O relativnosti věcí

rubrika: Povídání


No tak jsem se dlouho rozmýšlela, jestli si mám, nebo nemám jednou za život objednat v nemocnici nadstandardní pokoj. Zkrátka – proč si nedopřát to, co si dopřávají paní, za kterými pak přicházejí zástupy příbuzných i s kočárky. Ale právě proto jsem se rozhodla, že ne. Nebo mi spíš bylo líto peněz? Ale je také možné, že jsem se po minulých zkušenostech nechtěla připravit o ten specifický (nemocniční) společenský život. Kolik spletitých osudů člověk vyslechne! Je přece starou pravdou, že život píše příběhy, které by žádný čtenář romanopisci nevěřil. A ještě: ve srovnání s chorobami spolunocležníků se vlastní zdravotní problém najednou smrskne v nepatrnou potíž.

 

Stella


Naše babička posedávala v křesle, televizní ovladač po ruce, jedním okem sledovala, kdo za okny spěchá do obchodu (Novačka dnes potřetí, kde na to berou), vnoučata povykovala, dospělí vedli s babičkou hovory, ale ona několikrát za den vzdychala: Jedna máma uživila deset dětí, deset dětí neuživí jednu mámu. Ach jo. A když přijela některá z jejích početných sestřenic, babička se rozplakala, jak na všechno zůstala sama. Bylo to tak věrohodné, že ten, kdo nevěděl, že už roky nebyla sama ani minutu, musel být hodně pohoršen naším nedostatkem citu. Trávili jsme s babičkou veškerý čas, až do samého konce… Těžko říci, jestli se opravdu cítila tak osamělá, nebo jestli šlo o silný sklon k sebelítosti, nebo se jí zkrátka vynořila lidová zkušenost, již slýchala od dětství, a žila v přesvědčení, že děti zákonitě musí být nevděčné. Jedno jsme věděli jistě. Že babička sama být vůbec neumí a nikdy neuměla. Ono i toto je umění: být sám se sebou.

 

Pocit osamění je nepochybně tím silnější, čím méně je naživu vrstevníků. Kdo jiný může beze zbytku pochopit a zhodnotit všechno, co máme za sebou? Kdo jiný to může s námi sdílet stejným způsobem? Způsobem přímé spoluúčasti, ne jako divák či posluchač.

 

A tak mi babičku připomněla paní, již přivezli na pokoj, na lůžko vedle mého. Paní uložili, přikryli, urovnali hadičky, ale ona stále opakovala seznam svých dalších požadavků vůči personálu. Inu, stará paní, kdo by se divil, zapomíná. Navíc je po narkóze. Její vzhled mě polekal. Černočerné skvrny na opuchlém obličeji, černé skvrny na pažích, vychrtlá postava, prostě: do rána nevydrží. Zdálo se absurdní, jaký měla strach o šperky, jež odevzdala do úschovy. Přesně věděla, že obálka obsahuje pozlacené hodinky, dva zlaté řetízky, tři prsteny (pravá ruka), dva prsteny (levá ruka). Podívala jsem se na její prsty… Nová pacientka si po chvíli nechala ten poklad uložený v trezoru přinést do nočního stolku. Je to tak jistější. A začala vyprávět, že má 95 let, že je tuze osamělá, protože manžel před pěti lety zemřel. Paní, já jsem tak sama, tak sama! Nikoho nemáte? Ale mám, dva syny, dceru, šest vnoučat, dospělé pravnuky, však sem přijdou. A přišli, tři statní chlapi, tři generace. Syn, vnuk (zval mě hned na kávu do kantýny), pravnuk – čerstvý inženýr.

 

Všichni veselí, podrobně informovaní o stavu své blízké příbuzné, s přehledem o lécích, které kdy užívala, věděli přesně, jaké má s sebou v tašce oblečení, přinesli právě to, co paní potřebovala. Když odešli, ptám se, jestli za ní takto chodí i domů. Jistě, také ostatní jsou dohodnuti: ráno přichází Maruška, přinese nákup, oběd nosí Simonka, k večeru přicházejí kluci. Ach, paní, jak já jsem osamělá! Vím, je to těžké, říkám. Paní bleskově počítala z hlavy, kombinovala. Pamatovala si různé letopočty, rychle sdělovala spolupacientkám, kolik jim schází do důchodu a za jakých podmínek. Nechtěla jsem ji zpovídat, kde pracovala, či jaké má vzdělání. Byla zdvořilá, až nezvykle, ale také trvala na plnění svých přání. A když něco chtěla, tak zkrátka hned! Zvonila na sestry často.

