Vasyl Vyšyvanyj (Habsburk v ukrajinské košili)

rubrika: Pel-mel


Nevím, jestli o Vilémovi Habsburském (1895-1948), který snil o tom, že bude ukrajinským králem, byl někdy natočen nějaký film, ale jsem přesvědčena, že by jeho životní příběh byl nesmírně přitažlivý jak pro filmaře, tak pro diváky. Ještě víc to podle mého názoru platí o Vilémově švagrové, statečné a zásadové ženě Alici Akarcroně Badeinové. Jedna z jejích dcer, Maria Krystyna Habsburková, neokázale dožila (2012) ve slezském městě Zywiec. V Zywieci prosperuje pivovar Heineken založený Krystyniným dědečkem Štěpánem.

U nás dobře známý Otto von Habsburk (hovořil čtrnácti jazyky – prostě typický zdegenerovaný šlechtic) říkával: Život je jako bicykl. Dokud šlapeš do pedálů, jedeš. Otto šlapal do pedálů v Evropském parlamentu, v unii, která je obklopena slabými státy, jež se přizpůsobují jejím představám, zatímco Habsburkové byli obklopeni národy, které vznikaly částečně podle představ vlastních. Evropská unie se nachází ve velmi podobné situaci, jako se nacházeli kdysi Habsburkové: kontroluje volný obchod, má centralizovanou ekonomiku, není schopna vytvořit obrannou sílu, v rámci EU je možné cestovat bez dokladů. Ale protože nemá národní identitu, musí řešit národnostní otázky svých členů. I v této věci si vede podobně jako Habsburkové, a stejně tak i relativně úspěšně, s využitím ekonomického nátlaku.

 

Stella


Habsburkové kdysi měli obrovskou výhodu: jednotlivci si sami volili národnost i svou celkovou totožnost, tedy mohli to, co se od poloviny dvacátého století stalo nemyslitelným. Ale podstatu národa skutečně netvoří politická prohlášení. V demokraciích zatím můžeme do určité míry regulovat své postavení ve státě i přes úpornou snahu nám byrokraticky přidělit totožnost. Jakkoli nás státníci ujišťují o slavné minulosti národa (který dlouho ani nebyl), můžeme zatím žít i bez jejich jasného slova k přítomnosti a bez konkrétní vize do budoucna.

 

Syn Štěpána Habsburského (1860-1933) Vilém se rozhodl, že bude Ukrajincem, podobně, jako se jeho starší bratr Albrecht rozhodl stát se Polákem. (Albrecht se cítil být Polákem natolik, že se odmítl za 2. světové války prohlásit Němcem. Nacisté jej připravili o majetek a přinutili ho strávit celou válku ve vězeních a koncentračních táborech. Jeho majetek pak v roce 1945 zabrali komunisté. Byl přece Němec… Ještě odvážněji než Albrecht se chovala jeho manželka Alice.)

 

Nacisté, kteří vyslýchali Albrechta, ani Sověti, kteří vyslýchali Viléma, nechápali národnost jako volbu, ale jako danost, vyrostlou ze společné tradice a společné minulosti, u Němců pak převládlo přesvědčení o národě jako o biologicky dané rase, potvrzené vědou, státem i mystikou…

 

Štěpánův syn a Albrechtův bratr Vilém zvolil ukrajinskou národnost proto, aby se připravil na převzetí moci nad územím, které se zdálo nepatřit nikomu a o něž se opakovaně rvali Poláci s Rusy. Národní povědomí většiny tamních původních obyvatel bylo slabé. Svou identitu odvozovali spíše od náboženského vyznání.

