Neviditelný čert

Pozdně letní pouť Břevnovskou plání

rubrika: Povídání

V neděli jsem se vydal na poslední letní procházku v letním oděvu. Loučit se s létem koncem října, jak zvláštní. Bylo však stále léto jak někdy počátkem května, když začalo. Nejdelší léto ze všech možných. Teď už je skoro zima, ale nějaké dozvuky léta se prý ještě mají vrátit. Možná i na Vánoce.

Lucifer

30.10.2019, 00:18:07   Publikoval Luciferkomentářů: 4         

Jsou věci

rubrika: Pel-mel

Jsou věci v lidském životě, které nedokáží pochopit ani vědci. Marné je pak ptát se vědců, v náhlém zoufalství snad obrátit se na diagnózu světců. Jenže ani světci, ti svědci tajemných zázraků, nekoukají dál než do mraků, ze kterých padají kapky deště, kuličková ložiska, anebo aspoň sněhové vločky – na dohled jsou už dle současného života konzumního a tím pádem i komerčního Vánoce – takže do vánočky. Jenže dnes se skončí nejdelší mnou a nejspíš i mnohými či veškerými z vás dosud prožité léto, které započalo někdy počátkem Máchova Máje. A to se pak budou dít věci, kdy ani vědcům, světcům či svědkům všeho možného nezbyde nic, než oblíknout si kabát, anebo alespoň pruhované pyžamo z tlustého polystyrénu.

Lucifer

27.10.2019, 02:05:40   Publikoval Luciferkomentářů: 2         

test

rubrika: Pel-mel

test

test

25.10.2019, 19:11:05   Publikoval Luciferkomentářů: 0         

Volný pád

rubrika: Pel-mel

Když padat, tak radši pomalu, jak se zhruba navrhuje v textu písně Falling Slowly od Glena Hansarda, a Markéty Irglové. Řekl bych, že je v podstatě jedno, jak rychle padáte. Důležité je, abyste se znovu postavili a z toho pádu se poučili. Ne vždy se poučíte naplno hned po prvním pádu, takže vás čeká tento způsob dopravy k zemi ještě několikrát. Malé děti to dobře znají, když se učí chodit. Padají a padají, dokud se nenaučí chodit bez pádu. Postupně tak dospějí a čekají je další formy pádu. Ne vždy si s nimi poradí jako s výukou chození. Zůstat po pádu ležet na zemi má jednu výhodu – nemáte už kam spadnout. Nevýhodou je, že už se pak ničemu nenaučíte. Jsou tací, kterým to nevadí a v tom nehybném ležení si doslova rochní. Působí dojmem ztrouchnivělého pařezu. Samorosti tímto stavem bytí nebytí pohrdají, a tak padají a padají, a sami od sebe rostou a rostou. Někdy i formou volného pádu.

Lucifer

25.10.2019, 00:11:02   Publikoval Luciferkomentářů: 9         

Volný pád

rubrika: Pel-mel

Když padat, tak radši pomalu, jak se zhruba navrhuje v textu písně  Falling Slowly od Glena Hansarda, a Markéty Irglové. Řekl bych, že je v podstatě jedno, jak rychle padáte. Důležité je, abyste se znovu postavili a z toho pádu se poučili. Ne vždy se poučíte naplno hned po prvním pádu, takže vás čeká tento způsob dopravy k zemi ještě několikrát. Malé děti to dobře znají, když se učí chodit. Padají a padají, dokud se nenaučí chodit bez pádu. Postupně tak dospějí a čekají je další formy pádu. Ne vždy si s nimi poradí jako s výukou chození. Zůstat po pádu ležet na zemi má jednu výhodu – nemáte už kam spadnout. Nevýhodou je, že už se pak ničemu nenaučíte. Jsou tací, kterým to nevadí a v tom nehybném ležení si doslova rochní. Působí dojmem ztrouchnivělého pařezu. Samorosti tímto stavem bytí nebytí pohrdají, a tak padají a padají, a sami od sebe rostou a rostou. Někdy i formou volného pádu.

