Občanská výchova (Nejen Vaculíkové)

rubrika: Pel-mel


To se tak někdy stane, že člověk zažije situaci natolik čítankovou, že o ní z důvodu nevěrohodnosti nemůže psát. Ale nakonec – je škoda nechat si takový zážitek pro sebe! Tak budu vyprávět třeba o tom, jak jsem cestovala autobusem společně s pubertální mládeží. To bylo, když jsem zase jednou jela vrátit „zdroje“, které vykrádám ve prospěch tohoto blogu. Po spatření houfu omladiny u mé zastávky jsem se okamžitě chtěla vrátit do města, že si raději počkám na další spoj. Ale sama sebe jsem přemluvila, že přece musím něco vydržet a kromě toho na bloumání po ulicích byla velká zima. Nestačila jsem se divit. Dívenky a hoši se usadili, cestou se nevzrušeně bavili, neupozorňovali na sebe ani obvyklým hříběcím smíchem a pořváváním od zadního okna až k řidiči. Jak bývá běžné, když se sejde víc stvoření, která už dětmi nejsou, a dospělými teprve ne.

 

Stella


Přistoupila droboučká paní o francouzských holích a chlapec jí okamžitě postoupil místo. Beze slova šla dál a učitelky za ní volaly, aby si sedla na právě uvolněné sedadlo. Odhrkla: „To je snad jedno, ne?“ A gestem zvedla ze sedadla jiného žáčka, Lukáše. Neprotestoval. Nepoděkovala. K paní učitelce přistoupil Šimon a stěžoval si na chování jiného dospělého cestujícího. Paní učitelka Šimonovi řekla, že má pravdu a že si o tom ve škole popovídají a: „Teď už o tom nebudeme mluvit.“ Než potom děti dostaly rozchod, učitelky tomu nezvykle pokojnému, ač početnému hejnu popřály hezké odpoledne. Naprosto samozřejmě žáci jeden přes druhého děkovali a volali na shledanou.

 

Pořád ještě se vzpamatovávám z toho zážitku a říkám si: Ono to jde! Bylo totiž vidět, že žáčci mají normální chování zažité. Učitelky byly klidné, žádná nervozita, žádný spěch, žádné pokřikování. Vedly si přiměřeně sebevědomě, jak je to možné jen ve škole vedené takovou ředitelkou či takovým ředitelem, kteří se nesesypou, když jim do pracovny vtrhne řvoucí zpovykaný tatíček, autor pokřiveného a talentovaného zločince z osmé bé.

 

Proč se k té předvánoční čítankové situaci vracím? Mohou za to dvě jiná náhodná setkání: časopisecký rozhovor s modelkou, která své tři děti vychovává i vzdělává alternativně, a další rozhovor, náhodně se zjevivší na mém monitoru: Ondřej Vaculík pro olomoucké rádio. Že občas před spaním šáhnu po tatínkovi Ondřeje Vaculíka (žádný strach), to už náhoda není. Tentokrát to je Dřevěná mysl, soubor Posledních slov 2002-2008.

 

Ale nejdříve synek. Možná mu tata někde skočí do řeči. On je velmi temperamentní.

 

Ondřej Vaculík se vyslovuje ke školským reformám, o výhodách školy, pokud jde o sociální kompetence. Vaculík píše, že škola umožňuje osvojit si „orientaci v organizovaném prostředí, schopnost tolerance a pospolitosti. Flexibilitou by měla být také schopnost uznat autoritu či podřídit se kolektivnímu rozhodnutí. Tomu se člověk sám doma nenaučí, k tomu je zapotřebí kolektiv i vzor autority, tedy učitele. Náš svět je organizovaný.“

 

Dodávám, že je přece jen rozdíl podřídit se jedné, blízké autoritě (matce), než autoritě, která je společná širšímu společenství. Učitel reprezentuje větší celek, větší a společnou strukturu, již se od dětství učíme přijímat za svou… Hierarchie se nám sice nelíbí, ale je věcí přirozenou. U hmyzu, u zvířat, u lidí.

