.:: Neviditelný čert ::.

Carl Sagan

rubrika: Filosofický koutek

Carl Sagan byl profesorem astronomie a vesmírných věd a ředitelem Laboratoře planetárních studií na Cornellově universitě. Hrál zásadní roli v americkém vesmírném programu - pracoval na projektech Mariner, Viking a Voyager, zkoumajících sluneční soustavu. Mezi prvními varoval před globální změnou klimatu a možnými důsledky jaderné války. V 80. letech inicioval kampaň za vytvoření aliance mezi náboženstvím a vědou ve prospěch ochrany životního prostředí. Významně se angažoval v hledání mimozemského života - stál mj. u zrodu SETI Institute a Planetary Society.

Lucifer

Carl Sagan nebyl jenom vědcem, ale i osobností, která měla určité kvality, jež bychom mohly dát do souvislosti se Starým zákonem. Když se postavil proti zdi - například proti zdi vědecké hantýrky, která vědu zahaluje tajemstvím a před lidem nevědeckým skrývá její poklady, nebo proti zdi kolem našich myslí, jež nám zabraňuje vzít si vědecké objevy k srdci - tedy, když už se postavil proti některé z těchto nebetyčných, prastarých zdí, dokázal, tak jako kdysi dávno Jozue, využít všech svých sil, aby tuto zeď zbořil.

Jako dítě vyrůstající v Brooklynu často při bohoslužbách v chrámu odříkával hebrejskou modlitbu: "A budeš milovat Pána, svého Boha, celým srdcem, celou svou duší, ze všech sil." Vždycky mu ležela na srdci a snad mu byla také inspirací k první otázce: K čemu je láska bez porozumění? A jaká moc, kterou máme my lidé, je větší nežli schopnost ptát se a učit? Čím víc se toho Sagan dozvěděl o přírodě, o rozlehlosti vesmíru, tím víc se cítil povznesen. A další způsobem, jímž náležel Starému zákonu: nedokázal žít rozškatulkovaným životem, operovat s jedním souborem domněnek v laboratoři, a jiný soubor, protikladný, si uchovávat pro sabat. Bral ideu Boha natolik vážně, že musela projít těmi nejpřísnějšími normami přezkoumání. I toho vědeckého, nebo právě jeho.

Vždycky se podivoval, jak je možné, že věčný a všemohoucí Bůh, popisovaný v Bibli, mohl tak sebejistě trvat na tolika zásadních omylech, týkajících se stvoření. Proč je Bůh písma mnohem méně vzdělaný, pokud jde o přírodu a její zákony, než my nováčci, kteří se studiem vesmíru začali teprve nedávno? Pro Sagana byl Darwin ne jenom lepším vědcem než kniha Genesis, ale poskytl mu také hlubší a mnohem uspokojivější duchovní zkušenost. Věřil, že to málo, co o přírodě víme, svědčí o tom, že ještě toho méně víme o Bohu. Teprve nedávno se nám podařilo získat alespoň matnou představu o velkoleposti kosmu a jeho dokonalých zákonech, a tato vize udělala z mocného Stvořitele jakéhosi beznadějně lokálního zastaralého Boha, spjatého průhledně s našimi minulými chybnými představami a s naší přežilou domýšlivostí.

Nešlo tu ze Saganovy strany o žádné nepodložené tvrzení. Carl studoval různá světová náboženství, jak živá, tak zaniklá, a činil tak se stejnou dychtivostí a se stejným hladem po poznání, s jakým se vrhal na vědecké záležitosti. Byl okouzlen jejich poezií i dějinami. Když debatoval s různými náboženskými představiteli, vždy znovu je překvapoval svou schopností uvádět citace z posvátných textů. Některé z těchto debat vedly k trvalým přátelstvím a spojenectvím ve prospěch ochrany veškerého života na Zemi. Přesto nikdy nechápal, proč má někdo zapotřebí oddělovat vědu (která je právě tak způsobem hledání pravdy) od toho, co považujeme za posvátné, tedy od oněch pravd, které inspirují naší lásku, úžas a respekt.

Carl Sagan nebyl ve sporu s Bohem, ale s těmi, kdo věřili, že naše poznání posvátného bylo dovršeno. Permanentně revoluční přesvědčení vědy, že hledání pravdy nikdy nekončí, se mu jevilo jako jediný přístup, který disponuje dostatečnou pokorou a je hoden vesmíru, který zkoumá a objevuje. Metodologie vědy, se svým mechanismem korekce chyb a omylů, který nám umožňuje otevřenost navzdory naší chronické tendenci projekce, našim konfliktům a nedorozuměním, našim schopnostem klamat sebe i druhé, se mu jevila jako vrchol duchovní disciplíny. Jestliže vám opravdu jde o posvátné poznání a nesnažíte se jen najít nějaký uklidňující prostředek na své strachy a úzkosti, teprve pak máte šanci stát se řádným skeptikem.

Ještě před nějakými pěti sty lety žádná zeď, která by rozdělovala vědu a náboženství, neexistovala. Tehdy šlo o jedno a totéž. Teprve když si skupina náboženských lidí, kteří si přáli "číst boží myšlenky", uvědomila, že právě věda by k tomu mohla být nejmocnějším prostředkem, bylo zapotřebí onoho rozdělení. Galileo, Kepler, Newton a další začali artikulovat a internalizovat vědeckou metodu. Věda se vydala vstříc hvězdám a institucionální náboženství, které se rozhodlo veškeré nové objevy popírat, nemohlo dělat nic jiného než kolem sebe začít budovat ochrannou zeď.

Věda nás dovedla až k branám vesmíru. A přesto naše pojetí okolního světa dál připomíná disproporční pohled jakéhosi věčného dítěte. Jsme duchovně a kulturně paralyzováni, neschopní čelit poznané nedozírnosti, neschopni akceptovat absenci čehosi ústředního a nalézt si aktuální místo v uspořádání přírody. Týráme tuto planetu, jako bychom měli jiné místo, kam lze v nejhorším odejít. To, že se ještě věnujeme vědě, je nadějný příznak duševního zdraví. Tyto vhledy však nestačí pouze intelektuálně přijmout a nadále lpět na spirituální ideologii, která nejenže není zakořeněná v přírodě, ale mnoha způsoby opovrhuje tím, co je přirozené.

Ve všech věcech, dokonce i když šlo čelit vlastnímu krutému osudu (podlehl zápalu plic v noci 20. prosince 1996, poté co absolvoval tři transplantace kostní dřeně), si Carl Sagan nepřál jen věřit: přál si vědět.

Zdroj: Předmluva Ann Druyanové ke knížce Druhy vědecké zkušenosti, Giffordových přednášek Carla Sagana z roku 1985