Neviditelný čert

Vincent van Gogh, utrpením pronásledovaný umělec, si představoval vesmír ležící za hranicí našeho vnímání. Za celý svůj život prý prodal jediný obraz, dnes se však nemůžeme projít ulicemi Amsterodamu, aniž by na nás z výkladních skříní všude nehleděl jeho jímavý autoportrét či krajiny se žlutým nebem a modrou zemí.

Lucifer

Vincent van Gogh napsal v roce 1882 bratrovi, svému jedinému podporovateli: "Jsem si jist, že mám cit pro barvy a že ho budu získávat stále více." Van Gogh nás svými barvami "osvobodil od tyranie barev", nutí nás představovat si všední předměty zcela jinak, než jsme zvyklí, a tím odhaluje, jakou exotickou realitu lze objevovat i v těch nejobyčejnějších věcech. Jeho barvy nejsou tak podmanivé přehnanou bizarností, nýbrž tím, že jsou právě tak bizarní, aby ještě zachytily podstatu reality a zároveň nás nutily se zamyslet nad tím, co to vlastně realita je.

V tom tkví nádherná síla umění a literatury - vytvářením imaginárních světů nás vede k tomu, abychom přemýšleli nad svým postavením ve světě našem. Věda má podobný dopad. I ona odkrývá různé skryté světy, jenže takové, o kterých se domníváme, že skutečně existují, a co je důležité, o jejichž reálnosti se můžeme přesvědčit měřením. Konečný výsledek je ale stejný: nakonec získáme nový pohled na naše postavení ve vesmíru. Veškerá tato lidská tvůrčí činnost obráží podstatu lidské představivosti, jiskru, která povznáší naši existenci od běžného k neobyčejnému. Možná že kdybychom si neuměli představovat, jaký by svět mohl být, byl by svět naší běžné zkušenosti nesnesitelný.

Přítomnost této obrazotvornosti téměř definuje to, co rozumíme lidstvím. Někdy před 14 000 lety, v místech, kde je dnes Francie, sestoupil náš předek z doby ledové s malým dítětem do míst, která by dnes mnozí z nás pokládali za ponurá a odstrašující. Hluboko v podzemní jeskyni přitlačil ke stěně dětskou ručku a nafoukal na ni nějakou barvu - stínový otisk ručky se zachoval do dnešní doby. Nikdy se nedozvíme, jaký byl důvod této příhody. Měla nějaký hluboký duchovní význam, nebo to prostě byla jen hra? Rozhodně to nebyl výsledek nějaké každodenní činnosti, protože naši cromagnonští předci v tak hluboko položených jeskynních prostorách nežili. Ať byl ale účel tohoto aktu jakýkoli, říká něco specifického o lidech, něco, co nás jasně odlišuje od našich nejbližších příbuzných v evolučním stromu.

Nejde jen o umění samotné, ale spíše o hlubší symbolický smysl vlastního já, které umění odráží. Představa, že otisk na stěně může navěky zaznamenat přítomnost dvou osob toho dne v jeskyni, odráží nejen uvědomění si vlastní existence, ale i snahu uchránit alespoň některé její aspekty před osudovými ranami nebezpečného světa. Protože s uvědoměním si sebe přichází i uvědomění si toho, co nejsem já - "neznámých možností existence", jak to kdysi vyjádřil božstvu podobný mimozemšťan v Star Treku. Mezi naším moderním snažením a prvními nesmělými uměleckými pokusy je však určitá spojitost: když si představujeme svět za hranicemi naší běžné zkušenosti, dobýváme se do hlubin psýché.

Imaginace představuje území někde mezi vědou a pověrou. S tímto na mysli stojíme před ústřední otázkou: Do jaké míry obráží naše představivost naše tužby a do jaké míry může nějakým způsobem skutečně zrcadlit naší realitu? Platon přirovnává naše životy k životům osob, jež jsou upoutány okovy v jeskyni tak, že nemohou vidět svět světla za nimi. Vězňové vidí všechny předměty za ústím jeskyně jen prostřednictvím stínů, které tyto subjekty vrhají na zadní stěnu jeskyně. Protože jinou zkušenost nemají, stíny pro ně představují reálné věci.