Lucifer

V poslední době jezdívám několikrát týdně do Cholupic a zpět. Nevíte, kde jsou Cholupice? Ani se vám nedivím, donedávna jsem to též nevěděl. Je to taková vesnička stále ještě uvnitř Prahy, kousek za nejvzdálenějším okrajem Modřan. Modřany jsou taková téměř detašovaná čtvrť na jižním okraji pravého vltavského břehu Prahy. Je tam řada starších domků a především značné množství obytných bloků, převážně paneláků, nicméně tam vyrostly a vyrůstají i novější obytné budovy již bez panelů. O kousek jižněji převážně na levém břehu Vltavy je na samém okraji Prahy Zbraslav.

Ve skutečnosti nevystupuji a nenastupuji až v jádru samotných Cholupic, ale o jednu zastávku dřív na Cholupickém vrchu, jenž se nachází na okraji Modřanské rokle. Tam jezdí příměstský autobus, do kterého nastupuji o jednu zastávku níž a  která se jmenuje Na Beránku. Tak činím pouze při cestě tam. Zpět na Beránka chodím dolů lesní pěšinou kolem silnice pěšky – je to totiž z kopce. Na Beránka pak jezdím autobusem ze Smíchovského nádraží, kam se z Nových Butovic dopravím metrem za pár minut. Ten autobus číslo 190 projíždí skrze Modřany, kde má z celé trasy nejvíce zastávek, aby všechny človíčky v oné detašované pražské ubytovně obhospodařil. Poslední modřanská zastávka směrem dolů na Smíchovské nádraží se jmenuje U Belárie. Pak už zbývá jenom pár zastávek, přičemž ta první na levém břehu Vltavy a poslední před Smíchovským nádražím se jmenuje Lihovar. Jak příznačné.

Před pár dny jsem se vracel stodevadesátkou před Modřany a asi tři zastávky před Belárií jsem zaznamenal na chodníku malé dítě, které cupitalo za maminkou s kočárkem. Zrovna když jsem tímto směrem upřel svoje zraky, tak to dítě zaškobrtlo a upadlo. Absolutně netuším, jakými zvukovými efekty tento svůj pád komentovalo (autobus byl příliš hlučný a patrně, i když vypadal relativně moderně, strašně škobrtal a poskakoval, jako by se pohyboval po tankodromu), ale maminka se tvářila vcelku přívětivě a své dítě s úsměvem uklidňovala. Pár sekund poté jsem spatřil na jednom domě jakousi reklamu, z níž se mi do hlavy vetklo pouze jedno slovo. Obrovským hůlkovým písmem tam stálo: PADÁME. Tak jsem si řekl, že těch synchronicit se asi nikdy nezbavím.

V poslední době jsem nacvičoval už několik pádů a domnívám se, že začínám být v tomto směru velmi zkušeným dítětem. Dokonce bych si mohl otevřít nějakou vyšší padací školu, kde bych všem padajícím zoufalcům přednášel, kterak si s těmi pády poradit. Dokonce bych o tom mohl psát vědecké články a možná bych časem dostal i padající Nobelovu cenu.

Z příspěvku Paradox selhání/úspěchu jsem vybral dvě věty od Marka Mansona:

Když se jako malé děti učíme chodit, tak než se to naučíme, asi stokrát spadneme a zraníme se. Nikdy se však ve svém snažení nezastavíme a nepomyslíme si, že chození asi není pro nás, že v tom nejsme dobří.

Přesně tak, pane Mansone. Z dětského věku si zachovejme to, co nás učinilo být dospělými. Skutečnými dospělými, kteří tu dětskou esenci v sobě stále mají.

