Neviditelný čert

Rouška for never

rubrika: Pel-mel

Už zhruba čtvrt roku se po světě potuluje zvláštní koronavirus, který způsobuje onemocnění Covid-19 zvrhávající se v pandemii. Někde to vypadá opravdu dost ošklivě, v Česku na to zatím zemřelo něco málo přes tři sta lidí. Prý asi jenom proto, že vláda zavedla důrazná omezení našich životních aktivit. Vážně? K sepsání tohoto „rouhačského pamfletu“ mě podnítil úvodník „Rouška for ever“ Ondřeje Neffa alias Astona na jeho Neviditelném psovi.

Lucifer

Aston naznačuje, že i když se Covid odebere do nikam, roušky nám zůstanou. Je trochu opatrný, takže říká „pravděpodobně“, ale nejspíš si myslí, že už se bez nich tak jako tak neobejdeme. Dokladuje to jakýmsi experimentem s nakaženými křečky, jehož výsledkem je, že křečci s chirurgickou rouškou měli mnohem větší naději přežít. Nedivím se. Představte si, že v nacistickém koncentračním táboře naženete do plynové komory stovky lidí, polovinu z nich obdaříte plynovou maskou, a pak tam do té komory napumpujete smrtící plyn. Kdo přežije? Samozřejmě že ti s plynovými maskami, tedy pokud mezitím nezemřou hlady.

Netroufám si říci, jak tento koronavirus vznikl. Zajímavé je, že obtěžuje pouze lidi a křečky v „plynových komorách“. Působí to dojmem, že vznikl cíleně. Virů podobného typu kolem nás kolují mraky. Už od samotného vzniku lidské rasy. Teprve když se lidé začali přemnožovat, docházelo k pandemiím, kdy ten či onen vir se tomu přemnožení „pokoušel“ zabránit. U jiných živočichů to fungovalo jinak. Pokud na této planetě začínají vymírat některé živočišné druhy, nemohou za to viry, ale lidé, kteří planetu devastují. Lidé devastují i sami sebe. Jejich dekadentní životní styl v podobě konzumní likvidace imunitního systému.

Lidstvo zažilo už řadu virových pandemií. Některé z nich vedly k obrovskému úbytku obyvatelstva. Ti, co uklízeli hromady mrtvých, měli roušky. Ne proto, že by mohli ještě více nakazit ty mrtvé, ale aby nenakazili sebe. Nikdo však až do dnešní doby nevyhlásil, že za těchto okolností je třeba zarouškovat všechno obyvatelstvo. Zamezit jeho volný pohyb i tam, kde se hromady mrtvol nenacházejí, nasáčkovat je do domovní izolace. Oplotit jejich existenci kdekoli, kdykoli a jakkoli. Lidstvo to přežilo a v důsledku vědeckotechnického pokroku se začalo přemnožovat ještě více.

Drtivá většina lidí, která zemřela s tím, že u nich byla zaregistrována přítomnost dotyčného koronaviru, zemřela v podstatě na úplně jinou nemoc. Koronavirus to více či méně urychlil, Tento virus je pro náš imunitní systém naprostá novinka, se kterou nemá žádné zkušenosti. A tak dochází k jeho mobilizaci. U lidí zasažených chorobami ve vyšším stadium je již dost narušený a nemá šanci. Zkolabuje. Pak už můžete zemřít na cokoli. Jako třeba u HIV-AIDS. Když řádil tenhle blízky příbuzný aktuálního koronáče, žádná vláda plošné nošení roušek nenařizovala, nikoho necpala do domácího vězení, nevytvářela armády nezaměstnaných a nedevastovala ekonomiku. HIV-AIDS je bezpochyby stále aktivní, ovšem na úrovni zanedbatelného šumu.

Myšlenka, že nastal čas, abychom se definitivně izolovali od jakéhokoli přírodního vlivu, který nám může ublížit, možná i trochu snížit naše přemnožení, je více než absurdní. Pokud to není cílená aktivita vládců světa za účelem udělat z běžných lidí neškodný dav zarouškovaných otroků, pak se jedná o něco ještě horšího. O naprostou rezignaci na schopnost člověka vypořádat se s přírodou přirozeným způsobem. Někdo se nám snaží naznačit, že i přes veškerý vědeckotechnický pokrok jsme dospěli do stadia, kdy holé přežití spočívá už jenom v organizovaném pochodu s rouškami v dvoumetrových odstupech. To je samozřejmě momentálně nezvládnutelné, mnozí se však tomu již přizpůsobili a dalším se budou postupně přitahovat šrouby.

