Od vědění k moudrosti

rubrika: Pel-mel


Cítíme-li se u lékaře vždycky znovu jako malý žáček nebo jako simulant, má to své příčiny v přetrvávající myšlence, že doktor má moc nad naším tělem, a my jsme mu vydáni na milost a nemilost. Zatímco fyzika už se vyrovnala s faktem, že pozorovatel je součástí vztahové soustavy, medicína stále chápe pacienta jako objekt, jemuž je nezbytné zajistit léčbu – ale bez jiné účasti. Proč tomu tak je, tím se zabývá např. Robert Pollack v knize Chybějící okamžik (Jak nevědomí utváří moderní vědu). Medicína se totiž mýlí v jedné zásadní věci: nepřijala čas jako podstatný faktor nezbytný pro smysluplný výsledek. S tím souvisí neuznání skutečnosti, že umírání je součástí života, nikoli součástí smrti. Stejně, jako každý jiný člověk, i lékař touží po nesmrtelnosti. Proto je pro něj poslední fáze života neatraktivní. A tak, jako my všichni, myšlenku na ni vytěsňuje. Ale právě to je slepá ulička lékařství. Nebude lépe, dokud pohled na život, na člověka, nezahrne spjatost mezi nenarozenými, živými a mrtvými. Vědomí přítomnosti, to, čemu říkáme přítomnost, je ve skutečnosti půl vteřiny minulosti (exaktně změřeno). Každý jsme totiž chodící minulost... A lékař právě tak.

 

Stella


Tvrdit, že nevědomí utváří moderní vědu, se zdá být hodně odvážné tvrzení. Co přivedlo vědce Pollacka k úvahám na podobné téma? Roku 1993 onemocněl těžkým zápalem plic a poprvé si naplno uvědomil svou smrtelnost. Poté zjistil, že ani jeden z jeho kolegů, ani žádný medicínský program se smrtelností nezabývá. Nikdo nemá o podobné téma zájem a do této doby jej neměl ani sám Pollack. Odmítneme-li ovšem vědomě přemýšlet o smrti a o konci vnitřního, osobního času, nemůžeme nikdy dospět k možnosti prodloužit kvalitní život jedince.

 

Izolovaný, objektivní, ryzí čas vědy (rozdělený na spočitatelné kousky) je zásadně jiný, než vnitřní čas člověka. Věda ve svém pojetí času zanedbává jeho plynulost. Přitom je čas také rozměrem nerozlučitelně spojeným s třemi rozměry prostorové reality. Všechno je v různých časech různé, protože se v čase nutně mění umístění všeho. Ve všem živém je tak plynutí času spjaté s jistotou smrtelnosti. Existuje tedy zásadní rozdíl mezi chápáním času ve vědě a chápáním času tak, jak ho pociťuje živá, každým okamžikem stárnoucí bytost. Odtud pramení zásadní problém při dvojím pohledu na smrtelnost: jinak ji vidí vědec pracující s tokem objektivního času (který se nedá zakusit přímo) jako s nejdůležitějším nástrojem, jinak vidí smrtelnost člověk nezadržitelně spějící k jistému konci. Jeho čas má konec.

 

Vnitřní čas jedince odměřuje mnoho vnitřních hodin. Dvoje velmi staré hodiny budují tělo z jedné buňky, třetí řídí mechanismy vnímání, další synchronizují procesy, které se odehrávají v našem organismu se střídáním dne a noci a opět jiné utvářejí vědomé vnímání světa a spojují ho s nevědomou pamětí. Vnitřní časy tvořené těmito hodinami jsou paralelní a komplexní, přičemž se spolu sejdou pouze v okamžiku smrti, kdy se všechny zastaví. Tyto hodiny... hluboce mění vědomí našeho vnitřního času. Vědomé prožívání času je složité, flexibilní a dokonce i mnohovrstevné. Čas ubíhá rychle, když se na něco soustředíme, pomalu, když se nudíme... Věda je výtvorem lidské mysli, která se chová tak, jako by žila výhradně v přítomnosti a jako by byla schopna nakládat s tokem času jako s nástrojem. Současně je ale také výtvorem mozků...(Pollack)

