Když člověk nerozumí vzdálenému oboru, může si z něj vybírat jenom rozinky. Ať z historie, z psychologie, nebo z astronomie a z fyziky. Prodírat se v odborné i poloodborné literatuře úvahami a poznatky jako divokým lesem, to není k zahození, i když tajemné tajemným zůstává. A některému člověku se nerozbřeskne, ani tehdy, když mu Blýskání padající ze skříně práskne do hlavy. (Pozor, ta kniha má velice ostré rohy!)
Stella
30.06.2013, 00:00:34 Publikoval Luciferkomentářů: 22
Zcela nečekaně se nám vyvrbil další z pěkné řádky víkendů. Ten předešlý jsem věnoval synchronicitnímu rozjímání a klávesnice se mi opět synchronicitně třese. V neděli se ale možná už tak třást nebude, jelikož jak známo, nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Pro dnešní sobotní čertí akvárium jsem připravil jeden velmi zvláštní příběh, který jsem převzal ze stejného synchonicitního zdroje. Synchronicita tam asi někde bude, ale pro tentokrát ji vynechám, respektive upozadím. Ten příběh, jemuž budete za chvíli čelit, je zajímavý tím, že autor zdroje tvrdí, že dodnes nemá jistotu, zda mu plně porozuměl. Troufnu si tvrdit, že se mi to povedlo na první pokus, ale výsledek vám neprozradím. Každý si z toho vezměte to, co vás nejlépe potěší.
Lucifer
29.06.2013, 00:00:25 Publikoval Luciferkomentářů: 6
Po krátké přestávce přicházím s druhou částí pojednání o tom, kam kráčí lidstvo (viz Kam kráčíš, lidstvo? I). Na úvod bych ocitoval část textu od Leonarda da Vinci: „ ...a až se nasytí, začnou pro ukojení svých choutek šířit mezi všemi živými bytostmi smrt a utrpení, útisk, strach a děs. Ve své bezbřehé svévoli se dokonce budou chtít vydat k nebesům... Na zemi, pod ní nebo ve vodě nezůstane nic, co by nepronásledovali, neničili nebo neodvlékali z jedné krajiny do druhé...“ Ano, tímto směrem se zatím zcela blahosklonně ubírá lidstvo. Zde jsou další výňatky z první kapitoly knížky Od Atlantidy k duté Zemi od Viktora Farkase:
28.06.2013, 00:00:27 Publikoval Luciferkomentářů: 29
Když člověk poprvé vezme do ruky hodně starou učebnici nebo příručku, zjistí, že působí víc jako umělecké dílo než jako odborný spis. Listovat českou učebnicí chemie z poloviny 19. století, to je prostě krásný zážitek. Právě tak fyzika stará sto let upoutá víc poezií než odborným obsahem. Loni v létě jsem se na staré půdě při práci vpravdě archeologické prokopala až k vrstvě, v níž se skrývala brožovaná Škola anglické konversace. Bylo po uklízení.
27.06.2013, 00:00:23 Publikoval Luciferkomentářů: 16
Pro dnešní den středeční přicházím s básní, jejíž název se skví zcela nahoře, a kterou jsem nenapsal, protože ji stvořil Vladimír Holan, jemuž jsem zde již věnoval Noční zjevy.
…v těch prvních letních muškách
přicházím s poezií
z jeskyně slov
která vás nevzkřísí
ani nezabije…
To byl takový nesmělý pokus vyjádřit se tak trochu poetičně, nicméně báseň Jeskyně slov mě zcela znenadání zasáhla, a já v ní našel kousek sebe…
26.06.2013, 00:00:20 Publikoval Luciferkomentářů: 29
Znalci novodobého dialektu jistě pochopili, že řeč bude o cyklistech. Ano, bude, ale ne jenom o nich. Řeč bude o všeobecně rozšířeném a čím dál víc rozšiřovanějším zvyku totálně obsadit nějaký prostor, totálně si ho přisvojit a totálně kašlat na cokoli, co by tomu z hlediska vyššího principu mravního bránilo.
