Materializace „myšlenky“ vedoucí ke vzniku člověka I

rubrika: Populárně naučný koutek


Do rukou se mi dostala poměrně útlá brožovaná knížka od biologa prof. Jiřího Antonína Mejsnara (ostatní tituly jsem vynechal), který byl v letech 1997-2004 profesorem katedry fyziologie živočichů PřF UK Praha a v letech 2005-2008 přednostou Ústavu obecné biologie a genetiky 3. LF UK Praha. Mejsnar se v ní pokouší vyvrátit Darwinovu evoluční teorii (což už bylo činěno mnohokráte na nejrůznějších úrovních) a nabízí poněkud jinou hypotézu, založenou na skokové materializaci „myšlenky“ (jakéhosi programu) vedoucí až ke vzniku člověka. Hypotéza je velmi zajímavá a na rozdíl třeba od kreacionismu podložená spoustou vědecky doložitelných argumentů. A to mě vedlo k závěru, že se z ní pokusím vytěžit to nejdůležitější. Zde je první část tohoto pokusu:

 

Lucifer


V předmluvě Mejsnar uvádí dva hlavní důvody, proč se rozhodl tuto knížku sepsat, ačkoli o tomto tématu již bylo během uplynulých dvou set let publikováno tolik knih o původu života, druhu a člověka. Prvním důvodem je skutečnost, že autoři těchto publikací se velkým dílem opírali o čistě spekulativní úvahy, bez nezbytných vědeckých prostředků k řešení takových problémů. Teprve pokroky v kosmologii, molekulární biologii a genetice poskytují údaje umožňující nám např. vypočítat stáří vesmíru a Země, dobu, kdy žila biblická Eva, nebo oprávněně odmítnout úvahy o tom, že neandrtálci a primáti byli naší předkové. Druhý důvod souvisí s biologickou evolucí a jejími možnostmi. Je minimálně zarážející, kolik lidí včetně biologů ještě na počátku třetího tisíciletí věří v mechanismus „přírodního výběru“.

 

Kromě metod k rozluštění lidského genomu shromáždila molekulární biologie během posledních šedesáti let experimentální výsledky prokazující překvapivě velkou stabilitu tak složité struktury, jakou je jeden gen. Tato stabilita svou podstatou rozhodně nenahrává náhodným změnám genu. Intenzivní výzkum na tomto poli poskytl určitý počet laboratorně dnes používaných, ale velmi komplikovaných technik, které umožňují molekulární manipulaci s DNA, vedoucí k záměrné změně genu. Je to právě tato komplikovanost, která vylučuje náhodnou realizaci takových změn v přírodě. V knize jsou vybrány některé skutečnosti, jež jsou těžko slučitelné s hypotézou o spojité biologické evoluci, založené na přírodním výběru nahodilých změn, a které tak ukazují, že představa „o původu druhů přírodním výběrem“ není geniální teorií, ale špatnou hypotézou.

 

Dnešní člověk, čítající více než sedm miliard, žije na Zemi po dobu 150 000 až 200 000 let. V genetice počítáme dobu jedné generace 25 let. Když tedy pro počítání generací člověka vycházíme z uvedené doby jeho existence, dostáváme relativně malý počet 6000 až 8000 generací. Odhad uvedeného stáří člověka vyplynul z výběru komplementárních dat poskytnutých molekulární a buněčnou biologií, genetikou, paleoantropologií, archeologií a paleontologií, která byla složena do výsledné skládanky.

 

Pro studium právě takové otázky se ukázala jako mimořádně výhodná mitochondriální DNA (mtDNA), obsažena v kruhovém chromosomu mitochondrií. Mitochondrie jsou organely v eukaryontních buňkách (majících buněčné jádro), kde mají klíčovou roli v buněčné energetice. Lidské buňky mají řádově stovky mitochondrií, přičemž každá z nich obsahuje kruhovou dvouřetězcovou molekulu mtDNA, tvořící základ mitochondriálního chromosomu. Molekula mtDNA představuje lidský mitochondriální genom, sestává z 15 569 bázových párů a obsahuje 37 genů.

