale v krvavém románu vrah někoho zhusta umlátí, ani neví proč. Oběť odejde ze světa se zaklením, naříká jen výjimečně. Přitom čtenář dobře ví, že lump trestu neujde. Spisovatel si v podrobnostech vraždy neliboval. Také popis smilstva je méně detailní než např. ve Starém zákoně. A navíc romány obsahovaly šlechetná slova statečných hrdinů, naučení starých matek, vlastenecká nabádání…

 

Krvavý román udržoval českého ducha v oblastech, kam se nedostal ani český kalendář. Podle Váchala by dělný lid v takovém Rudohoří (Krušné hory) nebo tkalci v Podkrkonoší rychle hnali kolportéry, kdyby jim nabízeli Jiráska, Máchu, Třebízského. Historické knihy podle Váchalových zjištění přinášejí na 100 stran 80 vražd, krváky jednu. Církevní Dějepis dr. Kryštůfka uvádí na 3 302 stranách 48 000 vražd, jejichž původcem byla církev svatá. Krvavý román nikoho nezkazí. Protože není horší než denní události okolo nás. Lidový román zobrazuje také zdvořilé a slušné lidi, je v něm jasný kontrast mezi idealisty a ničemy. Ctnost zvítězí.

 

Krváky vycházely z lidového romantismu a stavěly před čtenáře vzory. Ty vzory byly jiné, než ubožáci ochotní umřít pro svou víru nebo za svou vlast. Vážná česká literatura „napadána byla epilepsií vlasteneckého zanícení“. A co hůř, ta současná sugeruje lidem, že se mají obětovat za bláznivou ideu socialismu a komunismu kvůli „každému lajdáku z periferie neb lidem zločinným, dědičně zatíženým a zamořeným alkoholem, ze kterých nejvíce bolševiků se rekrutuje…” „Vraždy v krvácích jsou vymyšleny, v socialismu jsou skutečností: vizte Rusko! Tam prakticky vymítají z lidí ducha staré, poctivé a zdravé společnosti, ducha odrážejícího se tak věrně v lidových, krvavých románech do let devadesátých. A přec zůstává nad těmi mordy klidným a netečným Bůh Otec i jeho zástupce na zemi.“ (Str. 27) Oficiální česká literatura se hemží „literárními šmejdy moderních křesťanskokatolických neb socialistických básníků“.

 

Dále Váchal podává historický přehled vývoje lidového románu, všímá si na něm např. i toho, že v určité době „nevyhýbal se nikterak důkladnějšímu popisu milostných scén a pohlavního aktu, jak to novější písemnictví z důvodů falešné morálky činí, naopak: líčení tělesné zdatnosti rytířů bylo čtenářům řečeno takřka plnou hubou hezky neomaleně… Zatímco dnes milenec po „vášnivém spojení“ ihned odchází, což by skeptik impotencí dotyčného vykládati si mohl.“ (Str. 33)

 

Váchal připomíná oblibu některých titulů, jako byly Příběhy Mořské Krysy, Trh na lidské maso v Toulonu - četly se v přístavních krčmách. Hlavní postava krváku je ušlechtilý primitiv. Nikdy rafinovaný, složitý člověk. Nevystupují tu lidé „chorobní ideály“, postavy se drží při zemi. Žádná abstrakta zde nemají místo. Morálka postav je jednoduchá, platí: Oko za oko, zub za zub. „Hmota hmotu přitahuje, nikoli ideály!“ Mimo jiné Váchal konstatuje, že „Milé české chaloupky… jsou pařeništěmi tuberkulosy a klerikalismu…” Ale dají se v nich najít stovky sešitových vydání krváků.

 

Váchal srovnává krváky s díly současníků: „Jak zcela jinak již vzhledem působí úctyhodný román Vlasta, sirotek z Červeného hrádku, o 2 757 stranách, vedle nějakého prdítka např. Růženy Jesenské, byť krásněji bylo vyzdobeno skvostnými a duchaplnými dřevoryty F. Koblihy!… První ilustrace představuje velice svůdnou dámu, v křesle rozvalenou a plnou vnad, jak by ani namalovat Kremlička nedokázal, nad ní stojícího elegána, dole pod obrazem nápis: Co chtěl ten holomek, tázal se hrabě…” (Str. 52)

 

