Neviditelný čert

Tak se v tisku objevilo hned několik článků o tom, že se nošení tepláků stalo symbolem ležérního přístupu společenské smetánky k životu a že si tepláky oblíbili bohatí, kteří chtějí sdělit světu, jak už je velká móda znudila a že jsou příliš vytížení na to, aby si dělali násilí, když po cvičení v posilovně prostě nemají čas se převléci. (Pod jedním podobným povídáním na internetu diskutující napsal: To jsem nevěděl, na jaké výši jsem byl v osmi letech.) Oblékání jako způsob komunikace, jako sdělení světu. Když ta opice, která se málem vysmekla z řádu, bůhvíproč odhodila praktickou srst a rozmařile ji začala nahrazovat, určitě netušila, co práce ji to zahalování bude stát a že se z oblékání jednou stane politikum.

Stella

Ať chceme, nebo nechceme, na tom, co lidé nosí, záleží, říká Ferguson. Svědčí o tom i počátky průmyslové revoluce a konzumní společnosti. Souvisejí totiž s oblečením. Nejprve se zefektivnila textilní výroba a výrobky, které mají především zakrývat, začaly také mnoho odhalovat. Západní způsob oblékání se rozšířil do světa a v současnosti je odmítání západních oděvů symbolem popírání všeho, co se Západem souvisí.

Westernizace

Na začátku tedy stálo oblékání, protože první veliké zvýšení materiální úrovně bylo způsobena rozvojem textilek v Británii. Hromadná výroba představovala zázrak umožněný dovozem bavlny, rostoucí výrobou železa, levným uhlím i množstvím pracovních sil. Pracující vydělal tolik, že mohl vlastnit víc než jednu košili – a zatoužil po dalších.

Konzumní společnost neexistovala vždycky. Historicky je novinkou Západu a spadá do éry, kdy se výrobce stal zároveň spotřebitelem a mohl si z nabídky vybrat. Právě v tom je pozitivní stránka spotřeby: Vyrábí se jen to, o co je zájem. Konzum se stal svědectvím o svobodě, o možnosti volby, je svědectvím o demokracii. Ferguson hovoří o paradoxu moderních dějin: společenský řád, který podporuje individualitu, skončil hegemonizací lidstva. Vznikla lidová kultura charakteristická nejen stejným oblékáním, ale také stejnou hudbou a stejnými filmy, stejným rychlým občerstvením…

Fatální kaz průmyslové ekonomiky

Trh není samospasitelný a je velmi nespolehlivý. Jeho výkyvy způsobily v 19. století zhoršení života městského obyvatelstva. Průmyslová produkce přinesla devastaci životního prostředí a s ní přišla i vysoká úmrtnost. Britské továrny byly srovnávány s peklem. V eseji Minulost a přítomnost říká skotský filozof Thomas Carlyle, že svět se žene za větším a větším množstvím práce, ale zanedbává otázku, jak rozdělovat mzdy. Tzv. poctivá soutěž je ve skutečnosti válka, která redukovala vztah člověka k člověku na vztah peněžní. Pojem „peněžní vztahy“ pak převzal K. Marx. Marx má pravdu v jednom: V důsledku průmyslové revoluce se zvýšila nerovnost. Ale mýlil se v železném zákonu mezd a nepochopil, že dělníci jsou také spotřebitelé. Kapitalistický podnik vyrábí i pro ně. Druhý Marxův omyl spočívá v tom, že podcenil schopnost státu přizpůsobovat se.

A státy se stávaly čím dál tím více státy národními. Nové státy vytvořené v 19. století a na počátku 20. století mohly zajistit bezpečnost velkoměst, dbát na zdraví obyvatelstva, zavedly řádnou policii, budovaly školy, stadiony… Je zajímavé, že doba vypjatého vlastenectví se kryje se standardizací oblékání. Jak říká Ferguson, Internacionála zvítězila – ale v rovině oblékání.

