O důvěře (Jiří Krupička)

rubrika: Pel-mel


Určitě znáte ty suverénní mladé muže v oblecích, usměvavé a sebevědomé, vlichocující se nenápadně, ale taky neodbytně, tak, jak se tomu se naučili. Možná mají vštípenou, možná naučenou, sebedůvěru. Ale člověka bezděky napadá, jestli by se s nimi dalo mluvit také o něčem jiném, než o – produktu. Co se to říká o prázdném soudku? Různými podobami důvěry, k nimž sebedůvěra patří, se zabývá J. Krupička v knize Zmatek. Ani si neuvědomujeme, že se někdy chováme důvěřivě jako malé děti. Neznáme pilota transkontinentálního letadla, a přece – 47 % leteckých neštěstí je způsobeno pilotem. Důvěřujeme lékaři, o němž nevíme nic… J. Krupička uvádí anekdotu: Pane doktore, je moje operace nebezpečná? Jak se to vezme. Jedna z pěti se podaří. Ale vy můžete být klidný. Poslední čtyři se nepodařily.

 

Stella


První část kapitoly Spektrum otázek Jiří Krupička nazval Mohu někomu plně důvěřovat? Sám hned úvodem odpovídá, že člověk, který nemá jedinou bytost, jíž může bezvýhradně věřit, je chudák. A v takovém milostném vztahu, kde se střídají stavy nedůvěry a žárlivosti s obdobími důvěry a lásky, se dřív nebo později může dostavit tragický konec, vítané téma pro literaturu…

 

Důvěra jako základní tmel společnosti vychází z rodinného ovzduší, které čerpá z emocí i z rozumu. Je žádoucí, aby manželství, jež vzniká z lásky, přerostlo ve vztah vzájemné důvěry. Mimo Evropu a Ameriku převládá při uzavírání manželství rozumový přístup. Partnery vybírají rodiče. Všichni víme, jak se muslimské rodiny vypořádávají se ztrátou cti v případě neposlušnosti příbuzného. (V Indii hraje roli ještě jiný důvod trestu. Pokud nevěsta nedostane smluvené věno, stává se obětí nehody. Tuto nehodu J. Krupička nazývá tchyně. Podle úředních statistik se podobných nehod v Indii ročně stane kolem 5 tisíc.)

 

S důvěrou souvisí také výrazný rozdíl v pohledu na manželskou nevěru. Od ženy se dříve očekávala věrnost bezvýhradná. Muži se bili v soubojích. Dnes nevěra před zákonem neznamená téměř nic. Na rozdíl od zemí muslimského světa, kde platí, jak ve zkratce J. Krupička říká: Muž je kanec, žena je potvora. Ženy jsou zahalené jen proto, aby nedráždily muže – nositele nezkrotné sexuality. Ale nikdo se nepokouší vysvětlit, co je hříšného v ženském obličeji. Ženy se nezahalují proto, že by chtěly. Ale považují to za samozřejmé, ze strachu, k němuž byly odjakživa manipulovány. Tresty za odhalení jsou příliš tvrdé.

 

Podle J. Krupičky takovou degradaci ženy nezrodil islám, ale mužská nadutost a chlípnost už v nomádských dobách. Tuto mravní zvrhlost, otřesný přístup k ženě, obsahují i Pohádky tisíce a jedné noci. Král – mnohonásobný vrah, žena – bezcenná věc. Přesto ale největší muslimská země, Indonésie, má k ženě úplně jiný přístup. (V Indonésii měli i prezidentku.) Zato ultraortodoxní židé každý den děkují Bohu za to, že je nestvořil ženou. Vždyť, podle Starého zákona, je žena nádobou hříchu… Až Nový zákon povýšil Marii na Matku boží.

 

Důvěra spojuje také zájmové organizace s nejrůznějšími lidmi, ale se společným cílem. Odbory, disidentské skupiny. Snad i politické strany? Disidenti a revolucionáři by bez vzájemné důvěry nedosáhli ničeho. Teprve, když revolucionáři zvítězí, moci se chopí malá skupina a objeví se strach.

