Cherche la femme fatale
Lucifer
30.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 7
Z knížky bratrů Honzáků, která se zabývá časem psychopatů, jsem zde naposledy vyexpedoval Václava Babinského. Nyní vás z téhož zdroje oblažím Janem Žižkou z Trocnova, který se svým způsobem tak věhlasně podílel na jurodivém husitském hnutí. Jedná se o jednu z nejznámějších postav českých dějin. Dodnes je po něm nejen v Čechách, ale i na Moravě pojmenována spousta míst; kupříkladu v Praze celá čtvrť, a poblíž na kopci jménem Vítkov je jeho nadživotní socha na nadživotním koni.
27.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 4
Současný člověk je v životě bezradný a neustále dochází do nějakých poraden. Vždyť my máme poradnu předmanželskou, manželskou, pomanželskou, rozvodovou, porozvodovou, psychologickou, pedagogickou… Můj dědeček a prapradědeček prošli komunistickým a nacistickým kriminálem a psychologa nepotřebovali. Všechno to zvládli silou vůle. A navíc vycházeli ze dvou věcí, které jsou dnes silně nedostatkovým zbožím, a těmi jsou zdravý selský rozum a svědomí. To se dnes absolutně nepěstuje (Max Kašparů).
Stella
22.07.2019, 00:03:14 Publikoval Luciferkomentářů: 22
Venuše Mélská (Venus de Milo) je jednou z nejslavnějších antických soch. Mramorová 203 cm vysoká socha, datována mezi roky 130-100 př. n. l., představuje poloakt. Horní část až po boky je odhalená, zbytek včetně lůna zakrývá volná látka. Kdo tuto sochu vytesal z mramoru, není dnes zcela jisté, většina odborníků se však shoduje na Alexandrovi z Antiochie. Venuše je totéž co Afrodité, řecká bohyně lásky. Při pohledu na sochu vám jistě neunikne, že jí chybí ruce. Kdy, jak a proč byly uraženy, nikdo neví. Panuje však domněnka, že v levé pozvednuté ruce držela jablko, které symbolizovalo její ostrovský domov Milos (milo v řečtině znamená jablko). Ženské tělo má atributy mnohem svůdnější, než jsou ruce – jenže žena bez rukou je jako pivo bez pěny…
19.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 6
Pod pojmem „domácí mazlíček“ si dnes drtivá většina lidí nejen u nás nepředstavuje milovanou lidskou bytost, ani v podobě vlastního dítěte, ale patřičně „vyšlechtěnou“ bytost zvířecí. Mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky patří psi, kteří člověka oddaně provázejí nejmíň 14 tisíc let. Až do relativně nedávné doby (vzhledem k tak dlouhému soužití) nebyla tato nejstarší domestikovaná šelma vlčího původu považována za domácího mazlíčka, ale za užitečného pomocníka v rámci hlídání ovcí, domu či při lovu atp. Z některých menších plemen se postupně začali stávat domácí mazlíčci některých šlechtičen, jako módní doplněk, ale povšechně, obzvláště pak u prostého lidu, se tato záliba začala objevovat až někdy ve druhé polovině minulého století. Na počátku tohoto století nástup psích domácích mazlíčků na všelidovou scénu zaznamenal nebývalý vzrůst, obzvláště v bytových jednotkách městských sídlišť.
16.07.2019, 00:11:59 Publikoval Luciferkomentářů: 9
Stejně, jako ve svém posledním příspěvku Zlatá brána, opět zůstávám na domácí půdě. Ani báječná dovolená se nekoná, ani bezvadné grilování… Ale proč vzdychat nad něčím takovým, plyne-li život kolem nás sice zvolna, ale s tolika odstíny, že by nám je mohli závidět nejen ti, kteří nikdy neopustí páchnoucí předměstí, kteří nikdy neuvidí jiný obzor než písek… Mám ráda naše malá města v letním ránu i za letního večera. Podřimuje v nich domov.
13.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 7
K sepsání tohoto příspěvku do Populárně naučného koutku mě podnítilo zhlédnutí interview s profesorem kvantové fyziky Janem Rakem, na které včera upozornila v Čertím poklábosení Stella pod značkou xxx. Název interview zní: Že je sklenice hmotná, je trochu iluze. Existujeme jen tady a teď, říká vědec z CERNu. Nepochybuji, že profesor Rak se v kvantové fyzice pohybuje jako ryba ve vodě – do CERNu by nepřijali jen tak nějakého samorostlého amatéra. Pochybuji však o některých jeho závěrech, ačkoli není vyloučeno, že jsem jeho podobenstvím nemusel zcela porozumět. To se stává. V každém případě nesouhlasím s tím, že sklenice (strom, vlak, Slunce, Venuše…) je hmotná jen tak trochu iluzorně. Ani v podobě jakoby demonstrativního podobenství.
10.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 2
Koncem června jsem náhle pod jistým popudem objevil Josefa Kainara. Tím mám na mysli ne přímo jeho, ale jeho poezii. Poslední červnový den jsem tady přispěchal s jeho básní Stříhali dohola malého chlapečka, kterou zhudebnil Vladimír Mišík. Jedním z obdivovatelů Kainarových básní byl Karel Plíhal. Na jeho pátém studiovém albu Nebe počká je 23 písniček, z nichž jenom první je zcela Plíhalova. Zbytek tvoří výběr z písňového díla Josefa Kainara. Kromě toho ještě vyšlo kupříkladu album Chvíle lásky se sbírkou Kainarových básní a šansonů. K zakončení první čtvrtiny července jsem vybral jednu Kainarovu specifickou báseň. Specifickou pro mě tím, že jsem se v ní tak trochu spatřil. Jako hudební doprovod, který se k této básni váže či víže jen tak trošku, nenápadně, zlehýnka, jsem na závěr připojil poslední píseň ze zmíněného Plíhalova alba, která se jmenuje jako celé album.
07.07.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 14
06.07.2019, 14:12:59 Publikoval Luciferkomentářů: 0
První kapitola knížky Andrease Knufa, se kterou jsem vás seznámil v podobě Splašená mysl, se jmenuje „Rámus v hlavě“. Pro tento příspěvek jsem zpracoval a vlastními myšlenkami okořenil zhruba první část této kapitoly. Rozhodl jsem se, že v předkládaném textu nebudu rozlišovat přímé či stylisticky přeformulované citace z knížky a své koření. Faktem je, že jsem na to šel jako někdo, kdo si s obsahem knížky velmi dobře rozumí, ovšem ne pasivně, ale aktivně – a to na základě svých vlastních zkušeností.
04.07.2019, 00:17:11 Publikoval Luciferkomentářů: 9