Neviditelný čert

Tajemství skryté síly zvuku a též jeho vibrace představují klíč k otázkám tvoření samého, i klíč k tvořivým silám, které jsou zahrnuty v podstatě věcí i v jevech života. To vše bylo dobře známé žrecům starých časů, ršiům, kteří žili na svazích Himaláje, magikům Iránu, adeptům Mezopotámie, kněžím starého Egypta a mystikům Řecka - abychom jmenovali pouze ty, kteří zanechali v historii stopy.

Lucifer

Pýthagorás, jenž sám byl zasvěcen do východních moudrostí a filosofie, byl zakladatelem jedné z nejvlivnějších škol mystické filosofie na Západě. Mluvil o "harmonii sfér", podle které nebeská tělesa - a ve skutečnosti i každý z nás - vytvářejí na základě svého pohybu a rytmu svého chvění zvláštní, jim vlastní tón. Všechny tyto tóny a vibrace tvoří vesmírnou harmonii, ve které každý prvek přispívá k jednotě celku, ačkoli si zachovává svou vlastní funkci a svůj vlastní charakter. Idea o tvůrčím zvuku byla dále rozvíjena naukou o Logu (Slovu), která byla částečně převzata raným křesťanstvím. Kdyby toto hluboké učení, které propojovalo křesťanství s gnostickou filosofii a tradicemi Východu, udrželo svůj vliv, univerzální poselství Kristovo by bylo uchráněno nástrahám intolerance a úzkoprsosti.

Alexandra David-Neelová popisuje v 8. kapitole své Tibetské cesty jednoho "mistra tónů", který byl schopen nejen vyvolat všechny možné druhy vzácných tónů na svém nástroji, jistém druhu cimbálu, ale rovněž, podobně jako Pýthagorás, vysvětloval, že všechny bytosti nebo věci vydávají zvuky podle své přirozenosti a zvláštního stavu, ve kterém se nacházejí. "Je to proto," řekl, "že všechny věci a bytosti jsou shluky atomů, které tančí a svým pohybem vyvolávají tóny. Každý atom zpívá neustále svou píseň a tón vytváří v každém okamžiku hutné či jemné formy. Právě tak jako existuje tvůrčí zvuk, tak existuje i zvuk ničivý. Kdo je schopen vyvolat oba zvuky, může podle své vůle tvořit nebo ničit."

Musíme se střežit toho, abychom nechápali tato zjištění ve smyslu materialistické vědy, tedy špatně. Tvrdilo se, že síla manter spočívá na "zvukových vlnách" neboli vibracích nejmenších částeček hmoty, které se mohou seskupovat do určitých geometrických vzorců, což lze dokázat experimentálně, a ty odpovídají kvalitě, síle a rytmu tónů.

Jestliže by mantra působila tak mechanickým způsobem, pak by bylo docíleno stejného efektu pouhou reprodukcí z gramofonové desky (dneska spíše z cédečka). Ale i samotné její opakování lidským prostředníkem nemá žádný účinek, jedná-li se o člověka nevědomého, a ani tehdy ne, pakliže se jeho intonace rovná v každém směru intonaci mistra. Pověra, že účinnost mantry závisí na její intonaci, je přímým důsledkem pseudovědecké vibrační teorie předkládané diletanty, kteří zaměňují působení duchovních vibrací s účinky fyzikálních "zvukových vln". Jestliže by účinnost manter závisela na správné intonaci, pak by musely všechny mantry v Tibetu ztratit svůj smysl a sílu působení, neboť tam nebyly nikdy správně vyslovovány podle hláskových pravidel sanskrtu, nýbrž tibetsky (např. místo ÓM MANI PADME HÚM - vyslovovali Óm, mani päme húm).

