Jan Žižka, nelítostný válečník a náboženský fanatik

rubrika: Pel-mel


Z knížky bratrů Honzáků, která se zabývá časem psychopatů, jsem zde naposledy vyexpedoval Václava Babinského. Nyní vás z téhož zdroje oblažím Janem Žižkou z Trocnova, který se svým způsobem tak věhlasně podílel na jurodivém husitském hnutí. Jedná se o jednu z nejznámějších postav českých dějin. Dodnes je po něm nejen v Čechách, ale i na Moravě pojmenována spousta míst; kupříkladu v Praze celá čtvrť, a poblíž na kopci jménem Vítkov je jeho nadživotní socha na nadživotním koni.

 

Lucifer


Jan řečený Žižka z Trocnova byl již od raného mládí velmi sveřepým bojovníkem, jemuž bylo v podstatě jedno, za co bojuje. Od chudého zemana a lapky se tímto způsobem vypracoval až k husitskému vojevůdci, před nímž se třásla celá Evropa. Autoři zdroje se domnívají, že dle jeho typického zobrazení by se mu dalo říkat Psychopat s palcátem. Po staletí pilované legendy však o něm mluví jako o rozšafném „tatíku Žižkovi“, který posvačil v Čechách pod každým starším dubem.

 

Rok narození Jana Žižky se pouze odhaduje (zhruba kolem roku 1360) a o prvních čtyřiceti letech života fakticky není zpráv. Až díky popravčím knihám Rožmberků a také jihlavským víme, že muž tohoto jména na počátku 15. století patřil do odbojných (rozuměj loupeživých) tlup, které škodily jak Rožmberkům, tak královskému městu (České) Budějovice i dalším. A to pod vedením šlechtice Jana Sokola z Lamberka, který měl už za sebou pestrou historii: sloužil v družinách moravských markrabí, též se zastával zajatého Václava IV., na druhou stranu také plenil a loupil na Moravě i v Rakousích. Václav IV. ho i s celou družinou díky zmíněné náklonnosti roku 1409 omilostnil a vzal do svých služeb. I poté vedl, a to i se Žižkou, už jako zemský hejtman válku se zpupnými pány z Růže.

 

O putování Žižky po boku Sokola z Lamberka se neví skoro nic. Též není známo, kdy se tehdy už jednooký Žižka vrátil domů a co tu dělal. Vynořuje se až po roce 1416, kdy zakoupil na Starém městě pražském dům – snad byl zas královým čeledínem. Prý chodíval do Betlémské kaple poslouchat Husova kázání, jež ho měla zásadně ovlivnit, ale Hus musel Prahu opustit už roku 1412! Také se prý zúčastnil i první pražské defenestrace (1419) vedoucí ke smrti Václava IV., ale nespokojen se situací v Praze vyrazil do Plzně. Z ní hodlal udělat základnu pro stoupence jediné správné víry; navíc tehdy panovaly chiliastické představy, že s výjimkou pěti zvolených měst bude vše zničeno. Přičítá se mu, že pomáhal Plzeň opevnit, ale nakonec ji musel s houfem příznivců opustit, aby se pokusil probít do právě zakládaného Tábora. Po cestě došlo ke známé bitvě u Sudoměře, kde se osvědčila hradba z vozů proti útokům rytířské jízdy a prý i upravené selské nářadí na zbraně. Síla husitů ale netkvěla v sudlicích či okovaných cepech, ale především v tehdejší novince, což byly palné zbraně.

 

Dle věrohodných zdrojů však této bitvě zprvu nevelel Žižka, jak se traduje, ale Břeněk Švihovský z Dolan. Ten však padl stejně jako celá řada mužů na obou stranách, a když se blížila noc a hrozilo, že se rytíři zraní navzájem, panské vojsko s asi 30 zajatci – muži, kteří se neprozřetelně pokusili o výpad, odtáhlo. Do čela zbytku husitů se pak postavil Žižka. Ale o žádné vítězství nešlo, i když autor Starých letopisů českých nad tím jásal. Je nicméně možné, že původně úlevný výkřik „Běží!“ – to když se rytíři ve tmě stahovali – se pak stal mantrou vítězných bitev. Žižkova prestiž nicméně touto bitvou vzrostla, takže se stal jedním ze čtyř hejtmanů v Táboře a účastnil se tažení na pomoc Praze ohrožené 1. křížovou výpravou v čele se Zikmundem.

 

I v tomto případě je třeba opravit „tradiční“ výklady: husitské posily nevedl Žižka, ale zkušený válečník Mikuláš z Husi, a na Vítkově se bitva nestrhla. Jen nevelký oddíl rytířů ve vedru, které tehdejší léto panovalo, se pokusil dobýt narychlo zbudované sruby obránců, když další šiky útočily od Malé Strany a Vyšehradu na pražské hradby. Tehdy byl Žižka na tom velmi špatně a jen tak tak ho spolubojovníci, kterých prý bylo jen 29!, ubránili před obklíčením a smrtí. Naštěstí na příkrém srázu rytíři na koních nemohli dobře manévrovat, a když vyrazila pomoc pražanů od Poříčské brány, lekli se, že by je mohli odříznout. Nenadálý ústup čelní řady pak vnesl do řad křižáků zmatek, což končilo pády koní i s rytíři z ostrého severního svahu hory, která pak už nesla jméno Žižkov. Další jezdci přebrodili Vltavu a rychle se stáhli do ležení na Letné. Když Zikmund už korunovaný za českého krále odmítl Prahu dobývat a raději zamířil ke Kutné Hoře, aby si tu nabral stříbro, křižáci se spokojili s kořistí i žoldem a rovněž odtáhli.

