Potkanka

rubrika: Povídání


Ve velmi diskutovaném románu Při loupání cibule vzpomíná nositel Nobelovy ceny Günter Grass na to, jak za 2. světové války příslušníci baterie Kaiserhafen v přestávkách mezi bojovým cvičením a výukou balistiky bojovali s krysami. On sám, jako „věřící nacista“ (tak se označuje) vzpomínal po čtyři desetiletí na to, že pochopil už tehdy jedno: Že krysy vědí víc, že jsou nevyhubitelné, zavčas se zahrabou do země a „Jedině ony byly dost nadané, aby přežily lidský rod a jeho hašteření…“

 

Stella


V posthumánní době rozpráví krysa s jediným přeživším člověkem, který krouží kolem Země v kosmické lodi - to je jedna z rovin mnohovrstevnatého díla magického realismu Güntera Grasse: Potkanka. Kniha vyšla roku 1986.

 

Cituji slova potkanky o člověku: „Lidi, jako by to ani jinak neuměli, zase se jednou, tentokrát definitivně, chovali jako blázni a chtěli, už absolutně, překročit svůj stín, své meze…“ (str. 47)

 

„Otevřeli své náruče nutkání po věcech. Jako kdyby jim čas byl darován do nekonečna, odročovali se. Jejich státníkům připadalo to možná jaksi divné, buď jak buď šklebili se až do konce. Ach, to jejich tlachání! Jestliže člověk byl zprvu schopen plodit významné, ač začasté podivné myšlenky, když blížil se jeho naprostý skon, už jen blekotal jakési ošoupané již ideje, produkoval i letité pitvornosti…“ (str. 48)

 

„Bylo zřejmo, že člověk sám na sebe rezignoval. Ten, v jehož hlavě se všechno vylíhlo, on, jehož myšlenky až dosud vždy se oděly do tvaru, on, dosud hrdý na svou hlavu a její vítězství nad temnotou a pověrami, nad obskurníky, čarodějnictvím, on, jehož duch dával význam bezpočtu knih - hodlal se nadále vzdát svého rozumu a být poslušen pouze citům, i když v člověku cit je vyvinut ještě daleko nepatrněji než pud… Zkrátka a dobře,“ pravila potkanka, o níž mám sny: „Stále více lidí sází na život, v němž by nebylo rozumu. Jak vizionáři a veleknězové mluvili básníci pořád pryč. Každý nevyřešený problém nazvali mýtem. Posléze se dokonce léta běžné, zpočátku slovy i důkazy ještě chytré mírové protesty a demonstrace proměnily v jakási až náboženská srocení.“ (str. 48)

 

„Ke konci lidských dějin se lidské plemeno naučilo používat řeč, která všechno útěšně vyrovnávala, šetrně nic nenazývala jménem a vypadala rozumně i tehdy, když naprostou pitomost vydávala za poznatek. Vyvolává úžas, jak se těm podrazníkům politikům podařilo, aby slova byla poddajná po jejich libosti. Říkali: Se strachem roste i naše bezpečnost. Nebo: Za pokrok je třeba platit. Nebo: Technický pokrok se nedá zadržet. Nebo: Přece nechceme zpět do doby kamenné. A před touhle podvodnou hatmatilkou každý kušoval! A tak se žilo se zmíněným strachem, každý se honil za obchody nebo za zábavou… a neříkal sice úplně doslova: po nás ať klidně přijde potopa, žil ovšem co možná pohodlně s jistotou, že člověčenstvo a jeho pokus, který se opakuje od časů Noemových, naučit lidi trochu méně se vraždit, setkal se s naprostým neúspěchem. Mnoho příznivců a značnou odezvu nalezl finalismus, poslední výkřik v předlouhé řadě světových názorů. Přátelům, známým řeklo se jen tak mimochodem: Stav se někdy, než bude pozdě…“ (str. 50)

 