 

A tak se také stalo, že jsme půl hodiny po půlnoci opět volali sestru. Jedinou na celém oddělení. Zvonek zněl už dlouho, nikde nikdo. Nezbylo, než vstát, opatrně, pomaloučku pomoci paní z postele, sklonit se (bez ohledu na vlastní zašité rány) pod postel, vyhrábnout hůlku, podepřít paní z druhé strany a odkráčet s ní na toaletu. Jenomže: to nešlo jen tak. Nejprve jsem musela té paní půjčit zrcátko, najít její kosmetickou taštičku, a teprve, když si narýsovala pěkné obočí, „vyrazily jsme“. Shrbená, šourající se dvojice v županech.

 

Vchod do oddělení byl zamčený, sesterna zavřená. Až když jsme vycházely z onoho sanitárního prostoru, rozrazily se vstupní dveře a vběhla rozesmátá, růžová sestřička, vlály jí dlouhé vlasy, ještě večer sčesané do uzlu: Já jsem byla pomáhat vedle! Nevadí, zvonili jsme jen patnáct minut. A převzala pacientku, aby ji uložila. Po odchodu sestry si nemocná paní přetáhla rty rtěnkou a na chvíli zmlkla. Ještě překontrolovala cennosti. (Kde jsou mé košíčky a kde jsou mé… Odkud to jenom znám?)

 

Ráno se odehrál zázrak: černé skvrny byly pryč, paní se sama přesunula ke stolu, poprvé po několika dnech se pořádně najedla. A opět se věnovala úpravě obličeje. Ženou nepřestala být ani na chvíli. Jen o té samotě mluvila znovu… Možná to považovala za svou společenskou povinnost vdovy, za dluh vůči manželovi.

 

Jsou silní jedinci, kteří zkrátka sami nikdy nebudou. Protože si to zařídí, kdyby trakaře padaly. A přimějí ty druhé, aby plnili svou povinnost. Jsou ale také lidé, kteří si o pomoc neřeknou. Tolik se ostýchají. Pro ně platí: Co tě nezabije, to tě přizabije. Odtrpím si to. Buď přežiji, nebo ne.

 

Ale i ti suveréni mají chvilky, k nimž se neradi přiznávají: chvíle, kdy si naplno uvědomí, že jsou na řadě. První v zástupu jako při hodině tělocviku, kdy se postupně dostává jeden za druhým na řadu, aby splnil svou disciplínu. A potom jde tělocvikář (věčně podnapilý) na oběd a nashle, mějte mě rádi, známky až potom.

 

Tak se těšme na to sportování v nastupujícím novém roce! Zkusme to bez úrazu. A třeba i sami.


komentářů: 24         



Komentáře (24)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

24
xxx (neregistrovaný) 30.12.2017, 21:37:42
Z archivu:
https://www.youtube.com/watch?v=udi5vgpwbT4

Teplota stoupá!
Ne v USA.

Lucifer
23
Lucifer * 30.12.2017, 18:04:25
V Praze by zítra mělo být až deset stupňů nad nulou. Oteplovat se začne dnes večer po osmé hodině, viz http://jdem.cz/dp7h92 .

22
Zuzana (neregistrovaný) 30.12.2017, 17:44:11
Pred urazem jsem na vakciny nechodila a sem tam dostala v sezone chripku. Po urazu mi dali vakcinu v nemocnici, presto jsem dostala chripku v rehabilitacnim centru par tydnu po vakcine (2015). Ac jsem mela samostatny pokoj ( platila pojistovna, ale na leceni jsem stejne doplacela z vlastni kapsy majlant), dali mi s mym svolenim do pokoje v rehabu na dve noci starsi damu s tezkou bronchitidou, cele noci proklaslala. Jestli jsem dostala virus od ni nevim, ale dostala jsem ho, vakcina-nevakcina.

Loni jsem mela vakcinu a chripku nedostala. Letos v prosinci (nedavno) jsem byl silne zachlazena a hned jak to pominulo, jela si pro vakcinu. Tentyz den jsem dostala chripku, ale ta je pryc za jeden a pul dne.
Nejspis jsem ten virus tentokrat uz v sobe mela uz ve chvili, kdy mi pichli vakcinu, ale prubeh asi zkratila.
Vyberte si. ;)
Moje rodina ji dostava pravidelne a chripky nemiva. A tak na ni samozrejme veri.

Tady snezi a mrzne a bude mrznout jeste nejmin tyden.

21
Tahiti (neregistrovaný) 30.12.2017, 13:21:08
Chřipkové vakcině věřím!!!Už cca 6 x jsem na podzim zašla k praktikovi, kde mě píchli. Celých šest let jsem neměla ani rýmičku. Letos jsem to neudělala, protože jsem v nemocnici absolvovala tolik léčebných procedur a tolik prášků a tolik všelijakého záření, že jsem nechtěla ještě víc otravovat organismus. Ale mám cukání.V Praze je prý docela dost chřipek. Mezi lidi sice nechodím, ale lidi chodí za mnou. Vakcinaci věřím!