 

Svým plánům Vilém říkal „ukrajinizace“. V duchu lepších tradic své dynastie si vybral cestu nastíněnou otcem Štěpánem: vyšel z poznání, že nacionalismus je zjevně nevyhnutelný, ale že jeho vzestup nemusí znamenat rozpad říší. V rámci tolerantního impéria, v němž budou mít národy svůj parlament a svobodný tisk, se bude národům dařit lépe, než by se dařilo slabým státečkům. Otec Štěpán se tedy rozhodl, že se stane jedním z Poláků, polským, přesněji, haličským, knížetem. Že položí základy královského rodu. V jeho cestě pokračoval syn Albrecht.

 

O Ukrajincích ani Štěpán, ani Albrecht mnoho nevěděli. Vilém se ale zamiloval do ukrajinského folkloru i do divoké krajiny. Tam chtěl uskutečnit svůj sen o vlastním království. (Další z bratrů, Leo, se podobně chystal stát vládcem na Balkáně.) S rozpadem nejdelší a nejúspěšnější evropské říše (mnohonárodnostní habsburské) po první světové válce vznikaly nové státy na základě „práva národů na sebeurčení“. Přitom – kdo je národ a kdo ne, určovali vítězové: Rusové, Američani, Britové, Francouzi. To se bez konfliktů podařit nemohlo…

 

Vilémův sen o samostatné Ukrajině se podařilo uskutečnit až mnohem později, v současnosti, kdy většina ukrajinského obyvatelstva přijala národní identitu a země začala hrát klíčovou roli mezi ruskou volenou autokracií a Polskem jako členem EU. Zatím je ovšem Ukrajina „obrovská, chudá a těžkopádná“. Je ale jedním z dokladů toho, že národ lze vytvořit. (Tak se v současnosti začíná hovořit i o národu americkém.)

 

Ale vraťme se k Vilémovi.

 

Přes všechny naše představy o sešněrovaném habsburském dvoře je zapotřebí uvést, že se Vilém nehodlal nechat čímkoli a jakkoli omezovat. Nebránil mu v tom nikdo. Ani císař František Josef I., který o sobě sám říkal, že je poslední monarcha staré školy, absolutní vládce z milosti Boží. S novou dobou a zvláště s jejími neřestmi se úplně minul. Ale např. jeho proslulý syn Rudolf byl přesvědčen o právech jednotlivců i národů. Protože nemohl nijak zasahovat do vlády, psal alespoň útočné anonymní články do novin. Pocit bezmoci, touha uniknout dvoru i potřeba jít s moderní, dekadentní, dobou ho přivedly k morfiu, alkoholu, ženám a nakonec k sebevraždě roku 1889. Společenský skandál? Ano. Ale vídeňský dvůr byl neotřesitelný.

 

I tak se dá vysvětlit, že bylo možné přehlížet eskapády mladého Viléma, pocházejícího z vedlejší větve rodu. Syn Štěpána Habsburského Vilém vyrostl na jadranském ostrově Lošinj, kde se mu dostalo výchovy sice důsledné, ale přesto dostatečně tolerantní. Děti spolu mluvily německy, polsky, italsky, francouzsky, anglicky. S rodiči cestovaly po Evropě a navštívily i země Orientu.

 

V roce 1907 se rodina přestěhovala z barevného teplého jihu do Haliče a Štěpán všechny prohlásil za Poláky. Po idylických cestách do jižních zemí byla studená beskydská Halič pro všechny zklamáním. Přesto si zde rodina domnělého zakladatele královské polské dynastie zvykla a s místními lidmi se velmi dobře sžila. Štěpán založil nejen onen prosperující pivovar, ale postavil i dva zámky a kapli. Věnoval se železnici a automobilismu. Život jeho rodiny se podobal velkému bezstarostnému pikniku, s velkorysou tolerancí vůči níže postaveným polským sousedům i s velmi lidským chováním k chudině. Dvě dcery se provdaly za polské šlechtice, třetí dokonce za neurozeného člověka…

 

