Dědčí jarmark

rubrika: Povídání


Na obzoru druhé poloviny ledna se prý začíná rýsovat mráz, což by jistě bylo velmi přínosné, jelikož některý dotěrný hmyz by zredukoval svůj počet, ale nechme se překvapit. Předpovědi meteorologů bývají někdy, někdy až velmi často, nahnuté jako ta slavná věž v Pise. Zatím se však, alespoň tady v Práglu, nijak zvlášť nechumelí, na Vltavě se nebruslí a na Hradčanech se nestaví iglú.

A proto přicházím s dalším a velmi poetickým příspěvkem do koutku Povídání, avšak ne se svým. Ještě než udeří ten mráz a i Prahu zasypou tuny sněhu, tedy pokud to meteorologové myslí vážně, tak bych se s vámi podělil o jeden výňatek z knížky Borise Viana, která se nazývá Srdcerváč.

V mých výrazně mladších letech představoval Boris Vian někdy až přímo literární vlajkovou loď. Už jsem tady předložil řadu výňatků z jeho tvorby – připomenul bych pouze Láska je slepá a Kubohnát a Sláva. A právě ta druhá připomínka se týká toho, co vám dnes předkládám, jelikož je ze stejné knížky. Popisuje situaci, když se hlavní hrdina, Kubohnát, vydává na cestu mezi prostý lid, aby něco vyřídil či obstaral, a přitom narazí na dědčí jarmark.

Tak si to užijte, aby vás mráz nezastihl nepřipravené.

 

Lucifer


Kubohnát si to mířil stále dopředu a nezahlédl ani živáčka. Statků přibývalo. Nyní byly i po levé straně, kam se stáčela cesta, jež zde byla o něco širší. Pojednou se rozhojnila o červený potok, jehož hladina dosahovala téměř až k okraji silnice, bez jediné vrásky, bez jediného záhybu, a kde plavaly odpadky, nezjistitelné jako strávené jídlo. Nyní se tu a tam ozývaly z prázdných domů poněkud nadbytečné zvuky. Kubohnát se též snažil rozštěpit na samostatné pachy chomáče zápachů, jež ho praštily přes nos přímo u každého stavení.

 

Potok mu nešel na rozum. Nejdříve nebylo nic a potom zčistajasna plynul v plné šíři, nacpaný až po okraj jako pod nějakou napjatou blánou. Barva byla něco jako krvavý chrchel, světle červená a neprůhledná. Akvarel. Kubohnát sebral kamínek a hodil jej tam. Zapadl pod hladinu nenápadně, bez vystříknutí, jako do tekutého chmýří.

 

Cesta se rozšířila do podlouhlé návsi s vyvýšenou obrubou, kde vyřízené stromy pečovaly neustále o klidný stín. Rozeklaná cesta obcházela vyvýšený střed. Po pravé straně bylo živěji, a Kubohnát tedy zamířil tam.

 

Když přišel blíž, zjistil, že to je jen dědčí jarmark. Byla tam dřevěná lavice pěkně na slunci a velké kameny, na kterých seděli opozdilci. Dědkové seděli na lavici vedle sebe a i tři kameny již byly obsazené. Bylo možno napočítat sedm mužských a pět ženských. Před lavicí stál dohazovač a svíral pod paždí lejstro v plyšových deskách. Měl na sobě staré šaty z kaštanového sametu, boty s cvoky, a ačkoli bylo teplo, pařil se v nerudné čepici z krtcích kožek. Páchl a dědkové ještě víc. Někteří se ani nehýbali, seděli s rukama zkříženýma na holi oblýskané častým používáním, ve špinavých beztvarých hadrech, neholeni, s vráskami plnými špíny, oči byly celé zvarhanělé od přílišné práce na slunci. Bezzubá ústa, plná smradlavých kořenů, něco žvýkala.

 

„Tak tedy,“ pravil dohazovač, „tenhleten není drahý a nadělá ještě moře práce; koukej, Křivánku, nechceš ho na děti? Ten jich ještě může mít, to si piš!“ „A bude jim to moci ukázat,“ řekl kdosi. „To se ví, že ano,“ dotvrdil obecní dohazovač. „Hele, pojď sem, ty stará rachotino!“ Poručil mu, aby vstal. Dědek, celý shrbený, popošel o krok.

