Neviditelný čert

To se tak někdy stane, že člověk zažije situaci natolik čítankovou, že o ní z důvodu nevěrohodnosti nemůže psát. Ale nakonec – je škoda nechat si takový zážitek pro sebe! Tak budu vyprávět třeba o tom, jak jsem cestovala autobusem společně s pubertální mládeží. To bylo, když jsem zase jednou jela vrátit „zdroje“, které vykrádám ve prospěch tohoto blogu. Po spatření houfu omladiny u mé zastávky jsem se okamžitě chtěla vrátit do města, že si raději počkám na další spoj. Ale sama sebe jsem přemluvila, že přece musím něco vydržet a kromě toho na bloumání po ulicích byla velká zima. Nestačila jsem se divit. Dívenky a hoši se usadili, cestou se nevzrušeně bavili, neupozorňovali na sebe ani obvyklým hříběcím smíchem a pořváváním od zadního okna až k řidiči. Jak bývá běžné, když se sejde víc stvoření, která už dětmi nejsou, a dospělými teprve ne.

Stella

Přistoupila droboučká paní o francouzských holích a chlapec jí okamžitě postoupil místo. Beze slova šla dál a učitelky za ní volaly, aby si sedla na právě uvolněné sedadlo. Odhrkla: „To je snad jedno, ne?“ A gestem zvedla ze sedadla jiného žáčka, Lukáše. Neprotestoval. Nepoděkovala. K paní učitelce přistoupil Šimon a stěžoval si na chování jiného dospělého cestujícího. Paní učitelka Šimonovi řekla, že má pravdu a že si o tom ve škole popovídají a: „Teď už o tom nebudeme mluvit.“ Než potom děti dostaly rozchod, učitelky tomu nezvykle pokojnému, ač početnému hejnu popřály hezké odpoledne. Naprosto samozřejmě žáci jeden přes druhého děkovali a volali na shledanou.

Pořád ještě se vzpamatovávám z toho zážitku a říkám si: Ono to jde! Bylo totiž vidět, že žáčci mají normální chování zažité. Učitelky byly klidné, žádná nervozita, žádný spěch, žádné pokřikování. Vedly si přiměřeně sebevědomě, jak je to možné jen ve škole vedené takovou ředitelkou či takovým ředitelem, kteří se nesesypou, když jim do pracovny vtrhne řvoucí zpovykaný tatíček, autor pokřiveného a talentovaného zločince z osmé bé.

Proč se k té předvánoční čítankové situaci vracím? Mohou za to dvě jiná náhodná setkání: časopisecký rozhovor s modelkou, která své tři děti vychovává i vzdělává alternativně, a další rozhovor, náhodně se zjevivší na mém monitoru: Ondřej Vaculík pro olomoucké rádio. Že občas před spaním šáhnu po tatínkovi Ondřeje Vaculíka (žádný strach), to už náhoda není. Tentokrát to je Dřevěná mysl, soubor Posledních slov 2002-2008.

Ale nejdříve synek. Možná mu tata někde skočí do řeči. On je velmi temperamentní.

Ondřej Vaculík se vyslovuje ke školským reformám, o výhodách školy, pokud jde o sociální kompetence. Vaculík píše, že škola umožňuje osvojit si „orientaci v organizovaném prostředí, schopnost tolerance a pospolitosti. Flexibilitou by měla být také schopnost uznat autoritu či podřídit se kolektivnímu rozhodnutí. Tomu se člověk sám doma nenaučí, k tomu je zapotřebí kolektiv i vzor autority, tedy učitele. Náš svět je organizovaný.“

Dodávám, že je přece jen rozdíl podřídit se jedné, blízké autoritě (matce), než autoritě, která je společná širšímu společenství. Učitel reprezentuje větší celek, větší a společnou strukturu, již se od dětství učíme přijímat za svou… Hierarchie se nám sice nelíbí, ale je věcí přirozenou. U hmyzu, u zvířat, u lidí.