Syn Albrecht splnil otcovu vůli a svůj život věnoval Polsku a vzornému rodinnému životu. Jinou cestou šel Vilém, jehož rodinný život nelákal. Než si vysnil Ukrajinu, musel absolvovat vojenskou školu. Začal studovat v Hranicích na Moravě, na témže ústavu, který navštěvoval spisovatel Robert Musil (Zmatky chovance Törlesse). Vilém odtud odešel předčasně, po třech letech. Je nepochybné, že se nemohl vyrovnat s atmosférou, jíž byla škola proslulá, zejména s homosexuální šikanou. Homosexualita byla průvodním jevem života středoevropské, především vídeňské elity a bylo s ní spojeno mnoho skandálů. Když se zastřelil plukovník Alfred Redl, milenec mnohých a zároveň pracovník habsburské vojenské kontrašpionáže, rodiče Vilémovi raději zajistili soukromé učitele.

 

Náklonnost k Ukrajině Vilém pocítil, když se poprvé zaposlouchal do měkké ukrajinštiny při náhodném setkání s Ukrajinci v Haliči a jeho vztah zesílil poté, kdy přečetl Sienkiewiczův román Ohněm a mečem. Všiml si, že Poláci považují Ukrajince za sprosté necivilizované bandity. Rozhodl se nějaké tyto bandity vyhledat. Jako sedmnáctiletý se inkognito vydal vlakem do Karpat a pěšky došel do lesů k Huculům. Byl nadšen jejich pohostinností, jazykem a písněmi. Jeho vztah k Ukrajině měl přídech romantické vzpoury. Ale i tak František Josef I. požádal Viléma, aby se Ukrajině věnoval, protože bylo zjevné, že její význam stoupá. A mladý Habsburk došel k závěru, že Ukrajinci jsou přírodní národ, který má budoucnost, zatímco Poláci jsou zkaženi civilizací.

 

Roku 1915 Vilém ukončil vojenská studia a požádal o vlastní ukrajinskou jednotku. Se svými vojáky mluvil výhradně ukrajinsky. Vojáci museli nosit na rukávu pásku v ukrajinských barvách – modré a žluté. To vše se setkalo s nelibostí u polských důstojníků. Přezdili Viléma na Rudého knížete. Vilém to uvítal, protože sociální otázka ho také velmi zajímala. Už proto mluvil se svými podřízenými vždy zdvořile. Byl hrdý na to, že rakousko-uherské vojsko s jeho Ukrajinci obsadilo hlavní město haličské provincie, Lvov. Že vítězili nad Poláky i nad Rusy.

 

Vídeň měla v plánu vytvořit polské království jako součást habsburské monarchie. Němci se ale obávali, že tím vzroste moc Slovanů a upadne postavení Němců v říši. Přesto bylo roku 1916 polské království vyhlášeno. Králem se mohl stát Vilémův otec… Vilém nechtěl, aby Poláci získali celou Halič, a tak navrhl založení ukrajinské provincie – knížectví. Jenomže to už přišel sedmnáctý rok a v Rusku svrhli cara. Vilém (mladík, dvacet tři let) navrhl vytvořit soustátí Rakousko-Uhersko-Polsko. Halič by spadla pod Rakousko.

 

Zbývalo získat Ukrajince na habsburskou stranu. Císař Karel se tedy vydal na cestu po Ukrajině a Vilém ho doprovázel. Ukrajincům všude slibovali slušné zacházení. Na další cestu v září 1917 už jel Vilém sám, s cílem seznámit se ve Lvově s metropolitou řeckokatolické církve Šeptyckým, jenž byl právě propuštěn z ruského vězení. (Sověti církev řeckokatolickou později zakázali a povolili pouze církev pravoslavnou, podřízenou státu.) Vilém, krásný mladý člověk hovořící ukrajinsky, si okamžitě získal srdce davu, už proto, že jako vždy měl pod kabátem uniformy ukrajinskou košili. Lidé na něj volali: Vyšyvanyj! Už předtím se Vilém nechával oslovovat Vasyl. Nyní tedy byl přijat za Ukrajince definitivně a Šeptyckyj v něm viděl nadějného panovníka. Vasyla Vyšivaného.

