Buddhismus byl po dlouhá staletí převládající duchovní tradicí ve větší části Asie, v krajinách Indočíny, ale i na Cejlonu, v Nepálu, Tibetu, Číně, Koreji a v Japonsku.
Lucifer
Podobně jako v Indii měl tady buddhismus velký vliv na intelektuální, kulturní a umělecký život. Na rozdíl od hinduismu pochází buddhismus od jednoho zakladatele, jímž byl Siddhártha Gautama, zvaný též "historický Buddha". Tento Buddha žil v Indii v polovině 6. století př. n. l., v mimořádném období, ve kterém se zrodilo mnoho duchovních a filosofických géniů: Konfucius a Lao-c' v Číně, Zarathuštra v Persii, Pýthagorás a Hérakleitos v Řecku. Jestliže se dá o hinduismu říci, že má mytologický a ritualistický nádech, pak buddhismus má rozhodně nádech psychologický. Buddha se nezajímal o uspokojení lidské zvědavosti týkající se původu světa, povahy Božského a podobných otázek. Zajímal se výlučně o stav člověka, o utrpení a frustraci lidských bytostí. Jeho učení nebylo metafyzikou, ale psychoterapií. Odkazovalo se na původ lidského pocitu marnosti a ukazovalo, jak ho překonat. Buddha si bral na pomoc tradiční indické pojmy májá, karman, nirvána a podobně. Májá je transformace Brahmy (Brahma je personifikované brahma, nejvyšší skutečnosti a vnitřní podstaty všech věcí) do světa magickou tvořivou sílou, karman znamená "čin" a nirvána bylo původně vyhasnutí ohně. Těmto pojmům ale dal mimořádně svěží, závažnou dynamickou a psychologickou interpretaci. Po Buddhově smrti se buddhismus vyvinul do dvou hlavních škol, nazývaných hínajána a mahájána. Hínajána čili "malá cesta" je klasická škola přísně se držící Buddhova učení, mahájána čili "široká cesta" má volnější přístup k učení, protože věří, že duch učení je důležitější než jeho původní formulace. Hínajánova škola se ujala na Cejlonu, v Barmě a Thajsku, zatímco mahájánový buddhismus se rozšířil v Nepálu, Tibetu, Číně a Japonsku a stal se důležitějším z obou škol. V samotné Indii splynul buddhismus během staletí s pružnějším hinduismem a Buddha byl přijat jako vtělení mnohotvárného boha Višnu. Jak se mahájánový buddhismus rozšiřoval v Asii, dostal se do styku s mnoha národy mnoha kultur a mentalit, které vykládaly Buddhovo učení ze svých hledisek. Udržoval se takto po celá staletí a v jeho rámci se vytvořily důkladně vypracované filosofie s hlubokým psychologickým vhledem. I přes vysokou intelektuální úroveň těchto filosofií se mahájánový buddhismus nikdy neztrácí v abstraktních rozumových spekulacích. Jak je tomu vždy ve východní mystice, intelekt se chápe jen jako prostředek na uvolnění cesty přímému mystickému zážitku, který buddhisté nazývají "probuzení". Jeho podstatou je dostat se nad svět protikladů a dosáhnout světa "nepochopitelného" (ačintjá), kde se skutečnost jeví jako nerozdělená a nediferencovaná "takovost". Po sedmi letech namáhavého duchovního cvičení v lesích měl jedné noci Siddhártha Gautama zážitek: Seděl v hluboké meditaci pod pověstným stromem bódhi, stromem probuzení, a najednou zažil jedinečné a úplné ujasnění všeho svého hledání a pochybování v aktu "naprostého probuzení", které z něho udělalo Buddhu, tj. "probuzeného". Podle buddhistické tradice se Buddha hned po svém probuzení odebral do Gazelího háje, aby zvěstoval svou nauku bývalým spolupoustevníkům. Vyjádřil ji slavnými "čtyřmi vznešenými pravdami". Je to koncentrované podání Buddhových naučení, podobné výroku lékaře, který nejdříve určí příčinu choroby lidstva, pak potvrdí, že nemoc se dá léčit, a nakonec předepíše lék. První vznešená pravda říká, že nejnápadnějším rysem lidského stavu je utrpení a pocit marnosti (duhkha). Tento stav pochází z naší neschopnosti čelit základní životní zkušenosti, že všechno kolem nás je neustálé a proměnlivé. "Všechny věci vznikají a zanikají", říkal Buddha. Podle buddhistů utrpení vzniká vždy, když se protivíme plynutí života a usilujeme o přilnutí k neměnným formám. Myšlenka odděleného individuálního "já" je jen iluze, jiná podoba máji, neskutečný výmysl rozumu. Přilnutí k tomuto konceptu vede ke stejnému zklamání jako lpění na jakékoli jiné ustálené myšlenkové kategorii. Druhá vznešená pravda mluví o příčině veškerého utrpení, o žízni (tršná), která na nás lpí a zmocňuje se nás. Je to marné lpění na životě založené na nesprávném hledisku, které se jmenuje nevědomost (avidjá). Díky této nevědomosti dělíme vnímaný svět na individuální a oddělené věci, a