 

„Ukaž jim, co máš v gatích!“ pravil dohazovač. Stařec si počal rozepínat roztřesenými prsty poklopec. Jeho okraje se leskly opotřebováním a mastnotou. Lidé kolem se mohli utlouci smíchem. „Tak se na to podívejte,“ pravil Křivánek, „on tam opravdu ještě něco má.“ Naklonil se nad dědka a potěžkával mu jeho ubohé nádobíčko, svíjeje se přitom smíchy. „Ale jo. Beru ho,“ řekl dohazovači, „dám za něho sto franků.“ „Přiklepnuto,“ pravil dohazovač. Kubohnát věděl, že tenhle zvyk je na venkově běžný, avšak zúčastnil se dědčího jarmarku poprvé, a tak ho ta podívaná zarazila.

 

Dědek se zase zapnul a čekal. „Hni se, ty starý pse!“ pravil Křivánek a nakopl ho do zadku, že stařec až zavrávoral. „Tak jdem, děcka, hrej si, tu máš kohouta!“ Stařec vykročil drobnými krůčky. Z hloučku vyběhly dvě děti. Jedno mu začalo bičovat hřbet prutem, druhé se mu pověsilo na krk a chtělo ho srazit k zemi. Stařec se natáhl jak dlouhý tak široký a nos se mu zaryl do prachu. Muži se na to ani nepodívali. Jen Kubohnát zíral v úžasu na děti. Dědek se zvedl na kolena, z odřeného nosu mu crčela krev a cosi plival. Kubohnát se otočil a znovu se vrátil k hloučku. Nyní dohazovač vychvaloval asi sedmdesátiletou babku, tlustou a připosraženou, s řídkými mastnými vlasy, jež jí splývaly přes letitý černý šátek. „Račte, tahle je ještě zachovalá,“ pravil, „kdo si ji vezme? Úplně bezzubá. To může být pěkné pohodlíčko!“ Kubohnát cítil, že se mu mírně zvedá žaludek. Zadíval se pozorněji do tváří kolem sebe. Samí pětatřicátníci až čtyřicátníci, dobře stavění, tvrdí, čepice naražené na facku. Zřejmě chrapouni houževnatého plemene. Někteří s knírkem. Jasný důkaz.

 

„Šedesát franků za Adélu,“ pokračoval dohazovač. „Kolozubá – a taková cena! To je tedy kup! Tak heleď, Křesťane? A co ty, Nemehlo?“ Plácl rozmáchle dlaní stařeně po zádech. „No tak vstaň, ty stará dýně, ať si tě prohlédnou. To je teda terno!“ Stařena vstala. „Otoč se,“ pravil dohazovač, „ukaž paní holou slavnému publiku! A vy tam, koukejte si ji pěkně prohlédnout!“ Kubohnát se snažil nedívat se. Baba smrděla tak hrozně, až myslel, že omdlí. Zahlédl hroznou horu masa oteklého křečovými žilami. „Padesát…,“ pronesl ostrý hlas. „Máš ji mít. Tady je,“ zavolal dohazovač. Ještě než si stařena stačila shrnout bavlněnou sukni, popostrčil ji dohazovač pořádnou buchtou do zad. Kubohnát stál vedle rozložitého obra, který se srdečně smál. Položil mu ruku na paži.

 

„Proč se smějete?“ optal se. „Není vám hanba?“ Tázaný se přestal v mžiku smát. „Co jestli mi to není?“ „Jestli vám to není hanba,“ opakoval Kubohnát. „Jsou už staří.“ Ani se nenadal a slízl jednu pěstí. Rozřízl si o špičák ret. Krev mu špinila ústa. Zavrávoral a spadl z chodníku na vozovku. Nikdo se na něho ani nepodíval. Dražba pokračovala.

 

Vstal a smetl si hřbetem ruky prach z kalhot. Stál vzadu, za půlkruhem temných, nepřátelských zad. „Tady ten!“ vyštěkl hlas vyvolávače. „Ten s dřevěnou nohou. To teď frčí! Sto deset franků poprvé! Sto deset!“

 

Kubohnát se odtud ztratil…


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
7
Lucifer * 15.01.2016, 12:31:01
Dovolím si ze zde odkazovaného Vianova životopisu též něco ocitovat:

Roku 1953 vyšel Vianův poslední velký román Srdcerváč. Román zachycuje svět dětí, jež mají svůj vlastní jazyk a své vlastní myšlenky, a svět dospělých, kteří svým potomkům vnucují svá pokrytectví. Zachycuje nevykořenitelné nedorozumění mezi mužským a ženským světem, ale též znásilňující mateřskou lásku.