25.06.2013, 00:00:19 Publikoval Luciferkomentářů: 17
Poslední neděli jsem se vydal na pěší túru do nedalekého Dalejského údolí. Jsou to úžasně krásná místa s neskonale roztomilými stezičkami uprostřed chráněné a téměř divoké přírody, ačkoli se nachází na území města Prahy. Tahle místa, včetně míst z přilehlého Prokopského údolí, jsem si oblíbil velmi rychle již po svém nastěhování do této pražské lokality, což nastalo už jářku před více jak dvaceti lety. V posledních letech se tam, ale i v jiných pražských přírodních lokalitách a rovněž na chodnících a prakticky kdekoli množí pumpičkáři, kteří, obzvláště v těch přírodních lokalitách, si z toho dělají cyklokrosový prostor.
Kráčel jsem velmi úzkou lesní pěšinkou, která vedla odněkud z blízkosti Velké Ohrady dolů k Dalejskému potoku. Tahle přírodní lokalita je, pokud se nemýlím, chráněná. V jednom místě ta pěšinka vypadala skoro jako úzký samospád a místy byla vyztužena kládami v podobě schodů. Znenadání se proti mně začal sápat bezpečnostně vyopatřený pumpičkář, a pak ještě jeho následovník. Ani jsem nemukl, protože při tom sápání se pohybovali zhruba stejně rychle jako já pěšák.
Někde na dolním konci té pěšinky jsem narazil na ceduli, která podávala informaci o této chráněné přírodní lokalitě na území našeho stověžatého hlavního města, a na konci té informace se skvěla poznámka, že pěší návštěvníci se mají pohybovat pouze po značených pěšinkách a cyklisti a volně pobíhající psi se tu nemají vyskytovat vůbec. O pár metrů dál jsem za zády pocítil příliv pumpičkáře. Nedbal jsem onoho výstražného znamení a udržoval krok středem úzké pěšinky, což pumpičkáře přinutilo sesednout ze svého cyklokrosového stroje.
Když mě s naštvaným výrazem míjel, tak jsem ho upozornil, že by se tady neměl s tím svým strojem vyskytovat. Tahle družná poznámka, jíž jsem de facto reprodukoval to, co jsem před chvíli četl, ho dost rozzuřila. Řval na mě, že se se mnou vsadí o pět tisíc českých korun, že mi o nějaký ten kilometr dále ukáže ceduli, na které tahle trasa vyznačena jako cyklostezka. Řekl jsem mu, že můžeme jít o pár metrů zpět a já mu ukážu, že svoji sázku prohrál. Jako kafemlýnek opakoval totéž, nasedl a odřítil se někam vpřed k oné pro mě dosud imaginární ceduli, která prý hlásá, že ta cedule, kterou jsem před chvíli četl, kecá.
Kráčel jsem dál a dál, až do míst, kde se už objevovaly jakési domečky, pěšina se měnila spíše v cestu, když tu se ten žáruvzdorný pumpičkář znovu přiřítil, ovšem z protisměru a řval na mě, že mě k té ceduli zavleče. Řekl jsem mu, že jsme se potkali někde jinde, kde se píše něco jiného, ale jeho to evidentně nezajímalo a řekl mi, že jestli i nadále ty pumpičkáře nebudu takhle respektovat, tak mě někdo z nich dřív či později srazí, takže ať si potom nestěžuji, a znovu se obrátil vyrazit vstříc té stále pro mě imaginární ceduli, která ho opravňovala vymetat svým cyklokrosovým strojem tuhle chráněnou přírodní krajinu.
Nakonec jsem dorazil až do místa nedaleko splynutí Dalejského údolí s Prokopským údolím, no a tam jsem ke svému úžasu spatřil jakousi ceduli, která byla obrácena v protisměru. Když jsem ji obešel a tím směrem se otočil, tak jsem na té ceduli spatřil oznámení, že se nacházím na cyklostezce. Úžasné. Takže pumpičkáři zde ne, ale právě proto zde ano. Paranoická extáze.
