Tatíčku starý náš (Rozpad otcovství)

rubrika: Pel-mel


Je opravdu zarážející, kolik televizních stanic dnes a denně vysílá dokumenty o Hitlerovi. Už se to zdá únavné, ale tvůrci programů zřejmě vycházejí z toho, že osobnost, která se stala synonymem zla, fascinuje zas a znova. Fascinuje tisíckrát zodpovězené, ale ještě stále nevstřebané, a proto těžko pochopitelné: proč jednomu psychopatovi (v podstatě směšné figuře) podlehli i lidé soudní a racionální. (Pokud televizi nevedou důvody čistě ekonomické – v tom případě nám onu neblahou fascinaci vnucuje. Sledovanost zaručena.) Ale příčiny toho i onoho leží nesporně v rovině psychologické. Civilizace zrodila otce (nebo otec civilizaci) a od otce čekáme: nejdřív, že vůbec bude, poté, že se ke svému dítěti přihlásí, aby se mu později stal vzorem a zajistil mu ochranu. Doufáme, že u otce a v tom, co po něm zdědíme, nalezneme neochvějnou jistotu. Čas od času pořady o Hitlerovi vystřídají dokumenty o Stalinovi. Kdysi dávali v kinech sovětské pohádky a v jedné z nich se na konci ukázalo, že tou nezměrně laskavou bytostí, která osvobodila všechny děti a všechna zvířátka, byl Stalin. Krasavec, v elegantní kombinéze, s úsměvem sestupuje z rakety. A děti dole volají: Vezmi nás s sebou! Veď nás!

 

Stella


Podruhé se vracím ke knize Luigiho Zoji Soumrak otců. Dnešní zastavení vychází především z kapitoly Dnešní otec.

 

Na rodinných portrétech bývá až do začátku 20. století otec zachycen uprostřed své rodiny. Otec byl živitelem, „přísný, trestající, ale spravedlivý,“ nejvyšší autorita pro své děti i pro manželku. Jeho slovo bylo konečné. Měl přednost ve všem. Oba rodiče pak byli nekritizovatelní. V antickém Římě otec syna (dceru jen materiálně zajistil) před svědky zdvihl do výšky, a tím dal najevo, že se k němu hlásí. Avšak současná doba zpopularizovala obraz otce, který k sobě dítě vine, sám do půli těla svlečený. Bez zbroje, bez brnění. Takový otec nepřichází domů z bitvy nebo s ulovenou kořistí, nanejvýš, jak píše Luigi Zoja, se špinavým prádlem. Otcové přestali být symbolem síly a hrdinství. Otcové „zmateřštěli“. Už neukazují dítě světu a nenastavují potomka tváří od sebe, budoucnosti vstříc. Zatoužili po symbióze, tisknou ho k sobě.

 

Otcův čas ale tradičně nastával, když bylo potomka třeba vyslat na cestu do vnějšího světa. Z touhy zajistit dítěti lepší budoucnost se ovšem otcové postupně stali sponzory, poskytovateli materiálního zabezpečení, bez někdejšího předání rodové tradice a hrdosti. Naopak, došlo k tomu, že se vzdělaní synové za otce rolníka, řemeslníka stydí… Otec se přestal mít rád, protože se cítí být nedostatečný v ekonomické soutěži. Není vítězem. A dítě otce – vítěze potřebuje. (Řeknu to tátovi a ten si to s tebou vyřídí!) Otec nesmí být nedůstojný. Jen nedůstojný otec si přeje, aby byl syn lepší než on. Sebevědomý vychovává syna „k obrazu svému“.

 

Zpřetrhávání rodových vazeb započalo během průmyslové revoluce. Už nebylo možné sledovat otce při práci. Už nebyl přítomen od rána do večera. Už nebyl učitelem, který předává hodnoty, stal se „lovcem výdělku“. To ovšem znamená regres – návrat k prvotní lidské společnosti.

