Vedle sebe, ne spolu (Negativní globalizace)

rubrika: Pel-mel


Peklo živých není něco, co bude. Je-li nějaké, je už tady, je to peklo, ve kterém každý den přebýváme, které vytváříme tím, že žijeme pohromadě. Jsou dva způsoby, jak jím netrpět. První je pro mnohé snadný: přijmeš to peklo a staneš se jeho součástí do té míry, že je přestaneš vidět. Druhý způsob je riskantní a vyžaduje neustálou pozornost a snahu: hledat a umět rozpoznávat, kdo a co uvnitř pekla není peklo, a tomu pak zajistit trvání a dát prostor. – Italo Calvino: Neviditelná města

 

Stella


Tato slova italského spisovatele cituje v závěru své knihy Tekuté časy, Život ve věku nejistoty nedávno zesnulý sociolog Zygmunt Bauman.

 

Jeho bohatá životní zkušenost a osudové peripetie mu umožnily získat odstup od jednostranného pohledu některých teoretiků zabývajících se dopady globalizace. Bauman říká, že všechno, co se odehrává na jednom místě, má dnes díky „informačním dálnicím“ schopnost stát se celoplanetární záležitostí. Ať už se události odehrály kdekoli, před jejich důsledky už se nemáme kam schovat. Právě tlaky, které odstraňují hranice a vytvářejí myšlenkovou i materiální otevřenost, jsou podle Baumana globalizací.

 

S žádoucí otevřeností se ale také šíří pocit křivdy, vyrůstající mimo jiné z faktu, že jedno procento obyvatelstva vlastní devadesát procent bohatství planety. Pociťovaná křivda pak přináší touhu po pomstě i pocit nejistoty a nebezpečí, protože bohatá elita sleduje své vlastní cíle, zatímco chudí se propadají do zločinu a do chaosu. Vedlejším produktem činnosti zdánlivě prospěšných mezinárodních organizací (Světová banka…) je růst nacionalismu, náboženského fanatismu, fašismu a terorismu. Deregulace trhu a otevřenost přinesly planetární bezpráví také v podobě kontroly informací nebo pohrdání principem teritoriální suverenity.

 

Vše uvedené je příkladem negativní globalizace. Jejím důsledkem je také bezmoc před „osudem“ – neexistence cíle, koncepce… Žijeme rychle, pouze pro daný okamžik, střídáme profese i vztahy, odhazujeme věci a pořizujeme si stále novější, jsme v běhu, v letu. Necháme se unášet proudem rozvolněné, tekuté doby, plujeme či utíkáme někam, ale bez cíle. Kvůli chybějícímu bezpečí pak voláme po institucích, jež následně omezí občanská a politická práva. Na nejistotě a strachu se ovšem dá také dobře vydělat, neboť z existencionálního strachu nacházíme východisko v zástupných terčích: ve strachu z rakoviny, z cigaret, z obezity, z cukru, z lupičů…

 

Z oblasti bezpečí jsme přešli do oblasti zabezpečování. To, co se nazývalo sociální stát, bylo zredukováno nebo úplně zrušeno. Individuální jistoty už nemají žádnou garanci. Společnost produkuje problémy, ale nutí svého člena, aby se s nimi popral sám (flexibilita), bez solidární spoluúčasti kohokoli a čehokoli. Stát ztrácí pomalu, ale jistě své oprávnění, rezignuje-li na povinnost ochránit osobní bezpečí občanů. Pro stát je výhodné pěstovat strach z bezdomovců, pedofilů, zlodějů – to vše najednou pak v postavě ilegálního imigranta. Takový imigrant poskytuje státním institucím možnost, aby se předvedly jako garant bezpečí. Přitom nejde o žádné nové jevy, jde jenom o nové využití strachu k politickému kapitálu. Strach se vždycky dal výborně zhodnotit. Rozdmýchávání strachu z terorismu je už dávno zdrojem skvělého byznysu.

 

Vlády jednotlivých států produkují různé krizové scénáře, ale jejich jediným skutečným cílem je udržet se do příštího volebního období. Bez vize. Bez dlouhodobých plánů. Občane, pomoz si.