 

Je v tomto ohledu nějaký psychologický rozdíl mezi nacistickým a komunistickým režimem? Protektorát byl poznamenán tlakem zvenčí. Vyžadoval poslušnost. Přesto bylo mezi lidmi mnohem víc důvěry a solidarity než v prvním desetiletí komunistického režimu, kdy, v nadsázce, platilo: Setkají-li se tři lidé, jeden z nich je udavač. Doba byla prosáklá lží a špiclováním. Stanovy strany vyžadovaly, aby členové hlásili každé podezření. Existovali tzv. desítkáři a desítkářky, prověřené domovnice – hlásili všechno, co se kolem nich dělo. Svého kádrováka měl každý ústav, každá škola, každý podnik… A s nimi ochotně spolupracovali dobrovolníci. Dnešní mladí komunisté by se divili, že kromě jistoty práce a pohodlí existovaly převýchovné uranové tábory pro politické provinilce, kam ovšem jejich prarodiče zadarmo na předvánoční exkurzi nejezdili. Tak, jako kdysi jezdili na odborářské zájezdy do Prahy, aby pod záminkou návštěvy divadla sehnali pod stromeček nedostatkové zboží. (Pozn.: Desítkář byl člen strany, který měl deset vytipovaných rodin a sledoval jejich způsob života i názory členů.)

 

A jak je tomu s důvěrou v současnosti?

 

Důvěra byla vždycky spojena s otázkou cti. Osobní čest, kdysi základní atribut vládnoucí třídy, už dnes hraje minimální roli. Málokdy mluvíme o nadopovaném sportovci jako o bezectném člověku, bankrotáři nechápou bankrot jako osobní prohru, kvůli níž by se museli zastřelit. Jen se musí vyrovnat s tím, že „měli smůlu“. Obchodní úpadek se stal podnikatelským odvětvím. Oprávněná nedůvěra v justiční aparát je dalším projevem nemocné společnosti.

 

Bývalo normální, že každý činžák, každá škola byly přes den otevřené. Dnes se z domů pod tlakem rostoucí kriminality staly nedobytné hrady. Děti přestaly chodit do školy samotné. I když u nás se pořád ještě dá mluvit o důvěře ve školu. V Americe už důvěra k veřejnému školství poklesla na minimum. Chybí v něm mravní výchova, úroveň snižují menšiny a nedostatek kázně. Základem se stalo pěstování sebedůvěry cestou podpory a schvalování osobité žákovy činnosti. O kázni se nehovoří. Zákazy a opravování se nekonají. Jinou úroveň má ovšem domácí vzdělávání a jiné typy škol, než jsou školy veřejné. Jiří Krupička soudí:

 

Škola musí dát dětem sebedůvěru a připravit je na tvrdost života založeného na soutěži. Často nemilosrdné. Solidarita se nenosí.

 

Dovedena do krajnosti vyrobí tato pedagogika a její univerzitní nástavba společnost bohatou odborníky, často skvělými. Vědecké poznání, rozbité do stále rozšiřované spleti specializací, poroste obdivuhodným tempem právě tak, jako produktivita práce a záplava výrobků – čím dál tím méně potřebných. Společnost hojnosti bude trpět humanistické, všeobecné vzdělání jako útočiště pro lidi neschopné prosadit se v tvrdé soutěži, a pro nejlepší z nich najde možnost obživy. Kultura je nezbytnou okrasou hospodářsky úspěšné společnosti.

 

Kde, ve světě odborníků, specialistů na všechno možné i nemožné, ve světě dravých podnikatelů a podnikavců, se najdou lidé se všeobecným přehledem o stavu lidské společnosti, o globální skutečnosti, o směru běhu gigantické mašinérie materiálního pokroku? Z jakého zdroje porostou příští politici světového formátu, kdo si bude vědět rady s krizemi globálních rozměrů, s hrozbami zcela nového druhu? Odborníci s troskami obecného vzdělání, sebedůvěřivci s prázdnou hlavou by měli zdolávat situace těžší a složitější, než kdy poznala minulost? Právě prožíváme malou předehru budoucnosti s takovými aktéry. Výsledek je žalostný. Amerika bude splácet ztracený kredit léta.

 

Z dnešní skutečnosti může plynout jen malá důvěra v kvalitu budoucích politických vůdců nesmírně složitého světa. Z jaké půdy mají vyrůst?

 

Stella: V duchu atmosféry pěstované na stránkách NČ jsem vynechala povídání o důvěře v politiky – i jí se daná kapitola zabývá. V souvislosti s otázkou důvěry se nabízí také téma zrady, zbabělosti, povinnosti. Co všechno utváří naše vztahy, kterým vlastnostem dovolíme, aby se staly určujícími? Je to na nás…

 

Zdroj: Krupička, Jiří: Zmatek, Paseka, Litomyšl 2008


komentářů: 14         



Komentáře (14)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
14
Stella 17.10.2014, 09:45:04
Přeju vám to, St. Kocoure, viz konec 12.

Ano. Vědět, kde je moje místo a taky že nejsem nenahraditelný.

Hezké slovo: managoři. Hledím na ně se soucitem.