Nevím, jestli autor Srdcerváč skutečně četl, anebo ten popis odněkud převzal, ale jestli to fakt četl, tak tam našel jenom jakési periferní efekty. Když jsem ten román před mnoha lety četl, hlavní poselství jsem nalezl v tom, co jsem naznačil v komentáři číslo [3] a co je podrobně rozebráno v úryvku, na nějž jsem upozornil v perexu

http://www.neviditelnycert.cz/blog/povidani/1874-kubohnat-a-slava.html

přičemž Dědčí jarmark s tím velmi úzce souvisí. Co píše autor životopisu, je tam samozřejmě též, neuniklo mi to, ačkoli s tím nevykořenitelným nedorozuměním mezi mužským a ženským světem si nejsem zcela jistý. Jako červená nit se však dle mého soudu románem vine mnou výše i níže uvedené.

Nikomu to samozřejmě nevnucuji. Každý, koho napadne si ten román přečíst, nechť si udělá vlastní úsudek. To platí i pro hudbu či obrazy. Každý si z toho či onoho díla může odnést něco úplně jiného, každého může oslovit jinak. Někdy se může dokonce stát, že nás to dílo obohatí něčím, co jeho autor neměl vůbec na mysli. Úžasný

Lucifer
6
Lucifer * 15.01.2016, 10:32:30
Zajímavé, řekl bych, že z toho čiší jakási závist, ale to není podstatné. Nevím, kdo ten životopis napsal, ale nejspíš člověk naprosto nezajímavý. Ale i to je jedno. Vytrhávat kousky něčího života či díla z kontextu sešít z toho jakousi svěrací kazajku či klaunskou čepici se dá na každého. Ať si každý Vianovy knížky přečte a udělá si sám svůj názor. Jenom hlupák k tomu potřebuje sesmolený návod od někoho, kdo nejspíš nic jiného ani nedovede napsat.

Když jsem měl za sebou nejlepší Vianovy romány, jeho životopis jsem vůbec neznal a ani potom jsem se tím nijak zvlášť nezabýval. Vím ale moc dobře, co mi jeho dílo přineslo, a žádný takto sesmolený životopis na tom nemůže nic změnit. Úžasný

5 Boris Vian
yyy (neregistrovaný) 15.01.2016, 09:25:15
Podrobný životopis:
http://oldwww.svkul.cz/dat/bib/aut/00055-medailon.pdf

Vyjímám:
Odkaz Vianova díla vystihl Václav Černý těmito slovy: „Takových „mluvčí“
nebo „proroků“ dnešní hippie mládeže vidím pak ještě víc, třebaže každého jako
svéráznou odchylku. Předčasného nebožtíka Borise Viana třebas, třebaže u ničeho
nesetrval, nic neprohloubil, s každou myšlenkou se jen jednou vyspal, pak ji nakopl,
lidských slov používal, jen aby je usvědčil a zahanbil, stavěl zásadně pouze na písku
(protože si myslel, že celý svět je z písku); sadistického, anarchistického, fantastického,
praštěného posměváčka Jarryovy tradice, jenž sadismu, anarchismu, fantazii,
praštěnosti, posměváčství zároveň holdoval a zároveň se vysmíval, nenapsal jediné
velké dílo, ale spoustu skečů velkých děl, a především byl člověk absolutně, absurdně a
proniczanic svobodný.“

Lucifer
4
Lucifer * 14.01.2016, 17:18:01
Mimochodem, pokud jste si přečetli českou verzi o Vianovi na Wikipedii, nemohlo vám uniknout, že Jaromír Nohavica má ve svém repertoáru jednou přebásněnou Vianovu píseň - Pánové nahoře (Le Déserteur)

http://www.nohavica.cz/cz/tvorba/archiv/panove_nahore/panove.htm

Zde je:

https://www.youtube.com/watch?v=Oyhl6LAra0I

Lucifer
3
Lucifer * 14.01.2016, 12:08:43
yyy, nejdříve si ten román přečti

http://www.databazeknih.cz/knihy/srdcervac-39173

abys zbytečně neplival(a) na hrob Borise Viana

https://en.wikipedia.org/wiki/Boris_Vian

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boris_Vian

Já to chápu jako jakousi parodii na hnus v lidské společnosti, která autora obklopovala, ne jako hnus v jeho hlavě. V naší dnešní společnosti je toho hnusu mnohem více a jakýkoli literární počinek, který tomu nastaví křivé zrcadlo, patří spíš do zdravotní dokumentace té společnosti, ne autora. Úžasný

1
yyy (neregistrovaný) 14.01.2016, 11:35:51
Hnus.
Některé rádoby literární počinky by neměly být zařazovány do světové literatury, ale jen do zdravotní dokumentace autora. Jako ilustrace jeho nemocné psychiky.

«     1     »