Piknik u cesty

rubrika: Povídání


Přesně před týdnem odešel Boris Natanovič Strugacký, téměř jednadvacet let po svém bratrovi Arkadiji Natanoviči Strugackém. Arkadij vystudoval Vysokou školu cizích jazyků, kde si vybral orientalistiku a japonštinu. Boris vystudoval na univerzitě v Petrohradě fakultu fyziky a mechaniky a začal pracovat na Pulkovské hvězdárně taktéž v Petrohradě. Jejich díla, která jsou obvykle řazena do sci-fi literatury, patřila už někdy od konce sedmdesátých let minulého století mezi má nejoblíbenější.

Lucifer


Arkadij Strugacký se jednou vyjádřil zhruba v tom smyslu, že ve skutečnosti nepíší sci-fi, ale klasickou ruskou prózu. Jejich knížky mohou jistě tímto způsobem působit a navíc se v nich dá často najít politický podtext, jenž zcela zjevně odráží sovětskou realitu. Narozdíl od Arkadije, který měl spíše humanistické vzdělání, Boris byl zcela evidentně založen přírodovědně, a byl to on, kdo do jejich literatury vnášel sci-fi, dle slov Arkadije takového "Trojského koně". Těžko mohu posoudit, jak to ve skutečnosti oba bratři mysleli, jejich narážky na sovětské zřízení (kupříkladu v románu Les) mě samozřejmě neminuli, ale dle mého názoru jejich literatura do sci-fi jednoznačně patří. Ne do ryze technického, ale spíš do společenského, místy až filosofického šuplíku.

Jedna z prvních knížek od bratrů Strugackých, která mě výrazně zaujala, je kratší novela Piknik u cesty (Stalker). Tohle dílko v sobě velmi zřetelně odráží obě strany jejich literární mince. Příběh se odehrává se někde na Západě, poblíž města Harmondu, kde se nachází velmi zvláštní a nebezpečné Pásmo, které jako by navštívili mimozemšťané. V Pásmu se vyskytují podivuhodné předměty, které mohou být velmi nebezpečné, a dochází tam k nezvyklým jevům, které se naší fyzikou nedají nijak rozumně vysvětlit. Pásmo je z bezpečnostních důvodů uzavřeno, kolem se vyrojí nejrůznější vědecké instituce, které za začnou zabývat jeho zkoumáním, a kromě toho se objeví i tzv. stalkeři, kteří z Pásma tahají některé zajímavé předměty, jež se dají zpeněžit. Zkrátka a dobře, návštěva mimozemské civilizace je přivítána zcela po lidsku.

Pojďme se nejdříve podívat na technickou stránku. Těch Pásem se ve skutečnosti na Zemi vyskytne šest a jejich zdroj je podle vědce Valentina Pillmana nazván Pillmanův radiant. Samotný Pillman to popisuje takto:

Pillmanův radiant je velice jednoduchý. Představte si, že byste roztočil glóbus a pak do něj začal pálit z revolveru. Průstřely vytvoří na globusu jakousi plynulou křivku. Taková je podstata toho, čemu vy říkáte můj první velký objev: všech šest Pásem Návštěvy je rozloženo na povrchu naší planety tak, jako kdyby někdo vystřelil do naší Země šestkrát z pistole umístěné v jistém bodě na linii Země-Deneb. Deneb je alfa souhvězdí Labutě a onen bod, z něhož se "střílelo", je právě Pillmanův radiant.

A jaký byl smysl této mimozemské návštěvy? Co znamenají ty nebezpečné mlýnky a maso, baterky alias dudlíky, komáří mýtiny, skořepiny, náramky a další pozoruhodné předměty, které jsou někdy zajímavé a jindy člověka anihilují děsivým způsobem? Profesor Pillman to nazval "Piknik u cesty":

Představte si les, cestu, palouček. Z cesty sjíždí auto, z auta vystoupí mládež, vytáhnou láhve, koše s jídlem, tranzistory, filmové fotokamery. Za chvíli plápolá táborák, stojí stany, hraje hudba. A ráno zase všichni odjedou. Zvěř, ptáci a hmyz, kteří po celou dobu s hrůzou pozorovali, co se to děje, vylezou ze svých úkrytů. A co nevidí? Tráva je polita olejem a benzínem, někdo odhodil nepotřebnou svíčku. Je tu plno krámů. Baterka, francouzský klíč, popel z táboráku, ohryzky jablek, papírky z bonbónů, prázdné konzervy, láhve, kapesník, kapesní nožík, staré potrhané noviny, drobné mince, zvadlá kvítka z jiných palouků...