 

Ludvík Vaculík: „Dále jsem pravil, že když jsem chodil do školy, také nás četlo jen několik ve třídě: ti lepší z nás. Proto mě nematou stížnosti, že se málo čte: vždyť tak vzniká v národě nějaká elita… Dále jsem řekl, že člověk nemá v životě propást příležitost říct něčemu špatnému ostré NE. Tím se hned někam zařadí a úžasně si usnadní další rozhodování. Jednat správně má být zvyk, a ne pořád duševní zápas.“ (O jaru, 28. března 2006)

 

Ondřej Vaculík pokračuje: „Škola by také měla žákům dávat jistotu společenské stability a posilovat životní optimismus. Jaké reformy je k tomu zapotřebí?… Jak vidno, školství je vůči reformám odolné, asi podobně, jako katolická církev. Pravda ovšem je, že čelit všem reformám, umět se jim vyhnout, učitele nadměrně vyčerpává a odvádí je od učení, a to školství neprospívá, takže nebylo by zapotřebí nějaké reformy?“ Syn otce nezapře…

 

Mimochodem, zkušený učitel vám řekne, že po absolvování bezpočtu seminářů, jejichž smysl je jediný: pohodlné živobytí krasoduchů s teoriemi, tak takový učitel se stejně v běžné vyučovací hodině musí vrátit k osvědčenému, vyzkoušenému. Neboť on nepracuje s tezemi, ale s živou a proměnlivou bytostí.

 

Ale dál ponechme slovo už jen Vaculíkovi otci, má za sebou víc. K jedné z podob vytoužené flexibility říká Ludvík Vaculík 14. března 2006 (O vzdělání):

 

„…byly to všechno otázky, k nimž se náš myslitel notoricky rád vyjadřuje: od fyziky po genetiku a Evropskou unii až po náboženství. Na žádnou otázku však ten muž neměl odpověď: na všecko měl při mlhavé znalosti jen přesný názor. Byla to soustava dosti promyšlené nevědomosti. Když sám cítil, že o věci nic neví, vyšvihl se nad ni tím, že celý ten obor odsoudil jako nesprávný. Je to příklad osobnosti, která chce vypadat vzdělaně, ale nic z toho, co si šarmantně myslí, nemůže už nikomu jinému být užitečné.“

 

A tu jsme u rozdílu mezi politikem a vědoucím člověkem, který klidně řekne: Nevím.

 

„Teď se propaguje, a možná tedy i chystá obludné gesto demokracie: lidová volba prezidenta. Rád bych věděl, ale obejdu se bez toho, co si opravdu myslí ti, kdož to navrhují… ne ti naivové říkající, že lidová volba je demokratičtější, protože hlasují všichni, ale ti lišáci. Když přece víme, že čím širší rozhodování, tím nižší výsledek.“ (Lest! 5. února 2002)

 

„Lákat, svádět k volbám lidi, kteří sami nemají zájem, je chyba. Jsou pak vydáni ohlupování a různým manipulacím… Ano, kdyby tak nějaká vláda inspirovala přísnou výchovu rodin, rodů, z nichž by vycházeli lidé tělesně zdraví a duševně bystří, měli bychom se i my dát komu správně volit.“ (Elitní voliči, 15. června 2004)

 

Jak dospět k dobrému občanovi?

 

Někteří rodiče aplikují alternativní vzdělávání, jako už zmiňovaná modelka, která s dětmi cestuje po celém světě, a přímo v místě, kde je k určitému tématu nejblíže, se její děti o světě učí. Učí se ale především to, o co právě ony projevují největší zájem. Jejich matka tak naplňuje představu učitele – instruktora. Pomiňme, že taková příprava dětí na život (?) musí být podložena mnoha a mnoha penězi… A potom také: děti jsou různé! Nechtěla bych s nimi prožít okamžik, kdy se před zcestovalými dětmi (ty modelčiny by prý nemohly říci, kde mají domov) náhle zjeví úplně normální, opravdový život. Lehko jim nebude, budou-li se muset do něj vtěsnat a přijmout jeho limity.

