Neviditelný čert

Perkolační teorie - pojmenovaná na základě analogie s vodou procházející kávovými zrny v kávovaru s filtrem (perkolátorem) - byla aplikována na nejrozmanitější úlohy z reálného světa od hydrologie, přes epidemiologii až po studium vlastností materiálů. Aplikována byla též na mimozemskou migraci. Geoffrey Landis, vědec zabývající se letectvím a kosmonautikou, vytvořil jeden z prvních kvantitativních perkolačních modelů předpovídajících, jak by se mimozemská civilizace mohla šířit Galaxií.

Lucifer

Geoffrey Landis moudře odmítl představu centrálně ovládané galaktické říše, za realističtější obrázek považoval mozaiku rozmanitých místních kultur, které vznikají s pokračující kolonizací. Ukazuje se, že schéma šíření citlivě závisí na momentálním stupni expanzního nadšení. Jestliže motivace poklesnou pod jistou kritickou hodnotu, začne se kolonizace zadrhávat a nakonec jí dojde dech. V tom případě je výsledná konfigurace složena z kompaktních shluků kolonií obklopených velkým neobsazeným územím. Expanze se zastaví, teprve až bude Galaxie nasycena kolonisty, ale i potom zůstanou některé malé oblasti netknuté. Při dosažení kritické hodnoty dostává konečný stav takzvanou fraktální strukturu, kdy jsou kolonizované i nekolonizované oblasti patrné v každém velikostním měřítku.

Jedním nerealistickým aspektem Landisova rozboru byla nepřítomnost jakéhokoli soutěživého prvku. Robin Hanson tento nedostatek nedávno napravil, když problému dynamiky galaktické kolonizace přizpůsobil jeden ekonomický model. Základem tohoto modelu je, že soupeření nevyhnutelně určuje schéma růstu. Hanson poukazuje na to, že ať už vedou nějakou společnost k šíření jakékoli motivy, vždy bude existovat nejrychlejší vlna migrace. Jednotlivci či celé komunity možná zůstanou na místě a druhotné, pomalejší vlny mohou následovat po té první, zatímco se čelo bude chvatem rozpínat. Hanson má za to, že život na hranici je podle jeho matematického modelu tak drsný, jako byl na americkém Divokém západě. Kolonie s vysokou rychlostí růstu si kupodivu vedou lépe, pokud před vypuštěním nových zárodků počkají déle. Naopak v hospodářsky stagnující kolonii bude vznikat větší tlak, aby se přesunula dál a "svezla se na vlně", protože právě tam na ni čeká snadný zisk (ať už je tím ziskem cokoli - krása Hansonova modelu spočívá v tom, že na tom nezáleží).

Daleko za vlnou bude tudíž možná zbývat méně opozdilců, než bychom si mohli intuitivně představovat. V důsledku této mezihvězdné zlaté horečky zůstanou některé potenciální oázy nepovšimnuty - opět jich bude poněkud víc, než bychom mohli očekávat v analogii se zkušenostmi lidí s kolonizací Země, ale ve shodě s Landisovým rozborem. Naše sluneční soustava se možná nachází v jedné takové oáze, která zůstala stranou, což nám dává další možné vysvětlení Fermiho paradoxu.

Pokud by naší oblastí Galaxie prošla před pradávnými časy vlna mimozemské kolonizace či průzkumu, zanechala by po sobě nějaké stopy? Je zřejmé, že pokud tu je šířící se vlna, mimozemšťané (což mohou být biologické organismy, stroje, hybridy, směs obého, nebo nějaké zcela jiné entity) se z definice snaží něčeho dosáhnout - čeho přesně, to nemůžeme vědět. Ať už je to cokoli, jestliže to existuje v konečném množství (a to tak musí být, jinak by mimozemšťané vše, co potřebují, mohli získat doma), potom tato vytoužená věc nakonec dojde, a v ten okamžik může být kolonie klidně opuštěna. Samotné čelo vlny tou dobou bude již dávno dál. Jestliže nás mimozemšťané opravdu navštívili, bylo to s velkou pravděpodobností před velmi dlouhou dobou. Je jasné, že šance, že by se tu zastavili během posledních pár tisíc let a zanechali tu po sobě láhve, drátky a plastové kelímky, abychom je našli, je nepatrná.

