Neviditelný čert

V poruchách vnímání reality jsem naznačil, že se ještě vrátím ke knížce Všechno je jinak od Pavla Tesárka. Nastal čas, abych se z přírodovědné roviny opět přemístil do roviny filosofické. Autor v knížce předložených principů relativistické filosofie však nepatří mezi humanitně vzdělaného filosofa - absolvoval totiž České vysoké učení technické a mohli bychom ho tedy svým způsobem zařadit mezi představitele třetí kultury. Dnes zde uvedu první část nástinu, z jakých kořenů vychází relativistická filosofie a kam se zhruba ubírá.

Lucifer

Určitě je obtížné přijmout konstatování, že by život bylo možné přirovnat ke snu, ze kterého je třeba nalézt cestu k probuzení. Na vině je naše praktická zkušenost pramenící z každodenního života. Žijeme, učíme se historii, létáme do kosmu, vytváříme nejrůznější hodnoty, věnujeme se svým blízkým - to přece nemůže být nějaká iluze. Pokud si však připustíme, že to samé můžeme prožívat a poznávat i během snění, pak možnost iluzorního pojetí bytí jen stěží můžeme vyvrátit.

Sny během spánku navíc prožíváme tak, jako by trvaly celou věčnost, ač tomu tak prokazatelně není. Probudí-li nás někdo v okamžiku snění, dokážeme vyprávět děj snu do takových podrobností, že se zdá až neuvěřitelné, že snění bylo dílem jen nepatrného zlomku časového úseku, který bychom vzhledem ke složitosti děje snu předpokládali. Důkaz relativity toku času pociťovaného z pohledu snění a času objektivizovaného z pohledu bdění může poskytnout elektroencefalograf. Ze záznamu časové změny elektrického potenciálu způsobené mozkovou aktivitou lze moment snění identifikovat, a to v důsledku poznání, že oscilace elektrického potenciálu se ve spánku zpomalují, avšak jen do fáze snění. Tehdy dojde k tomu, že elektrické oscilace se zrychlí do té míry, že pořízený záznam se svým popisem blíží k záznamu mozkové aktivity v bdělém stavu.

V tomto smyslu objektivně existuje paralela mezi sněním a bděním. Dodnes přitom není zřejmé, proč ke spánku a snění dochází. Z hlediska psychologické charakteristiky jsou sny během spánku takové změny vědomí, při nichž zůstává zachován pocit já, ten je však odloučen od hmotného schématu. Třebaže každému z nás je jasné, že s ohledem na únavu je spánek k životu potřebný, přesto jeho nutnost lze zpochybnit, neboť existují určitá postižení mozku, kdy může dojít i k několikaleté absenci spánku. (Poznámka: Zajímavé ovšem je, že kupříkladu Nikolovi Teslovi, u něhož nebylo žádné postižení mozku zaznamenáno, stačily ke spánku pouze dvě hodiny denně. Docela by mě zajímalo, jestli se mu během tak krátké doby vůbec něco zdálo.)

Vzhledem k těmto a v knize dále uváděným skutečnostem se nabízí pojetí snění ve spánku jako symbolu pro pochopení relativity veškerého dění. Tím je myšleno nejen chápání objektivity dění pouze ve vztahu k poznávajícímu a prožívajícímu subjektu, ale zejména též přijetí analogie snění jako principu pro nalezení vztahu vlastního života k tomu, co je "po něm", respektive vzhledem k relativitě toku času co je "za ním". Stejně jako během snění ve spánku se všechno vyvíjí, ač ve vztahu k životu se nic nemění, tak obdobně je tomu během života vůči tomu, co je "za ním".

Odrazem ryze praktické zkušenosti je, že námi uvědomovanou realitu tvoří řada zdánlivě na nás a na sobě navzájem nezávislých a vzájemně oddělených věcí či jevů, a to ať už v oblasti poznávání či prožívání. Zatímco v kojeneckém věku díky nedostatku praktické zkušenosti nedokážeme rozlišovat jednotlivé předměty, abychom například nalezli smysluplnost obrazu v zrcadle, natož abychom mohli pochopit odraz v zrcadle jako obraz fyzické podoby nás samých, tak později díky získané praktické zkušenosti naopak jen stěží dokážeme přijmout myšlenku zpochybňující objektivitu vnímané reality. Na rozdíl od raného věku již nelze vnímat spojitost všech věcí, neboť tyto věci jsou v důsledku každodenní zkušenosti pro nás zcela logicky nespojité, tj. představují diskontinuitu obrazu světa.

