Zvědavý Gary Snyder (Staré cesty)

rubrika: Pel-mel


Gary Snyder je především člověk neobyčejně pilný a dychtivý. Beatničtí souputníci ho považovali za výjimku, za „exota“, nepochybně právě pro jeho bytostnou potřebu proniknout do podstaty věcí tak hluboko, jak jen mu čas vymezený pro jeden lidský život dovolí. Přestože jeho přáteli byli nespoutaní bouřliváci Ginsberg a Kerouac, lišil se od nich hlubokým zájmem o přírodu. Stal se jim i průvodcem po filozofii. Také proto mohl posloužit jako předobraz Japhyho Rydera v Dharmových tulácích.

V duchu americké tradice Snyder prošel mnoha zaměstnáními, a tak vydatně těží ze znalosti rozdílných prostředí. Do hloubky se zabýval lesnictvím, hydrosférou, geomorfologií. Vystudoval antropologii a literaturu. Zvládl japonštinu a čínštinu. Východ ho přitahoval a přitahuje zenbuddhismem. Protože od dětství zblízka poznával indiány, studuje animismus a šamanské praktiky. Ke světu přistupuje s vědomím, že všechny věci „jedno jsou“. Tuší, že mimořádné místo ve světě zaujímá poezie, protože vyjadřuje prapodstatu všeho. (Gary Snyder: Žijeme v těle divokého zvířete)

 

Stella


Sborník Staré cesty obsahuje šest esejů. První, nejkratší, má název Jogín a filozof. Snyder ho napsal roku 1974 jako příspěvek na konferenci Práva mimolidské přírody.

 

Vědomí civilizovaného člověka se soustřeďuje na sebe, aby zvýšilo materiální možnost přežití. Takový diskriminující přístup vede k oslabení pocitu sounáležitosti s přírodou. Je paradoxem moderní doby, že nám znovu musí až věda se svými racionálními závěry připomenout to, co např. buddhistická filozofie dávno ví. Že nic neexistuje odděleně od vědomí. Že s živými tvory i s neživými věcmi tvoříme jednotu.

 

Pokud chceme žít lepší život, musíme zkoumat podobu vnějšího, mimolidského světa. A když poznáme, co poznat potřebujeme, musíme výsledek ještě vhodným způsobem zúročit. Jednou cestou poznávání může být filozofie. Je to cesta rozumu a víc než rozum a vzdělání k ní filozof nepotřebuje. Je ale také možné poznávat svět pomocí náboženské víry. Třetí způsob je jogínský. Jogín experimentuje. Nespokojuje se s filozofií. Prostřednictvím zvláštní sestavy cvičení chce dosáhnout hlubšího poznání, než jaké by získal jen rozumovou činností.

 

Ukazuje se, že vyjádřením některých jogínských praktik je píseň. Že zpěv je druh meditace. Píseň vychází z neverbální, intuitivní, tvořivé části vědomí. To znamená, z činnosti pravé mozkové hemisféry. A spojením s prací levé hemisféry, v níž má původ řeč, vzniká poezie.

 

Filozof, věřící, jogín. Ke všem má blízko šaman. Rituální obřady nejsou ničím jiným, než okamžikem, kdy někteří povolaní vystupují ze své lidské role a berou na sebe masky i vědomí zvířat nebo rostlin. Pak už nezpívá a nemluví šaman – zpívá a mluví kámen, hvězdy, medvěd. Co má s takovou praktikou společného poezie a píseň? Jsou starodávným způsobem ochrany prapůvodního, posvátného. Jsou řečí, branou k světu šamana a jogína. Jejich prostřednictvím můžeme pochopit a procítit ztracenou sounáležitost s mimolidskými bytostmi a s přírodou. Pravá poezie je poezie beze slov, rytmická, melodická, je ZVUKEM, je magickou technikou.

 

Druhý esej, Zájmy etnopoetiky, je z konference o etnopoetice roku 1975.

 

Etnopoetika studuje ústní slovesnost, mýty, balady, písně. Právě v mýtech a písních je hlavní literární odkaz lidstva. A tento odkaz rychle mizí. Tak se etnopoetika podle Snydera stává svým způsobem zoologií. Protože tento obor pozoruje, jak nenávratně sám sebe ničí jeden živočišný druh. Lidstvo totiž dělá pro svůj zánik všechno. To, co dnes považujeme za své schopnosti a dovednosti, prokazatelně měli lidé už před 40 tisíci lety. Ale v současnosti ztrácíme obratnost, bdělost, úsilí, rychlost nebo intuici, jež byly vlastní dávným předkům. Nevzrůstá ani inteligence. Dosud nikdy v dějinách neprobíhala taková destrukce lidských kultur i rostlinných a živočišných druhů. Žijeme ve společenství závislém na fosilních palivech, s cílem hromadit nadbytečný majetek.

