Nedávno jsem vás seznámil s knížkou od Bély Hamvase, která se zabývá filosofií vína. Kromě ústředního pojednání na toto téma, které autor sepsal jako modlitební příručku pro ateisty, obsahuje knížka ještě dodatek vložený nakladatelem v podobě Průvodce po Onom světě. Po úvodní předmluvě, kterou jsem zde posledně přetlumočil, vás seznámím s první ze tří částí Hamvasova pojednání o víně, která se nazývá Metafyzika vína. Nejdříve naznačím proč a jak Hamvas rozčlenil své dílko na tři části, pak přejdu k zmíněné metafyzické části, přičemž se budu soustředit především na pasáž pojmenovanou Pohár vína: Salto mortale ateismu. Podotýkám, že následující text je jen částečně doslovným přetlumočením zdrojového textu.
Lucifer
Autor dospěl k závěru, že tuto knížku je nezbytné rozdělit na tři části. Nezbytné proto, že každá dobrá kniha se dělí na tři části, totiž dokonalým dělením trojkou, a také proto, že trojka je číslem vína, což má toto rozdělení rovněž naznačit. První část pojednává o víně jakožto nadpřirozené (metafyzické) skutečnosti, druhá o víně jakožto přirozené věci, třetí část tvoří ceremoniel vína a obsahuje pravidla, kdy pít které víno, kolik, k jakému pokrmu, na jakém místě a jak tyto věci uvádět navzájem v soulad.
Rozdělení na tři části je rovněž v souladu se třemi velkými epochami ve světových dějinách vína. Metafyzická část odpovídá předpotopnímu období, kdy lidstvo víno neznalo a jen o něm snilo. Po potopě zasadil Noe první vinný keř, a tím se otevřela nová epocha světových dějin. Třetí epocha začala proměnou vody ve víno. V této epoše doposud žijeme. Dějiny světa skončí, až z pramenů a studánek začne prýštit víno, až bude pršet z nebe a až se v něj promění jezera a moře.
Metafyzika vína
V mateřském lůně jsme se světem spojeni prostřednictvím pupeční šňůry. Když se narodíme, ústy. Mezi našimi smyslovými orgány jsou nejabstraktnější oči. S věcmi, které vidí, nikdy nenavazují bezprostřední vztah, nemohou s nimi srůst. Uši dovolují věcem přijít o něco blíže. Ruka se jich i dotýká. Nos dokonce vdechuje páry věcí. Ústa, která na něco dostanou chuť, to přímo pojmou do sebe. Poznat pravou povahu věci můžeme jen tehdy, když ji ochutnáme. Malé dítě, které ještě tuto pravdu zná, dává do úst vše, s čím se chce seznámit.
Ústa provádějí tři činnosti: mluví, líbají a jedí. Řeč a polibek dejme pro tuto chvíli stranou. Obživa je také trojího druhu: člověk jí, pije a dýchá. Jídlo má úzkou spojitost s tělem, nápoji odpovídá rovina duše a dýchání je pak obživou ducha. Nyní se dostáváme ke třetímu dělení na tři a – jelikož je řeč o filosofii vína – ke třem typům pratekutin. Jsou jimi chlad, teplo a střed. Chlad a teplo se ovšem nikterak netýkají teploty tekutin, nýbrž jejich povahy. Jsou tři teplé tekutiny: voda, olej a víno. Rovněž chladné tekutiny jsou tři: čaj (káva), pivo a mléko. Ve středu se však nalézá jen jediný základní mok: krev.
Pohár vína: Salto mortale ateismu
Každé myšlení se musí odvíjet od smyslů, a ten nejsmyslovější smysl sídlí v ústech. Vše, co mohou ve víně rozpoznat oči a nos, je bezvýznamné ve srovnání s tím, co dokáží poznat ústa. Ústa jakožto brána do přímého života nám umožňují postavit se proti životu abstraktnímu.
Abstraktní život žije pouze očima, nanejvýš ušima. Nežije však ústy. Oči a uši jsou proto nástroji exoterických smyslů. Abstraktní člověk ovšem nedůvěřuje ani svým vlastním očím a uším. Rád užívá termínu smyslový klam a celou věc staví do takového světla, jako by se smysly ve své žalostné nedostatečnosti či snad ze schválnosti klamaly. Aby doplnil život postižitelný smysly, vymýšlí si abstraktní člověk strašlivou chiméru, bezbarvé nic bez chuti a zápachu, bez tvaru a hlasu. Z něj pak – zejména poslední dobou – dělá vědu, morálku, zákon a stát. Ať už však dělá cokoliv, nic z toho samozřejmě nebude.
Abstraktní život je pouhou rozumovou konstrukcí a jeho základem nejsou smyslové zkušenosti, nýbrž takzvané zásady. V moderní době rozlišujeme dva typy abstraktního člověka: scientistu a puritána. Není snad ani nutné podotknout, že jde o dvě odrůdy ateismu.