Předpokládejme nyní naopak, že naší oblastí kdysi dávno prošla vlna, která se pohybovala poměrně pomalu; pořád ještě tu někde může být - šíří se Galaxií desítky tisíc světelných let daleko. Mohli bychom ze Země zahlédnout čelo této vlny? Mohli, ale není jasné, po čem se dívat. Dobrým kandidátem by byl jakýkoli druh anomálie nebo fyzikální nespojitosti tvaru stěny. Abychom si uvedli jednoduchý a pravděpodobně pošetilý příklad, předpokládejme, že nejpředsunutější kolonisté získávají energii pro své aktivity pomocí jaderného štěpení a odpadu se zbavují (velice účinně) tak, že jej házejí na hostitelskou hvězdu. Potom by ve hvězdách poblíž této postupující hranice zůstávala stopa po radioizotopech s krátkým poločasem rozpadu, přičemž na čele vlny by vykazovala náhlý skok a směrem za ní by její intenzita systematicky klesala. Takovéto výrazné chování by se projevilo ve spektrech hvězd v dané oblasti Galaxie.

Další stejně spekulativní možností je, že by mimozemšťané mohli z hvězd o velké hmotnosti, dřív než vybuchnou, odebírat materiál a tím předejít jejich zániku. V tomto případě by supernovy byly v Galaxii rozloženy nepravidelně, v některých oblastech by byly bez zjevného důvodu potlačeny a jinde by byly běžné. Supernovy jsou naneštěstí tak vzácné, že by možná trvalo tisíce let, než bychom shromáždili potřebné statistické údaje.

Místo abychom hledali čelo vlny, mohli bychom pátrat po důkazech toho, že vlna v minulosti prošla Sluneční soustavou nebo poblíž ní. Třeba si mimozemšťané vzali něco, co by tu mělo být, nebo tu nechali něco, co by tu být nemělo. Řečeno neomaleně by to znamenalo "Vydrancovali komoditu X a pohodili tu komoditu Y." Po lidech zůstalo již mnoho zpustlých a znečištěných průmyslových oblastí, z nichž jsme vytěžili suroviny, a následně je opustili coby pustinu. Dokázali bychom identifikovat mimozemské komodity X a Y?

Na Zemi samotné nejsou žádné zjevné známky dávné průmyslové činnosti: žádné 10 milionů let staré doly, lomy nebo šrotoviště. Samozřejmě že jizvy po průmyslu by na naší planetě nevydržely dlouho, takže není jasné, jak nápadný by takový důkaz mohl být, nebo jak výrazně umělý by se zdál. Slibnější možnost nám nabízí plutonium. Tento radioaktivní prvek se tvoří při jaderných reakcích a je přítomen v odpadu z jaderných elektráren a ve spadu po jaderných výbuších. Po miliony let zůstává v klesající koncentraci v životním prostředí. Kdybychom někdy nalezli nějaké staré ložisko plutonia (na Zemi nebo kdekoli jinde ve Sluneční soustavě), šlo by o pádný důkaz mimozemské jaderné technologie. Dalším potenciálně podezřelým geologickým prvkem by bylo nerostné ložisko zvláštní velikosti, tvaru, polohy nebo složení, které by mohlo ukazovat na dávnou skládku odpadků, zvlášť pokud by bylo uloženo v "nepřirozeném" prostředí. Všechny tyto návrhy jsou samozřejmě jen mimořádně bizarní domněnky, ale nikdo zatím systematicky nehledal v geologických záznamech anomálie, které by mohly ukazovat na mimozemské zásahy.

Mimo Zemi možnosti narůstají. Měsíce, komety a asteroidy by byly ideálním zdrojem surovin pro mimozemské technologie, navíc s tím půvabem, že se nacházejí v prostředí s nízkou povrchovou gravitací. Precizně vytvořené tunely nebo mosty na některých z těchto těles by je jasně prozradily. Méně nápadné známky těžby či získávání surovin by mohly zůstat v chemickém složení a morfologii odpadu. Kdyby se například k rozmetání nějakého asteroidu používaly jaderné výbuchy, mohly by jeho úlomky nést stopy v podobě typicky natavených povrchů, atd.

A také tady chybí jedna z našich planet a jistá fyzikální exotika, ale na to se podíváme v poslední části této série.

Zdroj: Paul Davies, Podivné ticho - Hledání mimozemské inteligence 2.0

14.05.2012, 00:09:48   Publikoval Luciferkomentářů: 1