 

Stojí před námi nutnost znovu sjednotit moc a politiku. Buď se to podaří celoplanetárně, nebo vůbec. K tomu musíme najít (vytvořit) mechanismus kontroly nad silami, které námi smýkají ze strany na stranu. Obrovský úkol. Nevíme, čím a kde začít. (Tekutá modernita)

 

Vedle sebe sami

 

Města vznikala jako místa ochrany před nebezpečím, s tím, že nepřítel byl vždy za branami, za příkopy, za palisádami. Posledních sto let dějinnou roli měst převrátilo: města se stala hlavním zdrojem nebezpečí. Podle Dikena a Lautsena se obrátila směrovka původně ukazující cestu od barbarství k civilizaci. Došli jsme k původnímu (přirozenému) stavu, pro nějž je charakteristická vláda teroru a strachu.

 

Bohaté elity žijící ve městě obývají „rezidenční komplex“, reálně sice ve městě, ale duchem zcela mimo něj. Žijí v izolaci, v separaci od „méněcenných“. Jejich skutečný svět je především virtuální, zajímají je na prvním místě zkušenosti a novinky z celého světa. Komunikují na globální úrovni, zatímco na lokální záležitosti elity zcela rezignovaly, aniž by měly zájem nést odpovědnost za problémy místa, v němž žijí (jak tomu bývalo kdysi). Ostatně, kdyby bylo nejhůř, mohou se přestěhovat do jiného bohatého ghetta, a to bez sentimentu. Bauman píše o luxusu povznesené lhostejnosti. Na rozdíl od nich chudší a chudí obyvatelé omezují svůj zájem na otázky lokální. Od celosvětové komunikační sítě jsou odstřiženi. Bohatí a chudí, tyto dva světy na sobě nezávislé, spolu nekomunikují, sociální provázanost zmizela.

 

Města, bývalá místa bezpečí, nyní charakterizuje faktor strachu. Tomuto jevu se dokonale přizpůsobili architekti a developeři. Projekty obsahují tzv. zakazující prostory konstruované tak, aby rozpoznaly a případně nevpustily uživatele. Obdobami historických vodních příkopů, strážních věží… jsou kluzké cesty podobné bludišti, postřikovače ve zdech, kamery, stále přecházející hlídky. Komunální život v rozkladu. Pryč jsou mosty, společná prostranství určená k setkávání, průchody. Města lidi rozdělují. Elity se připravují o vazbu na místo, na locus, kde se rodí sny a kde se zapouštějí kořeny.

 

Toto oddělení elit, duchovní a komunikační propast mezi jejich životními prostory a prostory vyloučených, je podle Baumana nejzásadnější sociální, kulturní a politický jev přechodu od pevné modernity k tekuté. I toto je ovšem zjednodušený pohled, neboť v městských „válkách“ se kříží mnoho front. Moderní město je dynamické, konfrontační, plné srážek.

 

Všichni máme pocit, že pouze na lokální úrovni můžeme věci ovlivňovat a měnit. Podmínky, v nichž žijeme, k nám přicházejí z globálních prostor. Proti nim jsme bezmocní. Ale politické instituce jsou stále svázány s místem. Čím hlučnější a suverénnější politik, tím víc zakrývá vlastní neschopnost a nejistotu. Následky globalizace jsou totiž i mimo jeho kontrolu. Před městy vyvstal těžko řešitelný úkol: globálně počaté problémy lokálně vyřešit. Proti globálním problémům se cítíme bezbranní, k radosti elit, které se nemusí cítit ohroženy.

 

Člověk tíhne ke společenství sobě podobných. Proto vidí každého cizince jako ohrožujícího, nám všem působí duševní i nervová muka nutnost vyrovnávat se s jiným. Znejisťuje nás, čemu nerozumíme, jsme zmateni, když nevíme, co očekávat. Vzniká mixofobie, jako reakce na rozmanitost lidských typů. Mixofobii obvykle léčíme únikem – segregací. Potom se ocitáme v bludném kruhu typickém pro ambivalentnost města vůbec. Protože město nás přitahuje svými možnostmi (mikrofilie), a odpuzuje nebezpečím.

 

Bylo by ideální, kdyby každý městský obyvatel ovládal umění soužití v rozmanitosti, kdyby uměl čerpat z odlišných stimulů a kdyby využíval nové příležitosti. Mnohému z toho by napomohli architekti a projektanti. Zatím profitují z opaku, z neschopnosti tolerance. Bez sdíleného prostoru, bez společné ulice, bez společného náměstí ale není možná sdílená zkušenost. Přitom by se města mohla stát univerzální laboratoří, v níž se zrodí možnost odstranit pocity odcizení a frustrace. Tyto pocity totiž mají na celé planetě stejné příčiny, i když se maskují všelijak.