 

Jenomže člověk míní, a dějiny mění. Němci potřebovali Ukrajinu jako obilnici, jako zásobárnu, Polsko jim mělo posloužit jako dodavatel vojáků… Habsburská monarchie se rozpadla. Ale plány na její obnovení dostávaly konkrétní obrysy ještě ve třicátých letech. Dědicové (Zita) vyvíjeli nemalé úsilí. Leč, byly tu nové státy a národy s úplně jinými představami. Kola historie se roztočila, nebo rozklížila, a osudy jednotlivců se rozběhly neplánovaným směrem.

 

Vilém se myšlenky na ukrajinské království nevzdal a po krátkém azylu v haličském klášteře se vrátil do Vídně, kde ze všech sil pomáhal ukrajinským nacionalistům. Ale Ukrajinu si už roku 1921 rozdělilo Polsko a sovětské Rusko. V témže roce Vilém založil polovojenskou organizaci, Svobodné kozáky, a začal plánovat invazi na Ukrajinu. Císař Karel zatím ve švýcarském exilu přemýšlel, na který trůn usedne nejdřív…

 

Ale roku 1922 Vilém mohl už jen konstatovat, že jej opustili všichni spojenci a že přišel o dosavadní finanční zdroje. Jako člověk bez jakékoli odbornosti i bez státní příslušnosti (bez pasu), odejel z Rakouska pod jménem Vasyl Vyšivanyj do Madridu (pohostinství u příbuzných) a pak do Paříže. V Paříži, kde byla legální a módní homosexualita, rozjel mnohem bouřlivější, bohémskou etapu svého života. Na politiku ale nezapomněl. Svou ukrajinskou misi v polovině třicátých let spojoval s fašismem. Fašismus viděl, jako mnozí jiní, v první řadě jako protest proti poválečnému evropskému uspořádání. Poté, kdy Hitler prohlásil, že národ je národem podle krve, Vilém myšlenku fašismu opustil. Nicméně pojal plán sestavit „Ukrajinskou legii“ proti bolševikům. Nacisté ovšem Viléma považovali za zvrhlíka. Po čase na jeho pařížské skandály zapomněli a Vilém mohl žít jako svobodný německý občan ve Vídni. Jeho byt se záhy stal sídlem protinacistické špionáže…

 

Hned v květnu 1945 se Vilém vrhl do rakouské politiky. V srpnu 1947 byl na vídeňském nádraží zadržen sovětskými vojáky. V prosinci byl přepraven do Lvova a v květnu 1948 byl v Kyjevě odsouzen na dvacet pět let do vězení. V srpnu téhož roku zemřel na tuberkulózu a byl pohřben v neoznačeném hrobě.

 

Jeden z evropských osudů dvacátého století se uzavřel.

 

Zdroj: Snyder, Timothy: Rudý kníže, Utajený život habsburského arcivévody, Pavel Dobrovský – BETA, Praha 2010


komentářů: 7         



Komentáře (7)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
7
Stella 02.07.2018, 08:28:08
Nahrazuji slovo nihilismus slovem pesimismus.
Nebo spíš jen - povzdech? Přijetí skutečnosti, tedy definitivní zmoudření, Starý Kocoure.
Tady ten pán to píše dost přesně:

http://www.neviditelnycert.cz/blog/pel-mel/1666-a-jaci-jsme-byli-joseph-a-tainter-kolapsy-slozitych-spolecnosti.html

Mnoho z těch dobových absurdit považuji za krajnosti, výstřelky. Pominou. Kdyby šlo do tuhého, pominou ze dne na den.

