« strana 1 »

V bublině

rubrika: Pel-mel


Touto úvahou bych chtěla navázat na předchozí články o psychologii mezilidské komunikace (Proč v té polívce není hrášek? Chápeš, co tím chci říct? Mars není Venuše a Inteligentní lidé jsou plni pochybností). Dnes především na ten posledně jmenovaný, protože bych se chtěla bavit o problémech při komunikaci, o zvláštních brýlích, přes které se díváme na svět a lidi kolem sebe. A podle kterých také s ostatními komunikujeme. Dnes se často pro tento jev používá přirovnání k lidem v bublině.

 

Marky


„Vzhledem k místu zrození, ve vztahu ke kultuře a poměrům, jakož i díky rozdílným životním zkušenostem, máme každý určitý rámec-způsoby vnímání a hodnocení světa, lidí i sebe sama. Máme zcela určité konstrukce světa včetně toho, kam, jak a spolu s kým se po světě pohybovat. Druhé lidi i svůj vztah k nim vnímáme, prožíváme a posuzujeme jakoby zvláštními brýlemi. Abychom si porozuměli a mohli pospolitě žít, je nezbytné o brýlích vědět, a měly by to být brýle, které dovolují vidět podobně nebo o to aspoň usilovat. A kdo vidí víc, přesněji a širším zorným úhlem-ten má větší šanci druhým porozumět.“ Ivo Plaňava, Průvodce mezilidskou komunikací

 

Myslím, že se dnes lidé čím dál více uzavírají do svých bublin. A nemyslím si, že je to dobře. Není špatné to, že žijeme ve svých bublinách, že svět vidíme optikou svých zkušeností a svých znalostí. Myslím, že špatně je to, že přestáváme být ochotni poslouchat názory jiných lidí. Dokonce se obávám, že už jsme tak daleko, že by někteří z nás chtěli jiné názory zakazovat, trestat, kriminalizovat, prostě vymazat z povrchu země (a to občas včetně člověka v bublině). Je to jen můj pocit, že lidé s odlišnými názory bývají často zesměšňováni a dehonestováni?

 

Cenzura myšlení ale není krok správným směrem, ani autocenzura. Lidská historie má svá temná i světlejší období a podle mého názoru, ty lepší časy, kdy se někam posunulo lidské poznání, časy, kdy se i lidé měli lépe, souvisí se svobodou myšlenek. K novým vynálezům, technologiím a objevům dochází prostřednictvím svobodné mysli, dialogu, konkurencí názorů, někdy i protichůdných. Tvrdit nekompromisně, že existuje jen jedno řešení, jedna pravda, jeden správný názor je podle mě velice nebezpečné a sebedestruktivní. Pokud člověk nebude chtít připustit diskuzi o nějakém problému, tématu, nebo události, zbavuje se tím možnosti získat další informace, které se k uvedenému pojí. Je tím v nevýhodě, protože má méně znalostí, než by mohl mít a jeho rozhodování tak může být zatíženo chybou. Měli bychom si vážit svých oponentů, nutí nás totiž o věcech přemýšlet.

 

Poznámka: Možná bychom se mohli inspirovat moudrostí Indiánů a jejich poradního kruhu. Když se potřebovali náčelníci kmene domluvit na nějaké společné věci, sešli se v jednom týpí. Seděli v kruhu vedle sebe (zdůraznění stejné vyjednávací pozice) a předávali si jeden po druhém nějaký rituální předmět, třeba orlí pero. Kdo v ruce držel orlí pero, mohl hovořit a nikdo mu nesměl skákat do řeči, když pak jeden náčelník předal druhému slovo společně s orlím perem, druhý náčelník zopakoval zhruba názor toho prvního a požádal ho, aby mu řekl, jestli to pochopil správně, případně uvedl na správnou míru, teprve potom druhý náčelník sdělil ostatním svůj vlastní názor. A takto se dostal ke slovu každý náčelník kmene. Nemyslím si, že by bylo nutné přesně tímto způsobem mezi sebou komunikovat, jen si připomenout, že každý má právo na svůj názor a na to, abychom ho slušně vzali na vědomí a snažili se ho pochopit správně, tak, jak byl myšlený.