 

V úvodu dnešního příspěvku jsou citována slova Itala Calvina o pekle mezi lidmi. Ta druhá možnost, o níž Calvino hovoří, předpokládá sílu a aktivitu, naše chtění, naši vůli. To je to nejtěžší.

 

Zdroj: Bauman, Zygmunt: Tekuté časy, Život ve věku nejistoty, Academia, Praha 2008


komentářů: 7         



Komentáře (7)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
7
Stella 22.02.2017, 09:58:31
Inu ano.
Až se vyčerpá první poslední, teprve si začnou přišlí osvojovat dovednosti předchozích, a dokola a dokola.

Čekala jsem, kdy se někdo pozastaví nad pojmem "elita". On totiž Bauman, aspoň v tomto případě, se jím nezabývá, evidentně má na mysli úspěšné a domněle úspěšné - oplývající hmotnými statky.

Snad trochu mimo, ale přece: sobotní noviny přinesly povídání Petry Hůlové o oslavě na počest dokončení jednoho z bunkrů určených k přežití.
Chytrá spisovatelka se zdržela komentáře.
Neboť šl o něco zvráceného, včetně úvah majitelů, jak s personálem v případě katastrofy.
Také - elita? U nás!

6 Ještě ke směřování:
Starý kocour (neregistrovaný) 22.02.2017, 08:51:58
Je rozdíl v tom mít ostrov, tři jachty, dvě vily a pět bytů, zámeček a zlaté kohoutky v koupelnách nebo za stejné peníze mít třeba deset dětí, (klidně i s několika ženami, pokud jim dokáži zajistit určitý komfort), založit třeba školu pro chudé. Nebo fabriku, která zaměstná lidi.

Ale to už je o "konání dobra". Dobro ale může taky škodit - je-li nevyžádané.

Ale tu mi už nabírá myšlení můj obvyklý směr, který říká, že jednak zásadně záleží na úhlu pohledu a že všechno souvisí se vším - a vrtí se v kole.

5 "elity"
Starý kocour (neregistrovaný) 21.02.2017, 23:02:55
Zdá se mi, že problém je zase, jako u mnoha věcí, v terminologii. "Věrchuška" není totéž co elita. Elita v původním významu slova jsou "ti nejlepší". Ať už ve vědě, společnosti, kultuře. Ale nejsou to ti, kteří jsou nejbohatší, mají nejvíce majetku a tím pádem nejvíce moci.

Je tu ovšem vlastnost všeho živého - získat, obsadit co největší prostor - životní, zdrojový, vlivový. Mít k dispozici prostředky na množení vlastního druhu, rodu. Tedy přežít jako druh co nejlépe.

U lidí je to poněkud zmatené - "elity" se nesnaží množit, jen získávat majetek, prostředky moci.

O množení jde třeba muslimům. Tam je "elitnost" jedince úmyslně potlačována pro prospěch celku, celého učení.

Jenže - i tam, v islámském světě vznikají "elity" - lidé bohatí a vlivní. To nakonec zabrzdí a zastaví šíření islámu. Nebude, kdo by na ně pracoval.

Stejně jako prostopášný život "elit" zastavil rozvoj starého Říma a byl příčinou jeho zániku.

Protože elity nemohou existovat bez ostatních. Ony samy nejsou ochotny ani schopny vytvářet podmínky pro zvyšování své moci.

A ten "plebs", který zajišťtuje podmínky pro velikost a moc elit se snaží o jedno - patřit mezi onu "elitu". Bez práce, jen s výhodami, danými bohatstvím, tedy mocí.

Celý ten pohyb má ovšem zápornou zpětnou vazbu - a to lavinovitým přeskokem k opačnému stavu.
Komunismus byl / je vlastně vzpoura malých proti starým "elitám". A ty, nevytvářejíce hodnoty nakonec často podlehly. A podlehnou. Bouřlivým rozpadem, revolucí, převzetím moci. Ale v nové společnosti začnou vzápětí vznikat noví vyvolení, noví bohatci.