Po návratu do své ubikace jsem se šel projít po internetu a ke svému údivu jsem zjistil, že skutečně celým tím Dalejským údolím, po těch křivolakých uzounkých stezičkách vede pumpičkářská stezka. Který idiot tu ceduli, že tam pumpičkáři nemají co dělat, včas neodstranil? Anebo naopak, který idiot vymyslel, že Dalejské údolí, a nejen to, vlastně všechno, zahltí bezohlednými pumpičkáři?
Který idiot vymyslel, že už skoro nemá smysl pěšmo vyrážet do těch krásných a chráněných přírodních lokalit?
Ale to není jen o pumpičkářích. Třeba takové čtyřkolky drandí lesy jako na tankodromu, a spousta dalších všelijak orientovaných tlup si přisvojuje skoro všechno, na co narazí, aniž by brala ohled na cokoli, co přitom obtěžuje či ničí. Je jim to sakumprásk u zadní části těla. Totálně rozryté pěšinky v krásném přírodním zákoutí, totální okupace jakéhokoliv prostoru ve jménu svého dekadentně stupidního ega. Totální masturbace svého ega na účet všeho, co té stupidně devastující masturbaci brání z hlediska vyššího principu kulturního.
24.06.2013, 20:14:57 Publikoval Luciferkomentářů: 0
24.06.2013, 19:36:00 Publikoval Luciferkomentářů: 0
Před chvíli jsem z kontaktní adresy Admina (webmaster@halamky.cz) dostal vzkaz, který byl vložen přes odkaz Zanechte mi vzkaz. Především bych chtěl upozornit, že pokud ode mne očekáváte nějakou reakci na váš vzkaz, uveďte do kontaktního formuláře svoji emailovou adresu. Pokud chcete kontaktovat Admina, napište na výše uvedenou adresu, pokud mne jinak než přes Zanechte mi vzkaz, napište na moji redakční adresu (Zardanus@seznam.cz), a kdybyste chtěli na NČ publikovat své články, tak pište tamtéž.
Pozn.: Tohle upozornění je míněno obecně, nejen autorovi onoho vzkazu. Zároveň jsem dospěl k závěru, že svůj redakční email budu uvádět v perexu (nahoře pod úvodním textem článku) pod svým nickem.
24.06.2013, 16:32:35 Publikoval Luciferkomentářů: 1
Při předkládání předmluvy ke knížce Od Atlantidy k duté Zemi od Viktora Farkase jsem se zmínil, že mě kromě ní velmi zaujala hned první kapitola, která se jmenuje Kam kráčíš, lidstvo? Pět minut po dvanácté, která ještě děsivějším způsobem rozebírá to, co bylo naznačeno v předmluvě a co nás čeká možná už v poměrně blízké budoucnosti. I přes neustále narůstající počet čím dál tím aktuálnějších a fakticky jednoznačně podložených hrozeb drtivá většina lidí je stále ukolébaná představou, že díky našim úžasným a stále se vylepšujícím vědeckotechnickým možnostem nás čeká „Překrásný nový svět“.
Prostý lid se topí v hromadách zábavných konzumních hraček, super a hypermarkety přetékají potravinami ze všech koutů světa, že konzumenti to v těch obrovských nákupních vozících nestačí odvážet, no a ti, kdo prostý lid tímto přívalem zboží krmí, se zabývají akorát tím, jak se co nejlépe nabalíkovat a vystavět si co nejkrásnější paláce. A zároveň myslí, že jim v podstatě nic nehrozí, protože prostému lidu mohou do těch nákupních vozíků nasypat čím dál tím levněji vyprodukované náhražky, a kdyby náhodou šlo do tuhého, jak straší hrstka nějakých pošuků, tak zalezou do svých paláců či podzemních bunkrů a v klidu, pohodlí a přepychu si počkají, až se vzduch vyčistí.
Předávám slovo Viktoru Farkasovi:
24.06.2013, 00:00:17 Publikoval Luciferkomentářů: 9