.:: Neviditelný čert ::.

Kvantová duše

rubrika: Filosofický koutek

Poutník chodí od dveří
ke dveřím, aby nakonec dorazil
k vlastnímu prahu - člověk bloudí venku
po světě, aby nalezl pána
ve svém vlastním nitru...

(Rabíndranáth Thákur - Gítaňdžali)

Lucifer

Do rukou se mi dostala knížka od Rostislava Szerudy Kvantová duše, která zajímavým způsobem podává souhrn nejdůležitějších, nejzajímavějších a nejnovějších poznatků z oblasti přírodních věd, medicíny, hlubinné psychologie i zvláštních jevů, aby odhalila principy, na kterých by mohla být založená existence naší duše i duše celého vesmíru. V úvodu se praví:

Zkoumání těla a mozku metodami medicíny, biologie a biochemie nám poskytlo mnoho informací o jejich činnosti, ale nedokázalo nám říct, jak je možné, že dokážeme vědomě vnímat, prožívat emoce a myslet. Je ale zajímavé, že čím více poznáváme svět dál od sebe, tím více rozumíme i sami sobě, své vlastní psýché. Speciální teorie relativity, obecná teorie relativity, astrofyzika, atomová fyzika a kvantová teorie nám poskytly mnoho poznatků o vesmíru ve velkých i zcela nepatrných měřítcích. Zdá se však, že ještě neřekly všechno. Existuje celá řada indicií, že nám mohou říct i mnoho o tom, zda máme duši a jak funguje.

Pokud člověk není jen myslící biologický stroj a má duši, není zřejmě tato jeho duše navázána jen na lidské tělo a mozek, ale je zvláštním způsobem propojena s vesmírem jako celkem. Fyzikální principy umožňující principiální existenci lidské duše nejsou omezeny jen na lidské tělo, ale působí univerzálně. Má-li člověk duši, je dost dobře možné, že ji má i celý vesmír, protože celek podporuje část a část zase celek.

Carl Gustav Jung o tom napsal:

Poněvadž psýché a hmota jsou obsaženy v jednom a témž světě, navíc jsou v neustálém vzájemném styku a obě spočívají na nenázorných transcendentních faktorech, existuje nejen možnost, ale dokonce určitá pravděpodobnost, že hmota a psýché jsou dva různé aspekty jedné a téže věci.

Něco podobného, i když bez kvantového pozadí, se na Neviditelném čertovi již objevilo v podobě morfogenetického pole: Možná je v nás mnohem více, než tušíme; Apokalypsa; Morfogenetické pole. Knížka Trialogy na hranicích Západu... mě docela zaujala, někdy jsem si však nebyl jistý, zda si v jistých prohlášeních některý ze tří autorů nedělá legraci. Podotýkám, že všichni tři jsou přírodovědci, ne "krasoduši", jak se dnes hanlivě označují filosofové bez přírodovědné erudice.

Ani já se necítím být krasoduchem, nejsem však ani přírodovědným konzervativcem. Jsem připraven přijmout jakoukoli hypotézu k zamyšlení, a pokud bude doložena jednoznačnými experimentálními důkazy, tak ji přijmu jako jeden z možných a pravdivých pohledů na realitu. Krasoduši nepotřebují experimentální důkazy, jim stačí dostatečně vybroušené větní konstrukce.

Tendence ke krasodušné interpretaci fyzikálně matematických konstrukcí se však objevují i mezi přírodovědci. Typickým příkladem budiž interpretace "interference" elektronů na dvojštěrbině. Ukázalo se, že i když bude na dvojštěrbinu dopadat izolovaně jeden elektron za druhým, tak na detektoru v rozumné vzdálenosti od dvojštěrbiny se časem vytvoří obraz, jako by na dvojštěrbinu dopadala vlna, rozdělila se na dva vlnové zdroje, které spolu interferují.

Tu máš čerte kropáč! Krasoduši i z přírodovědecké komunity se hned vyrojili a radostně interpretovali. Neinterpretovali však skutečný jev, ale použité matematické rovnice. Jednou se elektron chová jako částice, jindy jako vlna (aby sám se sebou mohl interferovat). Ne! Elektron se vždy chová jako elektron, jen výsledek jeho chování záleží na okolnostech, při jakých se chová. Někdy nám to lépe popisuje rovnice "částicová", jindy "vlnová". Celý proces je přitom tak jednoduchý, že mě doslova zaráží, kolik krasodušných interpretací bylo vytvořeno. Jedna z nich kupříkladu dospěla k tomu, že když elektron "vycítí" přítomnost dvojštěrbiny, rozdělí se na dva elektrony ve dvou paralelních vesmírech.

Nehodlám zde tyhle krasodušní slovní ekvilibristiky rekapitulovat či parodovat. Nehodlám si hrát na učitele v mateřské školce ];-) Na druhou stranu se konzervativně nepobuřuji nad jakoukoli podobnou hypotézou - všechno je možné, ale chci vidět skutečně a jednoznačně interpretovatelné experimentální důkazy. Ne slovní ekvilibristiku.

Když se elektron blíží k desce, ve které je dvojštěrbina, tak zcela logicky interaguje se všemi elementárními částicemi, které jsou v desce a které jsou na tu či onu interakci s elektronem nějak citlivé. Nejméně částic je přítomno právě ve dvojštěrbině, takže interakce s těmi částicemi je nejméně zajímavá. Když si navíc představíme, že celý proces probíhá ve vakuu (a odhlédneme od kvantových fluktuací vakua), tak právě dvojštěrbina je jediným místem, kde dopadající elektron neinteraguje s ničím. A přesto krasoduši řeší problém, jak si elektron s těma dvěma štěrbinami poradí. Něco podobného o tom již napsal Richard Feynman ve svých přednáškách.

Tento proces je natolik složitý, že když ho v čase nepatrně posuneme, jeho výsledek bude poněkud jiný. Když to provedeme se statisticky dostatečně velkým souborem elektronů (jednoho za druhým), celkový výsledek na detektoru bude mít jisté statistické rozdělení v podobě interferenčního obrazce, kterého lze dosáhnout použitím vhodné matematické konstrukce, jež se dá použít k interferenci vlny na dvojštěrbině.

Co k tak triviálnímu (i když složitému) procesu ještě chcete dodat? No a vidíte - tolik krasodušných interpretací se na tom dá vybudovat, že krasodušná filosofie doslova praská ve švech.

Na závěr bych chtěl říci, že knížka od Rostislava Szerudy mne zaujala a že ho za krasoducha nepovažuji. Až se tím prokoušu, něco o tom napíšu.