 

„Podívejme se, jak se jednotlivý člověk stává osobností mezi všemi. Chlapeček nešlape schválně do bahna než jednou. Potom neláme stromky. Netrefuje se kamením do oken, což někteří dělávají a je to zajímavé. Nikomu se nepošklebuje, což je dost obvyklé, a nemluví sprostě, což je teď všeobecné, nebývalo to. Nikomu neškodí, nekrade. Nestydí se před spolužáky mluvit s učiteli slušně. Nežaluje, ale distancuje se od zlého činu… a to už začíná být těžší, rýsuje se osobnost. Nechce na sobě mít, co mají všichni, zdá se mu to směšné… Nekouří, neopíjí se, nelže… Tyto všechny vlastnosti či způsoby nemá hned, ale v tomto směru se namáhá, přemáhá. – O jeho osobnosti či identitě nemusí padnout slovo.“ (Samozřejmost bytí, 6. dubna 2004)

 

Pojetí školy jako místa, kde pedagog nechá žáka volit a bude jen dohlížet, předpokládá přiměřenou výši inteligence a talentu dítěte, zkrocený temperament, předpokládá u něj značnou schopnost sebekontroly a sebekázně. Zelený je ovšem strom života!

 

I se zvládáním a překonáváním sebe sama je nutné dítěti pomoci! Je v lidské přirozenosti, že toužíme především se nenamáhat. A jak v sobě objevím talent, když něco, mně dosud neznámého, nezkusím? Když nevím, že to existuje? Proč bych měl sedět jako oukropeček, když mám právo se povalovat, procházet se. Marně budete grázlíkovi špitat něco o ohleduplnosti! O tom, že má projevy svého ostrovtipu i fyzické síly omezit na přestávky. Jemu je dnes úplně jedno, že v životě víc musíme, než chceme. Pokud mladíka utvrzujeme v opaku, pokud ho utvrzujeme v myšlence, že svět je tu jen proto, aby on se realizoval, lžeme mu.

 

„Je snad zřejmé, až nápadné, že růst a kvalita člověka závisí víc na tom, co odmítá, čeho se straní, čím pohrdá. Ne teda na tom, čeho se nějak zmocní, co si vynutí.“ (Samozřejmost bytí, 6. dubna 2004)

 

„Na obvyklou otázku, jak jsme mohli naletět na komunismus, říkávám, jak oni na to, co je svádí dneska. Každý podle své povahy: z idealismu, ze ctižádosti, z hlouposti, lačnosti. Ale vy, pánové a slečny, to máte dnes těžší. Protože komunismus padl a příčiny, proč vznikl, se vrátily, vy tedy máte dělat reparát z dějin. Poměry u nás se vyvinou podle toho, co vy dokážete odmítnout… Svoboda něco odmítnout je důležitější a těžší než svoboda vybrat si.“ (O jaru, 28. března 2006)

 

Budoucí občané přijeli domů zase o něco poučenější o životě. Vsadím se, že když večer řidič uklízel autobus, pořádně nadával na kluky, když našel pod sedadlem zmačkaný sáček, do jakého dávají pečivo v marketu u autobusového nádraží. Pane řidiči, ten hnědý sáček má na svědomí krásná blondýnka, jejíž promyšleně pojednaný exteriér jsem ráno cestou tam závistivě okukovala. Ona totiž v autobuse snídala „tu krojzantu“, když vyprávěla zajímavosti o ženském lékaři (krajový folklor), k němuž jela do okresní nemocnice. Ten papír se jí pak nevešel do kabelčičky.

 

Není to jednoduché!

 

Zdroj: Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl (Poslední slova 2002-2008), Jaroslava Jiskrová, Máj, Dokořán 2008


komentářů: 14         



Komentáře (14)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

14 2 XXX
Starý kocour (neregistrovaný) 02.02.2018, 00:05:12
A pozor: já ten spor nepískám a nebudu tedy uvádět, kdo je lůza a kdo kavárník. Tohle je nesmyslné počínání.
Do toho se zatáhnout nenechám.

13 2 XXX
Starý kocour (neregistrovaný) 02.02.2018, 00:00:35
Nemyslím si.

Snad jen šikovně zvednuté. Ještě než se začalo o \"intoších\" hovořit veřejně (pojem \"pražská kavárna\" byl zcela neznámý), už jsem to probíral na svém blogu - a už to ve mě dost dlouho \"trčelo\". Rozlišuji lidi vzdělané a lidi moudré. Ne každý vzdělanec je moudrý. Dokonce ani ne každý vzdělanec je opravdu vzdělán. Ani každý moudrý člověk není patřičně vzdělán - přesto zůstává moudrým.
O tomhle může psát kdo chce co chce, nezměním názor.
Povrchnost myšlení, opakování floskulí a pocit vlastní nadřazenosti je častější u nositelů akademických titulů. Doba kdy se skandovalo \"já jsem horník a kdo je víc\" už dávno minula. Zdá se, že je dneska to docela naopak.

