Stanu se kočkou

rubrika: Pel-mel


Samozřejmě, že tím mám na mysli kočku mužského rodu čili kocoura, nejsem transvestita natožpak transsexuál. Jde mi o podstatu kočičí duše, a z tohoto hlediska je rozdíl mezi kočkou a kocourem vzhledem k člověku zanedbatelný. Tuto proměnu nebudu pochopitelně realizovat fyzicky – i kdyby to bylo možné, jako že to dosud není možné, tak fyzická proměna je sama o sobě k ničemu –, ale psychicky. Faktem je, že některé vlastnosti kočičí duše na sobě pozoruji již od kolébky, nicméně jsem usoudil, že v tomto směru mohu učinit mnohá vylepšení. Za tímto účelem jsem zakoupil knížku od francouzského všeuměla Stéphane Garniera (pracoval jako zvukař, truhlář, webmaster, účetní, zpěvák, prodavač, realitní makléř, třídič balíků, satirik, bloger, spisovatel…), která obsahuje podrobný návod, kterak a proč se chovat jako kočka. Následující text je ukázkou z této kočičí učebnice.

 

Lucifer


Kočka se tváří netýkavě, tiše a klidně, ale když miluje lidi kolem sebe, pořád se snaží být v centru pozornosti. Přeskakuje z klína jedné osoby na klín druhé, tváří se roztomile, a dokonce se, jako by to byla výzva, tře o nohy jediné osoby ve skupině, která kočky nijak ráda nemá…

 

Nikdo její přítomnosti neunikne, včetně těch rezervovanějších. V domě má už zajištěné královské místo a být středem pozornosti při posezení s přáteli je pro ni taková malá hra, která ji pořád baví.

 

A co pro to dělá? Dožaduje se? Mňouká? Hodně mladá kočka to první měsíce může dělat, protože ještě nemá tolik zkušeností. Ale rozvážná kočka se spokojí s tím, že se k vám potichu přiblíží, přimhouří oči a několik vteřin hypnotizuje hosty jednoho po druhém… Dává jim „šanci“, že ji mohou pohladit, a tak jim také nabídne trochu něhy, pozornosti, když si je prohlíží… Dokonce i kočka, kterou vidíme poprvé, se stane centrem naší pozornosti, protože je tak milá, že přišla potichu, nechá na sebe sahat a tváří se (někdy), že jí to dělá radost, aby lépe upoutala vaši pozornost.

 

Když natáhneme ruku ke kočce, snažíme se všichni instinktivně něco načerpat… Něco nehmatatelného… Trochu klidu, pokoje… Ona to ví, dívá se na nás… Nechá nás to udělat, nechá nás, abychom se zklidnili… Protože když hladíme kočku, neustále se usmíváme!

 

Co vlastně nakonec udělala, aby se stala středem pozornosti všech?

 

Odevzdala se. Dala se svým způsobem bytí, protože za námi přišla jako uklidňující dárek, nabídla nám, že se ji můžeme dotknout… dala se.

 

Ve chvíli, kdy ji hladíme, jsme naráz jako zhypnotizovaní, neslyšíme nic z toho, co se povídá u stolu… Proč? Protože zájem, který nám přinesla, zdroj života a poklidu, který jsme měli na dosah ruky, má daleko větší cenu než jakákoli abstraktní úvaha, filosofické rozjímání nebo jiná nezávazná debata!

 

Dodatek kočičího Lucifera:

 

Výše citovaná ukázka reprezentuje jednu mini-kapitolou, která se jmenuje Kočka je pořád v centru pozornosti. Před ní se skví výrok Clevelanda Amoryho: „Kočky mají nekonečnou trpělivost s lidskou omezeností.“ Být v centru pozornosti ostatních lidí mě až tak moc nedojímá, ale tu nekonečnou trpělivost bych potřeboval. Nějakou dobu už na tom pracuji.

 

V životě jsem potkal několik koček, které ve mně zanechaly to, o čem píše Garnier. V poslední době mě párkrát napadlo, že bych si nějakou pořídil do svého bytu. Od této myšlenky jsem však nakonec upustil. Přirozená kočka se cítí být naprosto svobodnou bytostí. To jsem pochopil už dávno a Garnier tomu věnuje jednu mini-kapitolu. Píše: „Pro kočku je to konstanta, víc než druhá přirozenost, dokonce je to středobod jejího života: být svobodná. Zbytek je pro ni až na posledním místě…“

 

Některé novodobé druhy koček byly vyšlechtěny tak, aby si vystačily s prostorem všeho bytu. Domnívám se, že taková kočka už v sobě tu nebetyčnou svobodu nemá. A nejspíš nemá ani některé další vlastnosti, kterými disponuje skutečná kočka. Takovou kočku nechci. To už si mohu pořídit psa a vyvenčovat ho na vodítku. Skutečnou kočku si může pořídit jenom člověk, který má vlastní dům se zahradou. Kočka prostě musí občas zmizet ven, aby se mohla zcela svobodně toulat bez svého dohlížitele, natožpak na vodítku. Máme se od nich co učit.

 

Zdroj: Stéphane Garnier, Chovejte se jako kočka, JOTA, s.r.o., Brno 2018

 


komentářů: 31         



Komentáře (31)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 3 »

1
Gogo (neregistrovaný) 06.01.2019, 04:19:39
Mínus čtyry, nesouvisle sňehovo...
Tyjó, já Tě nepoznávám... Překvapený Smějící se

Tak na první nástřel cos "zdomoviny", než Ti tady ztoho udělám zvířetník »

http://nostradama1.blog.cz/1206/kocka-je-v-recku-nezbytnou-soucasti-naseho-zivota

Tágže áchtunk, nejenom mazel, ále užitečné zvíře, chované vně, aby stejnbakovi lidé a myši mohli spokojeně vegetit uvnitř... Usmívající se

GM

«   1  2    3     »