 

 


komentářů: 12         


Dopisy Karla Klostermanna Betty (Barboře)

rubrika: Pel-mel


Sedmého února jsem slavil narozeniny. Při této příležitosti jsem se sešel s empetrem v Nových Butovicích. Nejdříve v jedné restauraci, kde nás v podobě jedné sklenky vína oběma obsloužila robotí ruka. Pak jsme šli do jiné restaurace, kde se k nám připojil empetrův známý R. Tam jsme pili pivo, asi tři každý, ale mohu se mýlit. V čem se ale mýlit nemohu je, že jsem od empetra dostal k narozeninám knížku. Jako autor je uveden Karel Klostermann, nicméně ji z jeho pozůstalosti připravili Kristina Kaiserová a Ivan Martinovský. Celá knížka je věnována dopisům Karla Klostermanna jeho druhé ženě Barboře, kterou Klostermann něžně nazýval Betty. Klostermann byl český spisovatel německé národnosti, který se vyskytoval převážně na Šumavě a psal převážně česky. To se týká i dopisů Bettyně. V knížce je u každého z nich však uveden i německý překlad. Už jenom ty dopisy představují dost objemné a kvalitní literární dílo. 50 dopisů, první z nich je z března 1889, poslední z února 1919. Úvodu knížky vévodí úvaha Karla Klostermanna, která je mi velmi blízká, a proto jsem se rozhodl, že vám ji předložím (doslova a do písmene):

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 14         


Počítání oveček

rubrika: Populárně naučný koutek


Už se vám podařilo probudit se do snu? Pokud jste četli některý z mých předchozích článků (Co se Ti dnes zdálo?, Slova z prostoru), tak jistě víte, na co se vlastně ptám. Jde o takzvané lucidní snění. Lidé, kterým se to podaří (poprvé většinou jen na chvíli) bývají velice nadšení a rádi by lucidní snění znovu prožili. Dnes přináším trochu teorie ohledně spánku a pár technik, jak se ve snu probudit a pocítit lucidní sen na vlastní kůži.

 

Marky


Celý článek »

komentářů: 12         


Stalo se

rubrika: Povídání


V životě se mi stávají dost početně věci, za které bych se měl stydět. A fakt (fuck) se stydím. Bezpochyby tomu neuvěříte, ale je to tak. Kupříkladu jsem jednou jel na výlet s ženou a dopadlo to špatně. Z vlaku na pražském hlavním nádraží jsem vystupoval zlitý jako carský důstojník. Skončil jsem po pádu na eskalátoru v záchytné stanici na Bulovce. Jak mě tam dostali, netuším. Netuším ani, jak jsem se dostal odtamtud.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 14         


Moje další narozky

rubrika: Slovo Neviditelného čerta


Když jsem se narodil, tak jsem to vůbec neočekával. Bylo to takové překvápko, že jsem pro jistotu okamžitě usnul. V mém životě potom nastávaly téměř podobné situace, ale už tak krásně usnout se mi nikdy nepodařilo. Když jsem se narodil, usnul jsem beze snů. Teď už sny mívám a netuším, jestli je to dobře nebo špatně. Vím ale jedno: že až usnu naposled, už žádných snů mi nebude třeba.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 28         


Inteligentní lidé jsou plni pochybností

rubrika: Populárně naučný koutek


„Komunikování naše vzájemné vztahy i osobnost nejen odráží, nýbrž je též spoluvytváří. A tudíž, chceme-li vztahy s lidmi utvářet či měnit, zajisté k lepšímu, nabízí se šance v tom, JAK spolu kvalitněji komunikovat slovy, gesty, intonací, mimikou – a třeba i souznějícím mlčením.“ Průvodce mezilidskou komunikací, Ivo Plaňava

Jak někteří z vás již zřejmě poznali, pokračuji tímto příspěvkem v sérii článků o mezilidském komunikování (Proč je v té polívce hrášek?, Chápeš, co tím chci říct?, Mars není Venuše). Tentokrát bych se chtěla zaměřit na problémy v komunikování a tím jak vlastně taková správná komunikace vypadá.