A to nemluvím o dělení na bohaté, zbohatlíky a tzv. střední třídu. Dělníci jsou zvlášť.
Neabsolvovali VŠ, mají občas jen základní vzdělání a tabulky s nimi počítají jako s \"manuály\". Tu dělící čáru někdo narýsoval už před volbami, před více než deseti lety - a byl to pěkný idiot. Zadělal na pozdější problém.

Znám se s inteligenty i s \"intoši\", s \"Umělci\" i kumštýři. Těch dělících čar je spousta a nevedou planparalelně.

Nazývat někoho spodinou, lůzou či nevzdělanci se časem vymstí, uvidíte. V následující válce určitě. A že se tam suneme nezanedbatelnou rychlostí taky pochopíte, až nastane. Bohatí utečou, inteligence bude nepřítelem programově zlikvidována nebo zotročena.
Po čase se zase bude uvažovat \"Kdo za to mohl\". Mě se to už snad osobně nebude týkat, našich potomků ovšem ano.

12
xxx (neregistrovaný) 01.02.2018, 19:32:42
Zuzano,

Vaculík - co slovo, to úder. Jednoznačný. Vždycky.
Také se o nové době vyjadřoval kriticky úplně stejně, jako o staré.

Učitelé: kus od kusu. Nejdřív musí učitel být člověk, pak profesionál. A sladit oboje, to je fuška. (Jak píše LV, musí umět NE.)
Žel, pod vlivem mnoha okolností, toto povolání ztratilo kredit. Nad některými učiteli aby člověk opravdu zaplakal. Čím mizernější, tím bývá zlejší. Před jinými zase je dobré smeknout.
Denně, po celý život, na ty dobré vzpomínám.

11
xxx (neregistrovaný) 01.02.2018, 19:25:30
St. Kocoure, JE to podhozené téma. Velmi šikovně. A velmi spolehlivě. Zvlášť v naší zemi, kde bydleli v jednom činžáku vždycky lidi různých profesí, to je skutečně zbytečně a uměle vyvolávaná averze. Jen si všimněte: výrok jednoho, druhého, za chvíli to budou opakovat všichni.
Zemanovi nikdy neodpustím autorství "pražské kavárny". K té tedy patří přes 50% voličů z celé republiky.
Podobně - Klaus. O nemakačenkách v Praze. To říká on, který celý život fáral. Kdo žije v Praze jen tak? Bez práce? Prognostický ústav ještě je?

Dcera vysmívaných pravdoláskařů jde sama pracovat
do Babišova provozu, aby podala svědectví. A to chce sakra velký kus odvahy. (Podobně v knize Anny Bolavé).
A ti dva jediní spravedliví a jakože se sociálním cítěním, současný a minulý, jsou obklopeni prakticky výhradně miliardáři, lidmi pohybujícími se na hraně zákona, a jinými pochybnými existencemi. Není divu, že o nevědomých voličích, kteří si nedají dohromady dva a dva (jejich informace - pouze z návštěvy panovníka) pak leckdo řekne, co řekne. Ale kam se Hřebejk a spol. hrabe na Ovčáčka a MZ.! Má co dohánět!



10
Z. (neregistrovaný) 01.02.2018, 16:05:43
Ma byt trhal klukum vlasy, namisto kluk. Podobne prepisy a nedopisy mi odpustte. Dik. :) Nechala bych to, ale neketere lidi zajima forma vic nez obsah.Nemam jim to za zly, jsme ruzni..;)

9
Zuzana (neregistrovaný) 01.02.2018, 15:57:29
Pokr.

Na druhe strane jsme meli par ucitelu, kteri kdyz onemocneli, trpeli jsme za ne, postradali jsme je, jeli jsme je navstivit, vedeli, ze je bereme jako nase pratele. Meli jsme je radi a doted na ne vzpominame.