 

Molekulární biologie, zaměřená na mitochondriální chromosom, poskytuje rozhodující zdroj kvantitativní informace o stáří člověka. Molekula mtDNA nabízí pro takové studium několik výhod. Hlavní výhodou je skutečnost, že na rozdíl od jaderných genů (na chromosomech přítomných v buněčném jádře), děděných od obou rodičů (a v důsledku toho se jejich dvojitá sada míchá v každé generaci), se mtDNA dědí pouze v mateřské linii. Ženy se v důsledku toho chovají jako haploidní, to znamená, že rodičovský pár může na potomka přenášet pouze mateřskou mtDNA, která se tak může změnit v následující generaci potomků pouze mutacemi.

 

Jedna studie publikovaná v prestižním časopise Nature, která se zaměřila na analýzu odlišnosti v sekvencích mtDNA získaných od 147 jedinců zastupujících sedm zeměpisných populací, došla k závěru, že všechny typy mtDNA vyšetřených jedinců jsou odvozeny od společného předka, ženy, která žila před 140 000 až 290 000 lety. Většina studií porovnávající chronologickou metodu mtDNA s archeologickými a demografickými údaji dokládá, že lidské mtDNA se vystřídala – neboli nemá spojitost – s mtDNA všech praobyvatelů Eurasie označovaných jako Homo erectus nebo Homo neanderthalensis, od kterých se odlišila před 500 000 lety, ale spíše později. Stáří lidské mtDNA dobře odpovídá době, kdy se v Africe objevil člověk a před migrací možná části populace z Afriky, která je v Geografickém projektu datována do doby před 200 000 lety. Všechny snahy spojit člověka do společné genealogie s tvory žijícími před dobou jeho existence musí být odmítnuty nebo jsou v současné době hypotézami s těmito výsledky ve sporu.

 

Doba před 200 000 lety se v geologické časové stupnici promítá do pleistocénu, do svrchní paleolitické epochy, datované do období před 1 800 000 až 11 000 lety. Podle antropologů a archeologů existují v paleolitu (starší době kamenné) dva představitelé, v současné klasifikaci druhů uvedení jako Homo sapiens a ve všeobecném podvědomí známí jako kromaňonci a neandrtálci. Kromaňonský člověk je pojmenován podle prvotního nálezu pozůstatků jeho pěti koster ve skalní jeskyni Cro-Magnon poblíž Les Eyzies-de-Tayac-Sireuil v okrese Dordogne (jihozápadní Francie) v roce 1868.

 

Kromaňonci byli svojí anatomií stejní jako my, protože jejich genotyp je shodný se současnou populací. Na rozdíl od jejich vzhledu, neměnného až do současnosti, se jejich životní styl neustále měnil, a to tím rychleji, čím blíže jsme 21. století. Kromaňonci žijící na území paleolitických fosilních nalezišť byli převážně lovci. Jejich kmeny ale představovaly společnost, která od počátku používala ekonomicky rozvinutou dělbu práce. Jak říkal herec Jiří Voskovec, „kdo byl odvážný, chodil lovit mamuta, kdo byl zodpovědný, staral se o oheň, a kdo nebyl ani odvážný, ani zodpovědný, dělal náčelníka nebo kouzelníka“. Není pochyb o tom, že člověk té doby provozoval různé rituály. Jinými slovy, od počátku své existence podléhal „ideologii“.

 

V této době kromaňonci žili v evropském teritoriu s neandrtálci, kteří se před tím vynořili z temnot dávnověků. Podle archeologů žili na planetě až do doby před 30 000 lety. Vědci je stále ještě považují za odlišný typ druhu Homo sapiens. Jejich jméno je odvozeno od prvního naleziště, objeveného v romantickém údolí řeky Düssel poblíž Düsseldorfu v Německu v roce 1856. Dnes už jsou k dispozici stovky exemplářů neandrtálců, získaných z fosilních nalezišť po celé Evropě a Asii.