13 Pro Stellu:
Starý kocour (neregistrovaný) 16.10.2014, 23:38:11
Ale té pokory nesmí být moc, Stello. To bychom se nikam nepohnuli. Jen je třeba vědět "JAK JSEM VELKEJ". Značné odchylky oběma směry nejsou ku prospěchu věci. Nelze rukama zastavit lokomotivu.
Ale také není třeba skuhrat, že jsme malí a bezvýznamní, že si na nás kdekdo dovoluje.
No jistěže dovoluje - když to dovolíme. Mrkající

12 Pro Stellu:
Starý kocour (neregistrovaný) 16.10.2014, 23:29:46
Ne, tohle je typ dnešního "mladého moderního jinocha". MLAMOJ-e. Nevydrží dlouho, lidé se ho částečně bojí, částečně z něj mají bžundu. Když padne, protože se zjistí, že tu funkci může dělat kdokoliv, kdo umí telefonovat a vyplňovat formuláře na počítači, jde "vozdobovat" jinam. Nic se neděje, takových je dost a mohou dělat cokoliv. "Managoři". Nerozhodný
====
Śéf má být spravedlivý, nadšenec, a musí umět všechno to, čemu má velet. Aby mohl rozdělit úkoly a zodpovědnost. Vědět, kdo co umí nejlíp. Pochválit, vyzdvihnout a nebo taky zkritizovat a potrestat. Podle zásluh. A být aspoň trochu empatický. Za takovým potom jeho lidé stojí - byť mu občas (často) nemohli přijít na jméno, protože po nich pořád chtěl dobrou práci.
===
Je to krásný zážitek, když ho takřka vlastním tělem bránili lidi, které denně peskoval. Úžasný

Stella
11
Stella 16.10.2014, 22:44:20
Kocoure, Kocoure, díky. Já to sem psát nebudu. Mrkající
Ten frontman - není on to správný typ manažera?
Všechno začíná doma - právě tam měl pochytit tu empatii atd. Dokáží to i rodiče negramotní. Když chtějí, nebo když to v sobě mají.

Jo - a ještě - POKORA!

Tak jsem teď četla, v románu, že to záhadné mezi lidmi jsou prý mikrovlny.

10 Profíci a intoši II.
Starý kocour (neregistrovaný) 16.10.2014, 16:40:31
Je tak aktivní, že nedokáže všechno "obskočit". Jen všechno slibuje - ale úkoly nerozděluje - respektive rozděluje, ale musí mít vždy "vedení". Obrovská míra sebevědomí. Přitom je po odborné stránce velmi, velmi dobrý.
Říkám mu "frontman" podle zpěváků, kteří stojí před kapelou a na něž míří reflektory, pohledy fanynek a objektivy kamer. Spolupracovníky si vybírá podle toho, zda jsou dostatečně submisivní. Navíc musí být trochu horší, než on - aby mu zůstala schopnost bez hádek vládnout. Myslím, že to nebude mít dlouhého trvání. Určitě se časem najde se někdo, kdo mu "podrazí nohy". A abych pravdu řekl - nebude mi ho příliš líto. Každý sám svého osudu strojvůdcem. Mrkající
K dětem, jejich výchově a funkci školy snad pár slov zítra.
(Dneska jsem nějak "moc chytrý".) Mrkající

9 Profíci a intoši
St.Kocour (neregistrovaný) 16.10.2014, 16:30:30
V dnešní době je třeba být odborně na výši - tedy pokud nejsem tzv. lopata. Je to opravdu nutné, protože technika (a věda) jsou tak rozvinuté, že jeden člověk už dávno není schopen alespoň povrchně zvládnout tu sumu odborností, vědomostí. Dokonce jsou tu už i odborníci, kteří spojují odborníky z různých oborů, aby mohlo vzniknout nějaké "dílo". Příklad - vesmírný výzkum. Bez úzké a vzájemně inspirativní spolupráce různých oborů by vlastně nebyla možná. Nebo atomistika, lékařství atd. Bez toho elze ničeho dossáhnout. Na druhé straně humanisrticky založení intelektuálové. Třeba filosofové. Často se chlubí, že neumí ani nahodit vypadlý jistič a mylně se domnívají, že je to tak správně. Že "na to jsou přece lidi". Jsou. Ale takový člověk je v praktickém životě nebezpečný svému okolí. V bytě jednoho režiséra jsem dostal od Hi-Fi soupravy strašnou petelici, když jsem mu chtěl na jeho prosbu připojit další přístroj. On si pan režisér vyrobil "prodlužovačku". No a fáze pak byla na celé sestavě. Kolem toho se batolilo jejich asi dvouleté dítě. Stačilo, aby se najednou dotklo hifíčka a třeba radiátoru ústředního topení, které bylo asi půl metru vedle. A pan režisér mohl být opět bezdětek. Tuším, že jsem tenkrát na pana režiséra trochu řval. Sprostě.