Stará singrovka

Za to, že se lidé různých zemí přestali odlišovat oděvem, mohl šicí stroj. Pilný tatínek dvaceti čtyř dětí (pět maminek) Isaac Merrit Singer rozhodujícím způsobem ovlivnil stávající nedokonalou mechanizaci šití. Roku 1850 ženy začaly šít na strojích s rovnou jehlou. Stroj ovládaný nohou nevídaně usnadnil a zrychlil práci Singrovka je příkladem evoluční povahy průmyslové revoluce, kdy jedno zvýšení efektivity vyvolává další. (Koncem 30. let 20. stol. se vyrábělo na 3 000 modelů šicích strojů.) Velký odpůrce všeho moderního, Mahátma Gándhí, uznal tento vynález snad za jediný užitečný. Je příznačné, že šicí stroj dostávali darem králové a císaři. Ovšem i tito téměř feudální mocnáři brzy chodili ve stejných oblecích, jaké nosili angličtí džentlmeni. (Mahárádža v Západním Bengálsku si dal ušít přes tisíc obleků.) Singer pocházel sice z Bavorska, ale jako mnoho jiných podnikavců odešel do Ameriky. Díky koncentraci podobně schopných inovátorů se Spojeným státům podařilo do konce 20. let v industrializaci předehnat Velkou Británii. Amerika ve velkém vyvážela především bavlnu a bavlněné výrobky. Hned za ní následovalo Japonsko.

Japonsko okopírovalo od Západu všechno, nejen instituce (viz Niall Ferguson – Civilizace (Západ a zbytek světa)). Už r. 1870 byl u císařského dvora vydán zákaz vyholování obočí a začerňování zubů. (Začalo se dokonce konzumovat do té doby zakázané hovězí maso.) Úředníci museli nosit západní oblek. Námořníci měli uniformy podobné francouzským. Od 20. let 20. století dosud se v tamních školách nosí uniformy vycházející z pruského střihu. Je zajímavé, že Japonci nechápali západní oblečení jen jako oděv, ale jako počátek nového rozvoje. Jejich textilní průmysl zažil obrovský rozmach. Následoval jeden úspěch za druhým.

Proč jiné asijské země nezaznamenaly stejný růst jako Japonsko? Indům západní oděv připomínal britskou nadvládu. Navíc byl indický dělník až desetkrát méně výkonný než americký. Horko, strašné pracovní podmínky, katastrofální organizace, vysoký počet pracovních hodin - to vše zavinilo nízkou produktivitu, a tak Indie, navzdory své textilní tradici, zaostala. Odkud se vzal dnešní zázrak asijských tygrů? Prakticky nikde nebyl umožněn demokratickými institucemi. Buď v zemi vládla jedna strana, nebo absolutistický panovník, nebo generál. Je ovšem skutečností, že když taková země dosáhla určité úrovně konzumní společnosti amerického typu, došlo i na demokratizaci institucí. Tam, kde proběhly vojenské intervence Spojených států, USA zajistily bezpečnostní záruky a v zemích se realizovaly nezbytné reformy. V zemích pod sovětským vlivem byla situace diametrálně odlišná (Kuba, Vietnam, Angola, Etiopie).

Není uniforma jako uniforma

Podle Fergusona jsou dvacátá léta 20. století počátkem nového vzhledu. Pochod Mussoliniho fašistů na Řím r. 1922 přinesl uniformitu - bez armády. Černé košile, jezdecké kalhoty, kožené jezdecké boty se staly znakem příslušnosti k hnutí. Italští fašisté nosili černou, němečtí hnědou. (Poprvé se barva košile stala symbolem hnutí u Červených košil Garibaldiho v 19. století.)

