Možná je v nás mnohem více, než tušíme

rubrika: Filosofický koutek


Při pravidelné nedělní návštěvě knihkupectví Academia na Václavském náměstí jsem narazil na knížku Trialogy na hranicích Západu. Jejím obsahem je diskuse mezi jejími autory: Ralphem Abrahamem, matematikem a odborníkem na teorii chaosu, Terencem McKennou, etnobotanikem a odborníkem na šamanismus, a Rupertem Sheldrakem, biologem a autorem teorie morfogenetických polí, podle níž v přírodě existuje inherentní (společná, kolektivní) paměť organismů, která je od starších podobných organismů získána prostřednictvím morfické rezonance.

Lucifer


bergen-and-charlie.jpgPro dnešní den jsem se rozhodl ocitovat část předmluvy od filosofky, psycholožky a kulturní historičky Jean Houstonové, protože mi přišlo, že nás velmi výstižně a literárně roztomile uvádí do morfogenetického pole:

Když jsem byla ještě malá holčička, můj tatínek, autor komedií, mě vzal s sebou na návštěvu k břichomluvci Edgarovi Bergenovi, jehož pravidelné rozhlasové show v té době psal. Bergenova nejoblíbenější loutka Charlie McCarthy patřila k nejslavnějším postavám rozhlasových komedií a hrála také v mnoha filmech. Kromě toho byl Charlie můj dobrý přítel a usazen na Bergenových kolenou se mnou vedl nejednu živou a potrhlou konverzaci.

Když jsme tehdy s tátou vstoupili otevřenými dveřmi do Bergenova pokoje, seděl na posteli zády k nám a velmi soustředěně o čemsi rozmlouval s Charliem. Charlieho odpovědi ho viditelně uváděly v úžas. Narozdíl od pořadů v televizi nebyla v téhle rozmluvě žádná uštěpačnost, žádný nucený sarkasmus. Spíše ta na mě působilo dojmem, že Bergen je žákem, zatímco Charlie hraje úlohu učitele.

"Co to dělají?" zeptala jsem se šeptem otce. "Zkoušejí," odpověděl. Když jsme se ale do Bergenových a Charlieho slov pozorněji zaposlouchali, zjistili jsme, že se určitě nejedná o zkoušku žádné z nám známých rozhlasových show, protože Bergen pokládal loutce zásadní otázky typu: "Co je smyslem života? Jaká je povaha lásky? Lze najít pravdu?" V Charlieho odpovědích zaznívala tisíciletá moudrost. Jako by se velcí myslitelé všech dob a zemí vměstnali do té dřevěné hlavičky, aby vysypali všechnu svou moudrost jeho malými klapajícími čelistmi.

Bergen byl Charlieho znamenitými odpověďmi tak nadšen, že se ptal stále dál a dál: "Řekni mi, Charlie, lze oddělit mysl od mozku? Kdo stvořil vesmír a proč? Můžeme se vůbec něco určitého dozvědět?" Charlie pokračoval ve svých osvícených odpovědích, sypaje ze sebe jednu pronikavou, vybroušenou větu prodchnutou hlubokou moudrostí za druhou. Malá loutka s rošťáckým obličejem oblečená ve smokingu vládla znalostmi, k jejichž získání muselo být zapotřebí celoživotního studia, pozorování a diskusí se srovnatelně vznešenými bytostmi. Můj otec několik minut naslouchal, uhranut tímto dřevěným Sókratem, a pak se rozpomněl na své teologické přesvědčení agnostického baptisty a významně zakašlal.

Bergen zvedl oči, zlehka se začervenal a vykoktal pozdrav. "Ahoj Jacku. Ahoj Jean. Tak jste nás přistihli, co?"
"Ahoj Ede," odpověděl táta. "Co to tady u všech všudy zkoušíte? Tohle jsem určitě nenapsal."
"To nebyla žádná zkouška, Jacku. Jenom jsme si s Charliem povídali. Je to ten nejmoudřejší člověk, jakého znám."
"Ede," namítl můj otec. "Je to přeci tvoje mysl a tvůj hlas, co mluví z toho tupého kusu dřeva."
"Asi máš pravdu Jacku," řekl Bergen tichým hlasem. A pak v hlubokém dojetí dodal: "A přesto když mi odpovídá, nemám ani ponětí, odkud to bere nebo co řekne v příští větě, Ví toho o tolik víc než já."

Tahle Bergenova slova změnila můj život. Uvědomila jsem si, že je v nás "o tolik víc", než tušíme. Jako bychom v běžném bdělém stavu žili někde na polici v podkroví mysli, nechávali všechna patra pod sebou neobydlená a sklep neotvírali až na vzácné případy, kdy v ně, něco vybuchne. Pochopila jsem také, že nemám jinou možnost než vydat se cestou umožňující čerpat ze skrytého hlubokého poznání, jež si nosíme sebou, a z gnosis uhnízděné v nás.

Abych učinil zadost objektivnímu posouzení, přidávám na závěr názor z opačné strany barikády, který jsem vyčetl na Wikipedii:

Český klub skeptiků Sisyfos uvádí, že představa o „morfickém poli“ a morfické rezonanci je zcela bizarní, odporuje vědeckým poznatkům o přenosu informace i o evoluci a nebyla na žádném vědeckém pracovišti potvrzena. V opakovaných experimentech byly vyvráceny Sheldrakeovy pokusy s krystalizací látek.

