Neviditelný čert

Pro svou stať z roku 1977 si Eric Voegelin (1901-1985) vypůjčil anglický název Proustova románu Hledání ztraceného času – Rozpomínání se na věci minulé. Vzpomíná, jak roku 1943 pocítil, že se po dlouhých letech filozofických studií a snahy najít teorii člověka dostal do slepé uličky. Uvědomil si totiž, že západní ústavy a univerzity nedokáží vysvětlit význam politických událostí a hnutí. Došel k jednoznačnému závěru, že politické události a směřování historie se dají vysvětlit pouze pomocí teorie vědomí. Tento závěr byl výsledkem Voegelinovy pečlivé analýzy všech novodobých politických a společenských hnutí, autoritářství, rasismu apod. To, že filozofie selhává, pocítil už ve dvacátých letech, kdy tápal mezi velkým množstvím filozofických škol a teorií. Pochopil, že např. takový Comte nebo Marx se uzavřeli se svými „pravdami“ a odmítali opustit svou „vězeňskou zkušenost“. Jinou zkušenost oba vědomě pomíjeli a nepřipouštěli si žádné pochybnosti. Vyvstala tak otázka: Proč chtěli do svého vězení uzavřít celé lidstvo? Pokud nepoznáme odpověď, neporozumíme západním masovým hnutím, jež vytvářejí politickou „vězeňskou kulturu“.

Stella

Rozpomínání se na věci minulé

Voegelin pochopil, že jediný nástroj, který umožní poznat a pochopit stav společenského myšlení a konání, je analýza vědomí, protože vědomí má širší horizont než školské filozofie. Vědomí jako „specificky lidský způsob účasti na skutečnosti“. To jest: analytik musí být ochoten neustále aktivně rozšiřovat, uspořádávat, vyjadřovat a opravovat sama sebe. Neboť také on je součástí skutečnosti a podílí se na ní. Myslitel nesmí podlehnout sebeuspokojení a musí se vyhýbat fantazírování o tom, že nějaká skutečnost stojí mimo něj a on ji dokáže uchopit a převést do systému. Vědomí musí být ochotné k otevřenosti a musí na nové skutečnosti reagovat.

O podobných otázkách se diskutovalo už do dvacátých let 20. století, tedy už před Voegelinem. Výsledkem byla filozofická revolta, ale ještě více byly výsledkem zmatky, které naznačovaly, že revolta skončí jako všechny předchozí snahy: novou restriktivní filozofií. Mezi válkami pak bylo stále jako dosud zřejmé, že se filozof musí hlásit k nějaké konkrétní škole, jinak za filozofa nebude považován. Racionální debatu počítající s širším horizontem nebylo (a není) možné vést. Charakteristickým rysem dvacátého století se tak stala „silová konstelace“. Konflikt mezi otevřenou formou lidské existence a existencí restriktivně deformovanou vedl k nehybnosti v aristotelovském smyslu (stasis).

Tato tendence sílí: deformace existence vede k totalitním vládám, masovému vraždění, válkám, osvobozeneckým bojům… Pokřivené vědomí, chorobné představy o velikosti ženou masy pod nadvládu šílenců (Cicero: nemoc ducha, morbus animi). Nemoc ducha je ovšem způsobena opovrhováním rozumem (aspernatio rationis).

Restriktivní tendence projevují vědy o člověku už dlouho. Voegelin v sedmdesátých letech pozoruje, že tyto tendence narůstají a že v USA (kde on žil) jako by nikdo nedokázal myslet samostatně. Své teorie a své návyky sem přinesli němečtí vědci. Každý se k něčemu hlásí: teorie hodnot, psychologie, freudismy, marxismy, fenomenologie, hermeneutika, behavioristé… Snad je to i tím, že v padesátých a šedesátých letech populisticky vzrostl počet univerzit a nastoupili do nich akademičtí polovzdělanci. Podobná situace ovšem není pouze v Americe. Výsledkem je směs filozofické negramotnosti a touhy po moci. V každém případě zcela chybí racionální rozprava, protože ta prostě ani nastat nemůže.

Ale ještě je tady možnost revolty. Studium celé historie lidstva – kromě restriktivních enkláv (katedry studující předmět ze svého hlediska…) Ty totiž neumožní dílo (Homér, Dante, Bible, Shakespeare, upanišady…) vidět jinak, než skrze svou metodu a své nástroje. Je nutné setřást „filozofii dějin“. Podívat se otevřeným pohledem na mýty, obřady, na staré civilizace. Otevřený pohled nezvítězí nad paranoidní agresivitou duchovně chorých, ale ukáže cestu k přijetí empirie. Ten podivný stav, stasis, se totiž táhne od osmnáctého století dodneška. Domněnka, že nás spasí nějaká vize, nějaká teorie. Voegelin se zděšením zjistil, že také Husserl, jenž se zabýval krizí evropských věd, nakonec opět dochází k systému, k fázím, k soustavě symbolů – k uzavřenosti.

Alternativa? Přijmout, že člověk si má uvědomovat své nevědění, a tím má být přitahován k hledání. Člověk musí pociťovat radost z nalézání a musí také umět rázně odmítat. Musí vědomě chápat svou existenci jako událost v rámci reality. Nesmí ztrácet ze zřetele, že on sám je také skutečností – nepozoruje ji zvnějšku. Veškerá zkušenost se pak artikuluje pomocí symbolů… Skutečnost je proces a jeho pravda se vyjasňuje ve vědomí a jeho procesech (neexistuje žádné transcendentální ego!) Toto poznání přivedlo Voegelina ke zkoumání řádu. Tento řád v dějinách vyvstává ze zkušeností reality a ze symbolizace těchto zkušeností.

