Neviditelný čert

Prohloubením a rozšířením buddhistické filosofie se objevil velký počet učebních metod, vhodných pro stav každé jednotlivé mysli. A právě tak jako Buddha vedl své žáky k různým stupňům, tak si podržely pozdější školy buddhismu obtížnější aspekty svých nauk, které předpokládaly vyšší úroveň vzdělání pro ty, kteří měli potřebné předběžné znalosti.

Lucifer

Pokročilé nauky byly často označovány jako esoterické či "tajné" nauky. Nebyl zde však žádný úmysl někoho zdržet od dosažení vyšších stupňů poznání, nýbrž pouze úsilí vyhnout se prázdnému tlachání a planým spekulacím těch, kteří se pokoušejí intelektem urychlit tyto ušlechtilé stavy vědomí, aniž se přičinili o to, aby je získali praxí. Buddha zamítal tajnůstkářství a mysticismus kněží, kteří se dívali na své vědomosti a na svůj úřad jako na privilegia své kasty.

Buddha nedělal žádný rozdíl mezi "vnitřním" a "vnějším" učením (esoterickým a exoterickým) a to, že "nic neponechal v uzavřené pěsti", konečně neznamenalo, že nedělal rozdílů mezi mudrcem a hlupákem. Byl však připraven učit bez výjimky všechny, kteří si ho přáli následovat. Ze strany Buddhovy tudíž neexistovalo žádné omezení. Omezení existovalo pouze ze strany posluchačů a žáků, především jejich vlastní kapacitou chápání. Podotkl, že chce svým žákům pouze odhalit to, co jim bude sloužit k dosažení osvobození. Dharma nemá být vnucována těm, kteří se k ní staví lhostejně nebo pro ni nejsou zralí, má být předávána pouze těm, kdo touží po poznání a má být předávána v pravý čas a na pravém místě.

Jestliže to aplikujeme na vývoj buddhismu, znamená to, že každá doba a každá země musí najít své vlastní výrazové formy a učební metody, aby udržela ideu buddhismu živou, aby tato "idea" nebyla filosofickou tezí ani metafyzickým dogmatem, ale popudem k novému postoji mysli. Obnovení dokonalé duchovní rovnováhy překonáním klamu "já", ze kterého vyplývá veškerá nenávist, žádost a utrpení, je stav osvícení. To, co vede k uskutečnění tohoto stavu, je cestou Buddhovou, cestou, která není stanovena jednou provždy, která není nezávislá na čase a jednotlivci, nýbrž musí být uskutečněna a znovu vytvořena každým poutníkem na této cestě. Na tomto základě se Buddha omezil na to, že vedl lidi svým vlastním příkladem na cestu koncentrace, aniž by tuto cestu nebo svůj světový názor pojmově pevně stanovil a definoval, nebo z něj vytvořil filosofický systém. Kdyby to ale učinil, pak by vytvořil dogma a omezil svobodu myšlení a individuálního vývoje.

Nutno poznamenat, že Buddha byl nucen používat výrazy a lidové představy své doby, aby mu lidé rozuměli. Dokonce i kdyby byli všichni, kteří naslouchali Buddhovým slovům arahaty, tj. světci, ani pak by to nic nezměnilo na skutečnosti, že učení, které by dále předávali v původní podobě, by bylo koncepčně a jazykově zastaralé. Rovněž nemohli předem vyřešit problémy, které tenkrát neexistovaly, a dokonce i kdyby je předvídali, nemohli by je formulovat, protože dosud neexistovaly příslušné jazykové výrazy, kterými by je mohli vyjádřit.