Pro zajímavost Váchal uvádí, že před Velkou vojnou byl krvavý román nejrozšířenější četbou vůbec. A za nepatrný doplatek si čtenář mohl koupit dárek: k románu Vídeňský kat obrazy První kapka krve a Slavnost zhýralce. K loupežnickému románu modlitby Srdce Páně v telecí kůži nebo budík. Závěrem své studie autor doufá, že vnuci se budou divit, jak někdo mohl číst Jiráska, Marxův Kapitál a sociologické studie. Budou se divit i dnešním literárním revuím, kam píší všelijaká nedochůdčata a jež vede úplný blb… Tolik z Váchalových názorů. Přestože autorovi vadí neživotnost soudobé literatury, jeho studie je napsána velmi archaicky.

 

V následující části cituji úryvky charakterizující Váchalovu parodii. Příběh je velice složitý a jeho druhá část obsahuje mnoho narážek i odkazů na spisovatelovy přátele a na vztahy mezi umělci. Přiznávám, že úryvky volím subjektivně a že jsem omezila množství pravopisných chyb, které originál obsahuje, aby – to nebylo na mně!

 

 

Josef Váchal: Pokus o typ ideálního krvavého románu

Název: Mordýřská katovna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě čili Mátoha a popravenec, tj., Tajní duchové na pirátské lodi, Neboli Krvavá nohavice čili s poctivostí nejdál dojdeš, aneb Klášterní panna a nevěstinec ve Španělích či Žalářní lucerna a tajemní vrahové v pustém mlýně u černého lesa.

 

Kapitola I. Tajnosti starého paláce

Smutku pln seděl v nádherném komnátu v jedněch z nesčíslných světnic paláce Barcelonského vznešený kníže Pedro de Rudibanera. Jest to žal neb slza pohnutlivá, jež kormoutí mu útroby, či hněv to burácí tamo ve veřejích rozběsněné to vichřice kvílící zámkem? Stařec těžce vzdychl.

Zamordovaní předkové ploužili se kolem co gajsti. Na chodbách a na půdě řádila strašidla. V opuštěném sadě nehnul se ani list.

„Kde vězíš, dcero má, - tak vzdychal ten opuštěný stařec, - zajisté již červové hlodají mladistvé tělo tvé někde v opuštěnosti!“ S těmi slovy upadnul kníže v hluboké zadumání. Příšerné ticho rozhostilo se kolem. Jen z ulic Barcelonských vnikala do jizby tajnými pod palácem sklepeními meluzina a přinášejíc příšerný zápach škvířícího se masa inkvizicí upalovaného zaživa kacíře, čechrala starcův bílý vlas. Dnes právě je tomu deset let, co jediná dcera knížete byla cikány ukradena.

Vtom, slyš, strašlivá rána hromu otřásla palácem. Komnátou prošla co duch pramáti z rodu toho. Současně vešla do síně pyšnými kroky a s hrdým úsměvem dáma vysoké postavy, as 35 roků stará, velmi krásného zevnějšku. Byla to souložnice knížete, zloduch této rodiny. Zdálo se, že samotný ďábel za ní stojí. Vidouc spícího knížete, pohrdavě se zasmála a odešla. Duch pramáti třikráte obletěl knížete a žalostně zaoupěv zmizel…

Oknem vlezl do komnaty Kurt, jehož kníže zplodil s tovární dělnicí. Vytahuje z holínky široký nůž a jako šelma vrhá se k lísající se ku knížecí milostnici. Prudký rozmach ostrým nožem a zděšené vykřiknutí projelo palácem. Všech deset prstů zrádné milenky rozlétlo se s hlučným rachotem do všech koutů sálu.

 

Kapitola II. Vražda v hájovně

… Dlouhými kroky pospíchal k hájovně mladý chasník Třasoň, nejhezčí to hoch z vesnice. Byl synem daleko rozkřičené čarodějnice… Dnes právě chvátá k dostaveníčku. Marie, která jej nedočkavě očekávala, vidíc jej ode vsi se blížiti, netrpělivě a s radostí pospíchala svému miláčkovi vstříc. Již k němu se blíží, ňádra mocně oddychují v předtuše sladkostí lásky. Také Třasoň pospíchal, aby tam už byl. Temný stín mihnul se jemu před očima. Vtom padla střelná rána a spěchající Třasoň zalit vlastní krví, skácel se na zem. S hlasitým zaoupěním sklesla Marie k mrtvému milenci a bolem přemožena jsouc, omdlela.