„Nakonec, když už nebylo čemu se smát, politici se utekli k svornému pitvoření. Ač nebylo ničeho, co by je k tomu vedlo, komično totiž se nevyskytovalo, začali se všude na světě šklebit. Pěkné to vpády do dříve tak zvládaných tváří. A žádný rozpačitý úsměv. Už jen grimasy definitivního konce. Nicméně mělo se to za jarost a pilně se pořizovaly fotografie pitvoření a šklebů svorných politiků. Snímky z posledního summitu byly doklady nakažlivě dobré nálady. Asi mají své důvody mít vážnost za netaktní, říkalo se. Ježto se vyjednávalo až do konce, humor se držel až do závěru.“ (str. 53)

 

„A protože člověk dokázal toho vždy tolik, kdykoli pojal nenávist k sobě rovným, hledal nás v sobě (řeč je o krysách — pozn. Stella) a nehledal dlouho a našel, a vzápětí zviditelnil a zahubil. Kdykoli vyhladil své kacíře, úchylkáře, kohokoli, koho měl za méněcenného a koho počítal mezi vyvrhele, dneska lůzu, včera to byla šlechta, vždycky se mluvilo o krysách mezi lidmi, které je zapotřebí vyhubit… Hubil zástupně příslušníky svého plemene, a jak bylo lze čekat, úspěšně.“ (str. 83)

 

„Úplně na závěr jednu anekdotu. Když ty obstarožní hlavy státu, u obou zaštiťujících velmocí, musely dřepět v těch svých amfiteátrech zbudovaných na definitivní hru a dívat se, jak se tisíce, ba víc jejich interkontinentálních raket, jmenovaly se Mírotvorce, Přítel národů a podobně, blíží k cílům, pro které byly příslušné, tedy i k strategickým bezpečnostním centrům, žádal jeden náčelník druhého, vždy za vydatné pomoci tlumočníka, znovu a znovu o prominutí. Což bylo zajisté gesto naveskrz lidské.“ (str. 96)

 

Krysa mluví: „Přesto od Velkého třesku (zde míněna třetí světová - pozn. Stella) jsme si kladly otázku: Proč? Od Velkého třesku už ovšem víme, v čem spočíval váš velký nedostatek. Scházel vám strach… Člověk sice býval dost ustrašený, z příčin, které lze těžko vůbec spočítat, a pojišťoval se úplně proti všemu, dokonce proti špatnému počasí, neřkuli proti manželské nevěře, až nakonec lidstvo bažilo po takové nějaké pojistce, jaká by platila na všechno, co lze vymyslet, jenže ten veliký hlavní strach, i když ty malé jen kvetly a nesly peníze, rozměnil se takříkajíc na drobné. Před oltářem boha zvaného jistota vykřikovali jste jeden na druhého: Teď už žádný strach mít nemusíme! My se už ničím zastrašit nedáme! My teď budeme odstrašovat jeden druhého. To odstrašování musí být hlavně věrohodné. Což ví jak Rus, tak stejně dobře i Amík. Čím víc budeme jeden druhého odstrašovat, o to větší bude naše jistota.

 

Tak jste si dodávali odvahy, řekla potkanka, vymetli jste si strach z baráku, schůdek po schůdku, až byl za dveřmi. Nesměl dovnitř, měl zákaz se vůbec ukázat. Nikdo nechtěl, aby ho s ním vůbec viděli. Nakonec byli lidi až moc zbabělí na to, aby někdy dostali strach. A kdo ho přesto někdy veřejně projevil, z takového hned udělali outsidera. Chtěli jste být zbaveni od strachu, tak jako od starostí, od hříchu, od dluhů, pořád a navždy osvobozeni od zábran, skrupulí, odpovědnosti, od krys, od židů, od toho všeho chtěli jste mít pokoj. Jenomže člověk zbavený od strachu, takový je obzvláště nebezpečný.“ (str. 116)

 