 

Ke skutečné a krvavé bitvě tak došlo až v zimě 1420 u Vyšehradu, i tady byl hlavním velitelem Mikuláš z Husi, a teprve jeho smrtelný úraz na cestě zpět do Tábora vynesl Jana Žižku do vůdčí role. Netřeba pochybovat, že šlo o muže, který neznal strach a byl bezohledný ke všem protivníkům jakéhokoli druhu, i ve vlastních řadách. Kupříkladu masakry mužů, žen i dětí, tzv. adamitů, tedy z jeho pohledu sektářů. Nemohl se též snést s pražany, ale ani s tábority, takže odešel do východních Čech, kde si založil tzv. Menší Tábor. Byl dozajista talentovaným vojevůdcem, který neutrpěl v boji porážku, a to ani v době, kdy přišel u Rábí o druhé oko a zcela oslepl, neboť uměl, na rozdíl od Přemysla II., naprosto chladně kalkulovat a i uprostřed válečné vřavy zvážit své síly a z bitvy i tažení, když bylo třeba, takticky ustoupit. Není tedy pravda, že vždy zvítězil: marně například obléhal Plzeň. Podobně bez úspěchu odtáhl od Mostu či z tažení do Uher, kde se kvapný ústup už spíš podobal útěku.

 

Není však pochyb o Žižkově velkém charismatu, vždyť po jeho smrti se nejvěrnější stoupenci nazvali „sirotci, jako by jim zemřel otec“. Ovšem máme-li vybrat, jaké měl životní krédo, nebude to proslulé, a navíc okleštěné dnes rčení Boží pravda vítězí!, ale spíše pro Jana Žižku z Trocnova a Kalicha příznačná výzva: „Neživte nikoho!“ To nelítostný a dosavadním rytířským zvykům odporující způsob války – nebrat zajatce, byť jejich výkup vždy byl skvělý kšeft – „proslavil“ neporaženého, slepého válečníka. Stál v čele fanatických bojovníků, kteří se opravdu „nepřátel nelekali a na počet nehleděli“. A díky nelítostnému mordování rostl Žižkův kult už u současníků, aby sloužil i jeho následovníkům – viz Bitva u Domažlic, kde křižáci začali prchat, jen co zaslechli husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci. A berličkou je Žižka mnohým Čechům dodnes, byť místo Pána Boha vyznávají spíš klanění se mamonu.

 

Zdroj: Radkin Honzák, František Honzák, Čas psychopatů, Galén, Praha 2018


komentářů: 4         



Komentáře (4)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
4
Lucifer * 28.07.2019, 14:18:25
Jaromír Nohavica - Husita

https://www.youtube.com/watch?v=BvyZX0-86-A

3
Z. (neregistrovaný) 27.07.2019, 11:49:03
No však. A jak jsou ti lidičci, kráčející pod nadživotem, maličtí. :)

Stella
2
Stella 27.07.2019, 09:44:59
Tak jest, Vlasto, ať o tom píše Lucifer, Palacký nebo Pekař, dostaneme dějiny, jak je chceme právě mít. Fakta jsou fakta, hodnocení je něco úplně jiného - to jsme my. Hnací síla: moc a touha po moci. Proč toho Nietszcheho pomlouvají?
Legendu potřebujeme, o nebožtících také jen dobré, a ještě se dodává (než přijde nový vykladač, jehož nevede touha sloužit té pravé vědě, v uvozovkách, ale snaha být originální). Ještě se tedy dodává, že ten či onen (ženy ne!) byl pro svou dobu typický a normální.
Snad nám boj o ministra kultury nějakou dobu vydrží...


1
Vlasta ze Žižkova (neregistrovaný) 27.07.2019, 08:36:00

Se Žižkou mám mnoho společného. Svoje narození na Žižkově a bojovného ducha. Nerozhodný

Když jsem si přečetla tvůj sumární článek, čerte, a připomněla si tak Žižkovy bitvy - takhle pěkně na hromádce vyloženo - nemohli dělat chlapi snad nic jiného, než se pořád jen mlátit a mordovat. Krev tekla v proudech,šlo jen o majetky a prachy a zlato a drahé kamení... zdá se, že se od té doby moc nezměnilo.V podstatě se pořád jedná o totéž - o mamon a o pofidérní slávu vítězů.
Vývoj někam dál moc nepokročil. Ať se koukneš, kam se koukneš, všude se někdo s někým mydlí.
Krádeže, vraždy, genocidy...brrrrrr

S vyplazeným jazykem

«     1     »