 

Kapitola III. Mrtvola v komíně

Opusťme na chvíli omdlelou Marii a odebeřme se opět do ulic Barcelonských. Je vlahá noc kteréhos májového večera. Ve sklepním obydlí veliké budovy seděl sluha pitevního ústavu se svojí ženou a pojídali večeři. Před nimi stála plná butelka vína, z níž oba manželé důkladně si přihýbali. Z nedalekých pitevních sálů vnikal do tohoto obydlí zápach z rozřezaných nebožtíků, na který ale ten sluha i jeho žena byli už zvyklí a nic jim nepřekážel.

Na hodinách odbila jedenáctá. Bylo všade hrobové ticho. Jen ze sklepa ústavního ozývalo se jednotvárné bubření z některé mrtvoly. Vtom bylo zaklepáno na dvéře.“ ... „ Zatím již Kuba nesl velikou káď, v níž, jak víme, ta jeptiška v líhu uložiti býti měla. Přitom si vzpomněl, že by se měl do udírny podívati, neb tam už dlouho nebyl. Údírna nalézala se na půdě pathologického ústavu a žádný krom Kuby a jeho ženy o ní nevěděl. Kuba tam udil mrtvoly z pathologie a prostřednictvím kvardiana Brůny dodával je klášteru Sv. Sulcipiciusa, kde Bruno z nich vyvářel polévku. Proto byla ta polívka pro chudý lid tak výtečná, že masa na ní bylo dost a mnoho nestálo. V klášteře ale o tom nevěděli, že Bruno polévku z mrtvol vyváří. ... Náhle dostal Kuba ránu do hlavy klackem. Bez dechu skácel se k zemi.

 

Kapitola IX. Padoušství

Starý kníže don Pedro ležel po oné hrozné noci těžce nemocen… Pět maurských otrokyň jemně jej na chodidlech ovívá a kolínskou vodu rozprašuje. Jiné otrokyně jej zpěvem na loutnu obveselují, jiné tančí divoký orientální čardáš, leč kníže si ničeho nevšímá, neboť spí… „Na španělskou chřipku umíral. Švarcwaldky na zdi odbíjely poledne. Ve městě ustal chvíli hluk. Španělští inkvizitoři polevili v mučení kacířů a řev trápených vystřídalo zbožné Ave Maria. Též zápach z dýmu a čoudu popravišť byl nahrazen líbeznější vůní z barcelonských kuchyní, kde dopíkalo se národní jídlo, zvané španělskými ptáčky… Bzučíce, proháněly se vzduchem španělské mušky.

 

Kapitola X. Krchlající půlnoční příšera

Ta paní byla zatím pomalu došla do zámku, kde se již pilně rodilo. Paní hraběnka i její komorná daly právě před hodinou životy dvoum hošíkům. Také v pastoušce tou dobou narodil se ženě ovčáka zdravý a statný kluk… Ten cikán paní opět u vesnice potkal a radostiplně jí sdělil, že se tomu jeho děvčeti dnes v noci narodil syn. Ta porodní panička se tomu velice divila, že tak četně porodů v stejnou noc na jedno panství připadlo.

 

Kapitola XII. Vyvražděný nevěstinec

„Já jsem se poprvé taky uleknula, když mi po těle červené puntíčky vyskákaly a už jsem se obávala, že snad mám spalničky, až jeden pan doktor, který k nám chodí, mi řekl, že je to docela obyčejný syfilis.“

 

Závěr

Tento román, satirický a groteskní, dokončen byl v říjnu, roku 1924. Tuto knihu, s 11 starými a 68 původními dřevoryty, vysázel bez rukopisu, vytiskl během osmi set hodin a vydal v 17 exemplářích Josef Váchal, dřevorytec ve Vršovicích, čp. 648.

 

 

Zdroj: Váchal, Josef – Krvavý román, Paseka, Praha 1990


komentářů: 19         



Komentáře (19)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Astra
19
Astra 29.07.2014, 06:33:22
No, už jsem měla strach, že se vám nebudu líbit Usmívající se Jasně, je to humus, selfies je výmysl pro primitivy. Kocour má pravdu, tak přibližně jsem to myslela! S vyplazeným jazykem

18 selfpromotion
St. Kocour (neregistrovaný) 29.07.2014, 01:41:15
Moc se bojím, že to není jediný způsob \"sebezviditelňování se\".
Mě selfie ani tak nepopouzí, jako připadá směšné. V duchu tomu říkám \"fotomasturbace\".

