« strana 1 »

První červnová

rubrika: Pel-mel


Byl pozdní večer, poslední Máj… Až to budete číst, bude už první červen. Někteří to možná stihnou posledního Máje, protože to vyjde těsně před půlnocí, ale věnování patří červnu. Nečekejte nic zádumčivého, mám kecací náladu. Kecy v kleci. Směska několika směšných postřehů.

 

Lucifer


Na Neviditelném psovi vyšel článek „Kde se vzali, tu se vzali – rouškomilci“.  Jeho autor dostal pořádně na budku. Hlavním argumentem bylo, že je posedlý rouškami. To pravili ti, kteří jsou jimi opravu posedlí. Autor ne, ten jenom na tu posedlost umírněně reaguje. Jako kdyby píchl do vosího hnízda. Stejně jako on, ani já nepopírám, že za současné pandemie koronáče je třeba projevovat přiměřenou ohleduplnost vůči ostatním občanům. Například jim dát v blízkém kontaktu jasně najevo, že na ně svého koronáče nevyprsknu, i když ho třeba vůbec nemám. Ale to oni přece nemusí vědět. Musí se cítit bezpečně. A na to samozřejmě mají právo.

 

Ti, kdo se chlubí rouškou i tam, kde blízký kontakt s ohroženým občanem nemají, nechť si to užijí. Stejně jako autor onoho článku, ani já jim to nadšení neberu. Žádné nadšení z toho, že na svém obličeji nemám roušku, když je tam naprosto zbytečná, necítím. Snažím se pouze zachovat si rozum. O takovou posedlost se připravit nenechám.

 

Sledoval jsem zakotvení Crew Dragonu společnosti SpaceX k Mezinárodní vesmírné stanici. Nejdříve na Novinkách, potom jsem si to pustil přímo na portálu NASA. Vydržel jsem u toho asi čtyři hodiny, pak moje trpělivost přetekla. Asi hodinu a půl byl na videu pohled na maličkého Dragona na černém pozadí. Občas něco bliklo, ale jinak se nic nedělo. Dragon se krůček po krůčku přibližoval k ISS. Chápu, bylo třeba zachovat absolutní bezpečnost obou stran. Kdyby Dragon napálil do ISS poněkud neurvale, tak by ji zřejmě roztřískal. Rychlá pomoc by dorazila přinejlepším za dva dny, i s rakvemi. Jsme stále ještě v kolébce kosmického věku, zhruba jen osmdesát let, a to, co píšou autoři sci-fi, jsou stále ještě pohádky.

 

Dragon nakonec bezpečně zakotvil. Očekával jsem brzké přivítání jeho dvoučlenné posádky usedlíky na ISS. Na videu se objevila vstupní komora ISS, v níž se čiperně pohyboval jeden ze starousedlíků a Připravoval přivítání posádky Dragonu. Nedočkavě a s nadšením jsem ten slavný okamžik, kdy na Mezinárodní vesmírnou stanici poprvé vstoupí astronauti z komerční kosmické lodi. Mé nadšení postupně ochabovalo.

 

Nejdříve jsem asi přes hodinu sledoval, jak čiperný obyvatel ISS v kraťasech a košili a neustále něco někam montuje, pak to zase odmontovává, občas si někam odskočí, asi na záchod nebo do restaurace, pak se vrátí a zase něco někam montuje, odmontovává, přemisťuje, občas mačká čudlíky na tom či onom monitoru, něco prohodí do mikrofonu na dlouhém kabelu, se kterým občas zápasí, aby se do něho nezamotal. Na jednu tyč například přimontoval kameru a pokoušel se její polohu zafixovat, pak někam odběhl, za chvíli se vrátil zpět a kameru pootočil o pár milimetrů doleva, potom doprava, pak s ní zacloumal na všechny strany a tak dále. Po nějaké době zmizel, po další době se vrátil v overalu a čiperně pokračoval v tomtéž.

 

Po asi hodině a půl došlo konečně i na posádku Dragona. Asi hodinu jsem ji sledoval, jak se chystá vstoupit na ISS. Oba neustále něco balili, rozbalovali, zase zabalovali, jeden z nich občas komunikoval s čiperou za poklopem, jehož otevření se zdálo být stále v nedohlednu. Občas komunikovali s centrálou v Hustonu, kde jim několikanásobně vysvětlovali, co patří do jaké krabice s nejrůznějšími čísly. To si nemohli nacvičit a nabalit ještě před startem? To se jako dívám na komedii s mistrem Beanem? Laurel a Hardy na Dragonovi a Charlie Chaplin na ISS? A k tomu ještě nekonečné vyrovnávání tlaku a teploty… A dost! Přestalo mě to bavit.

