Neviditelný čert

Rituál dává podobu lidskému životu a sahá až k samé podstatě existence. V náboženské atmosféře starověku ovlivňoval rituál všechny sociální aktivity. Dnes sice náboženská atmosféra vládne pouze při mimořádných a zvláštních "posvátných" příležitostech, ale i tak rituál v našem životě přežívá.

Lucifer

Struktura je synonymem pro život. Čím dokonalejší struktura, tím vyšší forma biosférického života. Strukturální vzorce chování živočichů jsou součástí dědičných nervových systémů jednotlivých druhů a takzvané přirozené spouštěcí mechanismy, které tyto vzorce chování ovlivňují, mají ve většině případů totožnou šablonu. Některé fixní vzorce konání jsou neuvěřitelně spletité. Kdybychom kupříkladu běžně nevídali pavoučí síť, jistě bychom ustrnuli úžasem při pohledu na matematickou přesnost a vyváženost, s jakou je třpytící se pavučina zavěšena mezi větvemi podél lesní cesty, a obdivovali bychom neomylný cit pro sílu materiálu, pnutí či rovnováhu, s jakým bylo toto dílo vymyšleno a realizováno.

Lidský rod se na druhé straně vyznačuje tím, že spouštěcí akční mechanismy v jeho nervovém systému jsou v zásadě "otevřené", bez jednotné "šablony", a jsou tedy přístupné vlivu společnosti, v níž jedinec vyrůstá. Biologicky vzato, lidské mládě přichází na svět příliš brzy. V prvních deseti až dvanácti letech života se totiž pouze seznamuje se svým lidským já, se vzpřímenou postavou, se schopností řeči a s pojmy konstituujícími myšlenkové pochody - vše pod vlivem dané kultury, jejíž zvyky se vrývají do jeho nervového systému. Základní šablony, které jsou ve světě zvířat biologicky dědičné, jsou v případě lidského druhu definovány z velké části sociálně, v období známém již dlouho jako "citlivá léta".

Uznávaným a ve všech kulturách využívaným prostředkem tohoto identifikačního procesu je rituál. Mýty vnitřně podporují rituály a rituály zvenčí uzákoňují mýty. Absorpcí mýtů své sociální skupiny a účastí v jejích rituálech se lidské mládě stává součástí svého sociálního prostředí a přírody jako takové a z předčasně zrozeného beztvarého produktu přírody se vyvíjí platný člen efektivně fungujícího společenského řádu.

V této fázi se do naší mysli vtiskují základní sociální šablony. Zároveň přichází pocit závislosti, který však musí být odbourán, aby mohl jednotlivec dosáhnout psychické zralosti. Přechod od závislosti k odpovědnosti zásadně transformuje interakci mladého člověka s okolím a rituály dospívání v primitivních společnostech stejně jako vzdělávací systémy všech kultur si vždy kladly za cíl realizaci tohoto důležitého - a často velmi bolestivého - kroku v životě adolescenta. V naší civilizaci se období závislosti prodloužilo až k pětadvacátému roku života a v některých případech ještě dál; situace se vymyká kontrole a je čím dál jasnější, že cosi není v pořádku.

V této souvislosti lze definovat neurotika jako člověka, který nepřekonal kritickou hranici dospělosti a neprošel "druhým zrozením". Podněty, které mají vzbuzovat pocity zodpovědnosti, v něm vyvolávají strach z potrestání, nutkání utéct, schovat se, s někým se poradit. Dospělý člověk by měl být v prvé řadě schopen pohlédnout pravdě do očí a přiznat si v rámci daných životních okolností zodpovědnost za své neúspěchy, za svůj život a své činy. Dospělí členové každé komunity si musejí uvědomit jednu nejzákladnější podmínku: že to jsou oni, kdo formují život společnosti. A s tím je spojena funkce rituálů dospívání: ty musejí v jednotlivci vzbudit pocit sounáležitosti s komunitou, ve které bude žít, protože na takovém cítění závisí osud celé společnosti.

Moderní životní styl však s sebou přináší ještě jednu komplikaci. Zde na Západě totiž nestačí jen akceptovat bez jakékoli kritiky a odsuzování zvyky a tradice vlastní sociální skupiny. Od dospělého člena společnosti se vyžaduje to, co Sigmund Freud nazval "služba realitě": schopnosti nezávislého pozorovatele, hodnotícího bez předsudků možnosti svého okolí, a tedy i svoje, mají sloužit nejen k prosté reprodukci zděděných šablon myšlení a jednání, ale i ke kritice zaběhlých vzorců a vytváření nových. Svobodomyslný jedinec se má sám stát iniciátorem změn a být aktivní a kreativní součástí řeky života. Naším ideálem není udržovat při životě totálně statickou společnost založenou v dobách našich předků. Měl by to být spíše proces směřující k uskutečnění zdánlivě nereálného, kde je každý hybným motorem pracujícím ve prospěch celku.