 

Věda se nezabývá rozdílem mezi vnějším a vnitřním časem. Ale nové experimenty prokázaly, že časy, podle kterých jdou vnitřní hodiny, jsou odpojeny jak od vědomého vnímání toku času, který si samy vytvářejí, tak od času objektivního. V současnosti už je nesporné, že mozek a mysl všech lidí jsou navrženy tak, aby byly vždy řízeny minulostí. Neboť veškeré naše hodiny jsou produktem evoluce. Naše mysl funguje jen s nepřetržitým kontaktem s minulostí. Základní součástí všech duševních funkcí jsou nevědomé (potlačené) vzpomínky. Tak je i sám vědec, věda a medicína, v zajetí mechanismu, který chce odhalit. Nejhlubší, nejstarší a nejintenzivnější je strach ze smrti. Proto je vytěsňován nejčastěji, a to i vědcem.

 

Věda má tedy svůj objektivní čas, a vědci se chovají, jako by vnitřní čas člověka byl méně důležitý. Přestože sami jednou budou pacienty, stále se tématu vyhýbají ze strachu z konfrontace s vlastní smrtelností. Povinností medicíny je ale prodlužování vnitřního času člověka prostřednictvím prevence a lepším léčením, aby nedošlo k předčasné smrti. Na lékaři je, aby naslouchal nejdříve svému nitru, aby vědomosti obohatil o moudrost. K této moudrosti patří pochopení, že nesmrtelnost je z podstaty nemyslitelná a také nesmyslná – život na Zemi se udržuje pouze za cenu smrti jedince. Tak určila evoluce. Ale reálným cílem je dosažení života lepšího – ne nekonečného.

 

Přes občasné pokusy vědců publikujících knihy s podobnou tematikou (viz zásadní studie Elisabeth Kübler-Rossové, která se nebála s lidmi o jejich umírání mluvit: její popis pěti etap umírání nedoznal k dnešku žádných změn), přes tyto občasné pokusy se biomedicína staví k otázce smrti s pohrdáním. Přitom se zde otvírá obrovská příležitost výzkumu. Avšak pouze pro vědce schopné připustit si svůj strach ze smrti a nakonec – pro vědce schopné pozorovat sami sebe.

 

Minimální program studující umírání by se mohl zabývat nejvhodnějšími prostředky tišícími bolest (obavy ze závislosti jsou za dané situace spíš pokrytectvím – bolest je vždy patologický proces a je ovlivnitelný). Dále se předmětem zkoumání musí stát možnost manipulace s genomem, a to kvůli určení, které části umírání lze vylepšit a jak ulevit od nejhorších pocitů, k nimž patří v první řadě pocit osamění. Na umírání není nejhorší vědomí blízké smrti, ale fyzická a psychická bolest. Přehlížení odcházejícího člověka s tím, že už mu stejně pomoci není – jak častý jev na příslušných lůžkových odděleních, kde se před odcházejícím člověkem personál klidně o něm baví jako o věci! (Talmud stanoví, že lidé, u kterých je jasné, že zemřou do tří dnů, mají stále veškerá práva: dělat dluhy, uzavírat sňatek... Kdo by jim toto upřel, dopouští se kacířství, neboť si osobuje boží moc.) Lidem s těžkou demencí ale sotva pomůžeme stejně, jako lidem naplno chápajícím svůj stav. Další velký úkol pro vědce!

