Neviditelný čert

V raném buddhismu existovaly dvě mantrické školy (mantrajány), jižní théravádová a severní sanskrtská. Dokonalý paralelismus manter obou škol spočíval nejen ve zvuku, rytmu a ideji, ale i v jejich zaměření k nejvyšším symbolům, jimiž jsou Buddha, Dharma (učení) a Sangha (mnišská obec). Všechny tyto vlastnosti, včetně zbožného postoje (saddha) a lásky (mettá), z nich vytvářejí mantry v pravém slova smyslu.

Lucifer

Pravý buddhista neočekává, že Buddha, jeho žáci či Dharma přijmou modlitby nebo zázračné působení ve prospěch žadatele. Je mu jasné, že účinnost takové formule závisí na harmonické spolupráci způsobu (zvuk, rytmus) cítění (zbožný podnět, víra, láska, úcta) a idejí (mentální asociace, poznání a zkušenost), které vzbuzují, posilují a přeměňují latentní psychické síly, kde předsevzetí a vědomá síla vůle jsou pouze jejími malými zlomky.

Mantry nepředstavují nějakou metodu, kterou bychom mohli uniknout nepříjemnostem života, tzn. následkům našeho jednání, nýbrž jsou prostředkem, který vyžaduje úsilí právě tak, jako každá jiná cesta k osvobození a pouze tehdy, když toto poznáme, mohou být užitečné. Jestliže se praví, že mantry působí bezchybně, pokud byly správně použity, pak to neznamená, že jsou nadřazeny zákonům přírody nebo odporují působení karmy. Znamená to pouze, že ten, kdo je dokonalý v koncentraci, oddanosti a vědění, nemůže selhat v dosažení cíle osvobození, neboť je již pánem své karmy (a sice svého jednání a jeho následků) a tím i sebe sama.

Také v pozdějších formách mantrajány se velmi dobře chápalo, že karmu nelze zrušit pouhým mumláním manter nebo nějakým náboženským obřadem, nebo pomocí magických sil, nýbrž pouze čistotou srdce a správností duchovních snah. O tom svědčí slova Milaräpy, který byl jedním z největších mistrů vnitřního zvuku: "Jestliže vás zajímá, zda může být zrušena špatná karma či nikoliv, pak vězte, že může být zrušena pouze úsilím o dobro."

Co jsou platné náboženské obřady,
když tělo, řeč ani mysl neodpovídají Dharmě?
Čím mohou prospět náboženské obřady,
když se neovládá hněv svým protikladem?
Co je platné volat "ó, milosrdenství",
když nemilujeme nic jiného kromě vlastního já.

V teologickém dogmatismu bráhmanského obětního rituálu se však toto poznání ztratilo a mantrická slova poklesla na pouhou konvenci a stala se prostředkem, který umožňoval vyhnout se vlastní odpovědnosti spoléháním na magickou sílu formulí zaklínajících bohy a démony. Avšak Buddha, který postavil člověka do středu svého světového systému, věřil v osvobození pouze vlastními prostředky a ne pomocí nějakého božího zásahu, nemohl stavět na teologicky infikovaném mantrickém systému, nýbrž přenechal času a vnitřní zkušenosti svých následovníků, aby nalezli nové formy výrazu. Buddha k tomu mohl dát pouze návod, tj. ukázat cestu, kterou každý dojde k vlastní zkušenosti. Mantry totiž nelze vytvořit, musí vyrůst a vyrůstají pouze ze zkušenosti a ze společného poznání mnoha generací.

Každá nová zkušenost, každá nová životní situace, rozšiřuje náš duchovní obzor a způsobuje v nás jisté změny. Naše vlastní povaha se mění nejen spolu podmínkami našeho života, ale i tehdy, když tyto podmínky zůstávají stejné. Stálým přidáváním nových pojmů se totiž stává struktura naší mysli mnohotvárnější a složitější. Někteří to nazývají "pokrokem", jiní "degenerací", zatímco ve skutečnosti to není nic jiného nežli zákon života, ve kterém diferenciace a koordinace jsou ve vzájemné rovnováze. Každá generace má své vlastní problémy a musí najít své vlastní prostředky k jejich překonání. Problémy, právě tak jako prostředky k jejich řešení, vyrůstají z podmínek minulosti a jsou s ní proto organicky spjaty, ale nejsou od ní úplně odlišné, ani s ní nejsou plně totožné. Jsou výsledkem plynulého vyrovnávacího procesu.

Stejným způsobem je nutno pohlížet i na vývoj náboženských problémů. Je lhostejné, zda je hodnotíme jako "pokrok" či jako "krok zpět" - jsou nutností duchovního života, který nemůže být vtěsnán do ztuhlých, věčně stejných forem. Náboženství nebo větové názory velkého formátu nejsou individuální tvorbou, ačkoliv za svůj impuls vděčí velkým osobnostem. Vyrůstají ze semen tvůrčích idejí, velkých zkušeností a vnitřních zákonitostí právě tak, jako roste strom nebo nějaký jiný organismus. Jsou tím, co nazýváme "přirozenými příhodami ducha". Ale jejich vývoj a zrání potřebuje čas. Ačkoliv je v semenu obsažen potenciálně celý strom, vyžaduje to čas, aby se semeno mohlo přeměnit ve viditelnou podobu stromu.

To, co mohl Buddha učit slovy, bylo pouze zlomkem toho, čemu učil svou osobností a svým živým příkladem. A toto dohromady bylo pouze zlomkem jeho duchovních zkušeností. Buddha sám si však byl vědom nedostatečnosti slov, když váhal hlásat své učení a zasadit je do slov, neboť toto učení je "hluboké, jemné, těžko pochopitelné pouhým lidským rozumem." Nicméně existují lidé, kteří v buddhismu nevidí nic jiného, nežli "náboženství rozumu", a jejich "rozum" je striktně omezen na vědecká objasnění a neomylnou logiku posledního století nebo posledních objevů vědy.

Když se Buddha přesto rozhodl odhalit pravdu ze soucitu k těm nemnohým, "jejichž oči byly pokryty prachem jen slabě", vyhnul se rozhodně hovoru o "posledních věcech" a střežil se odpovídat na otázky, které se týkaly mimosvětského stavu realizace a podobných problémů, které zacházely za schopnosti lidského intelektu. Omezil se na to, že ukázal praktickou cestu, která vede k vyřešení těchto problémů, a ukázal ji takovým způsobem, že byla přiměřená schopnostem jeho posluchačů.

Zdroj: Lama Anágárika Góvinda, Základy tibetské mystiky

14.08.2011, 00:17:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0