 

Marky


Celý článek »

komentářů: 18         


Boty a Klánovice

rubrika: Povídání


Lucifer: Počátkem roku mi empetr poslal 5 mikropovídek s tím, že je mohu dle svého uvážení postupně vypustit na Neviditelného čerta. Tři z nich se zde již objevily: Za koho mne mají?, Jak jsem se nestal probuzeným, Falešnej metař. Dvě zbývající jsem se rozhodl skloubit do jednoho příspěvku – dvojité mikropovídky. Z těch pěti jsou dle mého uvážení nejbližší.

 

empetr


Celý článek »

komentářů: 4         


Proč nejezdí metro ze Zličína na ruzyňské letiště

rubrika: Pel-mel


Na konci názvu asi měl být otazník i vykřičník. Proč?! To se vám pokusím v krátkém a neplánovaném příspěvku naznačit. Tahle otázka s vykřičníkem se ke mně občas už po léta vrací jako bumerang. S ještě větší vehemencí však poté, když byl dokončen úsek trasy metra A do Motola. Podotýkám, že s velikým jásotem, nadšením a úpěnlivou vizí, že se pražské metro konečně brzy dokope až na své hlavní letiště. Brzy?!

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Synchronicita III (Péťa Pištec)

rubrika: Pel-mel


Po několikaleté odmlce se vracím k fenoménu, pro nějž Carl Gustav Jung zavedl pojem synchronicita. Jedná se o akauzální (příčinně nevysvětlitelný) sled událostí, které vykazují smysluplnou či významnou shodu okolností. Kupříkladu se vám zdá sen o Africe, dopoledne se hned po prvním kliknutí na některý ze zpravodajských webů dočtete, že v Angole explodovala elektrárna, a odpoledne vás v antikvariátu osloví žena afrického původu, do které se večer zamilujete. Ne proto, že jste měli ten sen a četli něco na internetu, ale proto, že byste se do ní zamilovali tak jako tak. Ona synchronicita vám však naznačuje, že jste tak učinili správně. Asi to není úplně dobrý příklad, jelikož jsem si ho zrovna vycucal z palce, ale podstatu jste snad vstřebali.

Již nějaký čas mi na stole leží knížka od Roberta H. Hopckeho s hlavním titulem „Nic není náhoda“, která oplývá synchronistickými událostmi na nejrůznější způsoby. Nebudu vás oblažovat dlouhým sledem citací z této knížky, uvedu jen některé autorovy myšlenky a formulace. Následovat bude pozoruhodný synchronistický příběh z téhož zdroje. Na úvod však učiním jakousi odkazovou rekapitulaci předchozích příspěvků, které jsem zde na toto téma publikoval.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 5         


V síti

rubrika: Pel-mel


Krátce po napsání článku „Slova z prostoru“ jsem dočetla knihu od Russela Targa Mimosmyslové vnímání”, psal už o ní v několika příspěvcích na NČ Lucifer (např. “Mimosmyslové vnímání – Neomezené vnímání“). Proto jsem ji taky četla smiley, a dá se říci, že jsem v ní možná našla odpověď na otázku, kterou jsem si položila. Taky se vám to stává, že o něčem přemýšlíte, jen tak otevřete knihu a ona tam je odpověď, nebo její náznak, prostě něco, co s tím na co myslíte, souvisí?

 

Marky


Celý článek »

komentářů: 6         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  253  254  255  256  257   »