 

Neandrtálci žili v mírném podnebí třetí meziledové doby. Postupem času ale museli čelit přicházejícímu sněhu a mrazu počátkem poslední doby ledové a jejich život se přiblížil životu dnešních Eskymáků. Časový rozsah jejich existence předběhl počátek kromaňonců, aby asi před 30 000 až 20 000 lety neandrtálci náhle zmizeli z fosilních nalezišť. To znamená, že v průběhu dvou epoch, meziledové a poslední ledové doby, měli kromaňonci a neandrtálci na společném území stejné podmínky k životu. Proč první přežili a druzí ne, zda oba typy žili spolu v míru, v boji o přežití, jestli se sobě přizpůsobily, nebo proběhla genocida – na tyto otázky nemají paleoantropologové jednotný názor.

 

Vymizení neandrtálců, představující jistou nespojitost mezi námi a nimi, ale rovněž jejich počátek byl hojně diskutován v průběhu 19. a 20. století. Vedle robustní kostry také typy nástrojů a některé další indicie vedly antropology k umístění počátku neandrtálců do střední doby kamenné, tudíž před kromaňonce. Tyto nesporné skutečnosti byly a jsou často používány i v hypotetických úvahách o dlouhé evoluci člověka.

 

Zrekapitulujme si to podstatné, k čemu dospěla první část této série: Člověk je po celou dobu své existence, počínaje mitochondriální Evou, biologicky nezměněn. Jediným odlišným hominidním typem, který předcházel tuto dobu a na jejím počátku sdílel s člověkem teritorium, byl neandrtálec. Jako prokázaná evoluce člověka může být přijat pouze vývoj životního stylu, kultury a technologie.

 

Druhá část započne zpochybněním úsilí v hledání našich hypotetických předků (a tím i biologické evoluce člověka).

 

Zdroj: Jiří A. Mejsnar, Mýtus evoluce – aneb geny křičí: „Jémine, mýlíte se, Darwine“


komentářů: 9         



Komentáře (9)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
9
Lucifer * 08.01.2014, 20:28:57
[8] Ano. Sisyfos mi připadá jako nějaký zatvrzelý spolek zkamenělých vědeckých dinosaurů. Usmívající se

8
Trituruss (neregistrovaný) 08.01.2014, 20:22:13
Mám rovněž pocit, že kritik JH ze Sysifa Mejsnarovu knihu vůbec nečetl, či jen velmi povrchně, protože ta jeho kritika je naprosto nevěcná ve vztahu k obsahu knihy. On se jen strefuje do Mejsnara a to jen jaksi obecně, nikoli konkrétně, prostě rádoby z principu - od toho hnutí skeptiků Sysifos existuje (ale někdy jaksi až se samoúčelnou setrvačností). Zdá se mi, že jen napadá vlastního slaměného panáka (vyvrací nějakou vlastní předpokládanou představu), než cosi konkrétnějšího z knihy ..

7
xxx (neregistrovaný) 25.08.2013, 22:25:11
Dobře. Makro- , mikro- ...

Lucifer
6
Lucifer * 25.08.2013, 17:53:47
Něco o mikro- a makroevoluci ještě tady

http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/prif/ps10/biogeogr/web/index_book_2-3.html

Lucifer
5
Lucifer * 25.08.2013, 17:52:06
Když nad tím tak přemýšlím, tak není vyloučeno, že dnešní neodarwinisté říkají v podstatě totéž co Mejsnar, totiž že evoluce složitějších organismů se musela odehrávat ve skocích, viz makroevoluce

http://leccos.com/index.php/clanky/makroevoluce

Akorát, že si s těmi samými jevy pohrávají z poněkud jiného úhlu pohledu. Jediné, co by z Mejsnarovy knížky mohlo evolucionistům vadit, je "myšlenka (program)". Mejsnar však tento skokový nástroj definuje dost mlhavě, jenom v jakémsi náznaku, není problém si to vyložit různými způsoby, třeba tím, jak jsem už naznačil. Zatím jsem v jeho knížce nenarazil na nic takového, co mu na Sisyfovi hlavně vyčítají, že by si zahrával s nějakým božským záměrem.