Buddha sám by formuloval své učení jinak, kdyby žil v šestém století po Kristovi namísto v šestém století před Kristem. Ne proto, že by hlásaná pravda nebo Dharma byla jiná, nýbrž proto, že lidstvo, kterému by hlásal své učení, se změnilo. Přidalo by ke svému vědomí dvanáct století historických, praktických, mentálních a duchovních zkušeností. Ti, kteří slepě věří na slova, právě tak jako ti, pro které je důležitější starobylost nežli pravda, to nikdy nepřipustí. Budou vždy obviňovat buddhistické školy, že zašly za Buddhovo učení, ačkoliv ve skutečnosti zašly pouze za časově podmíněné chápání Buddhových současníků a jejich následovníků. Podstatná povaha buddhismu nemůže být nalezena v bezprostorové oblasti abstraktního myšlení, ani v dogmatech posvěcených staletími. Může se rozvíjet pouze v čase a prostoru, v nekonečnosti svého pohybu, ve všeobklopujícím vlivu na život a jeho aspekty, zkrátka ve své univerzalitě.

Univerzálnost buddhismu, která poprvé vyvstala nad zmatenou rozmanitost náboženských a filosofických škol, se k vědomému principu pozvedla v mahájáně, ve "velké cestě", která byla dostatečně velká, aby rozpoznala různosti šech směrů a ideálů jako nezbytné formy vyjádření různých temperamentů a vývojových stupňů. To se stalo zdůrazněním ideálu bódhisattvy, který postavil osobnost Buddhy jako nejvyšší realizaci buddhistického úsilí do středu náboženského života. Skutečnost nebo neskutečnost světa bylo možno různě definovat. Stejně tak jako vztah světa k duchovní zkušenosti nebo stav osvobození v nirváně - jedno bylo však nezvratné, a to, že stavu dokonalosti a osvícení neboli buddhovství bylo dosaženo lidskou bytostí a že každá lidská bytost má možnost dosáhnout tohoto stavu stejnou cestou.

Tato cesta však nebyla cestou úniku ze světa, ale cestou překonání světa rostoucím poznáním (pradžňá), aktivní láskou k bližnímu (maitrí), hlubokou účastí na utrpení a radostech ostatních (karuná, muditá) a lhostejností (upékšá) vůči vlastnímu štěstí či neštěstí. Ideál dokonalého osvícení je ideálem nejvyšším. Od té doby byl schopen převádět nesčetné bytosti přes temný oceán pomíjejícího světa zrodu a smrti k zářivému břehu osvobození. Proto byl tento ideál nazván mahájánou - "velkou cestou" - zatímco ostatní ideály, zejména ideál arahata, kde stála v popředí individuální spása, byl nazván hínajánou - "malou cestou". Skupiny tíhnoucí k hínajáně brzy vymizely.

Nárada Maháthéra, jeden z uznávaných mluvčích cejlonského buddhismu, vyjádřil stanovisko théravádinů vůči ideálu bódhisattvy následujícími slovy:

Buddhismus je nauka, která se týká těch, kteří usilují o osobní osvobození, i těch, kteří chtějí pracovat jak pro své osobní osvobození, tak i pro osvobození ostatních. Jsou mezi námi někteří, kteří poznávají marnost světských radostí a jsou tak vážně přesvědčeni o všeobecnosti utrpení, že se chápou první příležitosti, aby unikli z koloběhu zrodů a smrti a dosáhli osvobození. Existují však jiní, kteří utrpení života nejen chápou, ale i cítí. Jejich láska je tak neohraničená a jejich soucit je tak pronikavý, že se vzdávají vlastního osvobození, aby zasvětili svůj život vznešenému cíli - službě lidstvu i vlastnímu zdokonalení.

Takový je ušlechtilý cíl bódhisattvy. Tento ideál je tím nejlepším a nejkrásnějším, co bylo dosud dáno světu, neboť co může být ušlechtilejšího, nežli život nesobecké služby a dokonalé čistoty? Ideál bódhisattvy je výlučně buddhistickou naukou. Bylo by však velkým nedorozuměním, kdybychom předpokládali, že služba bližním znamená odsunutí nebo oslabení námahy a usilování o nejvyšší cíl. Milaräpa, největší tibetský světec a básník, který sám tento cíl realizoval, varoval proto před takovým pojetím slovy:

Člověk by neměl být přespříliš horlivý a uspěchaný v záměrech sloužit jiným dříve, nežli sám plně poznal pravdu. Činí-li tak, pak je to jako když slepý vede slepé...

Zdroj: Lama Anágárika Góvinda, Základy tibetské mystiky

15.08.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0