Povídání


« strana 8 »

Všední věc


Už dva měsíce mi leží na stolku v předsíni svazek cizích klíčů. Našla jsem je ve vestibulu, vyvěsila jsem oznámení, ale nikdo je nepostrádá. Přemýšlím, jestli bych je uprostřed noci neměla potichoučku vyzkoušet a potom je třeba výhodně prodat… Ale vážně. Nepotřebných klíčů máme doma pomalu víc, než je v našem městečku dveří. Patří k těm věcem, které sice k ničemu nejsou, ale je škoda se s nimi rozloučit. Co kdyby.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 7         


Tvrdolín (Srandovní)


Nenechte se zmást názvem, jímž jsem pouze naznačil, v jakém tvůrčím stavu se momentálně nacházím. Budete se asi divit, ale i mně stává, že jsem natvrdlý jako tvrdolín. V těchto situacích, jež se vyskytují poměrně často (nedělám si srandu), pak koukám jako puk či sůva z nudlí na své předchozí psací počinky a těžko se mi chce uvěřit, že jsem něco takového zplodil. Nemám v úmyslu tvářit se, že jsou bůhvíjaké a předpokládám, že se najdou i tací, kteří je ohodnotí jako brak. Jen chci podotknout, že ve svém tvrdolínovém stavu si při jejich četbě připadám jako úplný idiot. Dělám si srandu. Takže se mým zuboženým stavem nenechte odradit, jelikož pro dnešní povídání na úsvitu měsíce února; měsíce, který oproti lednu, jenž mívá tendenci chovat se natvrdle, dokáže být neuvěřitelně plastický; na začátku se může tvářit ještě jako bezpodmínečná zima a na konci jako podmínečné jaro; jsem našel nebetyčně kvalitní náhradu v podobě Kurta Vonneguta, jenž se zde už několikrát vyskytl, kupříkladu: Kurt Vonnegut na konci modrého tunelu či Timequake by myself; ve druhém případě jsem vlastně já nahradil Kurta Vonneguta, a když si kliknete na závěrečné video, tak se dozvíte, že je soukromé. Nedělám i dělám si srandu. Zde je tedy pár volně shromážděných ukázek z jeho povídací knížky Muž bez vlasti:

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Rouper de Clotrimazolovo sanatorium PERPLEX


Rouper de Clotrimazol se snažil lednové mrazivění přečkat ve svém sklepním šuplíku bez jakéhokoliv pokusu o cokoliv. Jednoduše se adaptoval a své neurony uložil do příručního mrazáku, ze kterého musel za tímto účelem vyexpedovat několik dlouho uležených ryb, erotický magazín a kuličkové pero. Usnul takříkajíc na svých leporelových vavřínech v úrovni téměř absolutní nuly a vše, co se dělo kolem, mu neříkalo ani sbohem. A když se trošku oteplilo, vyexportoval ze své mysli poslední sen, v němž založil speciální sanatorium pro nedomrlé PERPLEX (Pozitivně Exaltovaná Rekonstrukce Paranoické Levitace Empatického Xichtění). Export se podařil a Rouper de Clotrimazol se bez uzardění okamžitě jmenoval jeho ředitelem a řa(á)ditelem. S nadšením vypreparovaného lososa si uvědomil, že se konečně zařadil do směrodatného pracovního procesu s neskonale tvůrčími rysy, jimiž se jako červená nit poflakovala myšlenka v podobě humanistického poslání zaopatřit všechny nebožáky, kteří v područí současné fúze všech možných i nemožných postmoderních technologických anabolik upadají do nepříjemného stavu, v němž si připadají, že jsou kompletně perplex.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


První (Velká) letošní procházka


Tentokrát bez fotek, jelikož jsem v zájmu solidarity napodobil Stellu a vzal si do kapsy foťák s vybitou baterií. Co jsem místo toho doma nabíjel, se mi po návratu zjistit nepodařilo; hasičská ani jiná úklidová četa však přítomna nebyla. Po vzoru Vánoc jsem započal Velkou, na Malou se dostanu nejdříve o víkendu. Též tato procházka byla převážně pěšmo, trvala tři a půl hodiny a po návratu z ní jsem se cítil rovněž nadmíru spokojený.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 1         


A co s tím? (Bilance balancování)


Být pořádným neurotikem vůbec není lehké poslání! Chce to přijít na svět s velkou dávkou příslušného talentu a potom se obklopit tetičkami, které se každou neděli po příchodu z kostela evangelicky usmívají, a než přijde na stůl slepičí polévka, cituplně se na vás dívají a říkají: Na každém člověku je něco hezkého. Někdo má pěknou tvář, někdo zase duši. Jiná verze: Tvoje sestry se vdají, ale pro tebe si přijede princ! Nebo: Když ses narodila, byla jsi tak hezká! Pátravé pohledy trvaly a moudrá slova poletovala tak dlouho, dokud se zrak návštěvnic nezačal pohupovat na polévce se zlatými oky. Po malé pauze pak laskavým hlasem pokračovala debata o tom, co všechno by se dalo operovat. A už ses na to kvůli ní, Miluško, ptala u dětskýho? Byla by to škoda! Ale jo, jenže až od osmnácti.