Cim to asi? :)

8
Zuzana (neregistrovaný) 01.02.2018, 15:55:50
NEVIM, ale myslim si, ze elity nezvnikaji tim, ze ucitelka vybere tri zaky, kteri ctou tride z v ybranych knih. Protoze jsem mezi ctou pro tridu patrila, mohla jsem si vzimnout, ze ucitelka vybere ty, kteri ctou tak, aby je trida poslouchala.
Kdyz jsem prisla do skoly, umela jsem uz cist a psat diky rodicum, kteri sami cetli. Cetli i mne a knihy mi davali uz v predskolnim veku.
To vznika uz doma.
Ale neznamena to \'elitu\', jen urcitou (mozna) vyhodu. Na druhe strane byli zaci, kteri sice pred prvni tridou cist a psat neumeli, ale excelovali v jinych predmetech.

Dobri ucitele nikoho z nas nedavali za vzor ostatnim, jednali podle toho, jake ma kdo nas sklony a vlohy. nebylo jich moc ( tech dobrych ucitelu), ale byli! navzdory debilnim komunistickym skolnim osnovam, vecne buzeraci souvisejici s politikou, s diskiminovanim deti z vericich rodin, a svazakovanim apionyrovanim.
Presto, ze tihle ucitele prochazeli barierou osnov a buzerace, zachovali si soudnost, toleranci, smysl pro humor a decka je respektovala. prave kvuli schopnosti vylozit jim \'latku\' a kvuli toleranci s jakou s nama zachazeli = decka nesrazeli, naopak povzbudili a podporovali jejich vlohy.
Pak bylo taky dost ucitelu, kteri: deti ponizovali a urazeli, nekteri i bili, (ucitel chemie trhal kluk chumace vlasu z hlavy, ucitel zpevu dostaval hystericke zachvaty z falesnych hlasu - shodou okolnosti kvuli tomu ponioval moji kamaradku, ktere jsem se vehementne zastavala. Kamaradka sice nemela hudebni sluch, ale umela jine veci. Treba pred vanoci nastrihala a usila napadite kostymy na Mikulase, sama si jako decko uz sila saty, sly ji technicke predmety atd....
Podle me by ucitel mel podporovat individualitu.
Ucitel podle mne, ale NEVIM to, jen si to myslim, by mel pomahat detem tak, aby byly pripraveny vybrat si pro zivot obor, ke kteremu jsem svymi vlohami jaksi \'urceny\'. To se nekdy nestavalo prave kvuli srazeni a delaji z decek idioty a na to byli nekteri kantori primo mistri. Ucitelky mely sve dny, vybijely si na detech nalady, nejlepe na predpubertalnich pohlenych divkach, ktere uz zacinaly brat jako konkurenci, davali ( nejen ucitelky) detem naprosto blbe a nesmyslne poznamky, ktere si deti nesly domu jako potupu i kdyz se jednaloi treba o zlocin \"viri prach\" a podobne ptakoviny.
POkr. ;)

7
Tahiti (neregistrovaný) 01.02.2018, 13:23:53
Moje zdroje jsou tvoje, Stello, já je umím nazpaměť. Snad. Jestli tě těší, mám radost. A vidíš, dnes se ti hodily. Mrkající

6
Tahiti (neregistrovaný) 01.02.2018, 13:18:23

Kocoure, mám podobný chalupářský příběh, jako ty. My jsme takovou chalupu koupili v roce 1967 za pouhé tři tisíce a pět set korun.

Klasická stavba pod koncem lesa, na nejvyšším místě vesnice a s přenádherným výhledem na celé Střední Čechy, Trosky, Baba a Panna, Bezdězy na jižním obzoru, srdce usedalo blahem. Nikdy jsem nemohla utrhnout oči z té vyhlídky. Vždycky se mi zarosily štěstím, jak je ta naše země tak nádherná.Noci s čistým hvězdným nebem, úplňky, vůně lesa a trávy... Neopustila bych ji. Ani když jely ruské tanky v dolní části vsi a rudoarmějci měli namířené kulomety na všechno kolem.

Dodnes, a to už je pěkných pár let, si nesu v očích ten výhled, celou atmosféru toho stavení v hlavě. Pamětníci vyprávěli, že původní majitel tak koncem devatenáctého století přistavěl na chalupu nástavbu, pokojíček pod střechou pro svoji
milenku. Měla jsem tam svůj budoár a z velkých dvou oken jsem vyhlížela právě tu krásu tam daleko. A myslela jsem na osudy lidí před námi a na jejich lásky.