To znamená, že síla působení mantry je závislá na duchovním postoji mysli, vědění, odpovědnosti a duchovní zralosti jednotlivce. "Šabda" neboli tón ("slovo"), není fyzickým tónem (ačkoliv takovým může být doprovázen), nýbrž tónem duchovním. Ucho je nemusí slyšet, avšak srdce musí. Ústa jej nemusí vyslovit, avšak mysl musí. Mantry mají sílu a význam pouze pro zasvěcence, tj. pouze pro toho, kdo prošel zvláštními zkušenostmi spojenými s vnitřní podstatou mantry.

Chemický vzorec dává schopnost použití pouze tomu, kdo pozná podstatu jeho symbolu, zákony a metody jeho použití. Podobně tak dává mantra moc pouze tomu, kdo zná její podstatu a seznámil se s metodami dřímající síly. Těmito silami je schopen ovlivňovat jak svůj osud, tak i osud svého okolí. Mantry nejsou žádná "kouzelná slova", jak tvrdí četní západní učenci, tzn. nepůsobí silou své vlastní podstaty, nýbrž pouze prostřednictvím jimi oživeného ducha. V nich nesídlí žádná samostatná moc; jsou pouze prostředkem pro koncentraci již existujících sil. Jako čočka neobsahuje žádné teplo, avšak může při správném použití zkoncentrovat samy o sobě neúčinné sluneční paprsky až k žáru, který vyvolá plamen. To se může zdát divochovi čistým čarodějnictvím, protože vidí pouze výsledek a nevidí souvislost. Kdo proto zaměňuje mantriku s čarodějnictvím, neliší se v tomto bodě od divocha.

Existovali dokonce badatelé (a pravděpodobně dosud existují), kteří se pokoušeli pochopit mantry jazykovědnými studiemi. Když zjistili jejich negramatickou strukturu a nenašli logickou souvislost, došli k závěru, že mantry jsou jen nesmyslnou hantýrkou. Jejich počínání se podobalo pokusu chytit motýla kovářskými kleštěmi. Teprve odvážná a průkopnická práce Arthura Avalona (převážně v oblasti hinduistického tantrismu) nalezla svého nejgeniálnějšího interpreta a prohlubovatele v německém indologovi Heinrichu Zimmerovi, bohužel předčasně zemřelém. Byl to on, který ukázal poprvé světu, že tantrismus není degenerovaným hinduismem, ani degenerovaným buddhismem a že v mantrické zkušenosti jsou vyjádřeny nejhlubší poznatky a zkušenosti lidské psychologie. Nezasvěcenec může vyslovovat mantru libovolně často - nezdaří se mu však vyvolat ani nejmenší účinek. Proto mohlo být v knihách vytištěno tisíce manter, aniž by vydaly svá tajemství nebo ztratily svou cenu.

"Tajemství" manter, o které se zde jedná, nemá nic společného s úmyslným utajováním jistého vědění, ke kterému je zapotřebí sebeovládání, koncentrace, vnitřní zkušenost a vhled. Stejně tak jako kterékoliv vědění, které má nějakou cenu, i tohoto vědění může být dosaženo jen značným úsilím. Pouze v tomto smyslu je esoterické. Jako každá hluboká moudrost, nemůže odhalit sama sebe na první pohled, protože to není věc povrchního poznání, ale uskutečňuje se v hloubce vlastní mysli. Pávě tak, jako jsou vybíráni k vyššímu vzdělání na univerzitě a jiných institucích žáci s určitým nadáním a schopnostmi, tak také duchovní učitelé všech dob požadovali určité kvality a schopnosti u svých žáků dříve, než je zasvětili do učení mantrické vědy. Neboť nic není tak nebezpečné jako vědomosti polovičaté nebo vědění, které má jen teoretickou cenu.