Co k tomu dodat? Momentálně mě nic smysluplného nenapadá. Musím si to nechat projít hlavou z obou stran. Jediné, co mohu v této chvíli říci, je, že nemám sisyfovskou náturu skeptického klubu. Když vyloučíme všechny podvrhy, a jsou jich tady mraky, stále zde zůstávají experimentálně či ze zkušenosti pravdomluvných jedinců doložitelné jevy, které by se touto teorií daly vysvětlit. A možná by se daly vysvětlit již známými a experimentálně mnohokráte potvrzenými fyzikálními teoriemi. Každý jev po sobě bezpochyby zanechává ve svém fyzikálně reálném okolí stopy, které se určitě nějak dají přečíst. Když na něco myslíte, váš mozek vyzařuje elektromagnetické záření, které se šíří kolem a které se dá přinejmenším detekovat a do jisté míry interpretovat elektroencefalografem.

A to je ode mne momentálně vše.


komentářů: 4         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
4
Lucifer 20.05.2011, 02:13:08
Jistě máte oba pravdu v tom, že lidé občas sami se sebou hrají šachy. V extrémním případě je to zralé na návštěvu Chocholouška. Přesto si myslím, že na těch "morfogenetickýc polích" něco může být. Ze své zkušenosti mám řadu takových situací, kdy jsem bezpochyby se sebou nehrál šachy. Zajímavé je, že jsem v téhle knížce po zveřejnění tohoto příspěvku dodatečně narazil na to, co jsem tady napsal nakonec - totiž na elektromagnetické pole.

3 Ja si taky myslim, ze mozek
V (neregistrovaný) 19.05.2011, 21:13:50
tedy nase mysl pracuje v prostoru kolem nasi hlavy, ve forme nejakych energetickych polich, ale na nejakou rezonanci, nebo spolupraci v tomto smyslu neverim. Tady se jedna o proste pomucky ke stimulaci vlastniho mysleni. A to co z nas takhle vypadne, v nasi mysli nutne nemuselo byt, ale proste jsme na to v tom momente prijdeme. Takze to neni jakoby jsme vedeli vice, nez si myslime, ze vime.

Tak to pripada vetsinou lidem, kteri moc vnitrne nemysli (jsou otevreni hlavne navenek k lidem, ke svetu, podobne jako male deti) a kdyz pak zacnou doopravdy myslet, tak jim prijde zazracne, ceho jsou schopni a zda se jim, jakoby ty vysledky toho mysleni v sobe uz meli hotove davno predtim, nez na ne ted prave prisli. Jenze vsichni muzeme byt aspon castecne Einsteiny, jen chtit a pustit se do toho.

2 Jak toho docilit?
V (neregistrovaný) 19.05.2011, 20:54:21
Zamysleni nad tim, co nadnesl Milos.
Je to zalezitost psychologie a jsou ruzne metody, z nichz takovato rozmluva s loutkou je jednou z nich. Jinou pouzival treba Sherlock Holmes - 'jeho' Watson byl takovou jeho ozvucnici, hral roli ktera byla Holmesovi napomocna v dospeni k reseni svych pripadu. Stejnou funkci ma (mel) kapitan Hastings pro Poirota.

Nahrazkou muze taky byt samomluva, ktera ale nemusi byt nutne hlasita, staci vnitrni monolog s nekym neurcenym, proste oponentem, nekdo kdo nam da pocit, ze nasloucha a pripadne namita.

Clovek je totiz se svym myslenim porad sam a je potreba se uchylovat k takovym stimulum, ktere navozuji jakoby externiho oponenta, nebo jen naslouchace, kereho se snazime presvedcit, nebo naslouchame jeho napadum, ktere jsou samozrejme nase vlastni, ale bez toho stimulu jakoby externiho naslouchace bysme nedospeli tam, kam se dostaneme s jeho pomoci. I kdyz zivy naslouchac, namitac, je asi lepsi, jenze takovi jsou malokdy k dispozici. Navic je k tomu potreba jiste natury, kterou moc lidi nema. Tedy kteri se nesnazi sami ovladnout konverzacni pole a kteri maji respekt pro sveho myslenkoveho 'vudce' a nachazeji jeho hlasite mysleni dostatecne zajimave, coz predpoklada jistou znalost daneho tematu, o kterem se diskutuje. Proto Watson i Hastings museli byt takovi ne moc chytri, ale ne zas moc hloupi, takovi s delsim vedenim, ale kterym to nakonec dojde. Potiz je s lidmi, kterym to nedojde nikdy, nebo kteri nechteji aby jim doslo a jsou pripraveni zuby nehty hajit sve nazory, nejak tak jako ten pan 'ja' v diskuzi o case pod jinym clankem tady.

1
Miloš (neregistrovaný) 17.05.2011, 11:38:02
Někteří lidé sami se sebou hrají šachy a můžou s tím svým druhým já i prohrát.
V tématu vidím možnost ze sebe dostat více, než ve mně je. Jen by to chtělo přidat nějakou metodu, jak toho docílit.

«     1     »