Schizofrenie - Procitnutí II

rubrika: Populárně naučný koutek


Není úžasné, že v zápiscích z cesty temným mořem vykonané dočasně zešílevším důstojníkem britského námořnictva rozpoznáváme konkrétní orientální látky? Precedens vrcholu cesty nalezneme v Pančatantře, slavné staroindické sbírce pohádek. "O čtyřech hledačích pokladu", tak se jmenuje starý buddhistický příběh čtyř bráhmanských přátel, kteří přišli o své bohatství, a proto se rozhodli hledat poklad.

Lucifer


back_to_nature.jpgV zemi Avantí (kde kdysi žil a učil také Buddha) narazili na kouzelníka podivného jména: Neštěstí-Štěstí. Popsali mu svou neutěšenou situaci a prosili o pomoc a ten záhadný chlapík - vida, že jsou jeho pomoci hodni - hodil každému z nich kouzelné klubko a vyslal je na sever ke svahům Himaláje s ujištěním, že každý z nich najde poklad tam, kde jeho klubko spadne na zem. První padlo na zem klubko toho, kdo byl v čele. Když zjistil, že půda je plná mědi, chtěl se s přáteli rozdělit. Ale oni se rozhodli pokračovat, a tak si svůj poklad odnesl sám. Klubko druhého z nich padlo na půdu prosycenou stříbrem, třetí pak našel zlato. Ale čtvrtý bráhman pohrdal i zlatem: "Cožpak to nechápeš? Nejdřív měď, pak stříbro a teď zlato. Na konci budou jistě drahokamy!" A tak se bral dál už jen jediný.

Na jednom návrší uviděl nějakého muže krví potřísněného, na jehož hlavě se otáčelo kolo. Velmi rychle k němu pospíšil a zeptal se ho: "Pane, co tu tak stojíš, maje na hlavě otáčivé kolo? Řekni mi, je-li zde nějaká voda. Trápí mě žízeň." Co tak mluvil, v tom okamžiku přeskočilo kolo z hlavy onoho muže na lebku bráhmanovu. Ten řekl:
"Co se děje, příteli?"
"Právě tak i mně se vyhouplo na hlavu."
"Pověz, kdy se zase smekne dolů? Mám velikou bolest"
"Až přijde někdo s kouzelným klubkem v ruce jako ty a stejně tě osloví, přejde kolo na jeho hlavu."
"Jakpak jsi, příteli, dostával potravu, když jsi tak stál?"
"Můj milý, bůh pokladů, ze strachu, že mu budou poklady uloupeny, ukazuje kouzelníkům tuto hrůzu, aby sem nikdo nechodil. Přijde-li sem přece jen někdo nějakým způsobem, je zbaven hladu a žízně, nestárne a neumírá, jenom cítí tuto bolest. - Ale nyní už mě nech odejít! Tys mě vysvobodil od většího neštěstí. Půjdu teď do svého domova."
S těmi slovy odešel.

Tato pohádka varuje před přílišnou hrabivostí, ve své rané podobě však byla mahájánovým příběhem o stezce k bódhisattvovství. kde jedna jediná otázka bezprostředně vyjevuje, jak daleko poutník na své duchovní cestě za absolutním a nesobeckým soucitem došel. Člověku se vybavuje otázka, kterou měl zraněnému králi ze středověké křesťanské legendy o svatém grálu položit objevivší se bezelstný rytíř grálu a tak ho uzdravit a usednout místo něj na královský trůn. Vybavuje se i ukřižovaný Kristus s trnovou korunou a mnozí další: Prometheus připoutaný ke kavkazskému útesu s játry vyrvanými orlem, Loki, rovněž přibitý k útesům a navěky trýzněný žhoucím jedem kosmického hada, a vlastně i Dantův Satan, vévodící středu země a v tom připomínající svůj pravzor, řeckého boha podsvětí a pokladů Háda, který je pro změnu do detailu podobný svému orientálnímu protějšku Kuberovi, indickému bohu země a pánu s mocí nad všemi poklady světa i nad oním hrůzným točícím se kolem z indické pohádky.

Náš schizofrenický vizionář však cítil, že ještě nemá na to, aby převzal po šíleném a nesmírně strádajícím bohu jeho roli na střeše světa. Kdo by se také mohl jen tak dobrovolně otevřít a pojmout ten absolutní prožitek děsivé radosti přinášené světem a životem v něm? Vždyť šlo vlastně o jakousi závěrečnou zkoušku schopnosti bezmezného soucitu: způsobilosti přijmout tento svět bez jediné výhrady tak jak je, zdatnosti nést na svých bedrech všechnu jeho úděsnou radost a připravenosti rozsít ji s bláznivým chechotem do všech bytostí tohoto světa! Tak jako tak, Jesse Watkins ve svém šílenství ucítil, že toho bylo dost.