A teď ta stránka humánně společenská. Hlavním hrdinou knížky je Roderick Shoehardt, který je nejdříve zaměstnán v harmondské pobočce Mezinárodního ústavu mimozemských civilizací zabývající se výzkumem Pásma v Harmondu, nakonec však o práci přijde a stane se z něho stalker. Na závěr knížky se vydává do Pásma s Arturem, synem stalkera Barbridge, jemuž se říká Mrchožrout, aby nalezl zlatou kouli, která prý umí splnit každé přání. Roderick Artura potřeboval jako návnadu do pasti, která se ukrývala u zlaté koule:

"Tak přece jsme to zvládli," zachroptěl Artur. "Pane Shoehardte, jsme na místě, že?"
Zasmál se šťastně, dřepl si a začal tlouci pěstmi do země. Spečené vlasy se mu třásly a kymácely směšně a divně a bláto z nich pršelo na všechny strany. A teď teprve zvedl Roderick oči a podíval se na zlatou kouli. Opatrně. S obavou. S toužebným přáním, aby byla opravdu taková, jaká být měla, aby teď v poslední chvíli nesletěl zase zpátky do špíny z nebe, na které se s takovou námahou vyškrábal.
Nebyla zlatá, byla spíše měděná, načervenalá a naprosto hladká. Matně se leskla ve slunečních paprscích. Ležela u vzdálenější stěny dolu, našla si útulek mezi hromadami slehlé horniny. I odtud bylo vidět, jak je masivní a jakou tíhou spočívá na svém loži.
Nebylo na ní nic, co by vyvolávalo pochyby a zklamání, ale ani nic, co by poskytovalo naději...

Ale přece jen to bylo něco Jiného než ostatní věci, a čím déle se na to Roderick díval, tím zřetelněji si uvědomoval, že je to příjemné a že ho to láká, aby se toho dotkl, aby to pohladil, a kde se vzal tu se vzal, byl tu najednou nápad, že by to bylo pěkné, posadit se vedle toho, opřít se o to zády, zaklonit hlavu a přemýšlet, vzpomínat, nebo si jen tak zdřímnout a odpočinout.
Artur vyskočil, rozepjal si bundu, strhl ji se sebe a hodil ji na zem, až se zvedl obláček bílého prachu. Křičel něco a gestikuloval při tom rukama, a pak si dal ruce za záda a tanečními kroky scházel dolů. Nedíval se na Rodericka, zapomněl na něho, zapomněl na všechno - běžel teď splnit svá přání, svá maličká přání studentíka, který se pořád ještě červená, kluka, který nemá nikdy větší peníze než kapesné, dítěte, které dostává výprask, když je z něj po návratu z vycházky cítit alkohol, mladíčka, který se měl stát advokátem a pak ministrem spravedlnosti a nakonec, chápete sami, že to nebude hned, ale jednou by to být mělo, dokonce presidentem... Roderick přimhouřil oči, které ho pálily, a mlčky se za ním díval. Pozoroval ho s ledovým klidem, i když věděl, co se stane. Byl pevně rozhodnut nedívat se na to, ale teď se ještě dívat mohl, a on se díval a nic zvláštního nepociťoval, jenom někde hluboko uvnitř jeho bytosti se pohnul jistý červík a začal kroutit svou pichlavou hlavičkou.
A ten kluk tančil a tančil dolů po příkrém svahu a bílý prach se zvedal pod jeho podpatky a on křičel něco zvonivě a vesele a slavnostně jako píseň nebo jako přísahu, a Roderick si říkal, že to je poprvé za celou dobu, co ten lom vůbec stojí, aby do něho někdo přicházel jako na slavnost. Napřed neposlouchal, co to tam vykřikuje ten mluvící šperhák, ale potom jako kdyby v něm něco zmáčklo příslušný knoflík a on uslyšel:
"Štěstí pro všechny! A zadarmo! Kolik kdo chce! Všichni sem! Na všechny se dostane! Nikdo neodejde s prázdnou! Štěstí! Zdarma!"
A pak to najednou umlklo, jako kdyby se rozmáchla obrovská ruka a vrazila Arturovi do úst roubík. A Roderick uviděl, jak Artura popadlo to průzračné prázdno, které číhalo ve stínu rypadla, vyhodilo ho do vzduchu a pomalu, řádně ho zkroutilo - asi tak, jako se dřív ždímalo prádlo. Roderick si ještě stačil všimnout, jak z nohy, která sebou trhla, odletěl zaprášený střevíc a vylétl vysoko nad lom. V tom okamžiku se odvrátil a sedl si. Nemyslel absolutně na nic, ani sám sebe si neuvědomoval. Všude bylo ticho, zvlášť tam za jeho zády, na cestě. A tu si vzpomněl na láhev, ale bez obvyklé radosti, přišla prostě chvíle, kdy musí vzít lék, to bylo všechno. Odšrouboval závěr a začal pít malými doušky a poprvé v životě si přál, aby v té flašce nebyl alkohol, nýbrž čistá studená voda.
Za chvíli byl zase schopen více méně souvislých myšlenek. A je to, říkal si s nechutí. Cesta je otevřena...

