Čínská filosofie

rubrika: Filosofický koutek


Knížka Tao fyziky, kterou jsem včera uvedl, má tři části a druhá část je věnována různým východním filosofiím. Vzhledem k tomu, že taoismus pochází z Číny, přeskočím hinduismus a buddhismus a zamířím přímo do Číny.

 

Lucifer


tao.jpgKdyž se kolem 1. století našeho letopočtu dostal buddhismus do Číny, střetl se tam s kulturou více než dva tisíce let starou. Filosofické myšlení zde dosáhlo vrcholu v pozdním období dynastie Čou (asi 500 - 221 př. n. l.), v takzvaném zlatém věku čínské filosofie. Čínská filosofie měla od počátku dvě vzájemně se doplňující stránky. Protože Číňané jsou lidé praktičtí a mají vysoce vyvinuté společenské vědomí, všechny jejich filosofické školy se tak či onak zabývaly životem společnosti, lidskými vztahy, morálními hodnotami a vládnutím. To je ale jen jeden aspekt čínského myšlení. Tím druhým je mystická stránka, která požaduje, aby nejvyšším cílem filosofie bylo povznést se nad svět společnosti a každodenního života a dosáhnout vyšší úrovně poznání. Je to úroveň mudrce, čínského ideálu osvíceného člověka, který dosáhl mystické jednoty s vesmírem. Avšak čínský mudrc nesetrvává výlučně na této vysoké duchovní úrovni, ale sjednocuje v sobě dvě doplňující se stránky lidské povahy - intuitivní moudrost i praktické znalosti, rozjímání i společenskou činnost.

Během 6. století před naším letopočtem, tyto dva směry čínské filosofie vykrystalizovaly ve dvě odlišné filosofické školy, konfucianismus a taoismus. Konfucianismus je filosofií organizace společnosti, zdravého rozumu a praktického poznání. Dal čínské společnosti vzdělávací systém a přísná pravidla společenského chování. Jedním z jeho hlavních záměrů bylo vytvořit etickou základnu tradičního systému čínské rodiny a její kompletní strukturou a rituálním uctíváním předků. Taoismus se věnoval především pozorování přírody a objevování Cesty (tao). Podle taoistů dosáhne člověk štěstí tehdy, když dodržuje přírodní řád, jedná spontánně a důvěřuje svému intuitivnímu poznání.

Oba směry myšlení představují protikladné póly čínské filosofie. Považovaly se však za póly jedné a té samé lidské povahy, které se vzájemně doplňují. Na konfucianismus se obvykled kladl důraz při výchově dětí, které se musí naučit pravidla a zvyklosti potřebné pro život ve společnosti. Taoismus pěstovali starší lidé, aby znovu získali a rozvinuli původní spontánnost potlačenou společenskými konvencemi. V 11. a 12. století se neokonfuciánská škola pokusila o syntézu konfucianismu, buddhismu a taoismu. Vyvrcholením těchto snah je filosofie jednoho z největších čínských myslitelů Ču Sia, v níž se snoubí konfuciánská vzdělanost s hlubokým pochopením buddhismu a taoismu.

Čínská mysl se neoddávala abstraktnímu logickému uvažování a vytvořila jazyk značně odlišný od jakéhokoli západního jazyka. Mnoho čínských slov se dá použít jako podstatné jméno nebo jako přídavné jméno, nebo dokonce jako sloveso a jejich souvislost je určována spíše citovým kontextem věty než gramatickými pravidly. Klasické čínské slovo se velmi lišilo od abstraktního znaku s jasně vymezeným významem. Byl to spíš jakýsi zvukový symbol s velkou sugestivní sílou, který poskytoval mysli komplex malebných obrazů a pocitů. Cílem bylo spíš zapůsobit na posluchače či čtenáře a ovlivnit ho než vyjádřit nějakou intelektuální myšlenku.

Číňané, podobně jako Indové, věřili, že existuje nejvyšší skutečnost tvořící základ rozmanitých věcí a událostí, které pozorujeme, a sjednocuje je. Čuang-c' to uvádí takto:

Existují tři slova: "úplný", "všeobjímající" a "celek". Tato označení jsou rozdílná, ale skutečnost, kterou v nich vidíme, je táž, vztahuje se na jednu věc.

Tuto skutečnost nazývali tao, což původně znamenalo "cesta". Je to cesta nebo kosmický proces, řád přírody. Později konfuciánci význam tohoto slova vysvětlili jinak. Mluvili o "tao člověka" nebo o "tao lidské společnosti" a chápali to v morálním smyslu jako správný způsob života. Ve svém původním, kosmickém významu je tao nejvyšší nedefinovatelnou skutečností a jako takové je ekvivalentní s hinduistickým brahma a buddhistickou dharmakájou. Tao však je kosmický proces, na kterém se podílejí všechny věci, a svět se chápe jako neustálé plynutí a změna.

Podle čínského názoru je lepší mít málo než příliš a je lepší věci nedodělávat, než je přehánět; neboť tak se sice může stát, že se člověk nedostane příliš daleko, je si ale jistý, že jde správným směrem. Ti, kteří hromadí stále více peněz, aby zvětšili své bohatství, skončí chudě stejně jako člověk, který se chce dostat stále dále na východ, skončí na západě. Souhra prvotního páru protikladů, jinu a jangu, řídí všechny pohyby tao.


komentářů: 0         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 0 »

«    »