Stella
4
Stella 25.08.2013, 17:17:10
Ani veliké kataklyzma být možná nemusí...
Škoda, že Sisyfos je tak kamenně nepřístupný.

Mejsnar vskutku amatér nebyl - není. Což nevylučuje omyl, ale atd. atd, viz změny paradigmatu, že.

Chvála každému, kdo se nebojí nepřízně kvůli tomu, že vybočuje.

Lucifer
3
Lucifer * 25.08.2013, 14:06:52
Mimochodem, stručný Mejsnarův životopis je tady na konci

http://www.azknihy.cz/mytus-evoluce.html

Lucifer
2
Lucifer * 25.08.2013, 14:04:12
Stello, kupříkladu Sisyfos se k tomu postavil zcela záporně, řekl bych, že dokonce i s odporem, což se od Sisyfa ostatně dalo čekat

http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1353649816

Nějaký JH proti skokově nespojité evolucí argumentuje mikro a makroevolucí. Rozhodně odmítá něco jako „program“ atd. není však vyloučeno, že ve své konzervativní zaslepenosti se vlamuje do dveří, které neodarwinisté už dávno otevřeli. Ono to ve skutečnosti může být totéž, přičemž pod tím „programem“, který dle mého soudu spouští onen skok čili makroevoluci, si lze představit jako zcela přirozený mechanismus.
Neodarwinismus neznám, nedokážu tedy posoudit, jak to stou mikro a makroevolucí myslí skutečně, že představuji si to tak, že mikroevoluce je něco jako ta spojitá pomalá evoluce, rozvíjena náhodnými mutacemi. Tento proces se efektivně uplatňuje především u mikroorganismů, obzvláště pak těch, co mají vysokou mutagenitu, schopnost genetické mutace. Kupříkladu chřipkový virus. U složitějších organismů, jako je třeba člověk, je tato mikroevoluce příliš pomalá, aby mohla sloužit k adaptaci na větší změny přírodních podmínek. Pokud dojde k nějakému kataklyzmatu, může se však nastartovat ona skoková evoluce, která není založena na mutacích, ale na něčem jiném. Mejsnar to něco jiného nazývá vloženým „programem“.

Dnes dopoledne mě jako fyzika, tedy nebiologa, napadla jedna možnost. Ten skok by mohl být nastartován komunikací centrálního nervového systému, mozku, s membránami těch nejdůležitějších buněčných struktur. Něco jako „ genetické přeprogramování“. Pokud se to povede, dotyčný druh se adaptuje a příslušnou katastrofu přežije ve výrazně jiném formátu. Jelikož Země od počátku vzniku života zažila celou řadu takových kataklyzmat, není vyloučeno, že ve spojitosti s oním skokovým evolučním mechanismem, jsou právě tato kataklyzmata hybnou páku vývoje vyšších organismů. Pokud se to nepovede, dotyčný druh vyhyne, jako třeba dinosauři nebo neandrtálci.

Stella
1
Stella 25.08.2013, 08:28:17
A víte něco,Lucifere, o ohlasu na tuto publikaci? Jak je přijímána třeba na PřF UK? A vůbec - jaký pohled na evoluci je mezi našimi biology převládající?
K snídani jsem si dala neprozřetelně povídku St. Komárka ze sobotních LN. Přetiskují také jeden z jeho starších rozhovorů - užitečný z hlediska pohledu na vědce, zvlášť ve srovnání našich a západních.
I tak: Hezkou neděli.

«     1     »