Tak shrňme: něco od přírody, něco od tetiček, něco od pilně pěstované vlastní rozháranosti, vzdorovitosti, nesoustředěnosti, něco od setrvalého vypilovávání sebelítosti a k tomu opakovaná střídavá četba Starých pověstí českých a Odvážné školačky – výsledek se zaručeně dostaví! Doporučuji ještě doplnit tím, čím skvěle disponuji právě já: zoufalou nešikovností. Šplhat se do kopce, z něhož se konečně sami sobě budete smát, to trvá, s tím počítejte! Ale zato: pokud se toho dožijete, budete se těšit z vrchovaté pokladnice zážitků, o něž jsou ochuzeni jiní!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 17         


První (Velká) a druhá (Malá) vánoční procházka


Po dlouhé odmlce se opět vracím ke svému Neviditelnému čertovi, abych na něm zase něco jurodivého napsal. To psaníčko bude relativně stručné. V zásobě mám několikadílné myšlenky, ale vyklopit je všechny do klábosnice na jeden povel, to po mně chtíti není možné. Takže jednoduše. Oba dva svátky vánoční jsem strávil procházkami. První byla zčásti prvoplánová a časově náročná čili Velká, druhá naprosto neplánovaná, časově nepoměrně kratší čili Malá, ale obsahově možná ještě větší.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Za okny leporelo (Vlakem)


Čas od času se vyplatí opustit rodný gauč a vydat se na cestu vlakem. Když se poštěstí, že spolucestující nebude upovídaný a nebude bez ustání poplácávat nechutně chlemtavé obrovské psisko, krásně si cestou uspořádáte myšlenky a pokocháte se ubíhající krajinou, neboť česká krajina je pokaždé jinak členitá a barevná. Po takových pěti letech na cestách zvládnete i otevírání vagonových dveří s tím prokletým kormidlem, původně jistě navrženým jako pomůcka k tréninku pravidelných návštěvníků posiloven. Bude-li vám štěstí přát až do cílové stanice, vystoupíte na peron a nebudete muset skákat z průměrné výšky 150 cm, nejlépe do rozbředlého sněhu. (Jedinou výhodou takového dopadu je pak hladký dojezd k nádražní restauraci.)

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 4         


Kamarádko moje


Dnes jsem málem zmeškala Sladké mámení. Tak tak jsem se došourala z ložnice. Právě začínalo! Ale nejen pro tuhle píseň otvírám každé ráno rozhlas. Také proto, abych se ujistila, že okolní svět dávno bdí a všechno je v normě: tu bomba, tu povodeň, tu epidemie, tu prezident. Jedna hrůza vedle druhé. Naštěstí rádio občana uchlácholí mašlovačkou veselých melodií. Za úpění, cvrlikání a vzdychání populárních hvězd dostává načasované podvědomí pokyn a předává dál: Naplň konvici a pozor, nene, to vpravo je plynová trouba, máslo je v ledničce. Do čeho že jsi šlápla? I dneska to byly brýle.

Ale to už se smějí Šťastná ústa. Také doklad toho, že se v nejposlouchanější rozhlasové stanici jednoho dne udál zvláštní jev: čas se otočil a mete si to zpátky. Tedy – metl si to. Už se asi definitivně zastavil v době, kdy vládl „klid na práci“. Rádio ustrnulo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Být mladá, nějak už se srovnám s tím, že máme jen tři čtyři zpěváky, a to se pak nedá nic dělat, musí se jejich pění vysílat denně znovu a pořád dokola. Lidi si to žádaj.

Kdysi nejpopulárnější stanice Praha metamorfozovala v japonskou (nebo indickou?) Helamíšakája. Takže těm mladým hrozí, že budou stejný „košíček písní“ poslouchat nějakých dvacet třicet let, nebo kolik ještě má příslušný redaktor před sebou, ale co my, kterým už moc času nezbývá a pamatujeme si tyhle interprety v jejich i naší plné svěžesti.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 15         


«   1  2  3  4  5  6  7    8    9  10  11  12 . . . . . . . . . .  34  35  36  37  38   »