 

Etika živitele je závislá na tržních cyklech, neváže se k morálním hodnotám. Otec už nepředstavuje metafyzickou veličinu opírající se o Boží autoritu a pouze Bohu se zodpovídající. Boha nahradila společnost. V duchu jejích měřítek se objevila absolutní historická novinka: synové soudí otce. Tento proces byl započat filozofy 19. století, kteří Boha zabili. Otec tedy nemůže být spojovacím článkem mezi pozemským životem a nekonečnem. Představuje pouze všední, ekonomické hodnoty. Otcové i synové podlehli ekonomickým požadavkům a konkurenčnímu boji. (Stella: možná si vzpomenete na Turgeněvův román Otcové a děti. Na statkáře rozhněvaného kvůli tomu, že student medicíny odmítá poezii a nevěří na ideály, ale věří na žáby, které pitvá.)

 

Muži se vrátili se k soupeřící tlupě. Mladí synové bojují především o ženy, otcové o výši výdělku. Vertikální posvátná, daná, hierarchie generací se změnila v horizontální. A horizontální hierarchie se mění příležitostně – podle kynoucího prospěchu. Nezaručuje trvání. Vůdce party, moje autorita, může být můj vrstevník.

 

Vědomá i podvědomá touha po něčem vyšším, metafyzickém, stojí za studentskými bouřemi 60. let. Amerika i Evropa horizontálně „zploštěly“. Nepotřebují velké vůdce. I když se následující generace odmlčely, příčiny pádu východních režimů i nástup Reagana a Tchatcherové chápe Zoja více jako události psychické než jako politické (a globální) potvrzení toho, že se otcové stali pouhými živiteli. Roli otce v širším měřítku převzal stát. V kultuře konkurenčního boje otec dítě snadno získá, ale také snadno ztratí. Odloučený otec, který je zvláště po rozvodu nucen přijmout roli pouhého poskytovatele finančních příspěvků, trpí pocitem pokoření i ztrátou sebeúcty. (Nevšiml si, že pouze tuto roli plnil už v manželství.) Otcové jsou uvězněni v nekontrolovatelném studu za cítění. Mlčí. Ale tento stav přinesly dějiny…

 

Nestačí, že otec biologicky dítě zplodil. Musí je také záměrně „adoptovat“. Vyvolit si je. Stejně tak syn musí svého otce hledat, zvolit si ho. Iniciačně. Rituálem. Neboť člověk se potřebuje narodit také duchovně. Faktické i symbolické zkoušky odvahy měly hluboký smysl. Mladík, který ve zkoušce obstál, se posunul do jiné dimenze.

 

Obdobou starých rituálů, ovšem bez účasti a kontroly dospělých mužů, jsou např. riskantní jízdy na motorce, jako potvrzení vlastní mužnosti a odvahy. Jako projev potřeby růstu. Takové rizikové chování bez kulturního, tradičního zakotvení, se souhlasem společnosti, je ale jenom destruktivní záležitostí. Mezigenerační štafeta symbolicky potvrzená rituálem představovala životní jistotu. Bez takové jistoty se těžko žije…

 

Roli vychovatele i mistra přípravy na budoucí profesi v moderní době převzaly státní instituce. Otec nejenom že přestal být učitelem, ale neúčastní se ani volného času svých dětí. Aktivitám dětí nerozumí, dokonce už jim nestačí. Synové navíc stále častěji oslovují otce jménem. Otec zkrátka pochopil, že ve světě bez autorit může nabídnout jen – kamarádství. Vykázat dítě od stolu není už trestem, naopak je vzácností, když dospívající ke společnému stolu vůbec usedne. Generace synů má v rukou média. Vládne jimi. Ona vytváří obrazy, také obrazy otců. Může snadno svrhnout autoritu. (Nixon.) „Mezi otcem a synem se roztáčí bezvýchodný kruh neúcty a pohrdání.“ Otec pohrdá synem, který nezvládl skok do dospělosti. Syn nevidí důvod, proč si otce vážit. Schází zde totiž kněz, rituální postava, jež by provedla iniciační obřad.