"Chvílemi to bylo tak zničující," řekl o celé své pouti, "že jsem jen toužil, aby se to již neopakovalo... Najednou jsem stál proti něčemu, co bylo mnohonásobně větší a hlubší než já sám, s tolika zkušenostmi a s takovým vědomím, že to nešlo snést... Byla to záležitost chvilky, ale tomu náhlému náporu světla nebo větru nebo cokoli to bylo se jednoduše nedalo odolat: jako by na to byl člověk příliš prostý a osamocený."

Jednoho rána se Jesse rozhodl, že si nenechá píchnout další sedativa a vrátí se ke smyslům. Posadil se na kraj postele, pevně sepjal ruce a začal opakovat své jméno. Znovu a znovu vyslovoval své jméno a najednou si z ničeho nic uvědomil, že je všemu konec. Prožitky ustoupily a on byl opět komodorem Královského námořnictva.

A zde je návod, jak postupovat, chceme-li se z dobrodružných cest ještě někdy vrátit domů. Takže: nikdy neztotožňujte své vlastní s některou z dotyčných postav či sil. Indický jogín touží po osvobození, ztotožní se Světlem a nikdy se nevrátí. Ten, kdo se chce dát ostatním a životu, si však takový útěk nikdy nedovolí. Chceme-li se vrátit, naším konečným cílem nesmí být osvobození či extáze pro sebe sama, ale vědění a síla, jež poslouží lidem kolem nás. O podobné cestě do Země Světla a zpět si Západ po staletí vypráví úžasný Homérův příběh o Odysseovi, který se - stejně jako komodor Královského námořnictva Watkins - vrátil z (desetileté) válečné výpravy do běžného života, a potřeboval tudíž projít radikální psychickou proměnou a najít zcela nové postoje i střed své duše.

I Jesse Watkins dokázal v rozhodující chvíli rozeznat sebe ve své světské roli od blázna v ústavní cele. Podobně jako se cesta jeho legendárního předchůdce stočila zpět v momentě, kdy nebezpečí kulminovalo a poslední loď se roztříštila na útesech ostrova Slunce, přišel obrat ve směru cesty tohoto moderního námořníka na pokraji zkušenosti spalujícího světla. Na onom rozcestí Jesse Watkins poznal, že není jen vystrašeným šílencem plovoucím vstříc záhubě, ale i zdravým člověkem, který kdysi doma poslouchal rádio a pak se z vůle vyšší moci jediným skokem od svého světa psychicky odloučil. Proto si sedl na své nemocniční lůžko, sepjal ruce, opakoval své jméno těla z jevového světa a pak se do něj vrátil, jako se vrací potápěč k hladině moře.

Cesta do nitra duše vykonaná mytologickým hrdinou, šamanem, mystikem a schizofrenikem má v principu obdobný scénář, přičemž návrat či remise jsou prožívány jako "znovuzrození", tedy narození "dvakrát zrozeného" ega, od nynějška přesahující horizonty každodenní reality. Na ego se po návratu pohlíží jako na pouhý odraz většího já s funkcí přenášet energii archetypálního instinktivního systému do plodné hry časoprostorového života tady a teď. Jedinec se už neobává přírody ani jejího dítěte - společnosti (která musí být rovněž krutá, protože jinak by sama nepřežila). S tím vším dosahuje nové ego harmonického souzvuku, pociťuje klid a mír a jak říkají ti, kdo se z cesty vrátili, život je bohatší, plnější a radostnější.

Věčným nebezpečím dobrodružných sestupů do hlubin je to, co psychologie nazývá "inflace". Psychotik se ztotožní s vizionářským objektem nebo jeho pozorovatelem, vizionářským subjektem. Vtip je v tom, že je třeba vše si uvědomit a zároveň nenechat se svým věděním ovládnout: chápat, že každý z nás může někdy pro své přátele či nepřátele svým způsobem představovat či hrát roli spasitele, ale nikdy přímo být Spasitelem. Všichni se můžeme stát matkou a otcem, ale nikdy ne Matkou a Otcem. Když si mladá dívka všimne, že její rozkvétající ženství potěší nejedno oko, a začne kvůli tomu laskat své ego, dělá vlastně první krůček do blázince. Ztotožňuje se s něčím, co není. Všechno to nadšení nemá na svědomí její ohromené malé ego, ale ta nádherná nová schránka formující se kolem něj.

Zdroj: Joseph Campbell, Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě


Poznámka: Poslední dva obrázky jsou od Jacka Yerky, originální název prvního z nich je Oceánská koupelna.

A tím se vnitřní cesta do hlubin schizofrenické duše končí, stejně jako se skončila tropická část tohoto léta. Přeji všem krásné procitnutí do poslední letní fáze.

Jestli váš člun je maličký a vratký,
neplujte za mnou chtiví slyšet zpěv,
s nímž má loď brázdí moře, plujte zpátky,
vraťte se domů na bezpečný břeh,
ztratím se vám a co potom? vám hrozí
na oceánu bloudit v úzkostech.
Pluji tu první a jsou se mnou bozi,
Minerva dýchá, radí Apollo
a devět Múz mi ukazuje Vozy.

(Dante Alighieri, Božská komedie)


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_