Jak už jsem řekl, ostatním živočichům na této planetě je tato záležitost naprosto ukradená – tedy až na křečky v „plynových komorách“. Dočetli jste se snad, že někde došlo k velkému úhynu toho či onoho mimolidského živočišného druhu v důsledku koronáče? Ani potkani či krysy, kteří se bez roušek shlukují v tlupách s bezpochyby mnohem menší roztečí, než jsou dva metry. Naši „domácí mazlíčci“ v podobě degradovaných psů s tím též nemají žádný problém. Mořští živočichové mají problém pouze s megatunami plastů, které do oceánů sypeme, a ptáci jsou rádi, že je svým hlukem obtěžujeme poněkud méně.

Jednoznačně odmítám nosit na veřejnosti roušku, pokud se nebude jednat o zcela výjimečnou situaci. Jako třeba že bych dělal chirurga nebo uklízeče hromady infikovaných mrtvol. Koronáč možná mám, možná nemám (v podstatě už ho máme skoro všichni), v každém případě se cítím zdravotně dostatečně nezávadný a lidem, kteří ze mne mají strach, se dokážu vyhnout širokým obloukem. Dodržuji základní hygienu a nedovolil bych si kolemjdoucím, kterých se neštítím, prskat své sliny do tváře. Pokud lidé nejsou schopni chovat se kultivovaně, tak asi nezbývá ne zapráskat nad nimi nějakým bičem. Ale já v tom nejedu a nemám v úmyslu si nechat zarouškovat svět a přírodu, do které jsem se narodil a se kterou jsem doposavad žil v míru. Nenechám si vzít alespoň ten kousek svobody, který jsem si vydobyl. Než otroctví, radši smrt.

23.05.2020, 18:48:05   Publikoval Luciferkomentářů: 22         

Návrat do nenávratna

rubrika: Poetický koutek

V pozdním máji jsem se rozhodl obšťastnit Poetický koutek básní Jiřího Wolkera. Možná vás překvapí, že sem přicházím s představitelem proletářské poezie, který se proslavil např. Baladou o očích topičových nebo O milionáři, který ukradl slunce. Jiří Wolker byl velmi citlivým člověkem a v době, kdy vyrůstal, mu sociálno nemohlo být cizí. Zároveň však byl i velmi talentovaným básníkem. Jeho proletářská poezie sice občas ujížděla k toporným proklamacím, dokázal však psát i jinak, nadčasově. Zemřel na tuberkulózu ve věku nedožitých 24 let. Těžko říct, jak by se jeho tvorba vyvíjela dál. Domnívám se však, že by zrál a moudřel. Už by se nechtěl stát „menším a ještě menším chlapečkem bosým“. Sociální cítění by ho jistě neopustilo, ale začal by svět vidět v širších souvislostech a následoval by Jaroslava Seiferta. Možná by se stal ještě větším českým básníkem než Seifert. Před pár dny jsem na internetu narazil na Wolkerovu sbírku Host do domu. Zpočátku mě nijak zvlášť neoslovovala. Až do básně Návrat. Ta mě dostala. Do nenávratna.

Lucifer

20.05.2020, 21:07:27   Publikoval Luciferkomentářů: 0         

Květnová neděle

rubrika: Pel-mel

Květen se překlopil přes svoji půlku, prvomájové hrátky chladivých květů jsou ty tam, venku se začíná klubat podletí. Náhle je všechno jinak, oděvy zimní uloženy v hlubinách skříní. Možná už vytáhnout plavky, proč ne, anebo si omotat kolem pasu roušku. Tuhle květnovou neděli nezapomenu.

Lucifer

17.05.2020, 18:42:53   Publikoval Luciferkomentářů: 1         

Instantní karma

rubrika: Vinárna U Čerta

Karma znamená v buddhismu etický přírodní zákon příčiny a následku. Isaac Newton z toho na úrovni klasické mechaniky udělal zákon akce a reakce, což je v podstatě totéž. Nic složitého, elementární logika. Spousta lidí to nedokáže pochopit ani na té elementární úrovni. Nakopávají kolem sebe cokoli a kohokoli s pocitem, že si to mohou dovolit. V dané chvíli si totiž připadají mnohem silnější. A tak si úspěšně podřezávají větev pod sebou. Jiní to ale pochopili správně, Ví, že dobrá akce má za následek dobrou reakci. Říká se tomu strategie win-win.

Lucifer

14.05.2020, 22:55:39   Publikoval Luciferkomentářů: 8         

Dlouhá cesta do Dalejského údolí

rubrika: Povídání

Někdy v polovině minulého týdne jsem s údivem zjistil, že v pátek je svátek. Předchozí pátek byl též svátek, První máj, který jsem oslavil Voláním z hlubin. Na ten Osmý jsem však připraven nebyl, a přitom se tento den v roce 1945 skončila Druhá světová válka. Jak důležitá věc! A já ji vytěsnil. Asi proto, že právě probíhá Třetí světová válka, tentokrát s koronáčem. Když jsem se v pátek osmého května probudil a pochopil, že mám před sebou tři dny volna, uchopil jsem roušku a vydal se po dlouhé době na pořádnou procházku do přírody. Koronáč sem, koronáč tam, už toho mám dost, řekl jsem si. Venku je krásný májový den, vše vůkol v květu, tak proč se zaobírat Třetí světovou válkou. A tak jsem vyrazil na dlouhou cestu s rouškou nízko pod bradou.