Teorie vědomí (Výběr z myšlenek)

Křesťanský filozof meditoval o rozjímání, které vrcholí obrácením duše k Bohu. V devatenáctém století se ústředním filozofickým tématem stala otázka vědomí času a existence. Podle Voegelina „tok“, proud, plynutí a odplývání lze pochopit u jednoduchého smyslového vjemu, nejlépe u sluchového vjemu tónu. Je tedy nutné se nejprve obrátit ke smyslům – to ovšem přivede k poznání, že svět vědomí je ukotven ve sféře těla, ale nic víc. Vědomí samo neplyne, naopak rozvíjí neprostorový a nečasový svět významu, smyslu, řádu… Tělo rozhoduje, co ze světa vstoupí do vědomí: ale vědomí má i struktury, které nejsou tělem determinovány… Jsou dány předem. Spekulace o „proudu vědomí“ jenom nahrazují rozjímání. I tyto spekulace totiž vedou k překročení vědomí, k transcendenci. Voegelin pochybuje o existenci „já“, které provází vědomím. Nějaké „já“ nenacházíme ani u volních aktů. „Já“ je spíše komplexní symbol…

Vědomí vykazuje určité silové centrum, konečnou energii. Toto energetické centrum je u každého jiné, ale u každého se nachází v procesu. Projasňující dimenze silového centra představují minulost a budoucnost – když si „zpřítomňujeme“ minulé, hovoříme o vzpomínce. Jinak totiž dimenze vědomí na obou koncích končí v temnotách, protože nemáme žádnou zkušenost začátku ani konce.

A protože k vyjádření procesů máme jen symboly spojené s konečností, upadáme do konfliktů. Právě takový konflikt stojí u kořene mýtu. Neboť mytický symbol je konečný symbol – je odpovědí: mýtus o stvoření poskytuje počátek věcí. Mýtus o neposkvrněném početí symbolizuje počátek duchovní. Tajemství zrození a smrti vysvětluje mýtus o pádu a dědičném hříchu. Mýtus je totiž přesnější nástroj než spekulace. Mýtus podává konečné zpodobnění transcendence.

V západním světě se mýtus racionalizuje, a zbavuje se tak smyslových kvalit. Ale intelektuální mystika a filozofické spekulace jsou přístupné omezenému množství lidí. Všichni prožíváme transcendenci, ale nemáme ji k čemu vztahovat, pokud se zbavíme mýtu. To vede k pocitu nejistoty a tísně, k ztracenosti: Jak to všechno vlastně tedy je? Mýtus o společnosti se opírá o řád daný mýtem! Se ztrátou mýtické symboliky se ztratila vůle k udržení řádu: následují „velké války“, hnutí s charakterem orgiastického uvolnění…

Když kultura a její symboly upadají do krize, objevují se pokusy „začít znovu“. Konečně stvořit opravdové dějiny. Vytvořit novou symboliku. Poprvé se tak stalo v 5. st. př. n. l. Na krizi geniálně reagoval Platón. Dokázal vytvořit i nový symbolický jazyk. Sedmnácté století s Descartesem vrcholí radikální transcendentální filozofií dneška, ale momentálně se filozofie nachází v situaci bankrotu – popírá realitu, odmítá tradiční symbolické systémy a mylně za ústřední symbol považuje transcendentální „já“.

Filozofové nabídli člověku, aby nahradil ztracenou víru v osobní nesmrtelnost účastí na vládě rozumu, účastí na „smyslu dějin“. S překvapením potom např. marxističtí filozofové zjišťují, že tváří v tvář smrti člověk nepociťuje svou víru v komunistické dogma jako útěchu.

Voegelin také polemizuje s Humboldtovým pojetím vzdělanosti a smyslu univerzit. Na univerzitách (německých) dosud vládne duch uzavřenosti, výlučnosti, neveřejné existence. Výsledkem vzdělávání prostřednictvím „objektivní vědy“ je odcizení. Toto odcizení vede buď k vědomému podřízení „vrchnosti“ (nacionálně konzervativní postoj), nebo k odporu – následně k postavení intelektuála, který sice odmítá, ale nestaví žádnou alternativu. Hitlera nevyzvedl k moci politický národ. Ale „masa existenciálních poddaných s nacionálně konzervativní mentalitou“.

Je nepochybné, že se západní civilizace nachází ve stavu rozkladu, že vládne intelektuální zmatek. Politologovi nezbývá než zkoumat vše: náboženské prožitky a jejich symboliku, vládní instituce, organizovaný terorismus, proměny osobnosti (schopnost až ochota snášet krutost) – to všechno je nutné studovat v rámci celých tisíciletí. Ale protože se vědy často vyčerpávají spory o nepodstatných dílčích tématech, nebylo by od věci obrátit se k umělecké literatuře – neboť ona zachycuje život a skutečnost vůbec mnohem šířeji než věda a kromě toho – má své nástroje dávno vyzkoušené.

Stella: „Ničemu nevěřte, dokud to nebude oficiálně popřeno.“ (Mitchell)

Zdroj: Voegelin, Eric: Kouzlo extrému, Revolta proti rozumu a skutečnosti, Mladá fronta 2000

12.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 17