Druhý extrém je jeden z mých bývalých spolupracovníků. Hudbu poslouchal jen výjimečně a to výlučně jen dixiland. To byl jediný druh hudby, kterou ho naučila poslouchat jeho první láska. Knihy, kromě odborných nečetl vůbec. Ztráta času říkal. Kromě výpočetní techniky a informatiky se s ním nebylo možno pobavit o ničem. Rozvedl se (s knihovnicí) a vzal si programátorku - analytičku. No - funguje to. Až na to, že nemají žádné přátele. Nikdo jim nerozumí.

Důvěra. Spíše hypertrofovaná sebedůvěra je to, co mě dnes zaráží. Když jsem si vybíral spolupracovníky, nečetl jsem životopisy a dokonce jsem moc nebral v potaz jejich diplomy nebo výuční listy. Měl jsem vlastní test - někteří se kvůli tomu dost zlobili. Těm jsem říkal, že mě mohou bojkotovat a u nás v Ústavu prostě nenastoupit. Vyhrožovali - ale nedbal jsem.
Bylo těžké někoho vybrat, ale pak to obvykle fungovalo. Protože i specialista musí mít čest. Profesionální, ale i lidskou. A jistou míru empatie. Profesionální - ale i té všeobecné. Nakonec jsem vybíral svého nástupce - "korunního prince" jak jsem tomu říkal. A stejně jsem ho neodhadl moc dobře,. Ukázalo se, že je to člověk, který se musí vždy sebeprezentovat.
POKR.

Stella
8
Stella 15.10.2014, 22:28:02
Tak. A je kupa rodičů, kteří jsou prachobyčejně líní. Vidím kolem sebe. Nejmenším robátkům pustí dětské animované filmy, a to na celé hodiny. Doma se téměř nemluví. Pozorujte ve vlaku apod.. Na dotaz dítěte jen vzteklé reakce: Neotravuj. Dítě se porodí, vyfotí a pak se už jen šatí a krmí.
Když se používá spojení"rozevírání nůžek", platí to i pro oblast výchovy. Jsou rodiny, které dítěti poskytují maximum pozornosti - mnohem víc než tomu bylo dříve - a dbají na úroveň vzdělání. To vzdělání nemusí být za peníze, ale musí být dobré.
Naprostá většina se spokojí s přiměřeně slušným vegetováním!



7 O vzpouře deprivantů
mefi (neregistrovaný) 15.10.2014, 21:13:15

Pan prof. Koukolík měl kdysi hezkou přednášku, jejíž otisk je na yt:

http://youtu.be/vZSjJ4QKjls

Překvapený


Lucifer
6
Lucifer * 15.10.2014, 19:26:11
Výchova. Ano, to je to, co při formování následující generace naší civilizace, a teď mám na mysli především tu západní, evidentně chybí. Není na to čas. Důležitější jsou peníze a konzumní masturbace. Věnovat se dětem? U psů je to jednodušší - proto jich je v domácnostech čím dál tím víc.

Co je to výchova. Zde bych odlišil přinejmenším dva aspekty. Tím prvním, a nejdůležitějším, je rozumné předávání potomkům naše kulturní dědictví. Rozumné znamená, že potomek pochopí, proč má to či ono činit, či proč se má tomu či onomu vyvarovat v lidském soužití. V tomto směru není až tak efektivní, když potomkovi třeba řekneme, že si nemá v metru dávat nohu na protější sedadlo protože proto a basta fidli. Je třeba mu více či méně náročným způsobem, v závislosti ne jeho věku, dodat vysvětlení proč, a nejenom basta fidli. Protože je to pro všechny členy výhodná spolupráce. Aby si uvědomil, že pokud se tento elementární kulturní počinek nebude dodržovat, může si občas sednout na podělanou židli a umazat si zadní část kalhot. Když vám oponuje s tím, že mu to nevadí, je třeba přidat informaci o tom, že to může vadit vám, jelikož si v těch zasviněných kalhotách může sednout doma na divan a při nejmenším je třeba vypotřebovat více pracího prášku, což jsou vlastně též peníze. I nám to však může být putna, ale v tom případě se už budeme bavit na jiné úrovni.