Představme si, říká Platon ústy svého mluvčího Sokrata, co by se stalo, kdyby vězně uvolnili z okovů a vyvedli na denní světlo. Nejdříve by je prudké světlo bolestivě oslnilo a toužili by po návratu do jeskynní temnoty, jíž přivykli. Nakonec by je však krásy skutečného světa omámily natolik, že návrat do vězení by byl pro ně nemyslitelný. A kdyby k tomu došlo, jak by mohli sdělit pravdu o světě světla těm, kteří o něm nic nevědí, aniž by nebyli pokládáni za šílence? Platon soudil, že právě v tom spočívá zodpovědnost skutečného filosofa. Musí být ochoten opustit pohodlí svého bezpečného vidění reality a dát se na cestu děsivým novým terénem mysli. A co je ještě důležitější, nesmí se spokojit s tím, že zůstane izolován ve své slonovinové věži učenosti, nýbrž se musí vrátit do světa lidí a pokusit se učit ty, kteří ovládají osudy lidí, jak vesmír skutečně funguje.

Když se Sokrata v Platonově dialogu ptají, jak lze proniknout mlhou, která nám zastírá pravá díla reality, nabídl návod podivuhodně blízký tomu, který používá současná věda. Odpovídá, že je třeba se uchýlit k abstrakci, jmenovitě k aritmetice, vědě o číslech. "Zdá se, že je to číslo, co nás vede k pravdě," říká. Po studiu čísel následují podle Sokrata další disciplíny, s postupně klesající důležitostí - studium geometrie, astronomie - alespoň co se týče zákonů pohybu - pak snad harmonie, nauka o zvuku. Jen studiem myšlenkových abstrakcí - což bylo jeho vidění těchto disciplín - se můžeme oprostit od řetězů, jež nás poutají k strnulému světu našich smyslů.

V moderní době jsme si natolik zvykli na úžasnou předpovědní sílu matematického popisu reality, že nám nečiní potíže přijmout jako skutečnost jinak nepředvídatelnou vazbu mezi lidskou abstrakcí a procesy ve skutečném světě. Přesto však matematický fyzik a laureát Nobelovy ceny Eugene Wigner napsal v roce 1960 známý esej "Nezdůvodnitelná účinnost matematiky v přírodních vědách". Přemítá v ní nad podivuhodnou úspěšností matematiky při popisu přírodních dějů: "Obrovská užitečnost matematiky v přírodních vědách hraničí s mystikou... a není pro ní žádné racionální vysvětlení."

Diskuse o neobyčejné účinnosti matematiky při popisu přírodních jevů má však i svou druhou stranu. Ne všechny matematické představy, které otvírají nové horizonty naší imaginace, mají své odpovídající partnery v přírodě. Kdyby tomu tak bylo, pak by věda byla jen hledáním nových matematických prostředků. Když dojde na vztah mezi vědeckou imaginací a realitou, musíme mít na paměti, že matematická krása a elegance k vytvoření plodného vědeckého obrazu nestačí. Jak říkal Richard Feynman, věda je "imaginace ve svěrací kazajce". Konečným kriteriem správnosti teorií je jejich úspěšnost v předpovídání budoucnosti. Imaginace se však ve vědě zvedá na úroveň krásy, když dovolí předpovídat věci, o nichž by nikdo neřekl, že jsou předvídatelné.

Na závěr je možná dobré si připomenout opatrnou radu Antoina Lavoisiera, jednoho z největších vědců 18. století. Tento otec moderní chemie byl popraven za Velké francouzské revoluce, jež sama vycházela z chybně pochopeného pojmu "vědecký" jako základu lidských záležitostí. Lavoisier je je nejznámější pro svůj objev základní důležitosti neviditelného plynu, kyslíku, v chemii našeho světa. Na adresu rodící se exotické vědy, u jejíž kolébky stál, poznamenal: "U věcí, jež nejsou ani vidět, ani cítit, je důležité nenechat se unést úlety představivosti."

Zdroj: Lawrence M. Krauss, Skryté za zrcadlem

10.04.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2