Mantrické vědění může být proto nazváno menším či větším právem tajnou naukou. Podobně také vyšší matematika, fyzika či chemie mohou obyčejnému člověku, neobeznámenému s jejich vzorci a symboly, připadat jako čarodějná kniha. Stejně tak, jako výše zmíněné vědy mohou být zneužity k osobním politickým účelům a proto bývají udržovány v tajnosti určitými zainteresovanými kruhy (dnešní státy), tak také mantrické vědění se čas od času stalo obětí mocenské politiky určitých kruhů či společenských tříd. Ve staré Indii to byli bráhmani, třída kněží, kteří učinili mantry privilegiem své kasty, tím nutili všechny, kteří nenáleželi k jejich kastě, aby slepě přijali příkaz tradice. Tak se stalo dogmatem to, co kdysi vyplývalo z náboženského pohroužení a zpětně působilo na své původce nevyhnutelným tlakem. Z vědění se stala víra a víra bez korekce zkušeností se stala pověrou.

Téměř všechny na světě existující pověry mohou být zpětně sledovány až k nějakým pravdám, které ztratily svůj smysl, když byly odděleny od svého původu. Latinský výraz pro pověru superstitia doslovně znamená přebytek, něco, co zbývá. Protože byly zapomenuty okolnosti, za kterých byly takové pravdy a ideje nalezeny, tzn. že byly zapomenuty jejich logické, duchovní nebo historické souvislosti, staly se pouhou slepou vírou. Vírou, která nemá nic společného s pravou důvěrou v ideu nebo osobnost, vírou, jež vyrůstá z vnitřní jistoty zrozené ze skutečnosti a která je v harmonii se zákony rozumu a reality.

Tento druh důvěry a víry je nutnou předběžnou podmínkou každé duchovní aktivity, ať se jedná o filosofii či vědu, náboženství či umění. Je to pozitivní postoj a sklon naší mysli a celého našeho bytí, bez něhož nemůže být dosaženo žádného skutečného pokroku. Je to to, co Buddha označoval jako saddha a co vyžadoval od těch, kteří jej chtěli následovat na jeho cestě. Byl to duch důvěry, vnitřní připravenosti a otevřenosti mysli, která nalezla svůj výraz v osvobození od psychického tlaku v tajném zvuku ÓM. V tomto mantrickém symbolu jsou soustředěny jako ve hrotu šípu všechny pozitivní a pokrokové síly lidské mysli, která se pokouší prolomit omezenost a uvolnit pouta nevědomosti.

Velmi záhy se stal tento ryzí výraz hluboké zkušenosti obětí spekulace. Ti, kteří se osobně nezúčastnili na této zkušenosti, pokoušeli se alespoň analyzovat její výsledky. Nestačilo jim, že odstraněním příčin temnoty světlo nabude vrchu. Chtěli diskutovat o vlastnostech světla dříve, než se pokusili proniknout temnotou. Tímto diskutováním vytvořili teologii, do které bylo ÓM tak šikovně vetkáno, že se stalo nemožným je vyprostit. Namísto toho, aby spoléhali na své vlastní síly, očekávali pomoc nějaké nadpřirozené síly. Zatímco spekulovali o cíli, zapomněli, že měli usilovat o "vystřelení šípu". Zapomněli, že to nelze uskutečnit nějakou magickou silou, která by sídlila v šípu nebo v cíli. Ozdobili a uctívali šíp, místo aby jej obdařili veškerou svou energií. Uvolnili napětí luku své mysli a těla, místo aby jej napnuli.

Tak se stalo, že v Buddhově době byl tento velký mantrický symbol již natolik zapleten do bráhmanské teologie, že nemohl být použit v nauce, která se tak dalece pokoušela osvobodit od poručnictví bráhmanů i zbytečných dogmat a teorií. V nauce, která zdůrazňovala vlastní vymezení a zodpovědnost člověka i jeho nezávislost na silách bohů. Bylo proto prvním a nejdůležitějším úkolem buddhismu napnout znovu "luk mysli i těla" pomocí cvičení a ukázněnosti. Teprve poté, co byla obnovena sebedůvěra člověka a pevně zakotvena nová nauka, poté, co byla odstraněna pavučina teologie a spekulace, které odpadly od tajného hrotu šípu, ÓM mohlo být opět použito jako šíp meditace.

Zdroj: Lama Anágárika Góvinda, Základy tibetské mystiky

13.08.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0