 

Probíhá kulturní genocida. Místo diverzity směřujeme k monokultuře. Společnosti, které považujeme za primitivní, představují ve skutečnosti vyspělý a stabilní systém. Primitivní znamená původní, ale také budoucí – to budoucí záleží na nás. Začneme-li přírodu chránit a začne-li nás vůbec zajímat ve smyslu přirozené součásti našeho života. Zatím žijeme ve velmi nezralé éře. To, co je trvalé, jsou jen prastaré mýty. Vždyť o gramotnosti a přiměřené vzdělanosti se dá v naší industriální společnosti mluvit teprve tak dvě století.

 

Kultura imperialismu automaticky staví na tom, že vykořisťovaní jsou méněcenní. Teprve studium mytologií umožní pochopit tento fatální omyl. Platí to např. pro poznání indiánů a postupnou změnu vztahu k nim, podobná změna proběhla třeba v Japonsku, ve vztahu k národu Ainu.

 

Vydávání etnografické poezie napomáhá pocitu vlastní identity. Tento proces názorně pozorujeme od konce 18. století, s nástupem sentimentalismu a romantismu. Překotné vydávání lidových zpěvů a národních mýtů, i kdyby mělo jít o padělky. Sebeuvědomování! I s náhle objeveným vřelým vztahem k přírodě. Umělá poezie se stala zpěvnou, melodickou. A básník se začal svěřovat se svými city. Našel sám sebe. Jak říká Snyder, přes 40 tisíc let se nikdo folklorem nezabýval. Homér vyslal kupředu mýty, z nichž vycházíme dodnes. Zachytil ÚSTNÍ, dlouhá staletí tradovanou tvorbu. Písmo totiž nepochybně prvotně sloužilo k zápisům o otrocích a o zásobách. Ale zpěvák zpíval za obilí, za Plejády, za kámen, za vodu. Za úspěšný lov, za bezpečí.

 

Zpěvák totiž sestupoval (vystupoval?) do podvědomí, spojoval se s nadpřirozenými silami. Jeho podvědomí bylo naladěno na JAZYK, na PÍSEŇ. Kdyby se dal proces přenosu informací jako součásti komplexního systému převést na zvuky, připomínal by ptačí písně, zpěv velryb, zvuky hmyzu. Neboť vše je určeno už procesem symetrického přeskupování hmoty sluneční energií.

 

A jsme u hypotézy Gaia. U mýtu o bohyni Země, která povstala z Chaosu. Vždyť je to v podstatě biochemická domněnka. Vychází z toho, že celá biosféra je živoucí organismus, v němž je všechno na sobě navzájem závislé. A naší novou mytologií je mytologie vědy.

 

Máme před sebou květen, jako každý rok se bude citovat Máj. Sotva v české poezii najdeme silnější, fundamentálnější text. Mácha udeřil na nejhlubší strunu. Vždyť je v Máji i všechno, o čem se psalo výše. I s tou zemí krásnou, zemí milovanou, dědictvím a jedinou jistotou.

 

Zdroj: Snyder, Gary: Staré cesty, VOLVOX GLOBATOR, Praha 1995


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
3
Stella 27.04.2016, 22:04:29
Gaia jako dýchající bytost s přesným plánem a člověk jako jeden z jejích nástrojů, jak realizovat cíl - to je jedna z teorií.
Jinak ale jde nejspíš o nejzákladnější archetyp, který nosíme v sobě (země - matka) a který se vynořil i k Máchovi mučenému pochybnostmi o smyslu všeho. V těch verších nepíše o "české" zemi.
O hmotné zemi.

Lucifer
2
Lucifer * 27.04.2016, 19:40:31
Spievanky, spievanky...

https://www.youtube.com/watch?v=yV-xRAnEKZE

Úžasný

Lucifer
1
Lucifer * 27.04.2016, 17:31:26
Na pojem Gaia ve smyslu na konci článku zmíněné hypotézy jsem poprvé narazil v Asimovově sérii o Nadaci

http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/isaac-asimov/serie-knih-o-nadaci.html

Je to už pěknou řádku let a nijak zvlášť jsem se tehdy nad tím nezamýšlel. V posledních letech jsem jsem se však začal zamýšlet nad narůstajícím odpojením lidí ve vyspělých zemích od reality. Vypustil jsem o tom tady celou řádku příspěvků, z nichž několik tvořilo sérii Šílenství doby

http://www.neviditelnycert.cz/blog/pel-mel/1722-silenstvi-doby-v.html

V podstatě jsem tak nějak podvědomě směřoval k oné hypotéze. Střípky se začaly skládat do mozaiky. Zajímavé je, že asi den předtím, než jsem do redakční pošty dostal Stellin příspěvek, mi pojem Gaia vytanul na mysli.

«     1     »