Pan majitel měl manželku, která obývala velkou dolní světnici, ležela na posteli, neb byla jakási nemocná, a zpívala. Prý neustále a hezky.Jenže to po čase panu majiteli nějak vadilo, sbalil sakypaky i milenku, manželku pohodil do ústavu Plačící a odstěhovali se někam. A nám se podařilo tu chalupu koupit.

Moje štěstí dlouho netrvalo. Za nějakých pět let jsem se rozvedla a chaloupko ádyjé. Tak ráda bych se tam ještě někdy podívala. Vesnička se jmenuje Záskalí, je kousek od Liberce, našla jsem si ji na mapě, i tu chaloupku.... Já z těch slz nevyjdu! Plačící

5 To Stella (3)
Starý kocour (neregistrovaný) 01.02.2018, 12:42:33
- O "lepšolidech". Možná je to dneska podhozené téma. Dneska podhozené, předtím docela reálně vnímané. Nelze to jakkoliv generalizovat. Jel jsem jednou vlakem do Prahy s příjemným starším pánem. Povídali jsme si o všem možném a velmi jsme si rozuměli. Při vystupováním mi dal svou navštívenku,. Byl to rektor jedné univerzity. Vzdělání nezabraňuje ponechat si základní, "selský" rozum. Díkybohu.
- Na druhé straně když pan režisér Hřebejk veřejně prohlásí, že Zemana volili hňupové nebo Karel Schwarzenberg: Zemana budou volit obdivovatelé Putinova režimu, tak se cítím trochu jako hňup a trochu jako obdivovatel Putina. A se mnou 2 853 390 voličů M. Zemana. Takže "hloubení příkopů", jak se tomu dneska říká, je přičinlivá práce obou stran.
- Sudety a sudeťáci: Nevím, jak to bylo těsně před válkou, nežil jsem. Ale pamatuji velmi dobře, jak nechutně se k neodsunutým (vdovám, starcům a dětem padlých) chovali nově příchozí "Češi". Tehdejší německá populace vlastně "vsákla" do obyvatelstva - jsou poznat podle příjmení a schopnosti dobře mluvit německy. Jinak ne.*

To, co se děje dnes mezi "inteligencí" a "prostým lidem" je rovněž eskalace, vendeta. Vlastně hnus. Ani jedna strana NEMÁ PRÁVO urážet a pohrdat tou druhou.
===
- Personalistky: Po několika nedobrých zkušenostech jsem je obešel a vyhlašoval vlastní "pohovory". Pak jsem na osobní nahlásil jméno.
I tak jsem se nejméně třikrát spletl. Většinou se to naštěstí projevilo už ve zkušební době takže ani jedna strana neztratila moc času.
===
- Ludvík Vaculík: Ne vždy jsem s ním zcela souhlasil, ale vždy jsem ho rád četl. Nebyl součástí tehdejší "kavárny". Nešermoval svým intelektem. Nemusel. Nosil ho naprosto přirozeně, stejně jako divoši svou nahotu. Nevnímají ji a my také ne.


*/ Chalupu, kterou naši koupili v padesátém čtvrtém za 400.--Kčs jako zabavenou odsunutým Němcům přišli po čtyřiceti letech navštívit děti původních majitelů.
Bábovka, kafe, společná fotka a radost, že se o jejich rodnou chalupu někdo dobře stará. Nic víc. Jejich děti už nejezdí, je to přece jen daleko v čase i prostoru, jen píšou k Vánocům a Velikonocům. Není to třeba ten Happy End?

Stella
4
Stella 01.02.2018, 09:22:58
Musím tady zdůraznit, že veškeré vaculíkovské zdroje jsem získala jako dar, jehož si nad jiné vážím, právě od Tahiti - celoživotní kamarádky L.V..
Díky! Usmívající se

Stella
3
Stella 01.02.2018, 09:19:26
Tak tak, Starý Kocoure. Tomu se říká flexibilita.
Uplatnit se kdekoli, ale - jakkoli. A za chvíli jít zase o dům dál. Mít na všechno papír.
Připravujeme se tak sami o mnoho. Postupně věc poznávat, měnit, zlepšovat ji i sebe - to přece přináší velikou radost. Tvůrčí radost a pocit uspokojení z díla, ne z toho, jaký jsem frajer.