Lucifer

11.05.2020, 23:05:20   Publikoval Luciferkomentářů: 2         

Světlo

rubrika: Pel-mel

Pokud jste lucidně snící, tak určitě pochopíte, že se v poslední době prostě nemohu odtrhnout od neuvěřitelně zajímavého fenoménu lucidních snů, od Vnitřní reality (Inner Self). Jak už jsem naznačila v minulých článcích (Vnitřní realita, Vnitřní realita – epizoda II.), existence tajemného hybatele za oponou snu, není pouze moji domněnkou, ale reálnou zkušeností celé řady dalších lucidně snících lidí. To, co mě na tomto fenoménu neobyčejně fascinuje i překvapuje, je způsob komunikace s ním.

Marky

07.05.2020, 15:44:42   Publikoval Luciferkomentářů: 7         

Špatný mnich a Vodotrysk

rubrika: Poetický koutek

Je pozdní večer, čtvrtý máj, a skřítci hrají na šalmaj. O májovém čase se praví, že je lásky čas. Karel Hynek Mácha to ve svém Máji však myslel poněkud jinak – něco jako „osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života“. Mnozí si ale zapamatovali jen první verše: … hrdliččin zval ku lásce hlas… Faktem nicméně je, že Máj, česky květen, je nejkrásnějším jarním měsícem. Ano, všechno je v květu, všechno se rodí, příroda jede na plné obrátky. Někdy se však ochladí, ale májoví lidé si i tenhle úkrok stranou vysvětlí pozitivně: Studený máj, v stodole ráj. Tenhle měsíc takové či makové lásky jsem zde zahájil básní jednoho z prokletých básníků. Použil jsem přitom překlad od Ivana Slavíka, který mi je nejbližší. Ta báseň je poněkud pochmurná, poněvadž jsem to chtěl naroubovat na skutečný obsah Máchova Máje. Teď přicházím se dvěma dalšími básněmi z téhož zdroje. První je možná též poněkud pochmurná, ale předkládám ji, protože se v ní vidím. Druhá už pak je naplno prozářená láskou.

Lucifer

Charles Baudelaire

Špatný mnich

Ve starých klášterech veliké holé stěny

zdobily obrazy o pravdě svatých knih.

Tím jejich strohý chlad byl teple prozářený

a zbožnou duši hřát si o ně mohl mnich

Když setbou Kristovou svět byl už oplodněný,

nejeden kazatel z těch dnes již nečtených

kostnici míval za svůj azyl vyvolený,

kde prostým slovem smrt velebil v příslovích.

Má duše je ten hrob a já v ní špatným mnichem,

jenž věčnost bydlí tu a prodírá se tichem.

Nic nezahřeje ho v těch nehostinných zdích.

Kdy z podívané na svou bídu skličující

stvořím – já líný mnich – to, o čem bych směl říci:

hle dílo ruky mé a láska očí mých?!

 Vodotrysk

Lásko, máš oči unavené!

Jen zůstaň, neotvírej jich,

v té poloze tak nestrojené,

kde večer rozkoše tě stih.

A vodotrysk, jenž nepřestává,

na dvoře žvatlá přes práh dne,

tak v extázi mě upoutává,

kam láska ponořila mne.

Snop jasný jako nebe,

pestrý jak trs,

do něhož září Fébé

a blyští skrz,

pak padá dolů, zebe

jak liják slz.

Tak duše tvá, když zahořela

živoucím bleskem rozkoší,

se vzepne, smrtící a smělá,

k čarovným rájům do výši.

Pak rozlévá se v dokonání

tesklivou vlnou skleslosti

po tamté neviděné stráni

až do srdce mé bytosti.

Snop jasný jako nebe,

pestrý jak trs,

do něhož září Fébé

a blyští skrz,

pak padá dolů, zebe

jak liják slz.

Ty, která v noci jsi tak hezká,

jak sladké na tvých prsou je

poslouchat, jak proud venku tleská

a věčně v kašnách běduje!

Zvonivá vodo, lunný lesku,

chvějivé stromy kolkolem,

blažená noci – jste v svém stesku

mé lásky čistým zrcadlem.

Snop jasný jako nebe,

pestrý jak trs,

do něhož blyští Fébé

a září skrz,

pak padá dolů, zebe

jak liják slz.

04.05.2020, 22:22:01   Publikoval Luciferkomentářů: 3