.:: Neviditelný čert ::.

Věda, filosofie a náboženství

rubrika: Filosofický koutek

Mnoho proudů se muselo promísit, než se slily v náš pojem zákona přírody.

Lucifer

Na dávné společnosti a etnika dělaly nejprve dojem mimořádné události přírodního původu: neštěstí, pohromy a epidemie. Později se jejich zájem přesunul na pravidelnosti přírodního prostředí a na to, jak je co nejplodněji využít k lidskému prospěchu. Z chaotické rozmanitosti přírodních jevů se začal vynořovat jakýsi řád. Jedinečné události se začaly jevit spíše jako výjimky než jako podstata přirozeného stavu světa. Začalo vycházet najevo, že za jeho uspořádanými stránkami by se mohl skrývat jistý stupeň organizace, jaký je za uspořádanými výsledky lidského zasahování do přírody.

Rané představy o tom, jak je svět uspořádán, byly podbarveny dobovými náboženskými a společenskými názory. Vyskytla se řada základních postojů. Pro některé byl svět živým organismem, který roste a dozrává k jakémusi velkému cílevědomému vyvrcholení a jehož veškeré stavební složky jsou poslušné vnitřním příkazům, které je nutí sledovat předepsané cesty. Neřídí se pravidly diktovanými zvnějšku, ale projevy své nejvlastnější podstaty. Smysl věcí je třeba nalézt v tom, kam dospějí, nikoliv v jejich přítomných či minulých stavech. Pro jiné byl svět kosmickou obcí, uspořádanou transcendentními zákony a pravidly, které mu vtiskla Nejvyšší bytost. Navíc šlo o obec opevněnou, jejíž řád byl zachováván pro naše dobro a za jejímiž hranicemi vládl chaos a zlo. Další kultury přijaly dosti odlišné ideje. V jejich představách nefiguroval žádný vnější zákonodárce, nepotřebovaly ho. Zato se jim zdálo, že všechny věci spolupůsobí v harmonii, aby spoluvytvářely společné blaho vzájemnou vstřícností a interakcí. Tento řád je spontánní odezvou na požadavky systému jako celku, nikoliv strnulým následkem věčných a neměnných zákonů přírody.

Různé novodobé kultury byly na cestě k uspokojivému obrazu přírodních zákonů v různé míře ovlivněny svým náboženským dědictvím. Na judaisticko-křesťanském západě byl svrchovaně důležitý vliv božského zákonodárce.Zákony přírody diktuje transcendentní Bůh. Potvrzují víru v existenci řádu, který leží za věcmi. Dovolují zkoumání přírody jakožto světskou činnost. Vyhánějí z přírody bohy a potenciální konflikty, které by mohly vzniknout z překrývání jejich kompetencí. Dálný východ nám v kulturách, jako je raná čínská, nabízí obraz, jehož převládající sloh je liberálnější. Příroda zde působí holisticky; vytváří harmonickou rovnováhu, v níž každá složka interaguje s ostatními, aby tak ustavila celek, který je víc než pouhý součet jeho částí.

Východní holistická perspektiva tak ztížila vědecký pokrok. Popírá totiž tvrzení, že je možné studovat části světa v izolaci od jeho zbytku. Řečeno jazykem dnešní vědy, západní perspektiva považovala přírodu za lineární jev, při němž je vše, co se odehrává v daném místě a čase, určeno výlučně tím, co se stalo bezprostředně předtím v blízkých místech. Holistický pohled předpokládá, že příroda je ve své podstatě nelineární, takže v ní převládají nelokální vlivy, vzájemně interagující při tvorbě složitého celku. Ne že by východní přístup byl omylem, byl prostě jen předčasný. Teprve dnes se vědci s pomocí mnohostranného využití počítačové grafiky mohli začít zabývat popisem složitých nelineárních systémů. Úspěšné studium přírodních zákonů musí začít od prostých lineárních problémů, má-li někdy úspěšně vyvrcholit holistickými složitostmi zrozenými nelinearitou.

Když se takto v hrubých rysech zabýváme vzájemnými vztahy, jež se ve společnosti ustavují mezi náboženskými vírami a širší filosofií přírody, neměli bychom zapomenout na varovný tón. Pro obhájce víry je běžné tlačit svou argumentaci dál a prosazovat názor, že by moderní věda nevznikla bez křesťanských náboženských kořenů Západu, ba že vyrůstá přímo z nich. V jejich názoru je nepochybně zrnko pravdy, avšak jeho nekritické přijetí je stejně mylné jako běžný názor, že náboženství a věda spolu vždy sváděly boj, který byl bojem sil temnot se světlem. Monoteistický základ pojmu univerzálních zákonů přírody nelze přehlédnout, protože moderní věda dospěla ke svému naplnění v návaznosti na dávné děje, které formovaly dějiny náboženství. Navíc byli mnozí velcí vědci zjevně nábožensky založeni a vnášeli do své vědecké práce přímé náboženské ospravedlnění a motivaci. Jakkoli tato fakta nelze popírat, bylo by příliš odvážné vyvozovat z tohoto souběhu událostí závěr, že moderní věda je nutným důsledkem naší křesťanské minulosti a že by bez ní nevznikla. Ti, kdo takový názor obhajují, se nás snaží přesvědčit, že praxe vědy či pojem univerzálních zákonů je logickým důsledkem jistých náboženských přesvědčení, namísto aby přiznali, že tato přesvědčení tendenci vědy pouze posílila.

Ctnosti nezbytné pro úspěšný rozvoj vědy nejsou nijak specificky či výlučně dány naším judaisticko-křesťanským dědictvím, a ostatně ani žádným jiným. Věřit, že věda navazuje na náboženské myšlenky naprosto zákonitě a ne jenom v důsledku souběhu událostí, by znamenalo upsat se deterministické teorii dějin s jednoznačně danými následky a příčinami. Skutečný svět je nesrovnatelně složitější: je to klubko mnoha nití, zauzlených a zapletených, jejichž počátek je mimo náš dosah a jejichž konce se nedobereme.

Zdroj: John D. Barrow, Nové teorie všeho