 

A teď ještě něco k ponožkám v sandálech. Tohle téma se totiž objevilo pod článkem o rouškomilcích, i když jen okrajově. V českých krajích je nicméně velmi oblíbené a mnozí z těch, co radostně nosí roušku za všech okolností, s odporem hledí na „burana“, který nosí ponožky v sandálech.

 

Po mnoho let jsem považoval za samozřejmé, že v létě nosím sandály bez ponožek. Nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlel, prostě jsem byl rád, že mám na nějaký čas od ponožek pokoj. Nepovažoval jsem to za jakousi povinnost nevypadat jako blb, ale za ulehčení. Někdy v devadesátých letech jsem si však všiml, že mám pěkně zasviněné sandály. Ne zvenku od bláta, ale zevnitř od vrstvičky nevoňavého nánosu. Tak jsem ty sandály šel vydrhnout do koupelny. Jsem čistotný člověk, a pročež jsem je drhnul čím dál častěji. Začalo mi to vadit.

 

Zkrátka a dobře: Každý člověk má na povrchu těla nějakou vlhkost. To platí i pro chodidla. Když jdete naboso v sandálech ve městě, kde je spousta prachu, v němž se může nacházet všelijaké svinstvo, včetně zbytků psích exkrementů, tak vám ta směs na povrchu zvlhlého chodidla začne vytvářet film. Ten pak při chůzi vmačkáváte do výstelky sandálů. Ráno do těch zasviněných sandálů v pohodě vsunete právě osprchovaná chodidla, a když uvidíte nějakého týpka, který má v sandálech ponožky, bohorovně se tomu zasmějete.

 

Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že kdybych chtěl udržovat svoji čistotu, musel bych každý večer prát sandály. Jedny by samozřejmě nestačily, protože by do rána neuschly. U ponožek je to ale úplně normální. Čistotný člověk má sadu ponožek a každou z nich má na jeden den. Ponožky fungují jako hygienická vložka. Od chvíle, kdy jsem tohle pochopil, nosím do sandálů ponožky. Ne vysoké až na lýtka nebo podkolenky, ale kotníčkové.

 

Sandály se v létě nosí proto, aby v tom parnu mohla noha větrat. Hygienická vložka tomu nijak zvlášť nebrání, jelikož je prodyšná, ne však svinstvu prostupná. Sandály tak udržuji v čistotě dostatečný čas, hygienické vložky měním každý den. Je třeba podoktnout, že mám na mysli kompaktní sandály. Něco jako více větrané mokasíny, ne nazouvací umělohmotné šlapky. Do těch druhých, ve kterých vyjdete na krátkou procházku do přírody či na pláž, ponožky skutečně nepotřebujete. Ty šlapky se totiž dají snadno opláchnout.

 

Jsou tací, co v létě nosí neprodyšné umělohmotné tenisky. Někteří v nich mají ponožky a nikdo se jim nesměje. Ani ti, co v nich ponožky nemají, takže jim ty tenisky zasmrádnou rychleji. Je to prostě cool a in. Na každém rohu je kontejner se směšným odpadem. KONEC (Máje).


komentářů: 3         


Uvolnění

rubrika: Pel-mel


V pondělí započalo v ČR ovolňování opatření zavedených díky koronáči. Zatím jen velmi opatrně, žádný spěch, cesta k normálu je daleká a je třeba si ji náležitě vychutnat. K jakému normálu se však vracíme? K tomu, jenž byl před příchodem koronáče? Někteří se domnívají, že k něčemu takovému se už vrátit nedokážeme, ten předchozí normál je už zkrátka definitivně pryč. Nikdy nevstoupíme do stejné řeky.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 10         


Rouška for never

rubrika: Pel-mel


Už zhruba čtvrt roku se po světě potuluje zvláštní koronavirus, který způsobuje onemocnění Covid-19 zvrhávající se v pandemii. Někde to vypadá opravdu dost ošklivě, v Česku na to zatím zemřelo něco málo přes tři sta lidí. Prý asi jenom proto, že vláda zavedla důrazná omezení našich životních aktivit. Vážně? K sepsání tohoto „rouhačského pamfletu“ mě podnítil úvodník „Rouška for ever“ Ondřeje Neffa alias Astona na jeho Neviditelném psovi.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 22         


