Neviditelný čert

Pro tento výrazně prodloužený víkend, který se započal včerejším příchodem soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a pokračuje dnešním upálením Mistra Jana Husa, jsem připravil takové věroučně filosofické rozjímání. Na jeho úvod předkládám pasáž z knížky od Veroniky K. Barátové, s níž jsem vás tady seznámil v podobě Boží vůle: bludiště nebo cesta? Ano, i Boha jsem ke svému rozjímání pozval. Jakého? Uvidíte v mých poznámkách hned za citačním úvodem.

Lucifer

Proti morálnímu zlu člověka vždy stojí Boží láska – spravedlivá i milosrdná. Milosrdná vůči člověku, který přijímá Boží nabídku, zůstává ale přitom spravedlivá. Žádá, abychom se odvrátili od zla a upřímně se káli. Zároveň však nedovolí, aby zlo zůstalo bez trestu vůči tomu, kdo zlo páchá a neobrátí se. Není však Boží vůlí člověka zničit, zatratit. To si člověk způsobí sám, jestliže zůstane ve svém hříchu.

Milosrdná Boží láska je tedy spravedlivá a spravedlivá Boží láska je milosrdná. Milosrdenství a spravedlnost jsou v Boží lásce vždy spojeny – bez směšování a rozdělování. Jde o jedinou Boží lásku, kterou Bůh nabízí člověku. Od něj žádá jedinou odpověď – lásku k Bohu a lidem. Kdyby lidé tuto nabídku přijali, svět by byl krásnější. Snažme se o to aspoň tam, kde žijeme.

S tím souvisí jedna důležitá výzva – a to je Boží vůle, týkající se každého z nás. I my máme být milosrdní a spravedliví. Máme odpouštět těm, kdo žádají o odpuštění, a dívat se Kristovým pohledem na nepřátele (tedy na ty, kdo o odpuštění nežádají a nevykročí na cestu nápravy), ačkoli to je nejtěžší věc křesťanského mysteria.

Odpustit či milovat nepřátele Kristovou láskou však neznamená, že nemáme vzdorovat páchanému zlu. Zůstat se založenýma rukama, jestliže můžeme nepravosti postavit hráz, je postoj proti Boží vůli. To by blahoslavenství pronásledovaných pro spravedlnost bylo zbaveno svého významu. „Na žádném místě evangelijního poselství neznamená odpuštění a milosrdenství, které je jeho zdrojem, shovívavost vůči zlu, pohoršení, bezpráví nebo urážce. V každém případě je podmínkou odpuštění vždy náprava zla či pohoršení, odstranění bezpráví, zadostiučinění za urážku,“ učí nás sv. Jan Pavel II.

Pokud můžeme, musíme se postavit zlu v jakékoli podobě. Musíme k němu svými slovy i jednáním zaujmout jasný postoj a upustit od každé formy pseudomilosrdenství, jež chrání víc pachatele než jejich oběti.

Zdroj: Veronika K. Barátová, Boží vůle: bludiště nebo cesta? Karmelitánské nakladatelství, s. r. o., Praha, 2017

Luciferovy poznámky:

Veronika K. Barátová říká zhruba toto: Důležité je si uvědomit, že vůči zlu je třeba se dle svých možností postavit, ale ne tím, že ho nahradíme jiným zlem. Zároveň je třeba dát šiřiteli zla možnost, aby ze svého zla ustoupil, aniž bychom ohrozili sebe a jeho potenciální oběti. A to tak, že když tuto možnost nepřijme, zničí pouze sám sebe. Domnívám se, že je to velmi moudrá myšlenka.

Pokud se necítíte být křesťanem, věříte něčemu úplně jinému včetně naprostému ateismu, zaměňte si „Bůh“ třeba za „Vyšší mysl“, „Vesmír“ atp. Možná vám pak výše citovaný text přijde bližší, lépe srozumitelný. Jeho podstata je totiž z jakéhokoli náboženského či filosofického úhlu pohledu stejná.

Můžete si ale představit ještě něco úplně jiného. Něco, nad čí jsem už řadu let po nocích přemýšlel.

Už dlouho se mezi vědátory – především astronomy a kosmicky laděnými filosofy –, ale občas též i mezi běžnými lidmi debatuje na téma, jestli jsem ve Vesmíru sami. Zaprvé je třeba říct, že to, čemu momentálně říkáme Vesmír, může být zrnkem nějakého vyššího a složitějšího Vesmíru. (V Populárně naučném koutku už o tom byla několikrát řeč včetně komentářů.) Ale i ten námi dosud rozpoznaný Vesmír je tak obrovský a domníváme se, že trvá už skoro 14 miliard let, že představa o naší jedinečnosti je naprosto absurdní.