Před 2. světovou válkou se většinou šilo na míru. Ale potřeba armádních uniforem vyvolala nutnost standardizovaných velikostí. Zajímavé jsou údaje o stanovení velikostí ženských oděvů: V letech 1939 a 1940 byl proveden celonárodní průzkum ženských proporcí u 15 000 amerických žen. Od každé ženy bylo získáno 59 údajů. Výsledky byly zveřejněny roku 1941. Poprvé tak bylo možné vyrábět skutečnou konfekci. Přes hospodářskou krizi 30. let a přes válečnou stagnaci se konzumní společnost ukázala být mnohem životaschopnější než společnosti s autoritářskými režimy a centrálním plánováním. Neschopnost uspokojovat potřeby obyvatel pak vedla k odlivu zájmu o sovětský model socialismu. V době studené války se v zemích socialistického Východu objevila touha po džínách, jako symbolu nekonvenčnosti a modernosti. Historie džín, džínsů, u nás také texasek, je dostatečně známá. Ferguson se zamýšlí nad tím, proč nikdo na Východě nebyl schopen tyto původně pracovní kalhoty vyrobit. Podle něho se mohly stát praktickým pracovním oděvem také pro sovětského dělníka. Ferguson ovšem neví, do jaké míry bylo nepřijatelné všechno „imperialistické“.

Jak se vůbec stalo, že se tyto kalhoty jednoduchého střihu rozlétly do světa? Může za to film: John Wayne oblečený do džín ve filmu Přepadení (1939), Marlon Brando ve filmu Divoch (1953), James Deane v Rebelovi bez příčiny (1955) nebo Elvis Presley v Jailhouse Rock (1957). Džíny má i Marlboro Man od r. 1954 a oblékla je také Marilyn Monroe. Od prvopočátku byly džíny spojovány se špatným chováním. Měly pověst oděvu, který vyvolává sexuální vzrušení a jako „kalhoty pro smilstvo“ je odsuzovali např. mormoni. Přesto se staly celoamerickým oblečením, když předtím byly povinným ochranným oděvem dělníků za války a běžně je nosili farmáři a vězni. Po válce je přijali zasvé motorkáři, od 60. let beatnici, folkaři a zpěváci pop music, až je začali na veřejnosti nosit i američtí prezidenti. Uniformou rebelů se džíny staly ve všech revolucích šedesátého osmého roku. Zatímco západní studenti tehdy bojovali za svět bez práce a za volnou lásku, na Východě šlo o skutečnou svobodu, která by přinesla také možnost volby zevnějšku.

Amerika – to vůbec pro svět byla Coca-Cola a džíny. Oboje dobylo svět, jen železná opona byla dlouho neprostupná. Sovětští zákonodárci zavedli v 50. letech termín „džínové zločiny“. Tyto zločiny se týkaly „porušování zákona vyvoleného touhou užít jakýchkoli prostředků k získání výrobků z denimu.“ Dostat se na Východě k džínám znamenalo kontaktovat někoho z černého trhu. V Sovětském svazu se tehdy šmelinářům říkalo fartsovščiky. Jedny džíny se prodávaly za více rublů, než kolik představoval měsíční plat, zatímco konfekční kalhoty stály desetkrát méně. (Známý je proces s ekonomickými zločinci, kteří provokativně přišli k soudu v riflích. Oba odsouzení byli ve věku 22 let popraveni.)

Rozpad sovětského impéria byl dán mimo jiné tím, že východní blok selhal právě jako konzumní společnost. Bez ohledu na to, kolik tun oceli se vyrobilo a jak skvěle byla vyzbrojená armáda, u řadového občana převládla skepse a beznaděj z toho, že i kdyby pracoval sebelépe, bude stále přešlapovat na místě a nemá vyhlídky na jakýkoli růst. To se týkalo i výběru zboží. (Ferguson podrobněji rozebírá situaci v době rozpadu socialistického tábora. Uvádí fakta o NDR i podrobnosti o vývoji v Československu. Zajímavé jsou také srovnávací statistky o jiných spotřebních výrobcích.)

Oblékání dobře charakterizuje „pyžamovou“ Mao Ce-tungovu Čínu. Charakterizuje svět islámu. Náš vnější vzhled má totiž hlubší význam. Odráží se v něm individuální svoboda a odrážejí se v něm také lidská práva. Před kapitolou o spotřebě Ferguson cituje z Orhana Pamuka slova k zamyšlení:… Západ chce jediné: aby se po něm svět opičil. Dokáže Západ snést demokracii, jíž dosáhne nepřítel, který se mu v ničem nepodobá?

Zdroj: Ferguson, Niall – Civilizace (Západ a zbytek světa), Argo/Dokořán, Praha 2014

21.07.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 36