Neviditelný čert

Pro Řeky byl bůh lásky Eros bohem nejstarším a zároveň nejmladším - zrozeným v každém zamilovaném srdci vždy znovu a znovu ve své sentimentálnosti a nahotě. Podle podoby, v níž se Eros zjevil, rozlišovaly se pak dva druhy lásky: pozemská a nebeská. Dante Alighieri, který převzal otěže po starých Řecích, prohlašoval lásku za světlo i pohon všehomíra, nejsvětější Trojici a mocnosti pekelné nevyjímaje!

Lucifer

Jeden z nejúžasnějších pohledů na lásku nám nabízí perská mystika, pro níž představuje Satan (alias Lucifer (Satanael, Světlonoš), jeden z nejvýše postavených andělů Serafů - ne vždy se to však považuje za totéž) nejoddanějšího milovníka božího. Podle jedné staré legendy Bůh stvořil anděly a nařídil jim neuctívat nikoho jiného kromě jeho samého. Andělé byli z těch nejskvělejších božských výtvorů a když pak byl stvořen člověk, dostal příkaz uctivě se jim klanět. A Lucifer - prý veden svou pýchou - odmítl a byl zatracen. Muslimská verze však říká cosi jiného: Lucifer miloval a zbožňoval svého Boha natolik, že se jednoduše nemohl klanět před někým jiným. A proto prý byl uvržen na věčnost do hlubin pekelných, kde musí žít daleko od své lásky...

Říká se, že na pekle není nejhorší žár ohně a pach síry, ale existence mimo oblažující pohled Hospodinův. Vyhnanství toho, kdo i přes bezmeznou lásku nemohl dostát slovům božím a poklonit se svému nejvyššímu a nejmilejšímu, musí být tudíž jedna velká bolest! "Jak to vše může Satan snést?" položili si v této souvislosti otázku perští básníci a došli k závěru, že jej při životě drží "vzpomínka na zvuk hlasu Boha pronášejícího osudné 'Pryč odsud!'". Jak přiléhavé podobenství pro tu absolutní agonii duše zmítané žárem i trýzní lásky!

A ještě jeden příklad z Persie. V roce 922 byl mučen a ukřižován súfistický mystik al-Halládž za prohlášení, že on a jeho milovaný - konkrétně Bůh - jsou jedno. Svůj vztah k Bohu přirovnal k lásce můry k plamenu. Ta až do rozbřesku poletuje kolem rozžaté lampy a pak se s pochroumanými křídly vrací ke svým přátelům a líčí jim tu přenádhernou věc. Chce však se světlem splynout docela a tak se další noc vrátí - vletí přímo do plamenu a splyne s ním: můra a světlo jsou jedno.

Vytržení líčené těmito metaforami nám všem bylo - tak či onak, méně či více intenzivně - dáno prožít v reálu či alespoň v našich fantaziích. ale láska má ještě jednu tvář - i tu někteří z nás okusili, i o ní Peršané sepsali legendu. Jde o starý zoroastrovský příběh o prvním muži a ženě, kteří vyletěli ze země jako jeden šíp. Byli spolu spjati tak těsně, že byli k nerozeznání. Ale po čase se začali rozpojovat a pak zase spojovat: přivedli na svět dvě děti a milovali je velmi vroucně - tak vroucně, že neodolali a ze samé lásky své děti snědli, jedno dítě matka, druhé otec. A když to Bůh viděl, omezil lidskou schopnost milovat asi o devět setin, aby rod zachoval. Prvnímu páru se pak ještě sedmkrát narodili dva potomci a každý z nich - díky bohu! - přežil.