20
Starý kocour (neregistrovaný) 30.12.2017, 00:26:02
Ještě malilinkatý dodatek: Někdy je sebezmrzačení prováděno ne z potřeby někam patřit, ale odlišit se,.
Třeba Vladimír Franz. Vynikající hudebník, filosof i výtvarník ale s duší volnějšího středostavovského měšťáka. Chová se tak. A přitom vypadá jako silně přeexponovaný maorský náčelník. Klame tělem.
Nicméně když s ním zajdete na oběd, bývá váš stůl obsloužen přednostně a okolní hosté umlkají a jen po očku pokukují. Nikdy si mě tak v restauraci nepovažovali, jako když jsme obědvali s Vladimírem. A to o něm vlastně nevěděli nic - bylo to před jeho úletem, kdy se chtěl stát presidentem. Naštěstí se jím nestal i když jsem ho volil. Nebylo nás dost.
Bylo by škoda tak dobrého kumštýře.

19
Starý kocour (neregistrovaný) 30.12.2017, 00:08:39
Samota je dobrá věc. Mám dost velkou potřebu samoty, kdy si mohu dělat (téměř) všechno, co chci - třeba sprostě nadávat, když se netrefím sekyrkou doprostřed špalku a tak-tak se neseknu do nohy nebo když si patnáct kilometrů od chalupy uvědomím, že nemám náhradní baterku do foťáku. Tři hodiny cesty tam a tři zpátky a celá výprava je k ničemu - je už tma. Už si to téměř hystericky kontroluji. Příště ale budu nutně potřebovat něco úplně jiného, vím. [;>(
===
Ve společnosti, kde nemám spřízněnou duši se cítím daleko víc sám - to Zuzana trefila naprosto přesně. Navíc se musím tvářit "společensky", odpovídat na otázky a usmívat se na zcela cizí lidi.
Hnus, velebnosti!
===
Hierarchie se opravdu vytváří sama. Pokud se to nechá přirozenému běhu věcí. Nadirigovaná hierarchie, která je obvyklejší je celkem na nic, protože se nesnáší s tou přirozenou. Vznikají tak dvě a nesedí na sebe.
Když se sejde pár lidí a má nějaký úkol, je jmenovaný šéf často přebit "starým zkušeným". K němu se začínají ti submisivnější obracet o radu. Ten určený šéf se z principu staví do opozice. Takže ten druhý nakonec začne dělat "šedou eminenci", aby se dílo podařilo. Skončí to obvykle tak, že oficiální šéf je jen hlásnou troubou toho přirozeného.
===
Klany a jejich "dress code" je téma na větší povídání. Nicméně slouží lépe než jmenovka na klopě. Například vím, jak se obléká zvukař, který ozvučuje různé skupiny a akce a zvukař, který pracuje ve studiu a třeba obchodník se zvukovou technikou. Všiml jsem si toho už několikrát na různých veletrzích. Platí to snad v 95% případů. Je to až směšné - ale tak to opravdu chodí. Snad na to téma někdy zplodím článek.

18
xxx (neregistrovaný) 29.12.2017, 22:29:11
Chřipkové vakcíně nevěřím.

Stella
17
Stella 29.12.2017, 22:27:37
16 - říká se to. Ona je samota, a samota.
Faktická, a pocit.
Mám samotu ráda, když vím, že jednou někdo přijde.

15 - šílený!

Přes kritiku nemocnic (některých detailů) musím konstatovat, že se velice mnoho v přístupu k léčbě (pacientovi) zlepšilo. Moc dobře si pamatuji, jak doktoři běžně říkali, je starý, stará, co se dá dělat. To se už neuslyší. Naopak, snahu o léčení i těch nejstarších jsem viděla všude maximální. A výsledky se dostavují!
Dokonce i mně nabízeli léčení tam, kde jsem o tom ani neuvažovala, považujíc některé věci za hlouposti, s nimiž se dá žít.

16
Zuzana (neregistrovaný) 29.12.2017, 21:34:46
Myslim, ze clovek je daleko vic sam, je-li ve spolecnosti, NEZ je-li o samote.

(mala oprava)

15
Zuzana (neregistrovaný) 29.12.2017, 20:02:45
Spitalni pobyty a utrpeni vam, damy, vubec nepreju, mam to za zatim za sebou and vertem ze vim, o cem pisete.

Ale porad je na tom jeste hur (nez 95 dama popsana v clanku) jedna stara zdejsi dama (93), ktera stravila dve dny ve vezeni, protoze zapomenla zaplatit najem za posledni mesic (byt pro stare lidi v senior housing). Chudak nevedela vubec, ktera bije, slzy v ocickach a o vanocich v kriminale. Tam by podle me meli byt ti, kteri ji do kriminalu odvlekli. Zamračený


«     1    2  3   »