Ale kde mám slova, kde mám myšlenky? Praštil se vší silou pěstí do obličeje. Copak jsem za celý život nikdy nepřemýšlel?... Všude je lumpárna... I teď mě nachytali, jsem němý, neumím mluvit! Celý život jsem patřil k sebrance, a teď se to projevilo. Ale právě to se musí změnit! To musí být zakázáno jednou provždy! Člověk se rodí, aby myslel (konečně, toto je Kirill). Jenomže - vždyť já tomu nevěřím. Nikdy jsem tomu nevěřil a ani teď tomu nevěřím. Proč se člověk rodí, to nevím. Rodí se a je tady, to je všechno. A potom dělá, co umí. Anebo... my ať jsme všichni zdrávi a oni ať pochcípají jako mouchy! Ale kdo to má být, my? A kdo jsou to oni? To je to, co nevím přesně. Mně je dobře, Barbridgeovi zle, Barbridgeovi dobře, Brejlatci zle, Chrapounovi dobře, všem ostatním zle, a Chrapounovi nakonec taky zle, jenomže si toho není vědom, on si, pitomec, myslí, že se z toho včas vykroutí... Pěkná kaše! Já válčím celý život s kapitánem Quaterbladem, on bojoval celý svůj život s Chrapounem a ode mě, blbce, chtěl jedno jediné: abych nechal stalkeření... Ale jak jsem já mohl nechat stalkeření, když jsem musel živit rodinu? Měl jsem jít pracovat? Na takovou práci, jakou jisté mi dávali, na takovou jsem kašlal a kašlu, chápete to? Když člověk pracuje mezi vámi, pracuje vždycky na někoho z vás, je něčí otrok, to je můj názor, a já nechtěl otročit, chtěl jsem být nezávislý, moci se na vás vykašlat, na celý ten váš ubohý a nudný život.
Dopil zbytky koňaku a ze všech sil třískl lahví o zem. Láhev nadskočila, zablýskla se má slunci a odkutálela se pryč: okamžitě na ni zapomněl. Teď seděl, zakrýval si oči rukama a snažil se ne už pochopit, ne už vyjádřit, nýbrž aspoň uvidět, jaké má všechno správně být. Ale viděl zase jenom tupé rypáky, prachy, láhve, hromady hader, které byly kdysi lidmi, sloupce čísel... Byl přesvědčen, že toto všechno musí být zničeno, ale domýšlel se, že bude-li to opravdu zničeno, nezůstane vůbec nic - jen holá země. Vlastní bezmoc a zoufalství v něm vyvolaly znovu touhu, aby se mohl opřít zády o zlatou kouli, opřít a zaklonit hlavu. Vstal, mechanicky si oprášil kalhoty a začal sestupovat do lomu.
Slunce pražilo, před očima se mu míhaly rudé skvrny, vzduch na dně lomu se chvěl a to vyvolávalo dojem, že koule se zvedá a zase klesá jako boje na vlnách. Když míjel rypadlo, pověrčivě zvedal nohy co nejvýš a dával pozor, aby nešlápl na černé kaňky, a začal se vléct napříč lomem k tancující a mrkající kouli a zapadal do měkké půdy. Potil se a dusil horkem a současně ho mrazilo a třásl se jako po opici a v zubech mu skřípal křídový prach. Už se nesnažil přemýšlet. V zoufalství opakoval stále dokola jedno a totéž jako nějakou modlitbu: "Já jsem zvíře, však to sama vidíš, že nejsem nic než zvíře. Neumím mluvit, nenaučil jsem se mluvit, neumím přemýšlet, ti lumpi mi zabránili, abych se to naučil. Ale jestli je to opravdu tak... jestli jsi vševědoucí a všemohoucí... poradíš si s tím sama. Podívej se do mé duše, tam najdeš všechno, určitě! Já mám duši, lidskou duši, a nikdy jsem ji neprodal! Vytáhni si odtud sama, co vlastně chci! Nechci přece nic zlého. Proboha, proč si nemůžu nic vymyslet, proč mě napadá právě tohle? ŠTĚSTÍ PRO VŠECHNY, ZADARMO, A NIKDO AŤ NEODEJDE S PRÁZDNOU."


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_