Starořecké pojetí Lásky jako nejstaršího božstva má svou indickou paralelu ve starém mýtě z Upanišady Brhadáranjaka. Prvotní bytost - jako bezejmenná a beztvará energie - neměla o sobě povědomí do chvíle, než pojala "já", aham. Následné obavy, že právě nabytému "já" hrozí nebezpečí, vzaly za své při pomyšlení: "Jsem zde jen já, není čeho se bát." To však netrvalo dlouho: "já" bylo osamocené ("Kéž bych zde mělo ještě někoho!"), nadmulo se, rozdělilo se ve dví a byli stvořeni muž a žena. A když tento první pár přivedl na svět všechny ostatní tvory, rozhlédl se muž kolem a vida, co vše zplodil, řekl: "To vše jsem já."

Prvotní bytost, jež předchází vědomí a na počátku myslí "já" a následně pociťuje strach a touhu, zpodobňuje v kontextu daného příběhu motivační substanci v každém z nás, jež aktivuje procesy v našem nevědomí. Druhým sdělením mýtu je pak to, že naše přirozená schopnost spojit se ve jménu lásky nám umožňuje podílet se na vzniku všeho života. Naše mnohost - naše vzájemná izolace v čase a prostoru - je druhotným a klamným aspektem pravdy. Ve své podstatě jsme jedno - to je pravda v indickém podání. A vytržení lásky nás přivádí za hranice sebe sama a dává nám této pravdy zakusit.

Velký německý filosof Schopenhauer se tímto transcendentálním spirituálním prožitkem zaobírá ve své pozoruhodné úvaze "O základu mravnosti". Jak to, ptá se Schopenhauer, že jedinec zapomíná na sebe a svou bezpečnost a pro záchranu druhého dává svůj život všanc, jako by ten cizí patřil jemu a cizí nebezpečí bylo jeho vlastní? A sám odpovídá: Člověka vede k takovému jednání instinktivní pocit, že on a ten druhý jsou ve skutečnosti jedno. Vědomí sebe jako jednotlivce zřetelně odděleného od jeho okolí je v těchto situacích druhotné - impulz vychází z bezprostředního pocitu hlubší a "pravdivější" pravdy, že jsme všichni od přírody jedno. Schopenhauer tuto motivaci ztotožňuje se "soucitem" (Mitleid) a prohlašuje ji za jediný zdroj vrozené mravnosti. Jde o metafyzicky opodstatněný vhled, kdy jedinec ztrácí ego a veškerá pouta.

Indická náboženská tradice definuje pět stupňů lásky, po nichž věřící stoupá na své cestě k bohu, (slovy hinduisty) k poznání jednoty s nejvyšší božskou bytostí, jež na počátku pravila "já" a uvědomila si "já jsem všechen tento svět". Na prvním stupínku stojí služebník milující svého pána a říká: "Ó Bože všemohoucí, jsi můj Pán a já tvůj služebník. Přikaž a já se podrobím!" Takovým duchovním postojem se podle indických nauk vyznačuje většina věřících uctívajících konkrétní božstvo, bez rozdílu tradice.

Druhý stupeň lásky je příznačný pro dva přátele. V křesťanské tradici nám jako vzor poslouží vztah Ježíše a jeho apoštolů. Byli přáteli. Mohli spolu diskutovat, mohli se přít. Nicméně tento druh lásky je podmíněn ochotou chápat druhého a ve srovnání se stupněm prvým i větší duchovní vyzrálostí. Následuje láska rodiče k dítěti, kterou v křesťanském světě zpodobňují vánoční jesličky. Člověk ve svém srdci ochraňuje dítě zrozené z jeho vlastního duchovního probuzení; jak řekl Mistr Eckhart svému shromáždění: "Více než narození z těla Panny Marie si Bůh cení svého zrození z panenské a dobré duše pozemské." A dále: "Konečným cílem Boha je Zrození. Neupokojí se, dokud v každém z nás neprobudí svého Syna." Čtvrtý stupeň má podobu lásky manželské. Katolické řádové sestry žijí v duchovním svazku s Ježíšem a nosí též snubní prsten. Každý sňatek je projevem duchovní lásky. "Dva lidé, jedno tělo," řekl údajně Ježíš. Tím "vzácným" zde již není jedinec a jeho vlastní život, nýbrž duáda patřící jemu i oběma, poznání, jímž život přesahuje sebe sama.

