Jaroslav Seifert: Klíč v závěji

rubrika: Povídání


Jednou do roka se stane obdivuhodná věc: potkají se věci neslučitelné, aby splynuly v jednotu. Ticho a zvony, teplo domova a mrazivé hvězdy na nebi, majestát se skloní před chudobou. Nekonečno světla a tmy je náhle blízko a neděsí. Přijde okamžik prozření: všichni jedno jsme a smíření je možné.

 

Stella


V mnohých domácnostech visíval obraz zasněžených Hradčan. Při pohledu z Karlova mostu musí být člověk vděčný dějinám, že tuto jedinečnou, harmonickou kompozici ušetřily. (Jak píše Jaroslav Seifert, tento pohled učaroval i Le Corbusierovi.)

 

Praha byla Seifertovou celoživotní láskou. Ve vzpomínkách Všecky krásy světa se vrací k místům, která v ní důvěrně poznal. Patří k nim i staré purkrabství na Hradě. Tady básník prožil mystický okamžik.

 

Seifertova žena prosila manžela, milovníka vína, aby o tom navždy pomlčel… Ten sotva uvěřitelný příběh se odehrál poblíž místa, na němž Karel IV. prožil onu proslulou příhodu s pohárem, který proletěl komnatou.

 

Jedné noci se Jaroslav Seifert vracel domů:

 

„Krátce před druhou světovou válkou bydleli jsme nějaký čas i na Pražském hradě. Nelekejte se, není v tom nic oficiálního ani vznešeného. Šlo jen o východní část hradního areálu u Černé věže pod Zlatou uličkou. Obývali jsme malý přízemní domek přilepený na staré purkrabství… Pár kroků za naším domkem byla Daliborka, známá věž hradního opevnění s historickým vězením. Z oken jsme se dívali na ponurou Černou věž, u jejíž paty stál jiný domek, poněkud výstavnější, s pavlačí.

 

... Nebyl jsem jediný spisovatel, který bydlil v těchto končinách. Nad námi ve Zlaté uličce ostával nějaký čas Franz Kafka. Později jeho zapomenutý pokojík objevil Štorch-Marien. A přímo nad námi měl dva miniaturní pokoje Jiří Mařánek. Nyní tímto poschoďovým domem vede vchod přímo k Daliborce. Konečně měl tu své skromné obydlí po jistý čas i sám římský císař a král český Karel IV., také spisovatel.

 

…Domek u samých vrat na nádvoří byl sice o něco menší a tmavší než náš, ale byl suchý a před okny měl zahrádku, kde skomíralo několik růžiček, ale bohatě kvetly letní nohaté rudbekie. V domku bydlely tři osamělé ženy… Maminka i stará paní prováděly střídavě návštěvníky hladomorny a věže, kde v černých a tmavých zdech, patrně tisíckrát prokletých, nebylo k vidění nic kromě karet namalovaných krví vězňů…

 

... S klíčem od mohutných dřevěných vrat v Jiřské ulici to bylo svízelné. Byl obrovský. Vážil téměř kilogram. Byl neskladný a nosil jsem jej v aktovce, ale strašně nerad. Často, když jsem se pozdržel ve městě, klíč jsem u sebe neměl. U brány byl sice zvonek, ale žádná ze tří spících žen neměla povinnost mi jít otevřít. Zvlášť, když bylo již hodně pozdě. K tomu to byl zvonek starodávný. Zatáhlo se za rukojeť s drátem a před oknem, kde spala babička, zařinčel plechový zvonec, který byl pak slyšet možná až u Matyášovy brány. Toho okamžiku jsem se vždy obával. Otvírat mi chodila jen babička. Měla nejslabší spánek…

 

... Když se to opakovalo vícekráte, měla žena šťastný nápad. Ženy často mají šťastné nápady, muži jim však nebývají dost vděčni. Jestliže jsem večer nepřišel do zavření vrat a strašlivý klíč visel u bytových dveří, běžela a zasunula mi klíč pod silná vrata, tam, kde jejich obruba nepřiléhala dost těsně k zemi. Z ulice klíč ovšem nebyl vidět. Stačilo jen vsunout ruku pod vrata. A byl pokoj!