Návrat do nenávratna

rubrika: Poetický koutek


V pozdním máji jsem se rozhodl obšťastnit Poetický koutek básní Jiřího Wolkera. Možná vás překvapí, že sem přicházím s představitelem proletářské poezie, který se proslavil např. Baladou o očích topičových nebo O milionáři, který ukradl slunce. Jiří Wolker byl velmi citlivým člověkem a v době, kdy vyrůstal, mu sociálno nemohlo být cizí. Zároveň však byl i velmi talentovaným básníkem. Jeho proletářská poezie sice občas ujížděla k toporným proklamacím, dokázal však psát i jinak, nadčasově. Zemřel na tuberkulózu ve věku nedožitých 24 let. Těžko říct, jak by se jeho tvorba vyvíjela dál. Domnívám se však, že by zrál a moudřel. Už by se nechtěl stát „menším a ještě menším chlapečkem bosým“. Sociální cítění by ho jistě neopustilo, ale začal by svět vidět v širších souvislostech a následoval by Jaroslava Seiferta. Možná by se stal ještě větším českým básníkem než Seifert. Před pár dny jsem na internetu narazil na Wolkerovu sbírku Host do domu. Zpočátku mě nijak zvlášť neoslovovala. Až do básně Návrat. Ta mě dostala. Do nenávratna.

 

Lucifer


Jiří Wolker

 

Návrat

 

Lucerny na mostě

jektají skleněnými zuby,

plešatí starci

se v barech u vína chlubí,

kolik holek si koupili,

kolik životů zabili –

této noci –,

černá řeka teče,

odnáší utopené květiny,

člověk je na světě jediný,

mlha, mráz a vichřice

dnes nepovídají,

kde je ona ulice,

která by vedla k ráji,

nebo k domovu.

 

Ale ty, moje milá,

jsi v daleku rozsvítila

bílé okno černého činžáku.

Myslím si na tebe,

že spíš ve světle.

Nad postýlkou bezpečný sen

je jako baldachýn rozvěšen.

Nezdá se ti o mně,

který jdu nocí,

zdá se ti o mně,

kterého uvidíš zítra ráno.

Jak je to krásné probodnout špendlíčkem

dírku do nebe!

 

Ale dnešní den

je už mi souzeno, abych byl nešťasten.

Myslím-li na ty,

jimž v mlhavém bloudění zjevil se svatý,

musím si vzpomnět i oněch,

kteří jej nespatřili,

protože očima večeři zaplatili.


komentářů: 0         


Květnová neděle

rubrika: Pel-mel


Květen se překlopil přes svoji půlku, prvomájové hrátky chladivých květů jsou ty tam, venku se začíná klubat podletí. Náhle je všechno jinak, oděvy zimní uloženy v hlubinách skříní. Možná už vytáhnout plavky, proč ne, anebo si omotat kolem pasu roušku. Tuhle květnovou neděli nezapomenu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 1         


Instantní karma

rubrika: Vinárna U Čerta


Karma znamená v buddhismu etický přírodní zákon příčiny a následku. Isaac Newton z toho na úrovni klasické mechaniky udělal zákon akce a reakce, což je v podstatě totéž. Nic složitého, elementární logika. Spousta lidí to nedokáže pochopit ani na té elementární úrovni. Nakopávají kolem sebe cokoli a kohokoli s pocitem, že si to mohou dovolit. V dané chvíli si totiž připadají mnohem silnější. A tak si úspěšně podřezávají větev pod sebou. Jiní to ale pochopili správně, Ví, že dobrá akce má za následek dobrou reakci. Říká se tomu strategie win-win.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 8         


Dlouhá cesta do Dalejského údolí

rubrika: Povídání


Někdy v polovině minulého týdne jsem s údivem zjistil, že v pátek je svátek. Předchozí pátek byl též svátek, První máj, který jsem oslavil Voláním z hlubin. Na ten Osmý jsem však připraven nebyl, a přitom se tento den v roce 1945 skončila Druhá světová válka. Jak důležitá věc! A já ji vytěsnil. Asi proto, že právě probíhá Třetí světová válka, tentokrát s koronáčem. Když jsem se v pátek osmého května probudil a pochopil, že mám před sebou tři dny volna, uchopil jsem roušku a vydal se po dlouhé době na pořádnou procházku do přírody. Koronáč sem, koronáč tam, už toho mám dost, řekl jsem si. Venku je krásný májový den, vše vůkol v květu, tak proč se zaobírat Třetí světovou válkou. A tak jsem vyrazil na dlouhou cestu s rouškou nízko pod bradou.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  356  357  358  359  360   »