tak se pokoušíme spoutat proměnlivé formy skutečnosti do pevných kategorií vytvořených myslí. Dokud bude tento pohled převládat, nezbavíme se koloběhu zklamání. Tento začarovaný kruh je v buddhismu známý jako koloběh narození a smrti (sansára), je řízený karmanem, nikdy nekončícím řetězcem příčin a následků. Třetí vznešená pravda hlásá, že utrpení a zklamání mohou skončit. Je možné překonat bludný kruh sansáry, osvobodit se z pout karmanu a dosáhnout stavu úplného osvobození, zvaného nirvána (Ong namo). V nirváně navždy mizí falešné představy o odděleném "já" a pocit jednoty celého života se stává stálým. Dosáhnout nirvány znamená dospět k probuzení, k buddhovství. Čtvrtá vznešená pravda je Buddhovým návodem k ukončení veškerého utrpení. Je to osmidílná cesta sebezdokonalování, které vede ke stavu buddhovství. První dvě části této cesty se týkají pravého vidění a pravého rozhodování čili jasného nazírání na lidskou situaci. Následující čtyři části se zabývají správným konáním. Přinášejí pravidla buddhistického způsobu života, který je střední cestou mezi extrémními protiklady. Poslední dvě části se týkají pravé bdělosti a pravého meditačního pohroužení a popisují přímé mystické zažití skutečnosti, které je konečným cílem každého buddhisty. V prvních staletích po Buddhově smrti uspořádali přední mniši buddhistického řádu několik velkých sněmů. Na čtvrtém sněmu, který se konal na Cejlonu v 1. století našeho letopočtu se tato nauka poprvé zaznamenala písemně jako Pálijský kánon, který tvoří základ hínajánové školy. Východiskem druhé, mahájánové školy jsou takzvané sútry, rozsáhlé náboženské texty, napsané v sanskrtu o jedno či dvě století později. Podávají Buddhovo učení mnohem propracovanějším a pronikavějším způsobem než Pálijský kánon. Mahájová škola (široká cesta) nabízí mnoho rozmanitých metod a způsobů dosažení buddhovství. Mezi tyto prostředky patří učení zdůrazňující víru v Buddhova slova i propracované filosofie zahrnující myšlenky neobyčejně blízké modernímu vědeckému myšlení. To je však jen jedna stránka buddhismu. Pravá probuzená moudrost (bódhi) se v májáně chápe jako složená ze dvou prvků: nejvyšší poznání neboli intuitivní vhled (pradžňá) a láska či soucítění (karuná). V mahájánovém buddhismu se nepopisuje základní povaha všech věcí jen abstraktními metafyzickými termíny "takovost" (tathatá) a "prázdnota" (šúnjatá), ale i termínem "tělo bytí" (dharmakája), který popisuje skutečnost, jak se jeví buddhistickému vědomí. Dharmakája je podobná hinduistickému brahma. Proniká všemi materiálními věcmi ve vesmíru a v lidské mysli se odráží jako probuzená moudrost (bódhi). Důraz na lásku a soucit, nezbytné součásti moudrosti, našel nejmocnější vyjádření v ideálu bódhisattvy. Bódhisattva je duchovně vysoce pokročilý člověk, kráčející po cestě k buddhovství, který ale nehledá probuzení jen pro sebe samého, ale dal slib, že dřív, než vstoupí do nirvány, pomůže dosáhnout buddhovství všem ostatním bytostem. Původ této myšlenky spočívá v Buddhově rozhodnutí, které se v buddhistické tradici podává jako vědomé a vůbec ne snadné, totiž že nejde jen o vstup do nirvány, ale jde také o návrat na svět, při kterém ukáže svým bližním cestu k vysvobození. Podle mnoha autorů dosáhlo buddhistické myšlení vrchol v takzvané škole Avatamsaka, která je založena na stejnojmenné sútře. Byla to právě tato sútra, která povzbudila více než cokoli jiného čínské a japonské myšlení, když se mahájánový buddhismus rozšířil v Asii. Rozdíl mezi Číňany a Japonci na straně jedné a Indy na straně druhé je tak propastný, že se říká, že představují dva póly lidské mysli. Zatímco první jsou praktičtí, pragmatičtí a společensky založení, druzí jsou zase obdařeni představivostí, mají smysl pro metafyziku a transcendentno. Když čínští a japonští filosofové začali překládat a vysvětlovat Avatamsaka-sútru, oba póly se spojily a zformovaly novou dynamickou jednotu. Z té se zrodila filosofie školy Chua-jen v Číně (v Japonsku zvané Kegon). Ústředním tématem Avatamsaka-sútry je jednota a vzájemný vztah všech věcí a událostí. Tato představa nejenže tvoří samu podstatu východního světového názoru, ale je i jedním ze základních prvků světového názoru, který vyplývá z moderní fyziky a nabízí pozoruhodné paralely s jejími teoriemi. Zdroj: Fritjof Capra, Tao fyziky I
22.02.2011, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 12