Vznik tzv. lepších lidí je optický klam, protože to je šikovně vytažená karta - s nekalými úmysly!!
A jak je vidět, velmi úspěšně. Ono se to mnohokrát osvědčilo. Stačí párkrát zopakovat - a mám své stoupence v kapse. Nic není snazšího, než v někom vzbudit zdání, že se ten druhý nade ním povyšuje.
Nevadí, že si toho dosud člověk nevšiml... Tak si všimli pohraniční Němci mnoha křivd, až když jim Áda otevřel oči. Stará metoda propagandy. Nezklame.

K dovednosti, k řemeslu: odkud čerpají personalisté svou fundovanost?

2
Tahiti (neregistrovaný) 31.01.2018, 08:37:41
Dík za Ludvíka, Stello. Byl to člověk VÝJIMEČNÝ ve všech smyslech toho slova. Chybí nejen mně....

1 O odbornosti a chuti
Starý kocour (neregistrovaný) 31.01.2018, 01:53:54
Trochu na přeskáčku ale to nevadí.
Jako obvykle nahozené krásné, byť nejednoduché téma. Horší je, že je to asi utopie. Tak to moc nefunguje. Alespoň u nás to tak nefunguje.
Dlouho jsem už neslyšel od někoho \"Promiňte, ale to nevím.\"
Ono to chce jakousi vnitřní odvahu tohle říct.
Jsou tu dneska hlavně všeználkové. Neví nic, ale mluví. A netýká se to jen \"lepších lidí\" kteří se poslední dobou nějak vyrojili a vytvořili \"třídu\" která podprahově (někdy i zjevně) pohrdá těmi, kteří \"nikdy nečetli Hegela\".
Dneska jsou oblíbení mladí \"odborníci v čemkoliv\".

Teď takovým vysvětluji*, že každá zručnost (zažitá vědomost) je založena na spoustě omylů, které si člověk musí sám přiznat. Na (já vím, moc silné slovo) pokoře.

*/ Uvrtali mě předevčírem do jakési \"závodní školy práce\" Slíbil jsem, že to zkusím.
===
Vždy jsem měl lepší zkušenosti s nevzdělanými samouky, kteří opravdu chtěli to naše řemeslo dělat. Když jsem přijímal nové lidi, nedbal jsem na \"papíry\", protože absolventům často chyběla schopnost si přiznat, že neví. Nebo prostě neslyšeli, necítili. A chybu hledali nejčastěji mimo sebe.
To moje nedbání na formální vzděláni mě pak ale stálo spoustu sil, když jsem takovým kolegům chtěl v mezích možností zaplatit za dobrou práci. Uměli toho nakonec víc, než povrchní absolventi - ale tabulky říkaly NE. Za stejnou práci ve stejné kvalitě je vzdělanec placen lépe. A to mrzelo nejvíc mě, jako \"šéfa\". Jistěže nelze pustit k břišní operaci někoho ne dost vzdělaného. Ale kromě teoretických znalostí a latinského názvosloví musí mít cit v rukou. Chirurga (myslím) dělají jeho ruce, ne diplom.
\"Pravidla moštárny\".
Protože jakmile něco člověk dělá s chutí, chce to dělat, sám pak začíná dost urputně shánět vědomosti, \"umjentnosti\" jiných.
Proč? Proč takto? A pro ne onak? Co nelze? Jak to lze udělat jinak?
Tohle vzdělání je spolehlivé, téměř nikdy neselže. Takoví prostě umí ne proto, že se to někdy učili, ale proto, že se mockrát zmýlili. (Chybami se člověk učí!) Mají ale proti držitelům titulů nevýhodu. Většinou nedokáží o tom, co umí, dost \"odborně povídat\". Vypadají proto nevzdělaně.
===
Dneska mám pocit, že se stačí (v jakémkoliv oboru) naučit pár průpovídek a trocha drzosti (sebevědomí?) a uchazeč je přijat. Jeho kvalita se ukáže až když v praxi začne něco dělat. Ale snad dokáže říct: \"Tohle neumím. Poraďte, ukažte. Prosím.\" Pak začne druhou školu. Tu skutečnou.
===
Omlouvám se za mimoňský komentář - ale tak mě to napadalo, když jsem četl Stellin text.

«     1     »