And I'm free, I'm free fallin'

24.10.2019, 23:46:35   Publikoval Luciferkomentářů: 0         

Volný pád

rubrika: Pel-mel

Když padat, tak radši pomalu, jak se zhruba navrhuje v textu písně  Falling Slowly od Glena Hansarda, a Markéty Irglové. Řekl bych, že je v podstatě jedno, jak rychle padáte. Důležité je, abyste se znovu postavili a z toho pádu se poučili. Ne vždy se poučíte naplno hned po prvním pádu, takže vás čeká tento způsob dopravy k zemi ještě několikrát. Malé děti to dobře znají, když se učí chodit. Padají a padají, dokud se nenaučí chodit bez pádu. Postupně tak dospějí a čekají je další formy pádu. Ne vždy si s nimi poradí jako s výukou chození. Zůstat po pádu ležet na zemi má jednu výhodu – nemáte už kam spadnout. Nevýhodou je, že už se pak ničemu nenaučíte. Jsou tací, kterým to nevadí a v tom nehybném ležení si doslova rochní. Působí dojmem ztrouchnivělého pařezu. Samorosti tímto stavem bytí nebytí pohrdají, a tak padají a padají, a sami od sebe rostou a rostou. Někdy i formou volného pádu.

Lucifer

V poslední době jezdívám několikrát týdně do Cholupic a zpět. Nevíte, kde jsou Cholupice? Ani se vám nedivím, donedávna jsem to též nevěděl. Je to taková vesnička stále ještě uvnitř Prahy, kousek za nejvzdálenějším okrajem Modřan. Modřany jsou taková téměř detašovaná čtvrť na jižním okraji pravého vltavského břehu Prahy. Je tam řada starších domků a především značné množství obytných bloků, převážně paneláků, nicméně tam vyrostly a vyrůstají i novější obytné budovy již bez panelů. O kousek jižněji převážně na levém břehu Vltavy je na samém okraji Prahy Zbraslav.

Ve skutečnosti nevystupuji a nenastupuji až v jádru samotných Cholupic, ale o jednu zastávku dřív na Cholupickém vrchu, jenž se nachází na okraji Modřanské rokle. Tam jezdí příměstský autobus, do kterého nastupuji o jednu zastávku níž a  která se jmenuje Na Beránku. Tak činím pouze při cestě tam. Zpět na Beránka chodím dolů lesní pěšinou kolem silnice pěšky – je to totiž z kopce. Na Beránka pak jezdím autobusem ze Smíchovského nádraží, kam se z Nových Butovic dopravím metrem za pár minut. Ten autobus číslo 190 projíždí skrze Modřany, kde má z celé trasy nejvíce zastávek, aby všechny človíčky v oné detašované pražské ubytovně obhospodařil. Poslední modřanská zastávka směrem dolů na Smíchovské nádraží se jmenuje U Belárie. Pak už zbývá jenom pár zastávek, přičemž ta první na levém břehu Vltavy a poslední před Smíchovským nádražím se jmenuje Lihovar. Jak příznačné.

Před pár dny jsem se vracel stodevadesátkou před Modřany a asi tři zastávky před Belárií jsem zaznamenal na chodníku malé dítě, které cupitalo za maminkou s kočárkem. Zrovna když jsem tímto směrem upřel svoje zraky, tak to dítě zaškobrtlo a upadlo. Absolutně netuším, jakými zvukovými efekty tento svůj pád komentovalo (autobus byl příliš hlučný a patrně, i když vypadal relativně moderně, strašně škobrtal a poskakoval, jako by se pohyboval po tankodromu), ale maminka se tvářila vcelku přívětivě a své dítě s úsměvem uklidňovala. Pár sekund poté jsem spatřil na jednom domě jakousi reklamu, z níž se mi do hlavy vetklo pouze jedno slovo. Obrovským hůlkovým písmem tam stálo: PADÁME. Tak jsem si řekl, že těch synchronicit se asi nikdy nezbavím.

V poslední době jsem nacvičoval už několik pádů a domnívám se, že začínám být v tomto směru velmi zkušeným dítětem. Dokonce bych si mohl otevřít nějakou vyšší padací školu, kde bych všem padajícím zoufalcům přednášel, kterak si s těmi pády poradit. Dokonce bych o tom mohl psát vědecké články a možná bych časem dostal i padající Nobelovu cenu.

Z příspěvku Paradox selhání/úspěchu jsem vybral dvě věty od Marka Mansona:

Když se jako malé děti učíme chodit, tak než se to naučíme, asi stokrát spadneme a zraníme se. Nikdy se však ve svém snažení nezastavíme a nepomyslíme si, že chození asi není pro nás, že v tom nejsme dobří.