Zhruba od roku 1914 má naše pokroková kultura tendenci opomíjet, ba dokonce opovrhovat rituály a zvyky, které tuto nesmírně bohatou a plodnou civilizaci přivedly na svět a dodnes ji živí svou ohromnou energií. Jsme dnes svědky stále sílící vlny ekologické sentimentality. Její kořeny sahají do Rousseauova osmnáctého století, kdy se objevila jak první hnutí hlásající návrat k přírodě, tak i myšlenka "vznešeného divocha". Neslavně proslulým příkladem jsou v této souvislosti Američané žijící v zahraničí, kteří již za Marka Twaina naivně a velmi hlasitě propagovali myšlenku, že obyvatelé staré a zatuchlé Evropy a Asie by se měli otevřít své přirozené prostotě. A oči jim měl otevřít výplod nefalšovaného amerického křupanství, vonná půda amerického ráje a Ústava Spojených států. Dnes máme v našem americkém ráji bosé černé i bílé "indiány", kteří se svými rohožemi, tamtamy a po indiánsku zabalenými nemluvňaty táboří na chodnících a chtějí přeměnit celé městské čtvrti v archeologická naleziště.

Ztrácíme cit pro formu a náš život se tím bagatelizuje a redukuje. Tato tendence se dnes projevuje i v umění, které vždy nejlépe odráželo kreativní potenciál člověka. Je to velmi zneklidňující a naše situace zjevně připomíná situaci ve starém Římě. Jak je možné, že všechna architektonická a sochařská díla starého Říma jsou - i přes svou působivost a formální dokonalost - ve srovnání s uměním řeckým méně strhující a z historického hlediska méně významná? jde o to, že v malém městském společenství, jakým byly Atény, se umělci a vůdci místní komunity znali již z dob svého mládí a fungovaly mezi nimi přímé a otevřené vztahy.

Naproti tomu v takových komunitách, jakými jsou řekněme dnešní New York, Londýn či Paříž, musejí být pro uznání toužící umělci součástí "koktejlové" společnosti a získávat tak zakázky. A ti, kdo zakázky dostávají, nejsou ve svých ateliérech, ale na večírcích. Musejí být ve správnou dobu na správném místě se správnými lidmi a nemohou se tudíž vrhnout do samoty kreativní agónie a přesáhnout tak omezení stylů a technik, jež zaručují komerční úspěch. Logickým důsledkem je vznik "okamžitého umění": nějaký šikovný umělec vytvoří s minimálním úsilím něco nezvyklého, pročež přichází kritika novinářů, kteří jsou buďto vlídní a dílo vyzdvihnou, nebo jsou nepřátelští a umělce i s jeho výtvory znemožní. Také oni se musejí účastnit společenského života, na studium po pracovní době jim nezbývá mnoho času, a proto je jakýkoli složitější nebo zásadně nový směr překvapuje a mate.

V roce 1938 vyšlo poslední knížka od Jamese Joyce Finnegans Wake. Nejenže toto epochální dílo bylo odmítnuto jako nesrozumitelné: s nabubřelou přezíravostí bylo dokonce nazváno naprostým šprýmem, jenž maří čas čtenáře. Román je napsán zvláštním, snovým jazykem (Joyce ho nazýval „jazyk řek“), slova jsou záměrně komolena a následují po sobě většinou na základě souzvuku a nikoli na základě významu, věty nedávají smysl, dílo je protkáno mnoha narážkami a slovními hříčkami (například slova jsou komolena tak, aby připomínala názvy řek). Děj románu je tak ve sledu zdánlivě nelogicky na sebe navazujících slovních hříček či asociací bez jakéhokoli zjevného smyslu nemožné rozeznat. Dílo je v obvyklém slova smyslu téměř nečitelné.

Název románu je úprava názvu staré irské komické balady o zedníku Finneganovi, který při pádu ze zdi zdánlivě zemřel. Při pohřební hostině (anglicky wake, což ovšem znamená také „probuzení“, tento význam se ale většinou v překladech nezohledňuje) do úst mrtvého těla ukápla whiskey, načež mrtvý ožil. Balada se jmenuje Finnegan's Wake (doslova Finneganova pohřební hostina nebo Finneganovo probuzení - slovo wake může mít dva významy). Z prvního slova názvu (Finnegan's, anglický genitiv od příjmení Finnegan) Joyce odstranil apostrof, čímž se z genitivu stal plurál. Název balady Joyce zvolil jako ironický symbol věčného koloběhu života, který je v knize naznačen i jinak (například faktem, že kniha začíná i končí uprostřed věty).

Dva roky poté vyšla kniha Thorntona Wildera Jen o chlup, jejíž námět, postavy, zápletka a dokonce i některé vedlejší detaily jsou jednoznačně a bez jakéhokoli ostychu převzaty z díla velkého Ira. A co se nestalo - Wilderova kniha získala Pulitzerovu cenu novinářů jako nejlepší americká hra té proklaté sezony! Prakticky všechna zásadní díla moderního umění zůstávají až na výjimky veřejností nepovšimnuta a když už se jim poštěstí prorazit do centra zájmu, přijde zcela jistě úder od takzvaných kritiků.

Není například divné, že celoživotní dílo jednoho z největších literárních géniů minulého století, Jamese Joyce, nebylo nikdy oceněno Nobelovou cenou? A překvapí snad někoho, že v současné době nemáme žádné umělecké dílo, které by svou kvalitou odpovídalo požadavkům a možnostem naší úžasné poválečné doby, ve které lidstvo prochází snad největší duchovní proměnou své historie? Toto selhání moderního umění je o to více varující, uvědomíme-li si, že životodárné, moudré mýty a rituály všech národů vycházely vždy z nápaditých výkladů věštců a umělců.

Zdroj: Joseph Campbell, Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě

22.07.2011, 01:50:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0