 

Výzvou je také posunutí výzkumu ne k udržování člověka naživu za každou cenu, ale také ve smyslu politickém a sociálním k medicíně, která uzná pomíjivost života a jistotu smrti. Pollack polemizuje s představou o vítězství medicíny. Neuznává obsesivní naději a iracionální touhu po přemožení smrti. To je ten vliv vědeckého nevědomí... Vědomou stránku vědy vědci obvykle považují za vědu samu. Také vědec ovšem sdílí nevědomé strachy a vědomé fantazie, sny a mýty. Věda není jen výsledkem řady pravidel, ale je také produktem nevědomých toků představivosti a sebezkoumání. Z vědy se nemohou ztratit emoce a vzpomínky sdílené vědci stejných oborů. Vykrystalizovat mohou právě třeba v touhu po vítězství nad smrtí. Experimentem lze zmírnit strach před tajemnou smrtí...

 

Dokonce i poslední okamžiky života mohou být více než předzvěstí smrti. Jak by vypadalo stárnutí a umírání, kdyby je lékařská věda nahlížela spíše jako poslední dvě fáze života než jako první dvě etapy smrti? (Pollack)

 

Vědecky prozíravé je nedávat falešné sliby o léčitelnosti každé nemoci a nehovořit o smrti jako o selhání medicíny. Prozíravé je soustředit se na poslední fáze života už ve jménu generace, již umírání čeká v polovině století. Cílem dobrých hospiců není poskytování dobré léčby, ale zajištění „krátké“ a dobré smrti – bez bolesti, důstojně, mezi lidmi. A cílem lékařské vědy by neměl být věčný život, ale bezbolestný a společensky plný život po všechny roky, které nám geny přidělily. (Mimochodem, změnu genomu Pollack považuje za akt arogance, především kvůli nepředvídatelnosti budoucích následků a kvůli proměně příbuznosti za zboží.)

 

Pollack je především vědec. Svá tvrzení dokládá přesnými výsledky studia fyziologie mozku a výsledky experimentů v příbuzných oborech. Zdůrazňuje nepřetržité přeskupování, propojování buněk a vytváření nových spojů v mozku, který zkoumá sám sebe! Když hovoří o chybějícím okamžiku, nejde jen o metaforu, ale má na mysli také moment zastaveného času: okamžik, který uplyne mezi reakcí těla (pověstné spálení o kamna) a mezi následným uvědoměním si, o co jde. Pollack neztrácí ze zřetele, že podstata vědomí je biologická. Není nikterak zasažen mystikou a moderní spiritualitou, jakkoli hovoří také o tajemství a emocích.

 

A zajímavost na závěr. Pollack studoval na Brandejsově univerzitě. Viz zakladatel.

 

Zdroj: Pollack, Robert: Chybějící okamžik (Jak nevědomí utváří moderní vědu), Mladá fronta, Praha 2003


komentářů: 11         



Komentáře (11)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
12
Stella 17.11.2017, 22:04:13
Neomezené příležitosti k experimentům v Číně.
Umírání jako masová genocida? Ten člověk je šílený:
https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/455252-lekar-hlasi-prvni-transplantaci-lidske-hlavy-na-svete.html

Stella
11
Stella 12.11.2017, 23:17:28
Tož ja.
Figury Bleskem placení - a už i na Seznamu.
Štaflík a Špagetka jsou chytřejší.

10 To Stella
Starý kocour (neregistrovaný) 12.11.2017, 19:50:39
Co to je Ornela a Koptík? Něco jako Špagetka a Štaflík? Nebo něco z Blesku?
Pak se ovšem stávám negramotným. Usmívající se

Stella
9
Stella 12.11.2017, 17:40:59
To St. Kocour.
V dnešním ledovém dešti je páchání takového zločinu nepochybně záslužné! Jedno plus na té cestě do pekel!

Novinařina. Z nekonečného kvanta se vybere cokoli,
stvoří se nová skutečnost, věcem se přidělí významy, které ani náhodou nemají... Až se jeden diví, že když pár dní nečetl noviny, tak se nic s jeho životem nestalo - ve smyslu: že to vůbec nevadí.
A co Ornella a Koptík? Už jsem četla...
Nebudu z toho spát.