A jaký je tedy pátý, nejvyšší stupínek lásky? Je to láska vášnivá a zakázaná. Indická nauka říká, že v manželství si jedinec stále zachovává racionální přístup k světu, užívá si jeho vymožeností, svého bohatství a tak dále. Mimoto je v Orientu sňatek otázkou rodinné dohody a nemá prakticky nic společného s tím, co dnes na Západě považujeme za lásku. V podobném kontextu žár vášnivé lásky nemůže nemít příchuť zakázaného ovoce. Jako pustošivá bouře rozmetá řádný a ctnostný život jedince a jejím vyústěním nemůže být nic jiného než ono zničení v plamenu po způsobu al-Halládžovy můry.

Vše vychází z myšlenky, že ve vytržení lásky člověk překračuje hranice světských zákonitostí a vztahů náležejících do druhořadého světa mnohosti a zdánlivé osamělosti. V tomto duchu kázal ve dvanáctém století i svatý Bernard z Clairvaux, odvolávaje se na biblickou Píseň písní, která zpodobňuje tuto touhu duše po Bohu vymykající se všemu chápání i předpisům. Chlad rozumu a žár lásky: to jsou dvě tváře morálky trýznící odnepaměti lidskou duši. Vždyť křesťanství tomuto konfliktu čelilo od samého počátku: "Touhy lidského těla směřující proti Duchu Božímu", napsal apoštol Pavel ve svém listu Galatským, "a touhy Božího Ducha proti lidskému tělu."

Podle Bernardova současníka Abélarda je nejvyšší exemplifikací lásky Boha k člověku seslání syna božího na zem ke vtělení a podrobení se smrti na kříži. Spasitelovo ukřižování představuje odvěký problém křesťanské hermeneutiky. Křesťané věří, že Ježíš podstoupil smrt dobrovolně. Ale proč? V dobách Abélardových přirovnávali někteří učenci ukřižování k jakémusi "výkupnému", jímž Ježíš "vykoupil" lid ze jha satanova, jiní pak mluvili o "splátce" Hospodinu, o "odčinění" za Adamův hřích. Ale Abélard se staví proti těmto hlasům a tvrdí, že šlo o akt dobrovolného sebeobětování s úmyslem obrátit lidskou lásku od věcí světských zpět k duchu božímu. Ježíš při tom ve skutečnosti možná ani netrpěl, neboť jak vyplývá ze slov Mistra Eckharta: "Ten, kdo trpí pro věci jiné než je láska, trpí utrpením těžko snesitelným. Ale ten, kdo trpí pro lásku, netrpí vůbec a jeho utrpení je ve jménu božím plodné."

Idea Boha sestupujícího na zem, aby svou láskou probudil lásku i na straně člověka, možná vede ke zcela opačnému závěru než výše citovaná slova apoštola Pavla. Jde o vzájemnou touhu: na jedné straně lidstvo prahnoucí po milosti boží, na straně druhé Bůh toužící po věčném uctívání. A připojíme-li obraz ukřižování skutečného Boha i skutečného Člověka, spatříme podobenství jakési vzájemné oběti přinášející nikoli vynucené zadostiučinění ve smyslu pokání, ale dobrovolné zadostiučinění ve smyslu manželském. Ježíšovo ukřižování na Golgotě však není jen dějinnou událostí: je symbolem věčného mystéria přítomnosti a účastenství Boha na mukách všeho živého a kříž na této rovině stvrzuje absolutní platnost všeho, co je, bylo a bude.

Někteří moralisté rozlišují mezi dvěma řády - tělem a duší, časem a věčností, ale my můžeme s jistotou říci, že kdykoli se na scéně objeví láska, všechny definice se bortí a my poznáváme jednotu těchto protikladů.

Zdroj: Joseph Campbell, Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě

24.07.2011, 00:20:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0