...A další rozšířený způsob jsou diskuze pod blogy. Hlavně ty provokativní. Flame a troll. Mlčící Mrkající

Lucifer
17
Lucifer * 28.07.2014, 21:56:59
Tak nějak, Starý kocoure. Je třeba to ovšem pojmout jako parodii na jedno z dalších stupidně paranoicky sebekonzumních exhibicionismů. Úžasný

16
Starý kocour (neregistrovaný) 28.07.2014, 21:42:53
Asi jsem děsně ukecaný a zcela (MM)- mimo mísu, ale k "Astro-selfies" mě napadá jedno úsloví: "Vlka živí jeho nohy!"
No a já jsem zase vždy parafrázoval "Mě živí moje uši!" Takže od Astry je to vlastně přiznání. Mrkající

Lucifer
15
Lucifer * 27.07.2014, 11:22:19
Zde jsou dvě Astřiny selfies:

http://www.neviditelnycert.cz/data/files/!users/Astra/Obraz079.jpg

http://www.neviditelnycert.cz/data/files/!users/Astra/Obraz080.jpg

s tímto komentářem:

Posílám slíbené selfies. První fotka - moje pravé ucho, druhá - moje vlasová partie nad uchem Mrkající S vyplazeným jazykem

Astra
14
Astra 26.07.2014, 19:37:36
Informace o selfies

http://cs.wikipedia.org/wiki/Selfie S vyplazeným jazykem

Astra
13
Astra 26.07.2014, 19:07:50
Jsem ráda, že jsme se shodli, Starý kocoure. Je třeba vyplňovat, kdo to začne vzdávat, přestává žít. Kromě jiných sladkostí žití jsem si taky přidala jako cukříček fotky. Nicmoc to není, ale baví mě to. Jen to pořád ještě neumím dávát do PC, ale naštěstí na to mám lidi.

Ted jsou módní takzvaná selfies. Už asi před rokem jsem si dvě spáchala, aniž bych tušila, že budu IN. Ale jsou dost rafinovaná, protože si myslím, že by lidi neměli dávat všanc svůj vzhled na internetu, zloduši potom mají snadné žně k páchání nějakých nepravostí. Poprosím Lucifera, jestli by byl tak hodný - až ty fotky najdu - aby je poslal sem. A třeba se najdou další bojovníci, kteří zase pošlou ty svoje. Máš taky něco na skladě? S vyplazeným jazykem Věřím, že se Stella nebude zlobit, že si brousíme drápky tady, kde se morduje! Nerozhodný

12 Pro Astru
Starý kocour (neregistrovaný) 26.07.2014, 18:52:05
Jistěže - na Smrtku je zbytečné čekat. Ona přijde sama a ani nevíme kdy - mě již jednou navštívila. Varovala. A když to jednou vezme vážně... Mrkající

Ale opravdu je třeba "neubírat plyn" - motoristé potvrdí, že by pak "motor" mohl klidně zhasnout. Tedy jinými slovy je třeba "vyplňovat".
Poto jsem zcela nenechal ani své profese - pokud jsou uši v normě - a přibral si focení, na které jsem neměl pětačtyřicet let nikdy dost času.
Status, ve kterém se vynacházím mi naprosto vyhovuje a chtěl bych, aby trval co nejdéle. Usmívající se

Astra
11
Astra 26.07.2014, 15:48:56
Starý Kocoure, vyjádřil ses málo přehledně. Krásnou smrtku ženu do háje, ještě jsem jí nevyhradila vedle sebe plac, teprve až bude neodbytná, podlehnu. Teď ještě její chvíle nepřišla.

Uznávám ale, že v tom vedru mi toho v hlavě moc nepřebývá, a to málo,co tam je, to fakt není žádná sranda. Jediné, co ti můžu stoprocentně potvrdít - času není nazbyt. A je důležité ho vyplňovat maximálně. Vyplňuješ? S vyplazeným jazykem Ahoj

10 Pro Astru
St. Kocour (neregistrovaný) 26.07.2014, 15:18:52
Serióznost je na nic. Poslouchej ... co?
Žízeň asi ne...
Ale toho veselejšího, co Ti přebývá v hlavě. Není času nazbyt, krásná Smrtka přece jen jednou přijít musí! Mrkající

«     1    2   »