 

Dnešní obecná představa otce má negativní charakter. Spolu s jejím úpadkem postihl úpadek autority i představitele náboženských a státních institucí, metaforicky zastupujících otce. Jednou z reakcí na zánik patriarchátu a výrazem touhy po tradičním rodinném řádu se ve dvacátém století stalo Mussoliniho hnutí. (V Německu Hitler suploval mnohem více – proto ta bezvýhradná oddanost davů.) Synové opouštěli rodiny a stávali se z nich „synové vlasti“ pod vedením „otce vlasti“. Toužili bojovat za „otčinu“. Podle Zoji šlo mnohem více o psychický, než o politický nátlak. Diktátoři vůbec uspokojují potřebu otce – ale tak, že syny vykořeňují z jejich vlastních rodin.

 

„Konec druhé světové války představuje definitivní zúčtování s obrazem otce.“ Zúčtování s původci masakrů. Následovalo a následuje přehodnocování hrdinství otců jako posvátné pochodně předávné z otce na syna. Synové přijali vinu – v Německu. Americká mládež nerozumí tomu, jak to, že předkové ve velkém vraždili, že zabíjeli ženy a děti a ještě se chlubili úspěchy. Také otroctví pociťují synové jako velké trauma. Podle výzkumu má třetina amerických černochů DNA bělochů. Otrokyně bývaly sexuálními objekty a barevným mužům bylo v otcovství bráněno.

 

Nechuť jít do boje a zabíjet někoho na opačné straně se masově projevovala už za první světové války, která začínala úplně jinak: s nadšením a touhou proslavit se jako hrdina. (Do švestek.) S revoltou proti diktaturám souvisí i působení synovských teroristických organizací bojujících ve své zemi proti otcům.

 

Zoja názorně demonstruje na Mussoliniho osudu pád autoritativního kolektivního otce. Mussoliniho život představuje kruh, obraz. Na náměstí, kde Mussolini zahájil svou kariéru, byl pověšen hlavou dolů. Popliván, pomočen. Všechno se převrátilo. Byl pověšen na benzinové pumpě. Doba si žádá benzin víc než oběť krve. Jako by tento výjev zinscenovalo kolektivní nevědomí. Obraz otce se úplně rozbil v zemích, které zažily velké masové tragédie. Destrukcí prochází i všude jinde, jenom pomaleji. Dějiny nám otce daly a dnes nám otce berou.

 

Co přijde dál? Podle některých myslitelů návrat k matce – Zemi. Útok na paternalismus a antropocentrismus. Na mužský racionalismus. On se totiž soudobý muž vyhýbá manželství a otcovství a zůstává raději jen mužem. „Je to symptom obecného mužského ústupu z kultury. Konzumní promiskuita ohrožuje monogamii, a tím pádem i existenci otce, který tuto monogamii ´vynalezl´.“ Konzumními racionálními suverény dosud vysmívaná ekologická hnutí přinesou určitě víc pozitivního než cynická mužská hnutí vycházející z nostalgie a emocí bývalých vojáků.

 

Stella: V knize J. Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, večeří hlavní hrdina, prostoduchý Alan, se Stalinem. Když se mu podaří rozčilit vůdce proletariátu donepříčetna, položí Tatíčkovi ještě před odvlečením do lágru otázku: Nechtěl by sis oholit ten knír? (Alan byl v mládí vykastrován.)

 

Zdroj: Zoja, Luigi: Soumrak otců, Archetyp otce a dějiny otcovství, Prostor, Praha 2017


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
4
Stella 22.05.2017, 20:58:31
Svatý otče, dík za velkorysost.
Film Sexmise mám moc ráda. Je z něj nějak cítit
filmařská svoboda a ta hlavní herečka je rozhodně netuctová.
Usmívající se

Lucifer
3
Lucifer * 22.05.2017, 18:53:59
Trailer k filmové podobě Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel:

https://www.youtube.com/watch?v=_8MW_xRyEPM

1 Partenogeneze vše vyřeší
František toho času papež (neregistrovaný) 22.05.2017, 07:26:07

https://youtu.be/CkxXnZQFf0Y

Smějící se

Jinak jako obvykle, pochvala za brilantní sepsání Stelle.

Mrkající

«     1     »