Proč není pravdivá teorie "udržitelného rozvoje"? Protože prostředky, materiální i intelektuální jsou omezené. Za určitý čas se prostor zaplní, zeměkoule není nekonečně veliká a bohatá, elity začnou být "líné" a tlak chudých nakonec způsobí převrat - předání moci. A situace se bude stále opakovat s různými pořádky, různými termíny.¨

Proč naše společnost prohraje soutěž s islámem? Třeba jen proto, že naše natalita je snad řádově menší než jejich. Jsme líní mít děti, jsme líní se množit a pracovat. Proto je tolik mladých "intošů", kteří ani nechtějí mít děti, jen oni sami se chtějí mít dobře, bavit se. Bez toho, že by přemýšleli, jak to po několika generacích dopadne.

Dovedu si představit, že islám časem zotročí náš kulturní okruh, staneme se technicky vzdělanými otroky množivé masy, která ale časem bude nutně materiálně strádat, právě pro tu svou množivost.

Kolo dějin se protočí a začneme znova.

Stella
4
Stella 21.02.2017, 09:10:32
U těchto témat je právě ošemetné, že, co autor publikace, to jiný názor, a člověk by musel sledovat a porovnávat a vyvozovat a - nežít.
Množství informací!
Irák. Je pravda, že někdo to na sebe vzít musel.
Po bitvě - každý generál. Ex post se to krásně kritizuje.
Podobně zapomínáme, kdo nese hlavní tíhu boje proti terorismu - odtud mnoho omylů.
Ale - na NČ zůstaňme u podnětů...

Lucifer
3
Lucifer * 20.02.2017, 17:00:54
Příspěvek je velmi podnětný. V tomto směru jde Bauman Zygmunt ke kořenu věci. Nesouhlasím však s tím, že zdrojem problémů je americká politika. Hráčů na šachovnici je více. Zásah v Iráku byl veden koalicí do jejíhož čela se postavily Spojené státy. Měl dvě fáze.

První fáze byla iniciována Saúdskou Arábií, jelikož Saddám Husajn napadl Kuvajt a pokud by uspěl, nejspíš by ve svém tažení pokračoval dále. Měl k tomu jisté důvody:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Z%C3%A1livu

Saúdská Arábie byla hlavní sponzorem této fáze. Po jejím ukončení nastala patová situace. Spojené Státy a ostatní spojenci tam nemohly setrvávat donekonečna a nebylo možné pustit Saddáma zase z řetězu. Takže to bylo třeba nějak zakončit. Zatímco první fáze byla schválena OSN, druhá už ne:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Ir%C3%A1ku

Nechce se mi to pod tímto článkem dále rozebírat, nepatří to k němu. Jen jsem chtěl naznačit, že na to nelze pohlížet černobílým prizmatem a na lavici obžalovaných posadit jako hlavního viníka Spojené státy.

Stella
2
Stella 20.02.2017, 10:38:12
Je - li dobrá vůle, jde o otázku času. Vždy to tak bylo. Pod vlivem TLAKU médií (které sledují výdělečnost) jsme všichni a náš obraz světa je zkreslený. To nebezpečí rychlého ZOBECŇOVÁNÍ!
Samozřejmě všichni musí ctít nejširší rámec možného.

Baumana mnoho sociologů rádo nemá - ale v tom se nevyznám. Co se mi líbilo, je postřeh o důvodech bezmoci individualit vůči globálním negativům - náš pocit zmatenosti.
Hodně Bauman kritizuje americkou politiku jako zdroj problémů, hlavně zásah v Iráku - tím se ale článek nezabývá.

1
Starý kocour (neregistrovaný) 20.02.2017, 09:43:09
Vrátím se k tomu názoru pana Baumana večer.
Zatím jen dvě nicotné poznámky:
Každá akce vyvolává reakci. Propaganda jednoho směru vyvolá bouřlivou reakci opačného znaménka.
A druhá: Jsou věci slučitelné, které mohou existovat "vedle sebe". Paralelně. A jsou věci, které vedle sebe bez nebezpečí výbuchu existovat nemohou. Není nebezpečné pobývat ve skladu hořlavin. Není nebezpečné kouřit. Dohromady to jaksi jde jen určitou dobu, než se poruší nějaký ne(o)patrný detail. Mrkající

«     1     »