Nadřazenost prostředí I - Proteinový stroj života

rubrika: Populárně naučný koutek


Charles Darwin na sklonku svého života připustil, že jeho evoluční teorie ošidila roli prostředí. Vědci, kteří jsou Darwinovými pokračovateli, se dopouštějí stejného omylu. Problém s nedoceněním vlivu prostředí je v tom, že vedl k přílišnému důrazu na "přírodu" ve formě genetického determinismu - k víře, že geny "řídí" biologii. Toto přesvědčení mělo za následek nejen špatné přidělení dotací na výzkum, ale - a to je důležitější - změnilo způsob našeho nazírání na naše životy.

Lucifer


Pokud jste přesvědčeni, že geny řídí váš život, a víte, že nemůžete nijak zasáhnout do toho, jaké geny vám budou dány při početí, pak máte dobrou výmluvu, proč na sebe nahlížíte jako na oběť dědičnosti. Od počátku Věku genetiky jsme programováni k tomu, abychom se smířili s tím, že jsme podřízeni moci svých genů. Ovšemže není pochyb o tom, že některé nemoci, jako např. Huntingtonova choroba, srpkovitá anémie a cystická fibróza, jsou způsobeny výlučně jedním defektním genem. Ovšem choroby ovlivněné jediným genem ovlivňují méně než dvě procenta populace. Valná většina lidí přichází na tento svět s geny, které jim mohou umožnit šťastný a zdravý život. Nemoci, jež jsou dnešními metlami lidstva - diabetes, srdeční choroby a rakovina, nejsou důsledkem činnosti jednoho genu, nýbrž složitých interakcí mezi mnoha geny a environmentálními faktory.

Pokud vám někdo ukáže své klíče a řekne, že určitý klíč "ovládá" jeho auto, nejprve si pomyslíte, že to dává smysl, protože víte, že k nastartování auta musíte otočit klíčkem v zapalování. Pravda je ale taková, že klíček je "korelační" (souvztažný) s ovládáním auta, auto však ovládá osoba, která klíčkem skutečně otočí. Podobně je to i s geny. A co geny aktivuje? Odpověď elegantně zformuloval v roce 1990 v příspěvku nazvaném Metaphors and the Role of Genes and Development (Metafory a role genů a vývoj) H. F. Nijhout: "Pokud je nějakého genu zapotřebí, signál z prostředí - nikoliv vnitřní schopnost genu samého - aktivuje expresi takového genu."

Buňky se skládají ze čtyř druhů velkých molekul: z polysacharidů (složitých cukrů), lipidů (tuků), nukleových kyselin (DNA/RNA) a proteinů. Ačkoliv buňka vyžaduje ke své existenci všechny čtyři druhy molekul, nejdůležitější součástí živých organismů jsou proteiny. Naše buňky jsou z valné většiny složeny z proteinových bloků. Takže se můžeme na svá těla složená z biliónů buněk dívat jako na proteinové stroje, k jejichž činnosti je zapotřebí více než 100 000 různých druhů proteinů. Každý protein je lineárním řetězcem spojených molekul aminokyselin - něco jako plastický či flexibilní náhrdelník, v němž každý korálek představuje jednu z dvaceti molekul aminokyselin, kterých buňky využívají. Ohebné spoje (peptidové vazby) mezi aminokyselinami v páteři proteinu umožňují každému proteinu osvojit si různé tvary. Rotací a ohebností svých "obratlů" tvořených aminokyselinami se molekuly proteinu podobají nanohadům a jejich schopnosti kroutit se a svíjet.

Zakřivení páteře proteinu, a tím i jeho tvar, ovlivňují primárně dva faktory. Jedním je fyzikální schéma dané sekvencí různě tvarovaných aminokyselin a druhým je interakce elektromagnetických nábojů mezi spojenými aminokyselinami. Většina aminokyselin má buď kladný, nebo záporný náboj, přičemž stejné náboje způsobí, že se molekuly navzájem odpuzují, opačné náboje pak vedou k tomu, že se molekuly navzájem přitahují. Flexibilní páteř proteinu se složí do určitého tvaru, když její jednotky - aminokyseliny - rotují a ohýbají své vazby tak, aby uvedly do rovnováhy síly vyvolané kladnými a zápornými náboji. Páteř některých proteinových molekul je tak dlouhá, že při procesu skládání potřebují asistenci "pomocných" proteinů. Nesprávně poskládané proteiny, které nemohou fungovat optimálně, jsou buňkou označeny ke zničení a jejich páteřní aminokyseliny jsou rozloženy a recyklovány při syntéze nových proteinů.

Rozložení elektromagnetického náboje v proteinu lze selektivně měnit řadou různých procesů včetně vázání dalších molekul nebo chemických skupin, jako jsou hormony, enzymatickým odstraněním nebo přidáním nabitých iontů anebo interferencí elektromagnetických polí, jako jsou ta, která vycházejí z mobilních telefonů. Proteiny měnící tvar ilustrují ještě impozantnější technický čin, protože jejich přesné, trojrozměrné tvary jim rovněž dávají schopnost vázat se s dalšími proteiny. Když se nějaký protein setká s molekulou, která je jeho fyzikálním a energetickým komplementem, sváže se s ním jako nějaký lidský výrobek, který má převody, dejme tomu jako ruční šlehač anebo staromódní analogové hodinky.

Cytoplazmatické proteiny, které spolupracují při vytváření specifických fyziologických funkcí, se seskupují do zvláštních sestav, kterým se říká cesty. Tyto sestavy jsou identifikovány svými funkcemi, jako např. dýchací cesty, trávicí cesty, cesty svalových kontrakcí a známý energii generující Krebsův cyklus, prokletí mnoha studentů, kteří se musejí učit nazpaměť každou z jeho proteinových součástí a složité chemické reakce.

Dokážete si představit to nadšení biologů, když zjistili, jak tyto proteinové stroje fungují? Buňky využívají pohyby těchto proteinových sestav k pohonu zvláštních metabolických a behaviorálních funkcí. Neustálé pohyby proteinů, kterými mění svůj tvar a ke kterým dochází tisíckrát za jedinou sekundu, jsou těmi pohyby, které pohánějí život.

Zdroj: Bruce H. Lipton, Biologie víry - Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_