 

Osvědčilo se to znamenitě. Až jednou v zimě. Kvečeru poletovaly z nebe lehké vločky. Ty mě ovšem nikterak neznepokojovaly. Ale před půlnocí přihnala se odněkud sněhová bouře. A protože Jiřská ulice se svažuje k bráně v Černé věži a na noc je brána zavřená a zůstává otevřená jen postranní branka, kde stávala stráž, vítr smetal sníh z ulice i ze střech k naší zdi a k našim vratům. Když jsem se v půlnoci vracel domů, byla u vrat metrová závěj a v závěji pod vraty nešťastný klíč.

 

Chvíli jsem se pokoušel podhrabat se sněhem k chodníku… Ze svatovítské věže se ozvala půlnoc. Cimbály hodin zněly v sněhovém tichu, jako když v Madridě o velikonočním svátku kráčejí mniši v černých kápích. Neúprosně a zlověstně. A když konečně přešli, vstoupil jsem do závěje a se zatajeným dechem jsem zatáhl za držadlo zvonce…

 

... Že se nestydíte, pane redaktore, přivítala mě tentokrát babička. Spala jsem tak tvrdě a nemohla jsem se ani probudit. A pak letělo za mnou a dopadlo ještě několik nepříjemných vět, ale to už jsem pospíchal po sněhovém příkrovu k našim dveřím, abych ta slova neslyšel. Stará paní nezamkla ani ve svém domku, kde zmizela. Tenkrát jsem se omlouval docela marně. Byla neúprosná. Nedbala mých slov. Vůbec mě neposlouchala.

 

Žena již spala. Zvonec v spánku ani nezaslechla. Abych trochu zamluvil její výčitky a omluvil jaksi svůj pozdní příchod, začal jsem si horlivě stěžovat, jak mě babička nepěkně vyplísnila, jak byla zlostná a nezdvořilá.

 

Chvilku mě žena poslouchala s vytřeštěnýma očima. Pak si přitáhla židli, aby si mohla sednout, a zoufale se rozvzlykala:

‚Proboha, co to povídáš? Vždyť babička je od včerejšího večera mrtvá a leží v síňce na prkně. Podívej, hoří tam svíčky.‘

Opravdu. Okénkem nade dveřmi prokmitala cukaně slabá žlutá záře. A všude bylo hrobové ticho.

 

Co mi zbývalo. Svlékl jsem se a šel spát. Usínaje jsem uvažoval: A já, proč měla ve všední den ten sváteční špensr pošitý na rukávech a na límci černými flitry. Nosila jej jen v neděli, když spěchala na mši k Svatému Vítu. A proč měla tak zapadlé oči. A místo lucerny přinesla hořící svíčku!“

 

Věřte básníkovi! Vždyť jsou Vánoce…

 

Zdroj: Seifert, Jaroslav: Všecky krásy světa, Eminent, Knižní klub, Praha 1999

 


komentářů: 8         



Komentáře (8)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
10
Stella 04.01.2020, 12:47:29
Pozdní dodatek: klíč byl od těžké brány do Jiřské ulice. Seifert miloval nejen revoluci, ale také krásné ženy a víno, takže popíjel u Mařánka ve Zlaté uličce, a jinak, jak uvádí, se občas "pozdržel ve městě". Nejčastěji s K, Teigem, potom s Nezvalem... Rozhodující přeměna světa se plánovala třeba ve Slávii, ale těch strategických míst bylo mnohem více. Mrkající

empetr
8
empetr 30.12.2019, 22:35:21
No jo,
Vánoční povídka, to je paráda, člověk se skoro stydí něco psát, když kouká, jak je to pěkně napsané. Mám dojem, že se vracel z hospody ulicí Na Opyši a nahoře u hradu je ve zdi ta branka, kde mu pod sněhem zmizel klíč. Když jdu kolem, tak si na to vždy vzpomenu. Ale v které hospodě tehdy Seifert byl? A kdo tam s ním seděl? A o čem mluvili? Mrkající

Lucifer
7
Lucifer * 26.12.2019, 20:46:41
Před několika dny se na YouTube objevil kultovní film Pražská 5 z období postsocialistického dadasurrealismu, jak napsal jeden komentátor. Toto období bylo velmi krátké, jelikož režim, kdy film vznikl, se urputným poklusem blížil k svému zániku.

