Neviditelný čert

Probíráme-li se starými mytologickými představami o původu světa a jeho obyvatel, zmocní se nás ohromující dojem, že jsme se zatoulali do teorie všeho. Vše kolem nás dýchá úplností, důvěrou a jistotou. Je zde místo pro vše a vše je na svém pravém místě. Nic se neděje náhodou. není tu místa pro neurčitosti ani pro pokrok či pro pochybnosti. Všechny věci kolem jsou vetkány do koberce smyslu, jehož osnovou je jistota. Určitě toto byly první teorie všeho.

Lucifer

Výraz "mýtus" nabyl v každodenním užívání smyslu, který zakrývá jeho skutečný význam. Jde o velmi zrádné slůvko. Nazve-li se něco "mýtem", označí-li se politikovy sliby za "mytické", znamená to v dnešní novinářské hantýrce jen tolik, že tomu nelze věřit či důvěřovat. Jiná možnost je prostě přiřadit mýty k legendám, pohádkám a další fantastické či imaginativní literatuře všeho druhu. Tím bychom však minuli vrstvu smyslu pro naše zkoumání podstatnou. Mýtus je příběh prostoupený smyslem. Poselství, které obsahuje, přesahuje naivní látku příběhu a umožňuje posluchači pochopit, proč jsou věci takové, jaké jsou. Studujeme-li mýty nějaké kultury, nedovídáme se nic zvláště zajímavého o původu vesmíru či lidstva v tom smyslu, jak to přijímali původní posluchači; spíše se vciťujeme do toho, jak byla ohraničena představivost původců mýtů.

Mýty odhalují, na jaké věci mysleli, kam až je sledovali, co měli za natolik důležité, aby si to zasloužilo vysvětlení, a v jakém rozsahu považovali svět za jednotný celek. Jakmile začneme klást otázky, co znamenají detaily těchto mýtů, vzdálili jsme se duchovnímu klimatu původních posluchačů. Jako bychom se ptali po smyslu Červené Karkulky. Žádnému dítěti ani nenapadne klást podobné otázky; a pokud ano, přestává být dítětem. Stejně jako pohádky mají i mýty smysl na mnoha úrovních skrytých v podvědomí. Příliš přesný rozbor jejich poselství a smyslu by mohl porušit tuto mnohost vrstev a zredukovat počet posluchačů zasažených poselstvím. Mýty nevznikají z faktů ani ze snahy vyřešit praktické problémy. Vynořují se jako protiváha psychologického zážitku malosti a bezvýznamnosti, který člověk pociťuje tváří v tvář věcem, jež nedokáže pochopit.

Naše současné snahy vysvětlit vše v rámci všeobsáhlého vědeckého obrazu se v určitých jemných ohledech liší od dávných spekulativních vysvětlení. Starým teoriím všeho dávala punc úspěšnosti pouze jejich šíře. Pro nás je podstatná šíře i hloubka. Kdybychom chtěli vysvětlit dnešní podobu světa teorií, že celý vesmír i se všemi svými složitými útvary, vytvořenými naráz, ale majícími přitom takové vlastnosti, jako by už existovaly celá tisíciletí, vznikl třeba před sto lety, potom jsme vskutku dosáhli šíře "vysvětlení" - tomuto vysvětlení však chybí jakákoliv hloubka. Z naší teorie nevytěžíme o nic víc, než co jsme do ní vložili. Naopak hluboká teorie je schopna podat vysvětlení širokého okruhu věcí za minimálního podílu z vnějšku vnášených předpokladů.