Pro scientistu je příznačné, že nezná lásku, ale pohlavní pud; nepracuje, ale vyrábí; nespí, ale obnovuje biologickou energii. Nejí maso, brambory, švestky, hrušky, jablka, ba ani s chléb s máslem a medem, nýbrž přijímá kalorie, vitamíny, uhlohydráty a bílkoviny; nepije víno, nýbrž alkohol, každý týden se váží, a bolí jej hlava, pak bere osmery prášky. Pokud jej sužuje průjem z moštu, spěchá hned k lékaři. Rád diskutuje o vzestupu lidského rodu a myslí si, že otázky hygieny nelze vyřešit, neboť kartáček na nehty se dá umýt mýdlem, mýdlo vodou, voda se však už nedá umýt ničím.
Scientista je méně nebezpečnou, nejapnější a komičtější postavou ateismu. Puritán je naopak agresivní člověk. Sílu k útoku mu dává myšlenka, že našel jediný správný způsob života. Puritánem může být kdokoliv bez ohledu na to, zda je materialista či idealista, buddhista či talmudista, neboť puritánství není světový názor, ale povaha. Vyžaduje dvě věci: tupé, úzkoprsé stanovisko, opřené o slepou víru v určité, předem dané principy, a zákeřnou posedlost bojem za tyto principy. Pravá síla puritánů spočívá v jejich zoufalém ateismu. Upálili by každou nadprůměrně krásnou ženu, každý tučnější nebo sladší drobek jídla by raději hodili prasatům a toho, kdo se umí smát, by odměnili doživotním žalářem. Nic nenávidí víc než víno; lépe řečeno, ničeho se víc nebojí.
Puritán je člověk abstraktní a nemilosrdný. Ateisté mívají větší potíže se srdcem než s rozumem a puritán je naprostý srdeční invalida. Světové dějiny mu vděčí za nejkrvavější bitvy a nejsurovější revoluce. A to vše jen proto, že si, chudák, místo Boha našel principy. A ví to. Ví, že je zoufalý. Ví, že to tak nejde, přesto však pokračuje v této podivné praxi.
Scientistou se nemá cenu příliš obírat. Navzdory svým vrtochům a pověrám je to celkem neškodný člověk. K puritánovi je však třeba přistupovat velmi obezřele. Existuje pro něj patrně jediný lék: víno. To ostatně platí i o pietistech. Neboť puritán je terorizujícím pietistou, pietista však ufňukaným puritánem. Pietista kroutí očima a tváří se jako svatoušek. Tajně sbírá obscénní obrazy, pije jen tehdy, když ho nikdo nevidí, a nejspíš pálenku, protože si myslí, že je to největší hřích. Proto při tom zalézá do té nejhorší díry. Pietista žije tak, že se zdi jeho pokoje neustále rdí hanbou. Zdi puritánova pokoje jsou naopak voskově žluté jako tváře mrtvol, neboť puritán si netroufne podřeknout se ani tehdy, když je sám. Jedině ve svém nitru! Ubožáku, jaká milost tě může zachránit, ne-li víno?
Dodatek metafyzicky ovíněného Lucifera:
Doufám, že druhý přenos z Hamvasova vinného pojednání nespustí až tak velkou lavinu nevole jako ten první. Především je třeba si uvědomit, že se jedná o satirickou formu, tu a tam okořeněnou sarkasmem, a také, že toto dílko bylo sepsáno v roce 1945, v době, kdy se část Evropy překlápěla z jedné obskurní totality do druhé.
Pokuste se bez předsudků přijmout Hamvasovu klasifikaci dvou druhů či odrůd ateismu v podobě scientisty a puritána. Když se nad tím zamyslíte, tak možná dospějete k stejnému závěru jako já, že skoro každý z nás je tímto duševně či duchovně nezdravým kořením ve větší či menší míře obohacen. Pokud rekapituluji svůj život, tak v zájmu pravdomluvnosti nemohu než přiznat, že jsem něco takového či makového zaznamenal. Nicméně strávit mě to nedokázalo.
Každý člověk, který chce utužovat své duševní či duchovní zdraví, by měl být občas schopen nastavit sobě pravdomluvné zrcadlo. A nemazlit se s ním, tedy sám se sebou, s obsahem svého nitra. Po dokonání své niterní očisty pak zvedněte číši čirého vína, zhluboka se napijte a vypijte ho až do dna. Ne kvůli opici, ale kvůli či k vůli svého duševna či duchovna. No, a když jinak nedáte, můžete pak svoji opici políbit a zašeptat jí něco do ouška.
Zdroj: Béla Hamvas, Filosofie vína – Průvodce po Onom světě, nakladatelství Malvern v edici Lahvice, Praha 2008
01.03.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 59