Některé ukázky z toho filmu jsem již tady dával, teď ho máte před sebou celičký celý. Tak si ho vychutnejte. Je to moje poslední nadílka k letošním Vánocům:

https://www.youtube.com/watch?v=ZcWdQHHwGvs

Úžasný

Lucifer
5
Lucifer * 25.12.2019, 17:33:20
Právě jsem se vrátil z Hradu. Bylo to tam krásné, Boží hod plný návštěvníků z nejroztodivnějších zemí. Hrad jsem opustil po Starých zámeckých schodech a nastoupil do metra, které bylo též plné cizinců Úžasný

https://www.youtube.com/watch?v=v8Iya2N8eic

4
xxx (neregistrovaný) 25.12.2019, 17:04:17
To je krása, Líbo!
Buď ráda za to jednoduché vaření. Přesně víš, o co jim jde.
A nejedí se a dají pokoj. Mrkající

3 Neurotická sýkora
Líba (neregistrovaný) 25.12.2019, 14:33:26

Včera, když zapadalo slunce, které na malou chvíli problesklo skrze mráčky, pozorovala jsem z pohody svého pokoje sýkorky,které si sem za moje okno už roky přilétají na snídaně,obědy i večeře.Je mi záhadou, jak se svolávají.

Lítá sem jen jedno hejno, znám už rozmary jednotlivých členů. Všechny sýkorky jsou stejné a každá je přitom úplně jiná, jsou jako lidi, ale speciálně jedna je absolutně střelená. Nesedne a nezobne a neodletí na lípu před oknem, tak, jak to dělají ty ostatní, ale naletí na krmítko a začne předvádět třepotem křidýlek kolibříka. Načež odletí a znovu se vrátí, chvilku poskakuje a potom začne vyhazovat nevhodná semínka kolem sebe.Vypadá to, že měla krušné dětství.

Jiná zase, co připomíná tenisák (maminka se asi spustila s nějakým jiným druhem) - tak ta se chová rozvážně a spořádaně, hezky papá, aby si zachovala tenisák. A když jsem jim nakonec naložila do krmítka rozdrcené ořechy jako dárek od Ježíška, mohly se ulítat.

To byl můj Ježíšek a líbil se mi.

S vyplazeným jazykem Usmívající se

Stella
2
Stella 25.12.2019, 10:06:16
Připomněla jste mi, Marky, barokní obrazy se zlatě lemovanými oblaky a zvláštním světlem na nebi.
Nízké slunce umí divy. Máte pěkný štědrovečerní zážitek, takový, na který se vzpomíná.

Díky, Lucifere, za mimořádně zvolené video, také něco "mezi nebem a zemí"

Krásný Boží hod!

Marky
1
Marky * 25.12.2019, 09:41:50
Poetické a mystické...věřím básníkům Usmívající se jsou totiž věci mezi nebem a zemí.
Včera jsem na procházce viděla něco téměř mystického, ale po bližším ohledání "pouze" fyzika.
Šli jsme se na Štědrý den projít a všimli jsme si na nebi hejna blikajících ptáků. Jakoby měli v tělech zabudovaná LED světýlka. Vypadalo to úžasně. Koruny starých stromů kolem bývalé císařské cesty a nad nimi ,ve výšce ,ptáci(asi havrani) se světýlky, na pozadí potemnělá obloha s mohutnými mračny.....
Nakonec jsme zjistili, že zamračeno není všude a slunce vrhá zbytky paprsků právě do lesklých černých křídel ptáků, odraz světla pak vypadal jako blikající světýlko (mávnutí křídel-blik).

«     1     »