Nejsme tady sami. Ba dokonce by se dalo předpokládat, že jiné civilizace ve Vesmíru mohou být o několik milionů let starší, a tím pádem i vyspělejší, než jsme my. Když si uvědomíme, že ještě před několika málo tisíci lety jsme disponovali technologiemi na úrovni doby kamenné, tak technologie, které bychom mohli mít za několik dalších milionů let (pokud přežijeme), si absolutně nedokážeme představit. Vzhledem k nim jsou naše dnešní počítače (kosmické lodi) téměř totéž jako kamenné nástroje troglodytů.

Civilizace o několik milionů let před námi by neměla mít problém brázdit vesmírem a dřív či později by na nás musela narazit. Kde tedy všichni jsou? Běžně je rozšířený názor, že už tady byli a možná ještě stále jsou, a někteří se domnívají, že udržují kontakt s americkými tajnými službami (a možná i s Putinem). Jakýmisi jakoby důkazy „blízkých setkání třetího druhu“ se hemží spousta knižních, filmových i internetových zdrojů. Na toto téma byla napsána hromada brakových i relativně kvalitních sci-fi románů. V drtivé většině zcela z pohledu lidských „mravenců“. Výjimečně se objevil i poněkud nadstandardní (nadpozemský) nadhled.

Arthur C. Clarke ve své knížce 3001: Poslední vesmírná odysea hovoří o Prvorozených. A tím jsem byl značně ovlivněn v zájmu mých nočních úvah. Civilizace zhruba na naší úrovni nemá šanci (prostředky, vědění) brázdit Vesmír, aby mohla navštěvovat jí podobné civilizace. Aby se její příslušníci setkávali na jiných planetách s bytostmi, které vypadají podobně jako oni anebo se podobají alespoň nějakému jim známému živočišnému druhu (tím se hemží většina sci-fi románů). Jsou na tom zhruba stejně jako my, kteří máme problém vystřelit raketu s lidskou posádkou alespoň k některé planetě v naší Sluneční soustavě. Někam dál? Ani náhodou. Naše počítače mohou být za pár desítek let několikanásobně lepší (pokud se mezitím nezlikvidujeme), ale naše kosmické lodi už desítky let připomínají primitivní raketky s hořícím palivem u zadku a pokud nerozluštíme podstatu gravitace (a dalších nám ještě zcela neznámých parametrů Vesmíru), tak to bude vypadat pořád stejně.

Domnívám se, že k tomuto rozluštění jen tak hned nedojde. Může to trvat ještě několik stovek, možná tisíců let. Nenechte se zmást soudobými výsledky teoretické fyziky, která žongluje s takovými úžasnými věcičkami, jako jsou třeba superstruny. Teoretičtí fyzikové se topí v bažinách svých složitých matematických konstrukcí, ale už několik desítek let v podstatě jedeme na základech standardního kvantového modelu. Dal nám sice několik zajímavých podnětů, které umožnily onen obrovský vědeckotechnický pokrok (především v oblasti elektrotechniky), ale to stačí pouze k lepšímu uspokojení potřeb pozemských mravenců. K letu do vzdálenějšího vesmíru rozhodně ne.

I když v čele našeho vědeckotechnického poznání stojí slovutní vědátoři, jejich myšlení je, i přes brilantní logiku a fyzikální či matematickou intuici, vzhledem k myšlení vědátorů z civilizace o několik milionů let starší v základě nepříliš vzdáleno od myšlení vědátorů z naší doby kamenné. Skutečný vývoj směrem k vesmírné civilizaci musí být doprovázen celkovým vývojem (změnou) naší fyzické a psychické (rozumové) struktury.

Nacházíme se teprve na první rozumové úrovni, krátce po vyklubání z nulové úrovně živočišné. Pokud nás sledují či přímo navštěvují vesmírné bytosti z vyšší úrovně, tak s nimi můžeme těžko navázat nějaký nám blízký kontakt. Určitě nevypadají ani vzdáleně jako my, ani jako jakýkoli živočich, kterého si dovedeme představit.

Dostávám se tak zpět ke křesťanské myšlence, kterou nastínila Veronika K. Barátová:

Jestli chceme mít vůbec nějakou šanci stát se civilizací skutečně vesmírnou, potom nám nezbývá, než začít přetvářet své vědomí, svoji sounáležitost, svůj vztah k jiným lidským bytostem a jednoznačně odvrhnout primitivní pohnutky vzájemné likvidace na nejrůznější úrovni. Slovo „Bůh“ si můžete nahradit slovem „Prvorození“. Není vyloučeno, že nějací takoví naší mnohem starší vesmírní souputníci nás sledují a třeba nad námi drží ochrannou ruku. Do tohoto stavu se však mohli dostat pouze tím, co naznačila Veronika K. Barátová.

06.07.2018, 00:50:48   Publikoval Luciferkomentářů: 119