.:: Neviditelný čert ::.

Kosmický tanec

rubrika: Filosofický koutek

Cesty fyzika a mystika se podobají v tom, že oba uskutečňují pozorování v oblastech běžně nepřípustných našim smyslům. V moderní fyzice je to atomový a subatomový svět, v mystice jsou to neobvyklé stavy vědomí, ve kterých se transcenduje svět vnímaný smysly.

Lucifer

Výzkum subatomového světa ve dvacátém století odhalil vnitřní dynamickou povahu hmoty. Ukázal, že složky atomu jsou dynamické struktury, které neexistují izolovaně, ale jen jako integrální části nerozdělitelné sítě interakcí, Tyto interakce zahrnují neustálý tok energie, který se projevuje výměnou částic - je to dynamická souhra, při které v nepřetržité proměně energetických struktur částice vznikají a zanikají. Interakcí částic se vytvářejí stabilní struktury, které tvoří materiální svět, avšak ani tyto nezůstávají statické, ale kmitají v rytmickém pohybu. Celý svět se tak zapojuje do věčného pohybu a aktivity, do ustavičného kosmického tance energie.

Všechny částice se mohou vytvořit a anihilovat ve srážkových procesech, každá z nich se též může vyměňovat jako částice virtuální, a tak přispět k interakci mezi ostatními částicemi. Zdálo by se tedy, že to povede k velikému množství částicových interakcí, ale naštěstí všechny patří do čtyř kategorií se zřetelně odlišnými interakčními silami. Jsou to, jak už zde bylo několikrát uvedeno: silné a slabé jaderné interakce, elektromagnetické a gravitační interakce. Ve fyzice vysokých energií se při srážkových procesech kombinují interakce silné, elektromagnetické a slabé ve složitých sledech "událostí". Původní srážející se částice často zaniká za vzniku několika částic nových, které se dále srážejí nebo se v několika krocích zase rozpadají, až zbudou částice stabilní.V takových sledech je zvláště nápadný vznik hmoty (částice s nenulovou klidovou hmotností), když se nehmotný, avšak vysokoenergetický foton (částice s nulovou klidovou hmotností) najednou promění na dvojici nabitých částic: elektron a pozitron.

Ve světě částic se nevyskytují jen procesy, které můžeme vidět na fotografiích z bublinkových komor. Odehrává se tu i vznik a zánik virtuálních částic, které se vyměňují při interakci částic. Jejich doba života není dost dlouhá, aby je bylo možné pozorovat. Všechny tyto procesy se řídí zákony kvantové teorie, a proto představují spíš jen tendence a pravděpodobnosti než skutečnosti. Mnohem složitější struktury vznikají, když virtuální částice vytvoří zase další virtuální částice, a tak generují celou síť virtuálních interakcí. Kenneth Ford ve své knize The World of Elementary Particles sestrojil složitý příklad takové sítě a komentoval ho: "Diagram zobrazuje takový sled událostí, který vypadá poněkud ztřeštěně, který je však zcela reálný. Každý proton příležitostně prochází přesně takovým tancem vzniku a zániku." Moderní fyzika nám ukázala, že pohyb a rytmus jsou základními vlastnostmi hmoty; že veškerá energie, ať už na Zemi nebo ve vesmíru, se zúčastňuje nepřetržitého kosmického tance.

Východní mystici mají na vesmír podobný pohled, a tak nepřekvapuje, že i oni použili obraz tance, aby zprostředkovali svou intuitivní představu přírody. Krásný příklad takového obrazu rytmu a tance přináší Alexandra David-Neelová ve své Tibetan Journey, kde popisuje, jak potkala lamu, který o sobě hovořil jako o "pánovi zvuku" a vysvětlil jí svůj přístup k hmot takto: "Všechny věci jsou... shluky atomů, které tančí a svými pohyby vytvářejí zvuky. Když se rytmus tance změní, změní se i zvuk, který vytváří... Každý atom stále zpívá svou píseň a zvuk v každém okamžiku tvoří husté a jemné tvary." Podobnost s pohledem moderní fyziky se stává ještě nápadnější, když si uvědomíme, že zvuk je vlna s určitou frekvencí, která se mění, když se mění zvuk, a že i částice jsou vlny, které mají frekvence úměrné své energii. Podle teorie pole každá částice vskutku "stále zpívá svou píseň" a vytváří rytmické struktury energie (virtuální částice) v "hustých a jemných tvarech".

V hinduismu našla metafora kosmického tance své nejhlubší a nejkrásnější vyjádření v obraze tančícího boha Šivy, jednoho z nejstarších a nejoblíbenějších indických bohů. V jedné ze svých četných inkarnací se Šiva objevuje jako král tanečníků. Podle hinduistické víry je celý život součástí velkého rytmického procesu tvorby vzniku a zániku, smrti a znovuzrození a Šivův tanec symbolizuje tento věčný rytmus života a smrti, který pokračuje v nekonečných cyklech. Podle slov Ánandy Kumárasvámího: "V Brahmově noci je příroda netečná a nemůže tančit, dokud si to Šiva nepřeje: On povstává ze svého vytržení a tanče vysílá přes netečnou hmotu pulsující vlny budícího zvuku. A hle! I hmota tančí a objevuje se jako jeho svatozář. Tancem zachovává její mnohotvárné jevy. Když se čas naplní, tančící ničí ohněm všechny tvary i jména a přináší nový klid. Je to poezie, a přesto věda." Šiva nám současně připomíná, že pestré formy ve světě, které neustále tvoří a ničí v nepřetržitém proudu svého tance, jsou májá - jen stále se měnící iluze.

V 10.-12. století zobrazili indičtí umělci Šivův kosmický tanec na nádherných bronzových sochách tančících postav se čtyřmi pažemi, jejichž znamenitě vyvážená a dynamická gesta vyjadřují rytmus a jednotu Života. Významy kosmického tance vyjadřují detaily těchto postav pomocí složité obrazové alegorie. Horní pravá ruka boha drží bubínek, který symbolizuje prvotní zvuk tvoření, horní levá ruka nese jazyk plamene, prvku zkázy. Vyváženost rukou představuje dynamickou rovnováhu mezi tvořením a zkázou světa, kterou dále zdůrazňuje tanečníkova klidná a nezaujatá tvář uprostřed mezi rukama. V ní se ztrácí a transcenduje polarita tvoření a zániku. Druhá pravá ruka je zdvižena na znamení "Neboj se". Symbolizuje zachování, ochranu a klid, zatímco druhá levá ruka ukazuje dolů na zdviženou nohu, která symbolizuje vysvobození z čas a máji.Bůh tančí na těle démona, symbolu lidské nevědomosti, nad kterou je třeba zvítězit předtím, než je možné dosáhnout osvobození.

Pro moderní fyziky je tedy Šivův tanec tancem subatomové hmoty. Stejně jako v hinduistické mytologii je to i zde nepřetržitý tanec vzniku a zániku týkající se celého vesmíru. A tak metafora kosmického tance sjednocuje starou mytologii, náboženské umění a moderní fyziku. Skutečně je to "poezie, a přece věda".

Zdroj: Fritjof Capra, Tao fyziky I