[I] [II] [III] [IV] [V] [VI] [VII]Dnešní sobotní meditace je sedmá a letos poslední. Příští sobotu bude nad Betlémem svítit hvězda a následující, poslední letošní, bude Silvestr. Jestli se k sobotním meditacím vrátím příští rok, netuším - dokonce mám pocit, že do příštího roku ještě nedokážu dohlédnout. Dnešní meditace je zároveň poslední částí z první kapitoly knížky Arthura Zajonce. Takže se hezky usaďte, poslední meditace tohoto roku se započíná:Lucifer
Cesta domůCesta domů je stejně důležitá jako cesta ven. Pokud cestu vně prožíváme prostřednictvím slov "Člověče, poznej sebe sama", můžeme je znovu niterně zopakovat, jakmile se vracíme zpět. Když jsme vyslechli tato slova poprvé, jejich plodnost nebyla ještě zcela zjevná, ale nyní, když jsme je promeditovali, prostoupí nás jejich hloubka či ovzduší smyslu. Při cestě zpět je slyšíme odlišně, nesou v sobě úrovně zkušenosti a obrazy. Při návratu domů se snažíme integrovat bohatství zkušeností do svých životů.Byli jsme zrozeni do života služby a úkolů. To je podstatné. Meditace není útěk. Je pouze přípravou na život. Vracíme se k sobě prohloubenější, bdělejší a jistější tím, že jsme byli ve spojení s nekonečnem, s tajemstvím své vlastní přirozenosti, s božstvím. Pokud se nám meditace dařila, můžeme dokonce váhat s návratem domů. Takové zdráhání nicméně nejde dohromady s mravním základem lásky a nezištnosti, který stojí na počátku celého procesu. Plody meditace tu nejsou proto, abychom je hromadili, ale abychom se o ně podělili s ostatními. Kontemplace je správně vzato nezištným činem služby, a návrat domů je tudíž jejím pravým cílem.Projdeme-li bránou pokory, vyjdeme bránou vděčnosti. Existuje nekonečný počet způsobů, jak říci "děkuji". Existuje tedy i bezpočet způsobů, jak přistupovat k meditačním sezením. V buddhistické tradici člověk pečetí meditaci tím, že její plody věnuje všem cítícím bytostem, aby byly osvobozeny od utrpení. V jiných tradicích se člověk přibližuje modlitbou, jak je tomu v Žalmu 131:Pane, má mysl není zanesena tužbamia mé srdce se těší čekáním.Nestarám se o náboženstvíani o cokoli jiného, co nejsi Ty.Mám mírnou a tichou duši,tak jako dítě, které kojí matka.Má duše je mírná jako dítě,spící v matčině náručí.A na závěr si zde povíme:Jak čelit nebezpečí ulpění na mimořádných stavech mysliSv. Jan od Kříže a buddhisté mají pravdu, když varují před nebezpečím ulpění na mimořádných stavech mysli či výjimečných zkušenostech, avšak tyto stavy lze kultivovat zdravým, ne-uchopujícím postojem, který vůči nim zaujmeme. Potenciálním problémem je náš přístup, a nikoliv samotné zkušenosti. Je tudíž svrchovaně důležité vytvořit si ke kontemplativním zkušenostem správný vztah, abychom nebyli svedeni od svého hlavního cíle. Člověk se musí zdržet předčasného využívání či výkladu takových zkušeností.Nejzdravějším přístupem je prosté přijetí, zacházení s nimi jako s neočekávanými fenomény, jejichž význam nám bude odhalen časem a nemusejí být tedy okamžitě pochopeny. Zkušenosti, které se během meditace vynoří, mohou být neobvyklé a nádherné a můžeme je zaznamenat s jistým oceněním, avšak neměli bychom o nich hovořit, výjimkou důvěryhodných učitelů, přátel nebo kolegů, kteří se věnují kontemplaci. V pokročilejších stádiích meditace se ke zkušenosti obvykle přidá i porozumění. Kráčíme stezkou poznání, avšak jsme zváni k oddanosti, a egoismus, který jsme se pokusili zanechat u první brány k meditaci, nám nesmí zastínit naši vizi.Pravým základem meditačního života je život v lásce. Jakmile projdeme bránou pokory, objevíme posléze ve svém nitru nepokoj a potřebu se o něj postarat. Cvičení postupujeme proto, abychom ovládli a nakonec proměnili nepokoj a vřavu své mysli do takového stavu míru, že uvnitř ní se bude moci vynořit tiché bytostné já. Nemusíme však čekat na to, až takového stavu plně dosáhneme (to bychom mohli také čekat na celou věčnost), ale můžeme začít meditovat nad subtilními myšlenkami posvátných textů, nad tajemstvím přírody, nad naší vlastní lidskou povahou nebo badatelskými otázkami, se kterými se potýkáme. Nakonec musíme doputovat zpět do života jakožto plně vtělená lidská bytost a integrovat své kontemplativní zkušenosti do života, s vděčností za čas a zkušenosti, jež nám byly dány, a s vědomím, že obohatily naší činnost v běžném životě. Každý den musíme znovu začínat s oddaným dílem sebeobnovy. Jak napsal Thoreau:Praví se, že na kádi krále Tching Tchanga byly vyryty tyto znaky: Obnovuj sám sebe každý den, dělej to znovu a znovu, stále znovu a napořád.Zdroj: Arthur Zajonc, Když se poznání stane láskou: Meditace jako kontemplativní výzkum
17.12.2011, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 16