6 2 Stella
Starý kocour (neregistrovaný) 01.07.2018, 23:01:15
Nihilismus není moje cesta, Stello.
Spíš odhad budoucnosti, kterou nemohu nijak ovlivnit a ani nezažiji. A potomci? Ať dělají, co budou umět. Bude to jejich věc. Spíše postesknutí, že technická (a komputerová) civilizace zmizí - stejně jako zmizela říše starých Inků, starý Egypt, Řecko i Řím, Babylon ale i středověké společnosti. A se zmizelou civilizací zmizí, zapomenou se vědomosti, které bude lidstvo, které nejspíš nevyhyne znova objevovat. Některé věci už třeba nikdy neobjeví, ale objeví třeba jiné pravdy.
Každá epocha zatím skončila v nějakých křečích. Napřed se společnost začne rozkládat zevnitř, slábne pocit sounáležitosti k ní, kázeň a pravdivý obraz světa uvnitř i zvenku, vznikají konstrukty - víry a nauky, totemy a tabu - a pak přijdou \"barbaři\". S kamennými sekyrkami nebo s křížem. Asi to jinak nejde. Lidstvo jako celek se musí poučit jedině tím, že si sáhne na dno své existence.
Zjistí se třeba, že existují jen dvě pohlaví, které jsou schopna se reprodukovat bez velkých a složitých lékařských kouzel. Nebo že ten, kdo se nepřipraví na zimu, tak ji nepřežije. Jednoduché, jednoduše dokazatelné skutečnosti - tedy \"pravdy\".
To není Stello nihilismus. Jen takový širokoúhlejší pohled, jako když kamera na závěr filmu stoupá vzhůru a záběr zobrazuje čím dál tím větší celek, kde se pomalu ztrácej podrobnosti, které se ještě před chvíli zdály být důležité.
A ty \"malé věci\"? To je současnost. Naše i ta budoucí, jejich. Mrkající
====
Vlastně jediná věc, která mě irituje, je dnešní naprosté pohrdání pravdou, obecnou, průměrnou a tedy i \"integrovaně\" objektivní. Člověk je jen taková olysalá opice. Strávil jsem při focení desítky (možná až stovky) hodin u výběhu šimpanzů. Přitom jsem si uvědomil, že to sklo nás odděluje jen párem desítek nebo stovek tisíc let a že jejich elementární letora a ta naše se prakticky neliší. Je tam boj o dominanci, prostituce i vyvrženci. Ne nadarmo se tvrdí, že se geneticky lišíme od šimpanzů jen čtyřmi procenty genů.
Devadesát šest procent genů je stejných. Zamračený
======
Tož tak. Rozumím si mnohem lépe se svými kocoury než s valnou většinou lidí. Kocouři nelžou a jejich podvůdky jsou takové malé, skoro bych řekl až poctivé. To proto jsem si zvolil jako svého avatara starého kocoura.

Stella
5
Stella 01.07.2018, 21:10:23
Žádné uhýbání od tématu nebudu trpět, Starý Kocoure! Mrkající Jenomže vy se vyjadřujete k tématu.

Dnes jsem opět četla, že v rámci zrelativizovávání
úplně všeho se zpochybňuje právě i národní charakter států, jak se o něm píše v textu. Já se přimlouvám za to, abychom si z dějin vzali jedno:
nic nového pod sluncem, nějak bylo, nějak bude.
Bez cynismu.
Ty odlišnosti se týkají míry svobody jednotlivce a sociálních podmínek.
Protože je jenom to, co právě je, nemá cenu se nadměrně vracet. (Utkvělé myšlenky jsou zhoubné!)
Budoucnost? Musíme se připravit na exodus ze zemí postižených suchem. A to bude teprve něco!