„Náramně dobře jsme viděly, co to z vás dělá, když nemáte dost strachu - slepce a hlupáky. Žádná oběť není nám dost veliká, platí-li svobodě, pravil jeden z těch hrdinských výroků, co se jimi zdobily plakáty. A vy jste přitom svou vlastní svobodu dávno obětovali modle jistoty. Byli jste nesvobodní, zajatci techniky, jež prorostla a zachvátila všechno, která pečlivě posbírala všechny pochyby, načež je zakódované dala pod zámek, takže jste posléze byli vyhlazeni jako svobodní vůči každé odpovědnosti. Blázni! Posledními zbytky rozumu nakrmit počítače jako strouhaným sýrem, aby byly zodpovědné. A přece jste měli strach, ač třikrát zapřený, pečlivě zabalený a ovázaný, pohřbený někde na dně duše, strach, který nesměl ven, nesměl se ukázat, nesměl si jedinkrát vykřiknout: Mami, pomoz.“ (str. 117)

 

„Vaše konečná bilance je věru k pláči! Všude hlad, o němž říkáte, slovíčkáři, že je hryzavý. Všude drobné války, které podle vašeho názoru měly zabránit té válce jedné. Milióny nezaměstnaných, které jste vy prý osvobodili od práce, tak jste to přece říkali, ne? A vedli jste ještě jiné krásné řečičky. A co ty vaše drahé kongresy - desetitisíce darmožroutů cestovaly sem tam po světě s prázdným kufrem. Peníze se už množily jen jako dluhy. Ty výrony dávno vyšeptalých idejí! Ta neschopnost vytřískat aspoň pozdní poznání ne-li z nových, pak ze starých zbožných přání, která snad mluvila o čemsi takovém, jako o rovnosti, volnosti, bratrství! Pilně se obelhávalo lidské pokolení, když se už blížilo svému vlastnímu konci, vševědoucí a zároveň hlupácké. Nakonec se vám přejedly moudrosti nejcennější, od proslulých Šalamounových přísloví až po knihu Blochovu.“ (str. 128)

 

„Co zmeškal Stvořitel, stává se nyní skutkem! Tam, kde - při všem respektu - milý Bůh měl za to, že učinil dobře, jak učinil, lze podnikat různé korektury, jakých už dávno bylo zapotřebí. Křivé dřevo, o němž řekl filozof Kant, že nepřestajně portrétuje člověka, lze, to my víme, konečně narovnat.“ (str. 135)

 

„Poslyš: Lidský rod přišel s další metodou, jak se dobrat zániku, totiž s přelidněním. Zvláště tam, kde byli chudí, lidé se snažili, aby jich bylo pořád víc a více, jako by chtěli nuzotu likvidovat za pomoci hojného potomstva. Jejich poslední papež byl horlivým zastáncem právě téhleté varianty zániku. Takto se smrt hlady stala čímsi bohulibým a zdárně vzrůstala, a ne pouze statisticky. Užírali si skrovnou potravu navzájem… Protože zdejší hojnost se živila z nedostatku zase někde jinde. Protože lidé, aby drželi ceny, záměrně snižovali objem nabídky. Protože nepatrná část lidského pokolení žila z hladovění drtivé většiny. Právě ta nepatrná část ale říkala: protože nás je tolik, panuje hlad. Takový účet je směšný!…“ (str. 192, 193.)

 

„Možná však je tomu tak, že ten konec už byl. Že my už nejsme. Že žijeme jakoby, že to v nás jen chvějivě doznívá poslední reflex. Ano, třeba se pouze někomu zdáme. Bůh nebo podobná vyšší bytost, nějaký strašlivě mocný svrchovanec sní o nás pořád, na pokračování…“

 

„Samozřejmě byl konec s tou kupou lokálních válek i s kapitalismem, utrum mělo dobro i zlo, láska i zášť. Nedomyslely se úplně nové nápady. Školská reforma prostě má totální přestávku. Otázka Boha nebyla zodpovězena, a tak dál. Možná, že pár lidí bylo se sebou spokojeno, přesto tu zbyla přání, velká i malá. A klesla cena zlata, a už nikdy…

Protože

Jednou v neděli…

Konec, šlus!“

 

Zdroj: Günter Grass, Potkanka, MF, Praha, 1992. Přeložil Hanuš Karbach


komentářů: 5         



Komentáře (5)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
5
Stella 24.08.2013, 19:09:19
S knihami mám stejný problém. Pokud jde o Potkanku, přiznávám, že jsem vynechávala kapitoly o soudobé německé situaci - Adenauer... Jinak je Grass výborný stylista. Ne úplně jednoduchý. A v knize jsou odkazy na Plechový bubínek - nechal ožít Oskara.