Ludvík Vaculík: „Dále jsem pravil, že když jsem chodil do školy, také nás četlo jen několik ve třídě: ti lepší z nás. Proto mě nematou stížnosti, že se málo čte: vždyť tak vzniká v národě nějaká elita… Dále jsem řekl, že člověk nemá v životě propást příležitost říct něčemu špatnému ostré NE. Tím se hned někam zařadí a úžasně si usnadní další rozhodování. Jednat správně má být zvyk, a ne pořád duševní zápas.“ (O jaru, 28. března 2006)

Ondřej Vaculík pokračuje: „Škola by také měla žákům dávat jistotu společenské stability a posilovat životní optimismus. Jaké reformy je k tomu zapotřebí?… Jak vidno, školství je vůči reformám odolné, asi podobně, jako katolická církev. Pravda ovšem je, že čelit všem reformám, umět se jim vyhnout, učitele nadměrně vyčerpává a odvádí je od učení, a to školství neprospívá, takže nebylo by zapotřebí nějaké reformy?“ Syn otce nezapře…

Mimochodem, zkušený učitel vám řekne, že po absolvování bezpočtu seminářů, jejichž smysl je jediný: pohodlné živobytí krasoduchů s teoriemi, tak takový učitel se stejně v běžné vyučovací hodině musí vrátit k osvědčenému, vyzkoušenému. Neboť on nepracuje s tezemi, ale s živou a proměnlivou bytostí.

Ale dál ponechme slovo už jen Vaculíkovi otci, má za sebou víc. K jedné z podob vytoužené flexibility říká Ludvík Vaculík 14. března 2006 (O vzdělání):

„…byly to všechno otázky, k nimž se náš myslitel notoricky rád vyjadřuje: od fyziky po genetiku a Evropskou unii až po náboženství. Na žádnou otázku však ten muž neměl odpověď: na všecko měl při mlhavé znalosti jen přesný názor. Byla to soustava dosti promyšlené nevědomosti. Když sám cítil, že o věci nic neví, vyšvihl se nad ni tím, že celý ten obor odsoudil jako nesprávný. Je to příklad osobnosti, která chce vypadat vzdělaně, ale nic z toho, co si šarmantně myslí, nemůže už nikomu jinému být užitečné.“

A tu jsme u rozdílu mezi politikem a vědoucím člověkem, který klidně řekne: Nevím.

„Teď se propaguje, a možná tedy i chystá obludné gesto demokracie: lidová volba prezidenta. Rád bych věděl, ale obejdu se bez toho, co si opravdu myslí ti, kdož to navrhují… ne ti naivové říkající, že lidová volba je demokratičtější, protože hlasují všichni, ale ti lišáci. Když přece víme, že čím širší rozhodování, tím nižší výsledek.“ (Lest! 5. února 2002)

„Lákat, svádět k volbám lidi, kteří sami nemají zájem, je chyba. Jsou pak vydáni ohlupování a různým manipulacím… Ano, kdyby tak nějaká vláda inspirovala přísnou výchovu rodin, rodů, z nichž by vycházeli lidé tělesně zdraví a duševně bystří, měli bychom se i my dát komu správně volit.“ (Elitní voliči, 15. června 2004)

Jak dospět k dobrému občanovi?

Někteří rodiče aplikují alternativní vzdělávání, jako už zmiňovaná modelka, která s dětmi cestuje po celém světě, a přímo v místě, kde je k určitému tématu nejblíže, se její děti o světě učí. Učí se ale především to, o co právě ony projevují největší zájem. Jejich matka tak naplňuje představu učitele – instruktora. Pomiňme, že taková příprava dětí na život (?) musí být podložena mnoha a mnoha penězi… A potom také: děti jsou různé! Nechtěla bych s nimi prožít okamžik, kdy se před zcestovalými dětmi (ty modelčiny by prý nemohly říci, kde mají domov) náhle zjeví úplně normální, opravdový život. Lehko jim nebude, budou-li se muset do něj vtěsnat a přijmout jeho limity.