8 To Stella
Starý kocour (neregistrovaný) 12.11.2017, 17:27:05
Dávat takový odkaz je Stello skoro zločin. Strávil jsem u podobných nekorektních videovysvětlení skoro hodinu a náramně jsem se bavil. (Ta hodina mi pak chyběla.)

Jen mě tak napadlo, jestli současná novinařina vlastně nedělá totéž. Neinformuje, jen co nejpoutavější formou předestírá svůj (!?) pohled na věc.

Mrkající

Stella
7
Stella 09.11.2017, 08:34:15
Nekorektní video, ale také se symbolem...
https://www.stream.cz/mraziva-tajemstvi/10019889-buh

Lucifer
6
Lucifer * 08.11.2017, 22:25:08
Pink Floyd - Time

https://www.youtube.com/watch?v=JwYX52BP2Sk

Stella
5
Stella 08.11.2017, 22:03:45
Všechno poběží. Bez nás.
Ale jednou jsme u toho byli! Ahoj

4 Pojmy
Starý kocour (neregistrovaný) 08.11.2017, 21:51:19
Smrt:
Jak člověk stárne, je unavenější. Dřív se unaví. Smrt má přijít, když už je "unaven k smrti". Smrt jako kýžený odpočinek. To je ta dobrá smrt. A člověk (ne jeho okolí nebo "zákonodárci") by měl mít možnost určit, kdy je ten správný okamžik.

Už dvě kolegyně jsem zblízka doprovázel - nejsem žádný havran, ale někdo to udělat musí. Někdo musí být u nich, když už ví, že odcházejí. Někdo jim přece k sakru musí říct, že jejich existence tu na zemi nebyla zbytečná. Že po nich zůstane dobrá stopa. Že si je spousta lidí bude pamatovat a vyprávět o nich třeba veselé historky.

(Ale mezi námi - je to strašně těžká úloha. Pokaždé mám pocit, že já sám jsem se zase o kus přiblížil k tomu "bodu smrtelné únavy", když už budu chtít mít definitivní klid. Nemohl bych pracovat v hospicu.)

Bolest:
Je to jen signál, abychom něco přestali dělat nebo udělali. Neměli bychom se vyhýbat signálům ani té fyzické, ani psychické bolesti. Chrání nás před nemocí, před smrtí.

Ke smrti samé by ale neměla patřit. Už je zbytečná.

Vnímání času:
Konečně jsem pochopil, proč mi život tak rychle běží. Mám občas pocity desetiletého kluka. Jenom za tu dobu stihly vyrůst na tehdejších pasekách stromy a zase být pokáceny.
Jsou tam zase paseky jako kdysi. Ale už tam raší nové stromečky. Je fajn, že běží všechno dál.

Nemám čas se nudit. [;>))

Lucifer
3
Lucifer * 08.11.2017, 19:56:35
"Čas ubíhá rychle, když se na něco soustředíme, pomalu, když se nudíme..."

Dobře znám, ale trochu bych to poopravil. Když se na něco skutečně soustředíme, čas nám neuteče. Neříkám, že se zastaví, ale plyne tak, jak potřebujeme. Ubíhá rychle tehdy, když jsme pod tlakem okolností a tomu tlaku podlehneme. Pak nestíháme.

Času je dost a stihnout se dá skoro všechno. Jen je třeba se správným způsobem soustředit a tlak času vytěsnit ze své mysli.

Když se nudíme, tak se čas samozřejmě vleče. Nejen když se nudíme, ale často když na něco netrpělivě čekáme. Můžeme si přitom ukousat nehty na všech končetinách, ale to očekávané furt ne a ne.

Pokud chcete i v tomto případě čas vytěsnit, čekejte trpělivě. Čas ta unuděnost nakonec přestane bavit. Mrkající

«     1    2   »