Mám dojem, St. Kocoure, že by se vám líbily Čtyři západy slunce od Waltariho.

Kočky tolik netloustnou - jsou drobnější a dbají na linii.

4 Chmury
St.Kocour (neregistrovaný) 24.08.2013, 09:59:39
Nepřežívám ve chmurách - ale s vědomím reality. Už mě pravda neděsí. Nějak se mi v hlavě spojuje pojem Osud a Pravda.
Jo a "Potkanka" už ke mě míří z antikvy z Mělníka. Tuhle zásadní chybu své "knihovničky" jsem napravil. Nemohu si ale dovolit napravovat takových chyb více: byt ve věžáku má konečné fyzikální rozměry. Už teď nám známí říkají, že bydlíme v knihovně. (A kocouři nám vždy vyrostou aspoň o třetinu větší, než by měli podle knížek.) Úžasný

3 Tovje
xxx (neregistrovaný) 24.08.2013, 09:40:07
Vždycky si u podobného tématu vzpomenu na Babela - výborný, ne? A Paustovského. Třeba Román o životě.

Od Šumaře na střeše jsem musela odejít, abych se nedrásala, když šlo do tuhého - zbabělost.

To, co je v Potkance, včera jinými slovy řekl Lucifer ve svém zlobném povídání.

St.

Stella
2
Stella 24.08.2013, 09:00:33
Dobrý den, Starý kocoure. Udělal jste mi radost svou reakcí. Grass byl pro mne na stará kolena objev z více důvodů.
U Potkanky mě zarazila aktuálnost relativně staré knihy.
Ale to je v umění věčné - varuje, pořád marně.
Kdo by taky naslouchal, když jsme sytí. Všechno se děje přece mimo nás.
Konec knihy vypráví o podobě krysího společenství, které má potřebu vytvořit si člověka a uctívat ho...

Při loupání cibule zase vypráví o tom, nechci říci, že vysvětluje, jak lehce se stáváme zastánci něčeho a jak ještě lehčí je s nepoučeným odstupem druhé soudit. Viz Kohout v dnešní MF - jeho marný boj.
A - mimo jiné - o Kašubsku třeba jsem nevěděla nic.
Žádné chmury při sobotě, hezké babí léto!

1 Ranní čtení
Starý kocour (neregistrovaný) 24.08.2013, 08:12:24
Taková studená ranní sprcha, Stello. Člověka ochromí - ale pak je svěžejší, vidí dál, slyší hloub. Tahle knížka mi unikla - a je to přitom "moje" kniha. O tom problému vlastně píšu svůj blog - i když problém nazývám jinak - "Císařovy nové šaty a prostořeký chlapeček" a taky "Tovjeho dilema", zabývám se stejnými věcmi. Tím, jak krátkozrace řešíme problémy, jak okamžitý prospěch stavíme nad rácio, jak používáme slov, která znamenají něco jiného, "ptydepe", jak zavíráme oči před dírami a propastmi a tvrdíme, že se stačí jen trochu víc rozběhnout a přeskočit a na druhé straně (to je ve mě právě ten mlíkař z Anatěvky) si mnozí z kreslení různých propastí na bezpečný terén udělali živnost - nakreslí nebezpečí a za pár peněz nám nabízejí, jak ho překonat. Fabule, lži. Pravda snad existuje, ale málokdo je schopen ji rozeznat v té kupě barevných prospektů - a zatím kolem rostou buňky, které jsou životaschopnější, než my. Ideologie, které vábí ty, kteří mají líný mozek. Nebo snad mozek nemají? Jde jen o "funkční model"? Ale my jsme spokojení. Po nás - po nás přijde věk krysy.

Víte o tom, že při každé, sebevětší katastrofě 7% krys přežije? Proč sedm? Proto se deratizace musí opakovat. Kdy přijde na nás ta "dehumanizace"? Nerozhodný

«     1     »