„Podívejme se, jak se jednotlivý člověk stává osobností mezi všemi. Chlapeček nešlape schválně do bahna než jednou. Potom neláme stromky. Netrefuje se kamením do oken, což někteří dělávají a je to zajímavé. Nikomu se nepošklebuje, což je dost obvyklé, a nemluví sprostě, což je teď všeobecné, nebývalo to. Nikomu neškodí, nekrade. Nestydí se před spolužáky mluvit s učiteli slušně. Nežaluje, ale distancuje se od zlého činu… a to už začíná být těžší, rýsuje se osobnost. Nechce na sobě mít, co mají všichni, zdá se mu to směšné… Nekouří, neopíjí se, nelže… Tyto všechny vlastnosti či způsoby nemá hned, ale v tomto směru se namáhá, přemáhá. – O jeho osobnosti či identitě nemusí padnout slovo.“ (Samozřejmost bytí, 6. dubna 2004)

Pojetí školy jako místa, kde pedagog nechá žáka volit a bude jen dohlížet, předpokládá přiměřenou výši inteligence a talentu dítěte, zkrocený temperament, předpokládá u něj značnou schopnost sebekontroly a sebekázně. Zelený je ovšem strom života!

I se zvládáním a překonáváním sebe sama je nutné dítěti pomoci! Je v lidské přirozenosti, že toužíme především se nenamáhat. A jak v sobě objevím talent, když něco, mně dosud neznámého, nezkusím? Když nevím, že to existuje? Proč bych měl sedět jako oukropeček, když mám právo se povalovat, procházet se. Marně budete grázlíkovi špitat něco o ohleduplnosti! O tom, že má projevy svého ostrovtipu i fyzické síly omezit na přestávky. Jemu je dnes úplně jedno, že v životě víc musíme, než chceme. Pokud mladíka utvrzujeme v opaku, pokud ho utvrzujeme v myšlence, že svět je tu jen proto, aby on se realizoval, lžeme mu.

„Je snad zřejmé, až nápadné, že růst a kvalita člověka závisí víc na tom, co odmítá, čeho se straní, čím pohrdá. Ne teda na tom, čeho se nějak zmocní, co si vynutí.“ (Samozřejmost bytí, 6. dubna 2004)

„Na obvyklou otázku, jak jsme mohli naletět na komunismus, říkávám, jak oni na to, co je svádí dneska. Každý podle své povahy: z idealismu, ze ctižádosti, z hlouposti, lačnosti. Ale vy, pánové a slečny, to máte dnes těžší. Protože komunismus padl a příčiny, proč vznikl, se vrátily, vy tedy máte dělat reparát z dějin. Poměry u nás se vyvinou podle toho, co vy dokážete odmítnout… Svoboda něco odmítnout je důležitější a těžší než svoboda vybrat si.“ (O jaru, 28. března 2006)

Budoucí občané přijeli domů zase o něco poučenější o životě. Vsadím se, že když večer řidič uklízel autobus, pořádně nadával na kluky, když našel pod sedadlem zmačkaný sáček, do jakého dávají pečivo v marketu u autobusového nádraží. Pane řidiči, ten hnědý sáček má na svědomí krásná blondýnka, jejíž promyšleně pojednaný exteriér jsem ráno cestou tam závistivě okukovala. Ona totiž v autobuse snídala „tu krojzantu“, když vyprávěla zajímavosti o ženském lékaři (krajový folklor), k němuž jela do okresní nemocnice. Ten papír se jí pak nevešel do kabelčičky.

Není to jednoduché!

Zdroj: Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl (Poslední slova 2002-2008), Jaroslava Jiskrová, Máj, Dokořán 2008

31.01.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 14