Vědecké závěry o jednotě hmoty a energie či elektřiny a magnetismu nemusí být pro nás až tak srozumitelné, ale tyto poznatky více či méně dobrovolně ve školních lavicích postupně přijímáme. V dalším vývoji je jen otázkou možností intelektu, do jaké míry bude člověk schopen postihnout jednotu věcí v nejširším měřítku. Třeba i v míře překračující exaktní (vědecky zdůvodněné) objevy teorie relativity. Ty nejenže odhalují jednotu času, prostoru a hmoty, ale spolu se závěry kvantové fyziky zejména odkrývají až takovou závislodt pozorovaného dění na způsobu pozorování a pozorovateli samotném, že zpochybňují objektivitu reality v celém jejím rozsahu.

Z takového poznání reality zároveň vyvěrá příčina toho, proč spojitost vnímáme nespojitě. Tato příčina není shledána vně, ale uvnitř nás samých, v našich vlastních možnostech. Díky nim sice nedokážeme vnímat jinak než nespojitě, avšak zároveň je nám dopřáno poznat iluzorní povahu této nespojitosti. Tím je nám umožněno vrátit se ve spirále poznání do stavu pohledu kojence do zrcadla - na rozdíl od něj však již víme, že vnímaný obraz s námi souvisí.

Nespojitost obrazu světa ostře kontrastuje s domnělou spojitostí přeměn tohoto obrazu. Pod pojmem svět si tak představujeme neustále proměnnou sféru, která se v čase mění kontinuálně. V tomto deterministickém smyslu lze svět přirovnat k promítacímu plátnu (prostor), na němž se střídají jednotlivé obrázky (hmota) takovou rychlostí (čas), že díky praktické zkušenosti ztrácíme možnost pochybovat o skutečné existenci kauzální (příčinné) vazby navazujících obrázků, natož pochybovat o existenci obrázků jako takových.

Kde však je ten svět, který vidíme na promítacím plátně? Odkud přicházejí jednotlivé obrázky a kam se ztrácejí? Věřte nebo nevěřte, přicházejí z nás samých a zároveň ze zmíněného plátna! To my obrázky tvoříme a zároveň je z plátna snímáme, abychom na podkladě takto z plátna získaných vjemů vytvářeli obrázky nové. Jakákoli příčinná návaznost v časové dimenzi je tak spojena pouze s námi samými, bez nás změny v čase i časová dimenze nejsou vůbec ničím. Stiskla-li vás právě nyní pouta vašeho zažitého myšlení, vzpomeňte na avizovanou radu a připomeňte si analogii snu - i během snění produkujeme obrázky, jež se následným prohlížením stávají stimulem pro obrázky nové, vznikají v iluzorním čase, respektive podnětem pro pokračování děje snu.

Jednotlivé vědecké discipliny se zabývají výhradně studiem promítaných obrázků, a to navíc ještě z rozličných úhlů pohledu (gravitačních, elektrických, magnetických či jiných). Z tohoto pohledu nejsou schopny odkrýt tajemství podstaty světa. (Poznámka: Ve fyzice se už nějakou dobu buduje Teorie všeho, do níž jsou všechny uvedené či neuvedené úhly zahrnuty, a v některých případech to již funguje.) Musí se smířit se zavádějícími singulárními stavy, v jejichž smyslu byl vnější hmotný svět v prehistorii soustředěn v nekonečně malém prostoru, z něhož vytrysklo a dosud vytryskává veškeré dění. (Poznámka: Ani to už není ve fyzikálních kruzích až tak pravda, kupříkladu Cyklický model vesmíru.) Takový přístup však vede k orientaci pouze na účinky věcí a jevů, nikoli na jejich skutečnou podstatu, v jejímž smyslu je hmotně-časoprostorová představa singulárního obrazu pouze jedním z obrázků promítacího plátna.

09.09.2011, 01:37:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0