Přesně tak, pane Mansone. Z dětského věku si zachovejme to, co nás učinilo být dospělými. Skutečnými dospělými, kteří tu dětskou esenci v sobě stále mají.

And I'm free, I'm free fallin'

24.10.2019, 23:14:26   Publikoval Luciferkomentářů: 0         

Barvy v historii

rubrika: Pel-mel

Je vůbec s podivem, že nová doba příliš nepřeje pánské módě. Žádné krajky, stuhy, nabírané límce, barevné vzory, natož třeba sukně (chválabohu). Taneční v černém obleku, svatba obvykle v černém obleku, rozvod – nevím, na poslední rozloučení v černém obleku. Prý za tuto situaci mužské oděvní bídy může protestantismus. Může i za to, že černé byly automobily protestanta a antisemity Henryho Forda a že černé (nanejvýš šedé nebo hnědé) byly také první produkty masové výroby, jež započala v devatenáctém století. Z nějakého důvodu se ale mužům v té černé muselo zalíbit. Je praktická? Její volbou se člověk nikdy netrefí vedle? Žádné úvahy nad výběrem… Dnes nás vůbec nenapadne, že černá má mnoho odstínů. Jemné rozdíly mezi nimi však velmi dobře vnímali lidé středověku. A za tu dnešní černou pánského obleku vděčíme především španělské etiketě. Protestanti pak z této dvorské módy učinili asketický protipól marnivé pestrosti.

Stella

22.10.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 10         

Ztracená

rubrika: Vinárna U Čerta

Jsou ulice v městech a možná i ve vesnicích, které se nazývají Ztracená. Když do té ulice vejdete, můžete se ztratit – kdekoli a jakkoli. V těch ztracených ulicích můžete ale zase najít sebe, anebo alespoň něco, co se vám někdy ztratilo. A kolem jsou stromy, je podzim, a z těch stromů, které nemohou nikam jít, padá listí poznání. Anebo přezrálé jablko, do kterého se zakousnete. Chutná dobře, ba co víc – ještě lépe, než ulice, které ztracené být nemohou. A když se pak ztratíte, tak nějak na věčné časy, tak se pak zase naleznete, aniž víte, jak se tomu mohlo přihodit. Přihodíte ulici ztracenou do svého tlumoku, do batohu na zádech, který tam nuceně musíte mít, protože být ztracený je z hlediska aktuální kultury neobyčejně úsporné…

Lucifer

19.10.2019, 02:04:46   Publikoval Luciferkomentářů: 5         

Magor honoris causa

rubrika: Vinárna U Čerta

Nečekaný vstup zde a do vinárny U Čerta je zapříčiněn tím, že jsem se nedávno z jakéhosi emailu dozvěděl, že v brzké době přijdu o střechu nad hlavou. Bezpochyby je to možné. Nicméně bych si podotknul upozornit na to, že pokud se mi podaří skončit v blázinci, tak tam tu střechu nad hlavou budu jisto jistě mít. A k tomu patrně směřuji.

Lucifer

17.10.2019, 19:32:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0         

Paradox selhání/úspěchu

rubrika: Pel-mel

Zatímco předchozí příspěvek z Mansonovy učebnice důmyslného umění jak mít všechno u zadnice pochází z třetí kapitoly „Nejste výjimeční“, v tomto příspěvku se přesuneme do kapitoly číslo sedm, která se nazývá „Selhání je cesta vpřed“. Stručně řečeno: Vaše životní pouť se může ubírat dvěma cestami. Jedna je vydlážděna předem stanovenými konvenčnímu hodnotami a lemována milníky dočasných úspěchů. Druhá je trnitá a lemována neustálými selháními, jimž se nevyhýbáte, poněvadž jdete za svým cílem tak, abyste se neustále zdokonalovali, obohacovali, tvořili a stali se svými samými.

Lucifer

17.10.2019, 00:06:02   Publikoval Luciferkomentářů: 2