Kromě tohoto předávání základních kulturních návyků důležitých k rozumnému soužití s jinými lidskými tvory je tady ještě jiný druh výchovy, jenž může mít velmi široké spektrum. Celé to spektrum má společné to, že se rozumného soužití s ostatními lidmi de facto netýká. Jde o jakousi ke zmíněnému účelu zcela zbytečnou buzeraci. Na nejnižší úrovni se jedná o nesmyslné návyky typu "bez vázanky do společnosti nemůžeš", přičemž dotyčný vychovatel, manipulátor, neví a netuší, jaký to má vlastně smysl; až po fundamentální výcvik, bolševický, fašistický, islámský atd., jehož účelem je pouze zmanipulování populace v rámci bezbřehé nadvlády úzkého okruhu deprivantů.

Tož asi tak. Úžasný

Stella
5
Stella 15.10.2014, 14:31:00
To máš, Astro, recht. Pokud život běží po jakžtakž normální cestě, zadostiučinění se dostaví. Jenže se musí umět čekat.

astra2
4
astra2 15.10.2014, 13:21:58
Už potřetí jsem si přečetla Stellin příspěvek, a pořád nevím, jak do toho. Snad rezyho věta o krizových situacích, ve kterých se prověřují lidi, mi pomohla vzpomenout (protože na zlé věci je radno zapomínat), že každý z nás v tom našem malém světě kolem musel někdy zlu čelit. Ať už mělo jakoukoliv podobu. Pokud jsme v té které situaci obstáli sami před sebou, pokud jsme se poučili, pokud nás zlo paradoxně obohatilo o kladnou zkušenost - postoupili jsme dál s jedničkou a s hvězdičkou od pana učitele. Pan učitel OSUD nám při zpětném ohlédnutí potvrzuje, že konat správně se vyplácí. Byť by to bylo třeba jenom v tom, že člověk sám před sebou stoupne v ceně. Rozpačitý

Stella
3
Stella 15.10.2014, 09:43:49
I když jsem nemusela, ze školy jsem chodila nejraději přes les. Beze strachu.

Já mám dojem, že jádro těch novodobých problémů tkví v nedostatku strachu. Strachu z toho, že překročím hranici, za kterou se nesmí! A tím mám na mysli výchovu v rodině: Neplatí, že je všechno dovoleno. Když se nebojíme - někdo ostudy, někdo hříchu - a nějaká morální tabu jsou leda pro smích, když se nestydíme kvůli ničemu, zábrany padly a padáme s nimi.
A společnost věnuje nejdojemnější péči ne nejpotřebnějším a talentům, ale těm, kteří jí podřezávají větev. Pud sebezáchovy jsme slavně překonali? Oslabená imunita přinese nákazu zvenčí.

rezy
2
rezy 15.10.2014, 07:52:16
ještě k tomu chození do školy. Já jsem chodil v prvních třech ročnících než nám zavedli autobus do školy pěšky. Chodili jsme asi tři km skrz les a polními cestami, pokud možno v co největších skupinách a velmi často se řešilo, že byly holky (zejména ty z vyšších ročníků) pronásledovány nějakými individui a došlo často i na ostrý běh. Za ta léta co si pamatuji k ničemu vážnému nedošlo, ale téma pronásledování děti bylo velmi často dospělými řešeno. No a proč jsme tak riskovali? Nebylo jiné řešení, rodiče neměli auta a ani čas aby děti vozili. V té době kdy jsme z návsi vyráželi (okolo 7hodiny) už rodiče byli v práci.

rezy
1
rezy 15.10.2014, 07:44:16
já bych se zastavil nad spojením důvěry a cti.
I když se může zdát, že nejvíce důvěry požívají ti čestní a chápeme, že by to tak mělo být, ve většině případů lidé vůbec netuší, jestli ten důvěryhodný je vůbec čestný. V běžném životě těch situaci, kde by mohla čestnost nějak projevit je minimum. V tom je asi ten hlavní problém dneška. Pokud se lidé dnes a denně nedostávají do krizových situacích (do kterých se běžně dostavali během války) pak okolí nemá možnost Vás hodnotit zda jse čestný či nikoli. Tudíž pokud Vám někdo důvěřuje, je to založeno na povrchních zkušenostech, a když se pak takový důvěryhodný dostane do šlamastyky, najednou všechny zradí. To není tím, že by šla důvěryhodnost do kopru, je to tím, že jsme tu důvěru dali člověku, který si ji nezasloužil.
Statisticky je v populaci asi furt stejné množství důvěryhodných a zrádců, jenže my nemáme ani čas, ani situace ve kterých bychom je byli schopni rozpoznat.

«     1     »