Jedna ze čtenářek NČ mi doporučila Dějiny 20. století od T. Snydera jako dílo opravdu vynikající.
Informací mnoho, znalostí málo - to je naše bolest.
Čapek: smysl mají malé, užitečné věci.
Rovná se - lék na fixní myšlenky.
Jinak se nihilismu nevyhneme. Nevinný


4 2 Stella
Starý kocour (neregistrovaný) 01.07.2018, 09:56:00
Nemohu se zbavit myšlenky (je vůbec účelné, zbavovat se myšlenek, byť utkvělých?), že dnes se nám nepříjemně zřetelně a ostře zrcadlí děje minulé. Nedávné i nedávné. Když si čtu o pádu Říma a následném nástupu "barbarů", vidím dnešní "západní" společnost, její změkčilost a hračičkářství a invazi z "primitivnějších" zemí. Ta invaze je pro mě zcela pochopitelná a logická. "Jít na lepší!" Kdo by nešel za lepším má-li tu možnost?
Co pro mě pochopitelné z hlediska sebezáchovného pudu není, je sebezničující reakce dnešní "společnosti". Je to vůbec "společnost"? Mám snad něco společného s homosexuálním profesorem, který vykřikuje podivná hesla o "katolických buznách" na gay-parade nebo s mladým "sportovcem" který se zabývá pouze obvodem svých bicepsů a vykřikuje něco o židech nebo Cikánech do plynu?
Zdá se mi, že věrchuška vždy dopadne z hlediska mlčící většiny stejně, buď skončí jako diktatura nebo se rozpustí ve vlastní neřesti a požitkářství. Neřesti jakéhokoliv typu. Žít dnes třeba Caligula, svými činy by se moc nelišil od dnešní smetánky. A určitě by si pořizoval selfíčka na svůj fejsbůček s nadějí na milion ĺajků.
A - má cenu se zabývat historií, když si z ní nedokážeme vyvodit základní poučení typu "když kocour není doma, mají myši pré?"
Stella snad promine, že jsem opět, jak už je mým špatným zvykem uhnul od tématu. Ale nemohu si pomoci. Šlápnul vedle

Stella
3
Stella 29.06.2018, 18:15:36
Popřemýšlela jsem si nad těmi dějinami o několika věcech:

o tom, jak ti mladíci z císařského rodu považovali za samozřejmé, že budou vládnout a že si mohou vybrat kde. Je pravda, že to chápali jako závazek, jako poslání a snažili se mu maximálně dostát.
Ale rozhodně se nemínili ptát poddaných.
(A jak by chtěl později postupovat Jan Baťa při vystěhovávání Čechů?)

Další věc: relativní tolerance v císařské rodině.
Důraz na vzdělání, etiketu, ale zároveň nikoho nepřiměřeně neomezovali. Vilém byl dost těžký průšvihář: pařížské homosexuální bordely, vztahy s lokaji a tajemníky, snad i s ženami: patřilo ve své době k jistým společenským kruhům.

Další věc: to, jak Snyder s obrovským nadhledem i geografickým odstupem, s uváděním konkrétních faktů a argumentů hodnotí stále probíhající proces vzniku národů. Jak uvádí do souvislostí např. vznik a vývoj Československa a dalších zemí. Ten jeho nadhled potřebujene!

Další věc: soudobá nostalgie po monarchii. Asi bychom se moc divili, kdyby. Ale tolik bylo dobrého, vyzkoušeného. Jenomže: už tady dávno byl občan, který netoužil bojovat za císaře pána.

Další věc k zamyšlení: dobrovolná volba národnosti. Dobrovolná volba státní příslušnosti
(Musí vůbec být?)

Překvapením pro mne byla vehemence, s jakou Zita
chtěla obnovit monarchii - před 2. svět. válkou.
Atd. atd..

Alice:

https://en.wikipedia.org/wiki/Alice_Habsburg






Lucifer
2
Lucifer * 29.06.2018, 16:47:03
Erzherzog Wilhelm Marsch op. 174
https://www.youtube.com/watch?v=LhX-58W_96o
Nevinný

Lucifer
1
Lucifer * 29.06.2018, 16:29:35
Vilém Habsburský byl beze sporu skvělým člověkem. Díky Stelle se můj pohled na široce rozvětvený habsburský rod výrazně rozšířil.

«     1     »