Slabost mytologických teorií všeho sehrála klíčovou roli při jejich stavbě a vývoji. Slabému vysvětlení skutečná schopnost vysvětlovat chybí. Potom si každý čerstvě objevený fakt žádá novou přísadu, aby mohl být vetkán do připraveného koberce. Nejjasněji se nám to projevuje v přemíře božstev nejstarších kultur. Kdykoli končí krátký řetěz odkazů ("Proč prší?" - "Protože bůh deště pláče."), má tendenci končit u božstva. Na začátku bývají mýty především prosté a soustředěné k jediné otázce. S postupem času se stávají spletitými a nespoutanými, řídíce se pouze zákony básnické formy. Nová fantazie, nový bůh: jeden za druhým mohou přibývat do mozaiky. Chybí smysl pro potřebu hospodárnosti při zmnožováni libovolných příčin a vysvětlení. Stačí, aby vše spolu nějak slušně ladilo. Dnes jsou podobné typy vysvětlení nepřijatelné. Nejhlubší vysvětlení už neznamená jen všeobsáhlý příběh.

Nemáme jasno o tom, jak se dívat na průvodce prvních mytologických teorií všeho. Pokud jim připisujeme snahu o realistický popis světa, jeví se nám její výsledek v horším případě jako pošetilost a v lepším jako omyl. Třebaže mnozí z jejich posluchačů brali nepochybně takové příběhy doslova - ostatně řada z nás zastává dosti podobné názory dodnes - jistě na ně mohli zase jiní pohlížet jako na symboly jakési neuchopitelné pravdy, a mohli se vyskytnout i cynikové, kteří v nich viděli jenom užitečné bajky či nástroje pro udržování statu quo.

Touha po úplnosti vysvětlení se táhla staletími. Nejvýraznějším příkladem jsou středověcí učenci se svou školometskou snahou kodifikovat a uspořádat vše, co člověk zná anebo by vůbec znát mohl o nebesích a zemi. Veliké systémy, jako třeba Summa Tomáše Akvinského či Dantova Božská komedie, usilují o sjednocení veškerého existujícího vědění do labyrintické jednoty. Všechno tu má své místo, všechno má smysl. Jak podotýká Clive Staples Lewis, bylo to vše tak trochu drtivé:

Lidská představivost měla zřídka před sebou něco tak vznešeně uspořádaného jako středověký kosmos. Má-li nějakou estetickou vadu, pak ji snad pro nás, kdo jsme poznali romantismus, představuje uspořádanost až přílišná. Přes všechny své nesmírné prostory nás může nakonec ranit až klaustrofobií. Nikde tu není žádná neurčitost. Žádné neobjevené boční cesty. Žádný šerosvit. Opravdu nemůžeme nikudy vyjít ze dveří?

Teprve až si z očí sejmeme šupiny předsudků, budeme schopni postihnout představy o počátcích světa, které nalézáme v mytologii a tradicích každé kultury. Tyto příběhy slouží často k ilustraci, jak hrstka starověkých myslitelů dokázala předvídat některé oblíbené moderní ideje, například zrození vesmíru z ničeho anebo jeho nekonečné stáří; z takového porovnávání starobylého a moderního bychom však neměli vyvozovat žádný seriózní závěr. Považujeme-li minulost za významnou pouze tehdy, když předjímá naše dnešní myšlení, vidíme ji zkresleně.

Starověká kosmologie nebyla vědecká. Její raison d'être nebyl ve vysvětlení pozorování ani v nalézání předpovědí. Chtěla spíš utkat koberce smyslu, v němž by její autoři mohli představit sami sebe a v jehož rámci by mohli zhodnotit význam neznámého a tajemného. Organizace jejich lokální společnosti mohla být ospravedlněna a posílena tím, že se překryla s příběhem původu a formování světa. Výraznost kontrastu mezi jejich a našimi cíli pádně vystihla Frances Yatesová:

Základní rozdíl mezi postojem čaroděje a vědce ke světu je v tom, že čaroděj chce vtáhnout svět do sebe, zatímco vědec činí pravý opak, zvnějšuje a odosobňuje svět úsilím své vůle v přesně opačném směru.

Zdroj: John D. Barrow, Nové teorie všeho

15.03.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0